30 let od smrti L. I. Brežněva, hrdiny Velké vlastenecké války i symbolu sovětské stagnace

„Musíme mít vždy na paměti, že naším třídním nepřítelem je imperialismus. Imperialismus provádí podvratnou činnost proti socialistickému zřízení, jeho zásadám, ideologii a morálce. Gigantický propagační aparát imperialismu rozleptává osobnost a pokouší se odvést masy od politiky. Boj proti buržoazní ideologii musí být za všech okolností nekompromisní, protože je to boj třídní, boj za člověka, za jeho důstojnost a svobodu, za upevnění pozic socialismu a komunismu, je to boj v zájmu mezinárodní dělnické třídy.“ (L. I. Brežněv) Před 30 lety, 10. listopadu 1982, zemřel Leonid Iljič Brežněv, představitel Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) a Svazu sovětských socialistických republik a mezinárodního komunistického a dělnického hnutí. L. I. Brežněv se narodil 19. prosince 1906 do ruské dělnické rodiny ve městě Kamenskoje na Ukrajině, v Jekatěrinoslavské gubernii tehdejšího Ruského impéria. (Od r. 1936 kupodivu dodnes se toto město nazývá na počest zakladatele ČEKY F. E. Dzeržinského Dněprodzeržinsk.) Absolvoval odbornou zemědělskou školu pro melioraci a později vysokou školu hutní. V r. 1923 se stal členem Komunistického svazu mládeže – Komsomolu – a 1931 Všesvazové komunistické strany (bolševiků), od r. 1952 nesoucí název Komunistická strana Sovětského svazu. V l. 1939 - 1941 byl tajemníkem Dněpropetrovského oblastního výboru KS (bolševiků) Ukrajiny (součást VKS/b/). Za Velké vlastenecké války působil jako zástupce náčelníka politické správy jižního frontu a náčelníka politické správy 4. ukrajinského frontu. R. 1943 získal hodnost generálmajora. Účastnil se bojových akcí Rudé armády na Kavkaze, černomořském pobřeží, Krymu, na Ukrajině a při osvobozování Polska, Maďarska a Československa. R. 1946 byl prvním tajemníkem Záporožského a od 1947 Dněpropetrovského oblastního výboru KS(b)U, 1950 - 1952 prvním tajemníkem ÚV KS Moldávie, 1953 - 1954 zástupcem náčelníka Hlavní politické správy Sovětské armády a válečného námořnictva; 1954 - 1956 druhým, pak prvním tajemníkem ÚV KS Kazachstánu. Měl zásadní podíl na obnově válkou zničených oblastí Ukrajiny, vybudování socialistické společnosti v Moldávii a na zúrodnění panenské a ladem ležící půdy v Kazachstánu (jež bohužel nesplnilo očekávání do něj vkládané). V r. 1952 se Brežněv stal členem ÚV KSSS, 1956 kandidátem a 1957 členem politbyra, v l. 1952 - 1953, 1956 - 1960 a 1963 - 1964 byl tajemníkem ÚV KSSS, od r. 1964 prvním tajemníkem a od r. 1966 až do své smrti v r. 1982 generálním tajemníkem ÚV KSSS (šlo jen o úpravu názvu téže funkce). 1960 - 1964 a 1977 - 1982 byl předsedou prezídia Nejvyššího sovětu SSSR. Již po svém vstupu do ukrajinské bolševické strany začal L. I. Brežněv spolupracovat s N. S. Chruščovem, jehož přízeň byla pro další Brežněvovu kariéru zásadní a vyvrcholila postupem do nejvyššího vedení – politbyra ústředního výboru – po potlačení Molotovovy „protistranické skupiny“ v r. 1957. Brežněv v této době plně následoval Chruščovovu politiku rozchodu s velkou částí nejvyšších vedoucích kádrů ze Stalinovy éry a současně s významnou částí Stalinovy politické teorie a praxe (bohužel včetně řady jejích správných principů, které byly mylně nebo účelově označeny za chybné). Chruščov však soustředil v současně zastávaných funkcích prvního tajemníka KSSS a předsedy rady ministrů SSSR i z pohledu svých spolupracovníků ve svých rukou příliš mnoho moci a jeho subjektivismus jej činil stále nevyzpytatelnějším. Ekonomická situace SSSR se pod Chruščovovým vedením zhoršovala a důvěra lidu ve vedení KSSS klesala. Brežněv stanul v čele většiny předních sovětských představitelů, která se shodla na nutnosti odstranění Chruščova z aktivní politiky, jeho revizionistickou protistalinskou linii ztělesněnou závěry XX.