TINA nemá co na sebe!

V poslední době začaly v tisku i na internetových serverech probleskávat zprávy o „zázraku v Marineladě“, vesnici, která uprostřed španělské mizérie není dotčená krizí; o komunistickém starostovi, novodobém „Robinu Hoodovi“ a podobné na první pohled fantastické zprávy. Ale tady je irská óda na fungující společenství španělské vesnice Marinaleda. (úvodní poznámka překladatele) Cirkus neoliberálních sdělovacích prostředků nám neustále říká, že TINA - thatcherovské »Není alternativy« (There Is No Alternative) - je to jediné správné, a to pod heslem „jeden za jednoho, a nikdo za všechny!“ Jak údajně prohlašoval Goebbels, sedmkrát opakovaná lež se stává pravdou. Dá se s jistotou říci, že utlumená (aby nedošlo k velkému obratu) reakce Irů na drtivě nespravedlivé ekonomické břemeno, jež na ně hodili noví evropští páni (a vládci), je částečně způsobená společným pocitem bezmoci, zrozeným zdánlivou pravdou tohoto sdělení. Že fungují kolektivní formy společenské/politické organizace, dokonce i tváří v tvář nepřátelským ekonomickým tlakům, tyto sdělovací prostředky v úvahu neberou. Většina zpráv o Kubě prochází „miamským filtrem“, kde jsou systematicky deformovány, aby vytvořily zdání, že účastnická demokracie je ve skutečnosti zanedbanou diktaturou, cynicky manipulovanou několika sobě sloužícími demagogy. Zavedené sdělovací prostředky tuto lež přenášejí, aby nás přesvědčila, že toliko neoliberální ideologie, založená na bezuzdném individualismu, může dát odpovědi na rozsáhlé problémy společnosti a prostředí, jež sám neoliberalismus vytvořil. A zmanipulované sdělovací prostředky se vás všemožně snaží přesvědčit, kolektivismus kubánského typu je dalek toho, aby byl nadpozemským rájem. Vezměte si ale případ Marinaledy, venkovské obce ve španělské provincii Andalucía, kde je kolektivní demokracie zavedená! V Marinaledě vůbec neexistuje nezaměstnanost, zatímco Andalusie je sužovaná vysokou mírou nezaměstnanosti, 37 %, a 22 % tamních obyvatel hladoví. Většina z 2 700 obyvatel marinaledské komunity se zabývá činnostmi, vztahujícími se k zemědělství. Všichni, včetně starosty, administrativního personálu i dělníků, pracují pětatřicet hodin týdně a pobírají naprosto stejný plat: 1 200 € měsíčně. Všechna rozhodnutí, týkající se komunity - daně, bydlení, výdaje včetně obecního rozpočtu atd.- jsou určována hlasováním všech členů komunity, na otevřeném, veřejném shromáždění. „Lidé by neměli hlasovat jen jednou za čtyři roky“, říká starosta Marinaledy José Sánchez Gordillo; „měli by hlasovat o každém rozhodnutí, které se jich bude týkat.“ V Marinaledě neexistuje ani policie, ani pokuty. Cesta, na niž poukázal deník the New York Times jako na španělskou „komunistickou utopii“, začala v roce 1979, zvolením Seńora Gordilly z Kolektivu dělnické jednoty (Colectivo de Unidad de los Trabajadores-Bloque Andaluz de Izquierdas, CUT-BAI), strany začleněné do španělské Izquierda Unida (Sjednocené levice), marxistického politického seskupení. Svého času byla Marinaleda společenstvím zbídačených zemědělských nádeníků, bez pravidelného příjmu a bez vyhlídek. V 60. létech utekla téměř polovina obyvatel do Barcelony a do dalších oblastí Evropy s rozvinutým průmyslem. Ale se zvolením Gordillo přišlo organizování protestů k vykupování půdy kolem obce, předtím vyhrazené mocným velkostatkářům a využívané k vykořisťování místních obyvatel. Hladovky, zábory půdy, letišť (Málaga a Sevilla) a nádraží a obsazení Španělské banky byly takticky využity k dosažení tohoto cíle. V polovině 80. let byl zabrán El Humoso, zemědělský velkostatek o rozloze 1 200 hektarů, majetek infantadského vévody, a bylo v něm založeno družstvo. V roce 1991 byl uznán právní nárok obyvatel Marinaledy na statek. Půdu na El Humoso teď obdělávají čtyři stovky pracovníků, a stovky dalších jsou zapojeny ve zpracování potravinářských rostlin, organizovaném družstvem. Správa bydlení v Marinaledě přivábila pozornost ve Španělsku, které, stejně jako Irsko, má obrovské problémy se splácením hypoték. Marinaledští obyvatelé platí za domky, které vlastní, pouhých 15 € měsíčně. Místní výbor obstará pozemek, zedníky a architekta. Potenciální kupec vkládá 400 dnů své vlastní práce; 15 € pokrývá výdaje na materiál, dodaný výborem. Jakmile je dům postavený, příští generace jej mohou dědit, ale nelze jej nikdy prodat. V Marinaledě nejsou povoleny spekulace. Gordillovi kritici říkají, že jeho model účastnické demokracie, zahrnující pár tisíc zemědělců, nelze nikdy naprojektovat do moderních městských společností s miliony lidí. Ti, kteří shrabují takové žvásty, si budou muset prostudovat úspěšnou kubánskou snahu o rozvoj účastnické demokracie - podstaty socialismu - ve venkovských i městských celcích, v zemi s jedenácti miliony obyvatel. Kdyby tito kritici obešli „miamský filtr“ a závoj mlčení kolem Marinaledy, objevili by, že přízrak TINA vlastně vůbec nenosí šaty; a také že kolektivní demokracie, socialismus, je prokazatelně možný, a nabízí jedinou životaschopnou alternativu vůči barbarství, které už je tu s námi . . . z měsíčníku Irské komunistické strany Socialist Voice přeložil Vladimír Sedláček