My komunisté nepřeceňujeme ani
nepodceňujeme význam voleb v buržoazní demokracii. Víme, že bývají
určitým ukazatelem nálad mezi lidmi. Nikoliv však absolutním, jak
vytvářejí dojem vládnoucí moc a její média. Změnit zásadně pouze volbami
společenské uspořádání nebylo možné nikdy.
V době totální koncentrace moci a kapitálu v rukou imperialistických
bloků se však dle mého soudu snižují i možnosti dílčích či kosmetických
změn volenými sbory kapitalistické „demokracie“. Toto zužování
i formálně demokratického prostoru se dnes mnohem více projevuje
v koloniích a polokoloniích, mezi něž ČR patří. A postupuje ruku v ruce
s úpadkem ve všech strukturách měšťácké společnosti – v oblasti
tělovýchovy a profesionálního sportu, kultury a umění, vědy, politiky,
náboženství. Zkrátka všeho, čehož podkladem jsou neřešitelné
sociálně-ekonomické rozpory kapitalismu.
Říjnové volby do Poslanecké sněmovny
opět (pokolikáté v historii už!) ukázaly pravdivost marxismu. Komu je
tento nejkomplexnější vědecký systém kompasem života, nemohl být
překvapen. Je zbytečné opakovat milionkrát napsané. Podívejme se spíše
na to, co podle mě tyto volby ukázaly především. V prvé řadě je to
nezájem o buržoazní volby mezi lidmi. Volební účast byla o něco přes
procento vyšší než při volbách před čtyřmi lety (přesně 2013 59,48%,
2017 60,84%). Znatelný je trend prudkého poklesu volební účasti ve
srovnání s 90. léty minulého století, plnými politických „sametových“
naivit. Dále ukázaly na stagnaci účasti v proklamovaných
nejdůležitějších a také voliči nejnavštěvovanějších volbách na úrovni
cca 60% ve všech kláních tohoto století. Je tento trend náhodný? Je
způsobený tím, „že se politici neumí domluvit, hádají se, někteří jsou
vulgární, někteří jsou vyšetřováni, jiní vyšetřováni budou, vládní
strany nespolupracují“ atd., atp., jak nám tvrdí režimní média a strany?
Náhodný tento trend není, v režimním tvrzení je ukryta pouze špička
ledovce příčin nízké volební angažovanosti, nikoliv její kořen.
Tím je dle mého soudu spontánní,
podvědomé přesvědčení lidí, že volbami není možné nic zásadního změnit,
že není koho volit. Nezájem o oficiální politiku, daný narůstajícím
absolutním i relativním vykořisťováním (nezákonně se zvyšující pracovní
doba a intenzita práce), neexistencí revoluční politické síly, jež by
proletariátu a části středních vrstev nejen nabízela alternativu volby,
ale i životního stylu (avantgardní kultura a umění, tělovýchova,
svépomoc atd.).
Buržoazní politické strany na nízkou
účast reagují tvrzením o občanské zodpovědnosti, proklamacemi typu, že
nemá právo kritizovat poměry ten, kdo se je nesnaží změnit volbami, že
je věcí občanské cti a slavností vhodit do urny volební lístek.
Tragikomický spektákl je tímto tvrzením umocněn. Pokud totiž srovnáme
kvalitu voličského rozhodování např. s obdobím před 10 lety, zjistíme,
že i zde se formální podíl lidí na vládě v tomto systému, voličské
uvědomění, údajná podstata buržoazní demokracie snižují. Podle různých
sociologických výzkumů, např. společnosti Behavio a katedry sociologie
FF UK, týden před volbami nebylo rozhodnuto o tom, koho bude volit, 51%
lidí. Dle informací režimního politologa Tomáše Lebedy činil ještě
r. 2006 podíl nerozhodnutých voličů měsíc, nikoliv týden před volbami,
maximálně jednu třetinu. Toto číslo, myslím, jasně hovoří o kvalitě
rozhodování, demokratičnosti současného systému. Nemálo lidí v něm
vedeno oficiálními deklaracemi naplňuje „svou občanskou povinnost“ tak,
že jako v loterii vybírá na poslední chvíli jeden z volebních lístků,
aby volilo jednoho ze zástupců svých vykořisťovatelů a utlačovatelů.