-XXII. sjezdu KSSS (1956 – 1961) však zachovala. Formálně Chruščov odstoupil dobrovolně „z důvodu zhoršujícího se zdravotního stavu“ a byl poslán do důchodu. Na rozdíl od většiny vedoucích představitelů ze Stalinovy éry, které Chruščov nechal vyházet z KSSS, Chruščova samotného žádný stranický trest za kritizované negativní jevy jeho činnosti nepostihl. Politika Sovětského svazu v éře L. I. Brežněva byla bohužel v hlavních rysech pokračováním oportunistické linie nastolené N. S. Chruščovem, která vedla k rozkolu v mezinárodním komunistickém hnutí, přeceňovala vlastní úspěchy a přehlížela nedostatky a podlamovala důvěru lidu v socialismus. Všechny trockisticko-chruščovovské útoky na J. V. Stalina a jeho politiku, které se za Chruščova staly součástí sovětské propagandy, zůstaly i v Brežněvově éře zachovány, pouze už nebyly posilovány, spíše převážila tendence o Stalinovi vůbec nehovořit, jako by neexistoval. Sám Brežněv ve svých projevech a statích ani nešpinil Stalinovu památku, ani ji nerehabilitoval, nicméně např. ve svých vzpomínkových knihách Malá země, Znovuzrození a Celina se o Stalinovi zmiňuje bez jakékoli kritiky, v r. 1965 ocenil jeho zásluhy ve vítězství ve Velké vlastenecké válce u příležitosti 20. výročí vítězství nad fašismem a v r. 1970 byl ozdoben Stalinovou mramorovou bustou prostý hrob u kremelské zdi, kam byl Stalinův popel zlovolně vyhozen Chruščovem v r. 1961 po spálení jeho těla umístěného v Leninově mauzoleu. Stalinova díla se však za Brežněva až na vzácné výjimky nevydávala a necitovala. Oficiální Brežněvův životopis, vydaný v SSSR na konci 70. let a přeložený i do češtiny, neuvádí ani jednou jméno J. V. Stalina ani N. S. Chruščova, za jejichž řízení sovětské strany a státu prožil Brežněv významnou část svého života a bezpochyby jim vděčil (nebo nevděčil, ale měl) za přízeň a kariérní postup. Brežněv odmítal některé nejzásadnější a nejotevřeněji antimarxistické ideologické a ekonomické revizionistické deformace a náhradu centrálně plánovitého hospodářství tržním. Řadu tendencí způsobujících degeneraci sovětského zřízení ve státní kapitalismus a nárůst byrokratismu však nechával působit nebo dokonce podporoval a prosazoval. (Diktatura proletariátu byla oficiálně zrušena již Chruščovem a za Brežněva byla v r. 1977 slavná Stalinská ústava z r. 1936 nahrazena novou, revizionistickou ústavou.) Všeobecně známé je např. dlouholeté setrvávání vedoucích politických činitelů ve svých funkcích a tolerování jejich nepokrytě měšťáckého způsobu života a naprostého odtržení od lidu, včetně funkcionářů evidentně zkorumpovaných, neschopných nebo těžce nemocných. Na druhou stranu ukončil Brežněv některé obzvláště nešťastné zásahy do řízení komunistické strany a sovětského státu (např. rozdělení strany na průmyslové a zemědělské organizace) a zrušil ultralevou kampaň o „přechodu ke komunismu během života jedné generace“. Přesto revizionistické deformace a nesprávné způsoby řízení sovětského hospodářství vedly od začátku 70. let ke zpomalování růstu ekonomiky SSSR. Dovoz obilovin do SSSR (z kapitalistických zemí!), který začal za Chruščova, za Brežněva ještě zesílil. Brežněvova éra byla charakterizována nedostatkem pracovních sil, poklesem produktivity práce a pracovní kázně. Na druhou stranu se výrazně zvýšila životní úroveň a především kvalita bydlení. Pracujícím byly poskytovány levné a dostupné dovolené, z nichž nejžádanější byla rekreace na Krymu a v Gruzii. Stojí za pozornost, že životní úroveň v Gruzínské sovětské socialistické republice a Estonské sovětské socialistické republice v Brežněvově éře předstihla životní úroveň v Ruské sovětské federativní socialistické republice, což bylo řadou Rusů vnímáno negativně (srovnej s dnešní bídou Ruska, které je na tom oproti Gruzii a Estonsku ještě „dobře“...!). V zahraniční politice bylo 18 let s Brežněvem v čele SSSR charakterizováno snahou o zlepšování vztahů mezi sovětským blokem a kapitalistickými státy a současně hlubokým, neustále sílícím rozkolem v mezinárodním komunistickém a dělnickém hnutí. V r. 1969 se konala poslední mezinárodní porada komunistických a dělnických stran – pět ze čtrnácti vládnoucích komunistických stran se jí na výraz svého nesouhlasu se sovětskou politikou nezúčastnilo… Brežněvova politika jednoznačně podporovala mír a usilovala o odzbrojení, byť současně docházelo k obrovským vojenským výdajům ve snaze o udržení parity ve stavu ozbrojených sil s USA. K překonání rozkolu mezi sovětským blokem, Čínou a Albánií nejenže nedošlo, nýbrž ten se ještě prohloubil, na čínsko-sovětských hranicích došlo k ozbrojeným konfliktům (zřejmě vyprovokovaným maoisty), maoisticky orientované strany prohlásily Sovětský svaz za státně kapitalistický a jeho vedení za buržoazní a Albánská strana práce dokonce za fašistické. Naopak oproti Chruščovově éře