marxistických myslitelů Antonio Gramsci (1891 – 1937)

Před několika týdny uplynulo 75 let ode dne, kdy v Mussoliniho žaláři zemřel jeden z nejvýraznějších marxistických myslitelů Antonio Gramsci. Člověk, mnohými pokládaný za klíčového představitele západního marxismu. Komunista, který proti vulgarizaci učení Karla Marxe nejrůznějšími formami „determinismu“ či „hegemonismu“ stavěl kritickou analýzu a doplnění „úzkých ekonomicko-společenských zájmů“ dynamickým intelektuálním a mravním rozvojem. Známé je také jeho ztotožnění se s „historismem“ mladého Marxe. Svoji představu předstupně k výstavbě socialistické společnosti nazýval „historickým blokem“ a chápal pod ním hegemonii dominantní třídy prostřednictvím spojení institucí, sociálních vazeb a idejí. Odmítal „vulgárně ekonomickou“ pozici a „metafysický materialismus“, které nahrazoval dialektikou ekonomických zákonitostí kombinovanou universální interakcí mezi kriticky myslícími subjekty. Možná právě proto se jeho dílo po plodných 60. letech z normalizačních pultů reálného socialismu vytratilo. Přitom zejména jeho poznámky o politice a moderním státu mohou i dnešnímu čtenáři – nejen politikovi – mnohé dát a k mnohému inspirovat. Dle mého názoru je zvlášť aktuální Gramsciho koncepce kapitalistického státu a strany v jeho rámci a působnosti. Gramsci stát dělí na svět politických institucí a zákonné ústavní kontroly, a nestátní občanskou společnost zahrnující též ekonomiku. První oblast je nástrojem síly, druhá souhlasu. V konkrétní praxi se toto schematické dělení překrývá. Nicméně hranice mezi oběma oblastmi – politickou a občanskou společností – musí zůstat zachována. V opačném případě bychom se vystavovali nebezpečí „zbožštění státu“ s velmi nebezpečnou tendencí srůstání státu s řídící politickou silou (v jeho době korporativní falangou, obecněji státostranou, které tak negativně poznamenalo budování socialismu v České republice). Sám Gramsci, který pevně věřil v historickou roli proletariátu, spatřoval její naplnění ve vytvoření společnosti, která povede k odumírání státu a tím k plnému rozvoji samoregulačních schopností občanské společnosti (čtenář snadno zaznamená základní kontury samosprávy, participace, poněkud znásilněné v našem Socialismu v 21. století). První elementární vztah v politice spočívá v reálné existenci vládců a ovládaných. Celé politické umění je pak založeno na tom, jaké jsou určené zásady vztahů mezi nimi. Právě v tom se totiž, jak potvrzuje minulá i současná praxe české politiky, páchají největší a nejhůře napravitelné chyby. Z nich mezi největší patří formování již zmíněné státostrany, tedy srůstání nejsilnější strany se státem, se zákonodárnou i výkonnou mocí. Gramsci jednoznačně prokázal, že ve společnosti vládců a ovládaných jsou nejvhodnějším prostředkem pro udržení moci totalitní strany, přebírající tradiční funkce institucí právě proto, že svou výstavbou nejvíce odpovídají režimu osobní moci. Proto mnohokrát apeloval na oddělení strany od státu Za vlády totalitní strany ztrácejí ústavní demokratické instituce svůj smysl a význam, přičemž strana přebírá funkce společenského arbitra. Příklad České republiky svědčí o tom, že tato logika platí nejen v kapitalistické, ale ke škodě věci i v socialistické společnosti. Nejen v Gramsciho době, ale i v dnešní složité politické situaci jsou hlavní strany v důsledku nutnosti svádět politický boj (či z jiných důvodů) rozděleny na různé názorové skupiny, často nabývajících podob názorových frakcí. Gramsci tvrdí, že většinou „duchovní generální štáb organické strany“ (jakési mainstreamové vedení současnosti) funguje, jako by bylo samostatně existující řídící silou stojící nad frakcemi, a lidé tomu, dodává s ironií, často i věří. Dále dodává, že vedení, které omezuje či vylučuje diskusi názorových proudů, překročilo rámec demokracie, a je na nejlepší cestě k totalitě a diktatuře vedoucích kádrů. Zvláště, zneužívá-li k tomu či redukuje-li stranický