Skutečně takové lidi znám – vyberou např. pět lístků stran, mezi nimiž
se nemohou rozhodnout, protože jsou téměř identické, a jeden z lístků
vylosují. Nebo se pocitově rozhodují až u uren. Vydávat proto volební
účast za každou cenu za důkaz chytrosti a zodpovědnosti člověka je
důkazem prohnilosti současného systému a myšlení jeho zástupců. Dokladem
jeho reálné nedemokratičnosti. Také „žití volbami“ se dnes a před
deseti a více lety z mého pohledu nedá srovnat, ač na nás předvolební
agitky vykukují ze všech televizních stanic, internetových serverů a
rádií. V mém okolí o volbách téměř nikdo nediskutuje, nikoho nezajímají,
nikdo se o ně nepře, ačkoliv se tito lidé o veřejné dění zajímají.
Podobný trend spatřuji na komunální úrovni. Nazval bych ho uvědomělou
politickou bezmocí.
Spontánní volební neúčast je především
důkazem větší politické vyspělosti lidí, než jsou politické strany, KSČM
nevyjímaje. Je polem neoraným, prostorem, v němž by se měl revoluční
subjekt pohybovat a zúrodňovat ho. V prvé řadě tyto (většinou) proletáře
přesvědčovat, zapojovat, zároveň vzdělávat a organizovat, a to nikoliv
primárně proto, „abychom se zúčastnili voleb a uspěli v nich“, ale
zejména proto, abychom dennodenně prosazovali zájmy proletářské a lidové
většiny obyvatel, a nejen tím výhledově připravovali svržení
zastaralého a prohnilého kapitalistického uspořádání. Že jednou
z tribun, z níž budeme na této cestě bojovat, bude i tribuna
parlamentní, musí být zřejmé. Všem, včetně našich nepřátel a nevoličů
však musí být jasné, že se nebude jednat o tribunu jedinou, a že její
dosažení bude prostředkem, nikoliv cílem, účelem.
Nízká volební účast ukazuje ještě
v jednom momentu pozitivní trend, který ale dialekticky obsahuje zároveň
nebezpečí do budoucna. I přes posílení sil, které se tváří
alternativně, a poprvé v historii jako součást obecně silných
buržoazních stran tak často i jejich zástupci hovořili (zde nejvíce SPD a
Piráti), jejich nástup neznamenal zásadnější zvýšení voličské účasti,
pouze přeskupení ve volební podpoře. Je hrozbou do budoucna, jakými
cestami se oligarchické (ANO) a nacionalistické (SPD) síly budou ubírat,
jak budou zemi řídit v moři imperialistické globalizace. Nebezpečí tkví
zejména v možném oklešťování formální demokracie, sociálních a dalších
lidských práv, v postupující fašizaci společnosti. Na ni ovšem
systematicky zadělávaly dosud vládnoucí politické strany a je řídící
mocenské klany (kapitál, média, „vědci“, veřejně známí lidé, fakticky
služebníci kapitalismu) – především TOP 09 a STAN, KDU-ČSL a ODS.
Mnoho lidí považuje fašizaci společnosti
za průvodní jev současných voleb, a to zejména v posílení SPD.
Vymlouvat se na to, kterak oligarchové a nacionalisté vykrádají sociální
a pokroková témata protikapitalistických sil, i když jejich obsah je
protilidový, nevědecký, agresivní, je dalším z důkazů neschopnosti,
malomyslnosti a totálního úpadku zejména KSČM. Dějiny se jako fraška
s možným špatným koncem opakují. Fašisté, nacionalisté a jejich spojenci
cestou sociální demagogie postupovali téměř vždy. Vymlouvala se snad
KSČ ve 30. letech 20. století na to, že jí kradou volební priority? Činí
tak snad KS Řecka ve svém boji se Zlatým úsvitem? Chytají se jako
tonoucí stébla podobného vějičky skuteční ruští komunisté (nikoliv
věrchuška z KSRF) v odlišování se od Jednotného Ruska a jemu podobných?
Nikoliv, tyto strany to nepotřebovaly a nepotřebují. Jednak nebalamutily
lidi tím, že by prostřednictvím buržoazních voleb něco zásadního
změnily, jednak jim volební klání nebylo a není soupeřením o koryta.
