Novofašistické tendence v Maďarsku

Rozdílné postoje vyjádřilo rumunské a maďarské politické prostředí. Oba státy prošly fašistickým obdobím. V Maďarsku se fašistické období počítá v době 1919-1944 a je spjato s M. Horthym, v Rumunsku se vyměřuje pro období 1940-1944 ve spojitosti s osobou vojenského diktátora Antonesca. Vnitřní síly v maďarské společnosti necítily morální povinnost odčinit domácí fašistickou realitu, v Rumunsku byla situace odlišná, přijatelnější pro budoucí vývoj demokratických principů. V posledních měsících druhé světové války na Moravě a v Čechách bojovalo 14 rumunských divizí proti nacistickému Německu. Na českém území padlo 5400 rumunských vojáků. V Maďarsku naopak vyrůstaly kořeny novofašismu i v posledních dnech války. Šípové kříže, extrémní maďarská nacistická organizace setrvala po boku Německa ještě v roce 1945. Maďarská fašizující pravice se trvale opájela myšlenkou na znovuobsazení Horních Uher, tedy Slovenska, a proto admirál M. Horthy je stále popularizovanou osobou. Maďarský novofašismus se projevuje také v zeměpisné a regionálně-historické podobě. Na maďarské city se útočí tvrzením, že Maďarsko má jen 103 km2. Československo získalo osvobozením Slovenska 61 600 km2, Jugoslávie 20 500 km2 a Rakousko 4 000 km2. Maďarská pravicová propaganda nemá zájem svým lidem i okolnímu světu sdělovat, že zmíněná území patřila vždy Slovákům, Rusínům, Rumunům, Srbům, Chorvatům a Slovincům. Zapírá se také proces »maďarizace«, když v roce 1911 dostala všechna nemaďarská městečka a obce výhradně jen maďarská pojmenování, aby ani okolní svět nepoznal pravdivou situaci. Byla to dodatečná germánská zásada o germanizaci prostoru a lidí. Sice modifikovaná, ale reálně uplatňovaná, dodnes najdete maďarskou mapu s maďarským názvoslovím, je zaměřeno i na zeměpisné objekty objektivního typu. * * * Z pravicových zdrojů, z habsburského mocnářství, z maďarského šovinismu vyrostly negativní rysy fašismu militaristického typu. Dne 14. 3. 1939 se začaly s Hitlerovou podporou naplňovat plány maďarských fašistů. Dne 14. 3. 1939 maďarská fašistická vláda předala ještě existující čs. vládě ultimátum s požadavkem na vyklizení Podkarpatské Ukrajiny. Současně na toto území vstoupily první maďarské jednotky, narazily na odpor čs. vojáků, kteří zde ještě zůstali. Dne 18. 3. 1939 protestovala sovětská vláda u německé vlády proti likvidaci Československa. Protestovaly také Velká Británie a Francie, že Německo tím porušilo Mnichovskou dohodu. Podkarpatská Ukrajina se stala zabranou součástí fašistického Maďarska. Novofašistická aktivita se často v poloilegalitě projevuje na srazech Občanské gardy, na školách a různých kulturních kroužcích, kde je kritizována Trianonská dohoda. Vzpomíná se na vídeňskou arbitráž z 2. 11. 1938, kdy pod tlakem fašistického Německa a fašistické Itálie v duchu mnichovského diktátu muselo Československo vyklidit a Maďarsku předat jižní část Slovenska a jižní část Podkarpatské Ukrajiny (Zakarpatské Ukrajiny) s městy Užhorodem, Mukačevem, Berehovem. * * * Ukrajinští nacionalisté vyhlásili 15. 3. 1939 v Chustu Republiku Zakarpatská Ukrajina. Byla likvidována maďarským vojskem, které zabralo celé území. Maďarsko si tak přisvojilo 11 927 km2 (rusínského) ukrajinského území a též část slovenského území. Za přímou provokaci proti svým sousedům je považována akce oslav Miklose Horthyho (18. 6. 1868, zemřelého 9. 2. 