tisk a prostředky vnitrostranické interakce vůbec. Šetřit na propagandě a spoléhat na věrnost poslušných ovládaných („straně věřte, soudruzi“) je základ formalismu a ztráty morálních hodnot a práva vést. Jazyk politiky se mění v politický žargon a strana tohoto typu, dostane-li se k moci, přestává plnit čistě politické funkce. Stále více sklouzává na pozice technického, policejního i mravního usměrňování lidu. Gramsci ve vězeňské cele předběhl Orwella, stalinské represe i naši normalizaci. Podle Gramsciho existují dva typy stran. Jeden může tvořit elitu kulturních pracovníků, kteří z pozic kultury a obecných ideologických zásad uskutečňují řízení vzájemně spřízněných stran či jejich frakcí. Druhým typem je masová strana, přičemž politická úloha masy spočívá jen v tom, že (otevřeně nebo skrytě) následuje politické centrum a důvěřuje mu. Masa je zde pouze prostředkem „manévrování“, morálního poučování, sentimentálního kázání a mesiášských mýtů. Jsem názoru, že právě tato charakteristika je stále znatelnější v praxi KSČM, což se (paradoxně) odráží v latentním trendu k tzv. volební straně. Stranu lze považovat za zformovanou tehdy, má-li jasný a trvalý cíl, vyvolává-li živou polemiku, vede-li dialog s veřejností (včetně antagonistické), je-li otevřená vnitrostranické kritice, odmítá-li kumulace funkcí. Ani jeden z těchto axiomů není v praxi KSČM naplněn. Významné místo v politologických úvahách Gramsciho sehrává otázka parlamentů. Jsou součástí státní struktury (a jak potom plní svou specifickou úlohu), nebo nikoli (a jakou tedy plní ve společnosti funkci)? Gramsci je zastáncem široké volnosti zastupitelského režimu více stran bez umělých brzd pro vstup do parlamentu. Podíváme-li se opět na naši realitu, vidíme oprávněnost jeho logiky. Mnozí se stávají zastupiteli jen proto, že falešně a nečestně parazitují na silných stranách či zcela účelově vytvářených dočasných koalicích, aby ve vhodný okamžik z jejich klubů vystoupili či přešli do jiného tábora. Výsměchem zastupitelské demokracii jsou poslanci a senátoři bez stranické příslušnosti „na kandidátce…“, v brutálnější podobě pak svázanost (stranická věrnost?) vynucovaná smlouvami o „příspěvcích“ na fond strany z jejich platů, které ovšem mnozí (včetně milionářů z evropského parlamentu) stejně nerespektují. Izraelský Knesset je typickým příkladem, že skutečně demokratický režim se nemusí různými omezujícími brzdami izolovat od mas. Gramsci dle mého názoru oprávněně upozorňuje na to, že tendence proti režimu více stran, projevující se např. zaváděním procentního kvóra, je úzce spojena s jeho byrokratizací a nahrazováním tvořivé aktivity a myšlenkové produkce intelektuálně i mravně nejlepších jedinců diktaturou sekretariátů. Stát je uspořádaná společnost a jako takový je svrchovaný. Jeho hranicemi nemohou být subjektivní normy veřejného práva, stát nemůže sám o sobě říci, že se omezuje. Zavedené právo nemůže být pro stát hranicí, neboť může být kdykoli jím samým měněno ve jménu nových společenských potřeb apod. (Zdá se mi, jakkoli to může působit paradoxně, že tuto Gramsciho myšlenku přejal při svých aktivistických projevech Václav Klaus). Po dobu existence třídních států může uspořádaná společnost existovat jen jako metafora. Toho si byli vědomi již utopičtí socialisté a komunisté tím, že za nezbytný předpoklad základu reforem různých typů společnosti pokládali hospodářskou rovnost. Třídní stát sebou přirozeně přináší třídní boj, bez ohledu na to, jakou formou probíhá. Jakékoli společenské změny, pokud se uskutečňují v rámci třídního státu (tedy za existence kapitalismu) na tom nic nemohou změnit. Gramsci tvrdí, že moderní netotalitní stát je svou podstatou etický, neboť jednou z jeho nejdůležitějších funkcí je zvyšovat vzdělanostní a kulturní úroveň obyvatelstva na úroveň, odpovídající potřebám rozvoje výrobních sil, a tedy i zájmům vládnoucích tříd. Z toho současně vyplývá, že jedním z prioritních úkolů komunistické