A především, jejich revoluční činnost, obsah, nikoliv pouze formální
prohlašování, a také program je jednoznačně od jmenovaných odlišovaly.
Je příznačné, že podobné nářky a výmluvy
slyšíme od těch sil, jež se od zastupování zájmů dělníků, dalších
proletářů a utlačovaných lidí odchýlily, případně je nikdy nehájily,
ačkoliv se tak sami prezentují. Činí tak Die Linke proti AfD v Německu,
sociální demokraté, Komunistická strana Francie proti Národní frontě, na
Slovensku Smer-SD a KSS proti Kotlebovi apod.
Volební účast a její výsledky nejsou
ničím jiným, než zoufalým voláním lidí po alternativě. Dnes je to patrné
více než kdy před tím. Ačkoliv vidím znatelné nebezpečí v ANO a SPD, je
třeba na základě zhlédnutí některých předvolebních debat uznat, že tyto
strany působily mnohem alternativněji než většina zástupců KSČM. Ba co
víc. Že KSČM není revoluční, protisystémovou stranou, víme dávno. Že je
ale natolik argumentačně a osobnostně neschopná i ve srovnání se
zástupci systémových, buržoazních stran, to v předvolebním období až
zaráželo. Inu, vývoj nelze zastavit a rozklad KSČM pokračuje.
Jsem velkým odpůrcem přeceňování
i podceňování fašizace společnosti. Ta zde skutečně postupuje a
pokračuje. Zatím v důsledku krizového stavu kapitalismu včetně migrace a
utahování šroubů imperialistického bloku, do nějž jsme byli zavlečeni
(EU), mírně nabrala na obrátkách. Nemyslím si však, že se fašizace nějak
výrazně podepsala na volebním úspěchu ANO a SPD, resp. podepsala se,
ale spíše okrajově. Dle mého se jednalo spíše o zoufalé volání člověka
ztraceného v poušti, který z dálky vidí oázu, z níž na některých domech
vlaje maskovaný prapor nenávisti a fašismu, aniž ho tento člověk dovede
rozeznat. Jako Damoklův meč nad námi visí hrozba, pakliže se tyto síly
nezkompromitují a vzájemně v následujícím období nesežerou, přeměny
těchto protestních hlasů v uvědomělé. Pokud k tomu přidáme zákonitě
narůstající společenské i mezinárodní napětí, skutečně se můžeme obávat
přeměny těchto hlasů v otevřeně nenávistné, fašistické. Prudce
narůstající počet členů SPD (až 11 tisíc), zejména mladých a ekonomicky
aktivních lidí, je v tomto případě alarmující. Třídní boj tak může být
jako už tolikrát v minulosti „zastřen“ záclonou odvádění pozornosti,
svárů, sporů, hádek či dokonce vraždění mezi proletáři z různých zemí,
etnik a náboženských skupin.
Záložní želízko v ohni
v autoritativnějších formách kapitálu však mají a dlouhodobě fašismu
dláždí cestu i další strany. Asi nejsilnější dosud byl korporativismus
„bílých límečků“ s krvavýma rukama, inspirovaný Husserlem a u nás silně
zastoupený v TOP 09 a STAN. Fašizační tendence však skrývají
i konzervativní kruhy ODS, spjaté s částí bývalé garnitury Mladých
konzervativců, sympatizantů Václava Klause a jeho syna, jakkoliv oba
jmenovaní všemi svými názory do této skupiny nepatří. Klerofašismus
vystrkuje rohy zase z katolických kruhů blízkých známému vyznavači
sudeťáckých bludů Danielu Hermannovi a pražskému arcibiskupovi Dukovi.