1957). Angažoval se jako maďarský fašistický diktátor (1920-1944), za první světové války admirál rakousko-uherského loďstva. V roce 1919 potlačil Maďarskou republiku rad, rozpoutal perzekuci a teror proti maďarské levici. Od roku 1920 byl tzv. říšským správcem. Přistoupil v roce 1939 k paktu proti Kominterně a záhy se podílel na agresivních činech nacistického Německa proti ČSR, aktivně zasáhl do války proti SSSR. Po pokusech vymanit se ze spárů Německa, v roce 1944, se pokusil tajně vyjednávat se Spojenci, byl nacisty internován, od roku 1948 žil ve Španělsku. Oslavné akce k jeho životopisu prozrazují reálnou zkušenost, že v zárodečné podobě v Maďarsku znovu ožívá novofašistické hnutí. * * * * Dalším průkazným argumentem je ochrana pojmu »stát svatého Štěpána«. Maďarští nacionalisté volají po obnově středověkého Uherska s privilegovaným postojem maďarské pravice. Přiznání k novofašistickým tendencím je zřetelné také ze situace kolem nacisticko-maďarského zločince proti lidským právům. Lászlo Csatáry, ukrytý několik let v Kanadě, byl odhalen a bude vyšetřován za podíl na deportaci 15 700 Židů do koncentračního tábora. U tohoto případu je vhodné poznamenat, že část maďarské veřejnosti o jeho návratu do vlasti věděla, ale nic nepodnikla. Pro českou veřejnost je také vhodné poznamenat, že plán na využití české šlechty v příbuzenském propojení se šlechtou maďarskou, nevyšel. K novofašistickým tendencím náleží opakované vydávání map s hranicemi Maďarska z roku 1941, kde je část Slovenska zahrnuta do státního území Maďarska, stejně jako část Podkarpatské Ukrajiny, významná část Rumunska (Sedmihradsko) a část okupované Jugoslávie (Srbska). K novofašistickým náladám patří stížnosti na smlouvu z Trianonu, která po první světové válce vymezila maďarskou armádu na pouhých 35 000 mužů. Všeobecná branná povinnost byla zavedena až v roce 1938, kdy se maďarská armáda, podněcovaná nacistickým Německem, chystala k útoku na Československo. V dubnu 1941 se Maďaři podíleli na útoku proti Jugoslávii silou tří sborů a deseti brigád. V červnu 1941 měla maďarská armáda již 215 tisíc mužů. Od 27. června 1941 do konce války utrpěly maďarské jednotky ztráty 18 718 padlých a 40 541 raněných. V době, kdy se v Evropě zvedne vlna protisovětské propagandy, připomínají pravicové kruhy Maďarska svůj podíl na východním bojišti. Běžně se uvádí, že maďarská armáda na sovětské frontě byla složena z devíti divizí v síle 200 tisíc mužů. Na nejrůznějších letních táborech se při branných hrách připomíná tzv. evropské poslání maďarské armády. * * * Vůči Německu se připomíná, že Maďarsko bylo posledním spojencem, který bojoval až do května 1945. Občas pronikne do světa informace o kamarádském styku s německými novofašisty. Pravdou je, že současná maďarská vláda takovému napojení nepřeje. Z berlínských archivů z let nástupu fašismu lze zjistit, že nacisté využívali maďarskou aristokracii k protičeskoslovenské kampani, část šlechty a důstojníci sloužili ve zpravodajských službách Německa. Platilo to i v dobách slovenského vazalského státu. Koncem války se nacisté snažili ovlivnit západní mocnosti a využít maďarské šlechty, aby hlásala platnost mnichovského diktátu. Sudetoněmecký politik Henlein si do Teplic povolal šlechtice Alfonse Clery Aldringena, aby také intervenoval pro platnost Mnichova. Měl žádat uznání mezinárodních dohod uzavřených »v době míru«. Aristokratické pravicově orientované intriky se však