Bílá paní - odvážná politická satira z roku 1965

Před několika dny jsem náhodou objevil zajímavou československou komedii z r. 1965 "Bílá paní" režiséra Zdeňka Podskalského podle námětu a scénáře Karla Michala. Film má na svou dobu odvážný politický podtext (kdyby byl z l. 1968-69 nebo z konce 80. let, nepozastavoval bych se nad ním) a nastavuje zrcadlo negativním společenským jevům existujícím v ČSSR té doby (a ovšem i předtím a potom, v různé míře), někdy pro dosažení komického efektu zveličeným (zvlášť v závěru), nicméně stojícím za zamyšlení. Komedie o bílé paní je zřejmě jednou z prvních kritik byrokratismu mocně rozšířeného ve státním i stranickém aparátu tehdejší ČSSR, respektive je jedním z prvních filmů, kritizujících tento byrokratismus jako jev masový až všeobecný(!), nikoli výjimečný a náhodný. Jednotliví byrokraté, kariéristé a prospěcháři odtržení od lidu v aparátech národních výborů, vedení továren a družstev nebo v samotné KSČ se vyskytují už v řadě budovatelských filmů z konce 40. a z 50. let, kde jsou ovšem polepšeni nebo přísně potrestáni, jak to ve fungující socialistické společnosti má být. (Toto téma je ovšem vděčné spíš pro budovatelské agitky než pro zdařilé komedie, snad proto je humorné prvky v mnoha budovatelských filmech třeba hledat přímo "pod lupou".) Samotný děj komedie "Bílá paní" nebudu celý podobně popisovat. Prozradím, že je zasazen do fiktivní obce Komonice, nacházející se ovšem v ČSSR (opakovaně je vidět její státní znak), na rozdíl od některých jiných komedií z let 1948-89, kde - zjevně úmyslně - žádná příslušnost děje k ČSSR nebo jinému státu není vidět, snad aby nějaký škarohlíd neřekl, že "toto přece není v socialistickém Československu možné"... Skupině podnapilých nočních návštěvníků hradu v čele s kastelánem (Vlastimil Brodský) se podaří rozluštit heslo z obrazu a vyvolat z něj bílou paní (Irena Kačírková), která začne konat dobro a plnit lidem jejich přání. To je samozřejmě podezřelé byrokratům z místního národního výboru, jehož vedení excelentně ztělesňují Rudolf Hrušínský v roli předsedy a Miloš Kopecký jako tajemník. Tito soudruzi jako důslední materialisté nemohou ve zhmotnění bílé paní uvěřit, a tak si vzniklé zázraky vysvětlují "líbivou politikou" (dnes by se asi řeklo "populismem") svých spolupracovníků, melouchy, případně trestnou činností a dojdou až "zapojení zahraničních špionážních centrál" (zřejmě narážka na politické procesy z 50. let). Legrační je sledovat, jak jsou soudruzi k sobě navenek přátelští a uznalí a za zády se vzájemně podrážejí, za pozornost stojí i jejich dialogy, v nichž se neustále trumfují základními výroky, jichž byly v té době plné všechny sdělovací prostředky ("Z hlediska marxismu-leninismu…" - "Právě chci říci!"), ale občas se blýsknou i vyloženě levičáckými frázemi ("Mít něco, to je vždycky podezřelý!"), v době vzniku filmu bohužel také dobře známými z praxe (na pražském hlavním nádraží v té době viselo přes celou budovu heslo hlásající přípravu na přechod ke komunismu a soudruh prezident Novotný tvrdil po vzoru svého učitele Nikity Chruščova, že "ještě naše generace bude žít v komunismu"). K prošetření vzniklé záhadné situace přijíždí do Komonic úředník z ministerstva ve skvělém podání Josefa Beka, proslaveného rolemi záporných charakterů, zatímco jeho dřívější obsazení do vrcholně kladných budovatelských úloh (Antonín Zápotocký v Rudé záři nad Kladnem či Toník v Anně proletářce) nepovažuji za nejšťastnější. (Báječná je scéna, kdy vstupuje do kostela a volá na kněze: "Ty jsi, soudruhu, zdejší farář?") Rudolf Hrušínský pronáší z balkónu MNV fanatický frázovitý projev, jemuž nevěří nikdo ze shromážděných občanů ani řečník sám, načež Miloš Kopecký jako tajemník vyvolá davové skandování: "Ať žije soudruh předseda!" Vlastimil Brodský v roli kastelána, osaměle