Známe také opačné, pozitivní příklady,
kdy přes nástup mezinárodního fašismu dokázaly pokrokové síly svůj vliv
upevnit a zvýšit. Jimi se řiďme. Nikoliv mechanicky, ale dialekticky,
tvůrčím způsobem. Vzorem nám v tomto musí být naše KSČ z předválečného
období, byť se v současnosti v mnohém nacházíme ve zcela jiných
podmínkách. Je však třeba chápat, že KSČ nejen že nedopustila, aby
„protestní“ hlasy masověji spolkly fašistické strany (kromě
Sudetoněmecké strany, ale i mezi sudetskými Němci dokázala vzhledem
k podmínkám ve srovnání se sociální demokracií uspět), ale kvalitou
svého členstva a politiky z těchto protestních hlasů dokázala s jejich
přispěním tvořit uvědomělé zastánce vlastních zájmů. Že vlastní praxí
posouvala pokrokovým směrem celé politické spektrum. Kvalitou a silou
svého masového vlivu kultivovala tehdejší životní styl společnosti,
kulturu a umění. Zároveň potlačovala buržoazní kulturu, paralelně
budovala kulturu novou, avantgardní. Že tlačila reformistické, další
maloburžoazní síly, ale i část buržoazie, aby se musely přihlásit
k obraně republiky, ke spojenectví se SSSR. Že dotlačila všechny
fašistické síly, nejen Sudetoněmeckou stranu, do pozic, v nichž mohly
mnohem obtížněji halit své skutečné zájmy sociální demagogií a z nichž
agresivní, teroristická, protilidová a protinárodní koncepce přímo
čišela. A konečně. Že tím připravila velkou masu lidí a stranu samotnou
na hrdinský protinacistický odboj.
Jak končit a nebýt pesimistický? Sílení
oligarchů, nacionalistů a pseudoalternativců má především na svědomí
tento systém. Svůj podíl viny však nese i sociálně demokratické béčko,
zcela neschopná KSČM. Nejen její vedení, ale téměř celá organizační
struktura. Nemyslím jí všechny členy, nýbrž jádro organismu strany. Už
reakce na volební výsledky postě ukázaly, že tato strana není schopná
vlastní reflexe a změny. Je nejvyšší čas začít budovat ze všech
komunistů z různých pokrokových, antiimperialistických organizací zcela
novou revoluční stranu. Než nás fašisté zatlačí ještě více do rohu. Že
je třeba změnit KSČM? Kolik pokusů o takovou změnu nevyšlo, jak úspěšná
je organizačně a prakticky za dlouhá léta tzv. stranická levice? Že
několik pokusů o založení nové strany skončilo krachem? To je pravda.
Proč se tak stalo? Zjednodušeně proto, že byli „budovatelé nových stran“
příliš svázání s praxí KSČM, negativy reálného socialismu období jeho
úpadku, nostalgismem, a na druhé straně organizační, politickou
netrpělivostí, reprezentovanou přesvědčením, že hlavním úkolem nové
strany je ihned se účastnit voleb na různých úrovních samosprávy tohoto
státu. Kdo je pohlcen touto netrpělivostí, myslí si, že je možné objevit
nějakou zkratku v cestě za úspěchem revolučního subjektu, resp. kdo
tuto netrpělivost nemíní opustit, ať se do budování nového subjektu
nepouští. Posledním důkazem nezdaru takto pojímaného pokusu, nám
nejbližším, je Slovensko (Vzdor – strana práce).
Cesta vpřed bude zcela jistě rámována
řadou neúspěchů, prozkoumáváním terénu, na němž systematicky nikdo
z revolučních subjektů desítky let nepracoval. Úpravami našich cest dle
nových zkušeností a zejména našeho teoretického základu. Dílčí
aktualizací našich teoretických zásad dle těchto cest a zkušeností.
Drobnými i většími úspěchy. Kdo je o řečeném přesvědčen, měl by se na
danou cestu vydat. Třeba na ní zjistí, že na její absolvování nemá nervy
a trpělivost. I takové zkušenosti máme. Naopak řada pochybovačů může
být přesvědčena praxí o opaku. Je několik hodin po dvanácté. Přestaňme
mrhat energií, časem a talentem na oživování reálně mrtvého organismu.
Vydat se na novou cestu je naše proletářská povinnost, věc svědomí. Ty,
kteří jsou citově a životně svázáni s KSČM, může přesvědčit pouze praxe
nového subjektu, zapojí-li se do jeho budování dostatečný počet
schopných lidí a budou-li postupovat správně. Nerespektovat však
kritérium pravdy, praxi KSČM lidmi životně a citově nesvázanými s ní
však hraničí s ignorací, případně formálním revolucionářstvím
naroubovaným na reformistický obsah. Jedná se o jakýsi proletářský
„hřích“. Přinejlepším.
Petr Konrád
Keine Kommentare:
Kommentar veröffentlichen