nezdařily. * * * Novofašistické tendence lze objevit v Itálii, Německu, také v Maďarsku, nejčastěji tam, kde je u moci konzervativní či extrémní pravice. Potvrzuje to například současné Maďarsko. Lászlo Csatáry, který se jako šéf maďarské policie v košickém ghettu na jaře 1944 podílel na deportaci tisíců Židů do Osvětimi a který byl v nepřítomnosti odsouzen v bývalém Československu k trestu smrti, je tak opět na útěku. Dlouhá léta se dříve ukrýval především v Kanadě. Předseda sdružení židovských obcí v Maďarsku Peter Feldmayer vyjádřil přesvědčení, že nyní sedmadevadesátiletý muž neuteče. Francouzský historik Klarsfeld však vyjádřil obavu, že maďarská konzervativní vláda možná nechce nejhledanějšího žijícího nacistického válečného zločince Csatáryho postavit před soud. Csatáry se po odsouzení k smrti v Československu v roce 1948 ukryl do Kanady, kde pod falešným jménem žil v Montrealu a Torontu jako obchodník s uměním. Kanadské úřady v roce 1995 objevily jeho pravou totožnost a on utekl do Maďarska, kde od té doby žije. * * * Neonacističtí extrémisté tak dál pokračují ve své snaze vydobýt si pozice na oficiální politické scéně. Mohlo by tak dojít i k tomu, že neonacisté budou svou agresivitu stupňovat. A pak již snadno může dojít k dalším takovým tragédiím jako ve Vítkově. Novofašistické tendence se projevují i v Rumunsku. Rumunská armáda ve službách nacistického Německa je spjata s rumunským nacionalistou a přívržencem Železné gardy. Ilon Antonescu (1886-1946) ve své politické a vojenské kariéře dosáhl místa šéfa bukurešťské vlády. Donutil k abdikaci krále Carola II. a nastolil osobní diktaturu a začlenil Rumunsko na stranu mocností Osy. V říjnu 1940 vyslovil souhlas, aby německá tanková divize (16.) obsadila naftové zdroje v Rumunsku. Dne 12. 6. 1941 souhlasil s účastí Rumunska na válce se SSSR. Chtěl získat Bukovinu. V roce 1943 přišel o dvě třetiny své armády, o 27 divizí a brigád. Sám padl do sovětského zajetí, byl vydán do Rumunska a odsouzen k trestu smrti 1. 6. 1946. * * * V zahraniční politice se Rumunsko horlivě hlásilo k tzv. reviznímu bloku, složenému z Rumunska, Bulharska, Maďarska a Itálie. Cílem byla nová úprava hranic na účet Jugoslávie, Československa a SSSR. To ovšem vyhovovalo Německu. Domácí fašistické síly, Železná garda, chtěly vytlačit Židy a omezovaly jejich majetkový zájem o půdu. Rumunsko mělo výrazný zájem o ekonomický vývoj Německa. Malé Československo sice vyváželo zbraně do Rumunska, ale již nemělo sílu kupovat rumunské suroviny, dřevo a potraviny. Definitivní přechod Rumunska do nacistického tábora byl ovlivněn událostmi z května 1940, kdy kapitulovala Belgie a žádná západoevropská velmoc nedokázala v té době Německo zastavit. Rumunsko tehdy získávalo 130 tisíc tun nafty měsíčně a bylo ochotno ji předat Německu. Převaha Německa byla zřetelná. Dne 24. července ztroskotala maďarsko-rumunská jednání a pod tlakem Německa a Itálie došlo k druhé vídeňské arbitráži 21. srpna. Rumunsko ztratilo Dobrušku (43 000 km2 a 2,5 milionu obyvatel). Teprve potom Berlín a Řím vyhlásily záměr garantovat územní celistvost Rumunska. Obě fašistické velmoci se vyjádřily, že to má být ochrana před Sovětským svazem. V létě 1941 se Rumunsko zapojilo do války proti SSSR a vyhlásilo i válku Velké Británii a USA. Nic na tom nemění pozdější přechod země vlivem blížící se Rudé armády na stranu spojenců. Jiří FRAJDL, Naše pravda, Haló noviny 10. 9. 2012