strany (a důležitou oblastí třídního boje) musí být prolomení kulturní hegemonie vládnoucích tříd. Pro stranu to znamená věnovat mimořádnou pozornost realizaci své výchovné funkce, přípravě svého funkcionářského aktivu a nedopustit nevědomost či sterilní informovanost členské základny. Současné diskuse o rozsahu, hloubce a váze státních funkcí ve společnosti řešil Gramsci zajímavou komparací „státu – karabiniéra“ (jehož funkce se omezují na ochranu veřejného pořádku a záruku dodržování zákonů), a „státu – intervencionisty“ (provádějícího ekonomické a sociální zásahy). Takový stát je státem svého druhu „etickým“, neboť akcentuje samostatné výchovné a mravní činnosti světského státu (jako protiváhy náboženské a církevní činnosti). Nicméně jeho původ je ekonomický a spojený na jedné straně s protekcionistickými proudy ekonomického nacionalismu, na druhé straně pak se snahou převzít „ochranu“ pracujících tříd proti výstřelkům kapitalismu (uvědomme si, že to není nějaký převratný objev či produkt působení socialistických a sociálnědemokratických sil, nýbrž v onom základním kvalitativním zlomu reálnou politikou Bismarcka a Disraeliho). Je přirozené, že tyto dva mezní typy nevystupují ve své teoretické čistotě, nýbrž v nejrůznějších kombinacích s mnoha rozdílnými postoji k nejrůznějším otázkám. Gramsci upozorňoval na negativní důsledky tendencí ztotožňovat stát a vládu, které pokládal za umělé směšování občanské a politické společnosti. Svou představu překonání státu totiž stavěl na předpokladu „rozpuštění“ státu v uspořádané občanské společnosti. Teprve za této situace se budou autoritativní, resp. chaotické (záleží na typu státu) zásahy státu postupně omezovat a přecházet v samostatné a suverénní rozhodování veřejnosti. Podstatnou otázkou je, zda musí každý typ státu projít fází ekonomického determinismu (přímé vyjádření zájmů vládnoucí třídy)? Neplyne z toho, že obsah politické hegemonie třídy, která založila nový typ státu, musí mít nutně přednostně ekonomický charakter? V takovém případě jde přece o přeměnu ekonomické struktury a konkrétních vztahů mezi lidmi a ekonomickým světem (tj. výrobou). Podle Gramsciho to nevadí za předpokladu existence rozvinutých prvků nadstavby. Ta by měla být kritická k minulosti a usilovat o to, aby staré „bylo rozbito a upadlo v zapomnění“, zatímco aspekt pozitivní výstavby by měl počítat s průběžným zdokonalováním a konkretizací projektu tak, aby byl v souladu s nově vytvářenou ekonomickou strukturou. Staří vedoucí představitelé společnosti, kteří ztrácejí půdu pod nohama, cítí, že jejich proklamace se stávají neživou formou zbavenou obsahu. Z toho pak plyne jejich zoufalství a konservativní až reakční tendence. I když měl Gramsci na mysli rozklad kapitalistického státu, logika jeho analýzy vede k závěru, že jde o obecný projev boje nového s odcházejícím. I v KSČM jsou stále vlivné síly, které odmítají přiznat hluboké ekonomické, sociální i mravní problémy, které zasáhly Československo hlavně v 80. letech (v lepším případě pro neochotu přiznat vlastní podíl na nich, v horším případě pak pro jejich naprosté odmítání), a které event. přiznání existence některých chyb spatřují jako důsledek Gorbačevovy přestavby, nikoli vlastní teoretické, praktické i mravní stagnace. Přirozený zákon akce a reakce vede k tomu, že antipód těchto postojů, tedy současná politika KSČM, je rovněž zásadně poznamenán schematismem, zjednodušováním a názorovou stagnací, absencí kvalitní, účinné a koncepční ideologické práce. Literatura v češtině: Dopisy z vězení, Svoboda, Praha, 1949 Sešity z vězení, Československý spisovatel, Praha, 1959 Historický materialismus a filosofie Benedetta Croceho, Svoboda, Praha, 1966 Základy politiky, Mladá fronta, 1967 Poznámky o Machiavellim, politice a moderním státu, Svoboda, Praha, 1970 Mgr. Ing. Ladislav Šafránek, CSc. Praha, 7. 9. 2012 Článek byl nabídnut redakci Haló novin (pokud tam vyšel, informujte nás, pozn. red. SMKČ)