bojujícího za pravdu v moři lží a přetvářky, říká, že "to není pravda". Vedle stojící děda mu odpovídá: "Ale co furt máte? On to taky ví, ale copak to může říct? - Ať žije soudruh předseda!" "Uvědomělí" občané nacvičí velmi prostoduchou a trapnou agitku proti bílé paní (zjevně také inspirovanou příklady z praxe) - ta stejně neprojde cenzurou předsedy MNV, jenž nařídí hlavní postavu bílé paní ze hry vyškrtnout. Všichni soudruzi z komise se setkají s bílou paní, hovoří s ní a nakonec každý z nich prohlásí, že "nic neviděl". Vlastimil Brodský rezignuje na svůj osamocený boj proti všem, prohlásí se za blázna a své děti začne namísto pravdomluvnosti učit lhát. ("Jaká je ta zeď?" - První syn odpoví: "Bílá," a dostane facku. - Dcera říká: "Černá." - "Správně. Vidíš, jak Ti to jde." - Druhý syn, malé dítě, žvatlá: "Oranžová se zelenejma puntíkama." - "Taky správně. Ty se neztratíš.") Výmluvná je také scéna, v níž Josef Bek jde na ministerstvo "za soudruhem přednostou", nepokrytě dává najevo, že se obává odposlechu a sděluje mu šeptem, že "vona je" a dodává: "Mezi sebou si můžeme sdělit i takový skutečnosti, který by nám lidi zmátly, kdyby se dostaly ven? Chápeš ty důsledky, kdyby to proniklo, u nás, na druhý straně?" Přednosta (Ilja Prachař) odpovídá: "Ty přece dnes už jasně víš, že nejde o to, co je a co není. Důležitý přece je to správně vidět, jak to správně zhodnotit a jak na to správně reagovat." Film vrcholí rozhodnutím předsedy a tajemníka MNV využít znalosti vyvolání bílé paní z obrazu a její schopnosti plnit přání ke stavbě nového mostu přes řeku. Nechají natisknout noviny se svými podobiznami a oslavnými hesly, která jdou sami do tiskárny schválit. Mezitím však členové ministerské komise obraz bílé paní přemístí do depozitáře, aby rozruch se "zázraky" skončil. Slavnost při předání nového mostu je zahájena, ale most nestojí. Hrušínský s Kopeckým se snaží shromážděným občanům vysvětlit, že zázraky se nedějí a úkol tedy nebyl splněn, ale zfanatizovaný dav pod budovatelskými hesly, s mávátky a květinami, je vůbec nechce poslouchat a na každou větu odpovídá hysterickým potleskem a skandováním. Nakonec všichni rozjásaně kráčejí za zvuku pochodu i s mávátky namísto na most do vody a provolávají: "Ať žije nový most!" "Vždyť tady žádnej most není!", namítá kastelán Brodský. Manželka (Vlasta Chramostová) ho okřikuje: "Ty furt s tou pravdou! Drž hubu a plav!" "Dobře se s tím náš lid vypořádal." - "Neboť je moudrý a ví, čemu věří," konstatují členové ministerské komise, když zamknou obraz bílé paní do depozitáře. Tento závěr se mi zdá být přehnaný. Zatímco předchozí děj kritizuje negativní jevy, které v ČSSR skutečně existovaly (tedy kromě samotného vystoupení bílé paní z obrazu, které je jen roznětkou k jejich projevení), nebylo možné si dělat iluze o tom, že by občané byli natolik zfanatizovaní, že by se politickými představiteli dali strhnout k nadšenému pochodu do řeky. Naopak, v té době se stále širší masy vysmívaly i smysluplným a důležitým heslům a úkolům, jejichž plnění bylo v jejich nejlepším zájmu (a tím nemyslím avanturistickou kampaň o "přechodu ke komunismu"). Veselohra "Bílá paní" poukazuje na nebezpečí degenerace socialistické společnosti, odtržení stranického a státního aparátu od lidu, smiřování se s nedostatky, na nebezpečí atmosféry nekritičnosti, kultu osobnosti a idealistického davového fanatismu. Otázkou je, jestli dílo sami tvůrci takto chápali a pojali, nebo byli proti socialismu jako společensko-ekonomické formaci (tedy pro kapitalismus; žádnou střední cestu nikdo ani přes usilovné hledání neobjevil), jak film vnímá většina jeho dnešních obdivovatelů, ztotožňujících chyby a nedostatky období let 1948 - 1989 se samou podstatou marxistického socialismu. V 70. a 80. letech se film "Bílá paní" nepromítal a nevysílal…