se zlepšily vztahy s titovskou Jugoslávií. K žádanému výsledku nevedla intervence v Afghánistánu na podporu tamních revolučních sil, která zhoršila vztahy s řadou států mimo sovětský blok a zahraničními komunisty byla namnoze vnímána jako imperialistická agrese. V r. 1968 sice vojska pěti států Varšavské smlouvy intervenovala proti kontrarevolučnímu puči v ČSSR, obdobnou situaci v PLR na začátku 80. let však přenechalo sovětské vedení na přání vůdců Polské sjednocené dělnické strany k vyřešení jim samým, takže nelze tvrdit, že by brežněvovský SSSR vojensky zasahoval v každém státě sovětského bloku, který se neřídil jeho představami o socialismu. Reprezentaci Sovětského svazu uškodilo, že L. I. Brežněv zůstal jeho vrcholovým představitelem až do své smrti i přes pokročilý věk a špatný zdravotní stav (podporován kariéristy, kteří zatím získávali a upevňovali pozice). S pokračujícím Brežněvovým věkem posiloval kult jeho osobnosti. Brežněv bohužel v těchto letech, stejně jako předtím Chruščov a do jisté míry i Stalin, propadl značné neskromnosti. Legendární se stala jeho láska k řádům a medailím, jichž obdržel více než sto. Mimo jiné byl šestinásobným nositelem Leninova řádu, čtyřnásobným hrdinou Sovětského svazu, hrdinou socialistické práce (1961) a nositelem Mezinárodní Leninovy ceny za rok 1972, trojnásobným hrdinou ČSSR, držitelem Čs. řádu bílého lva 1. třídy s řetězem (1973) a trojnásobným držitelem Řádu Klementa Gottwalda. V r. 1976 u příležitosti svých 70. narozenin se L. I. Brežněv stal maršálem SSSR. V r. 1978 byl dokonce vyznamenán Řádem vítězství, což byl jediný případ udělení tohoto ocenění od konce druhé světové války! (V r. 1989 mu byla tato medaile posmrtně odebrána, což nebylo o nic méně trapným aktem než její udělení…) V posledních letech svého života už Brežněv zjevně neovládal ani své chování, je např. dochován záznam, kdy na sjezdu Polské sjednocené dělnické strany k údivu všech přítomných začal dirigovat Internacionálu… Naposledy se Leonid Iljič Brežněv objevil na veřejnosti na přehlídce u příležitosti výročí vítězství Velké říjnové socialistické revoluce 7. listopadu 1982. O tři dny později po infarktu zemřel. Jeho úmrtí bylo následováno pětidenním státním smutkem. L. I. Brežněv byl pohřben v nekropoli kremelské zdi na moskevském Rudém náměstí. Na postech generálního tajemníka ÚV KSSS a předsedy prezídia Nejvyššího sovětu SSSR jej nahradil Jurij Vladimirovič Andropov. V letech 1982 – 1988 bylo po L. I. Brežněvovi pojmenováno město Naberežnyje Čelny v Tatarské autonomní sovětské socialistické republice. V období Gorbačovovy „přestavby a otevřenosti“, kdy bylo Brežněvovo období odmítnuto stejně jako předchozí éra Chruščovova a Stalinova, se vrátilo ke svému původnímu názvu. Dlouholetou manželkou L. I. Brežněva byla od r. 1928 Viktoria Petrovna Brežněva (1908 – 1995). Dle britského listu The Independent byla zaměstnána pouze do r. 1929 jako porodní asistentka a od té doby byla až do konce života v domácnosti, resp. v důchodu. Podle téhož zdroje Viktoria Petrovna holdovala poživačnému měšťáckému způsobu života a k témuž vedla i svého manžela. V jejich dače prý působilo na 20 členů služebnictva – příslušníků KGB. (Podobná tvrzení ze západních buržoazních zdrojů je však třeba brát s rezervou.) Obě jejich děti se projevily jako korupčníci, zločinci a alkoholici a osud Brežněvovy rodiny je tak názorným příkladem degradace byrokratických prominentů. Syn Jurij Leonidovič Brežněv (nar. 1933), pracovník ministerstva zahraničního obchodu, byl ještě za sovětské éry obviněn ze zpronevěry a korupce a zatčen (od té doby je politicky pasivní; jeho syn Andrej Jurjevič Brežněv je předním funkcionářem KS Ruské federace). Také dcera Galina Leonidovna Brežněva (1929 – 1998) nechvalně proslula svým rozmařilým poživačným způsobem života. Ačkoli Galina Brežněva odmítla stát se už členkou Komsomolu a sovětská společnost jí byla po celý další život naprosto cizí, v r. 1978 ke svým padesátým narozeninám obdržela Leninův řád(!). Od r. 1982 byla několikrát vyšetřována v souvislosti se svým zapojením do korupce (její manžel i bratr byli z téhož důvodu zatčeni) a trestné činnosti (pašování šperků ze Sovětského svazu), nikdy však nebyla obviněna. Svaz sovětských socialistických republik přežil L. I. Brežněva jen o pouhých devět let... Leopold Vejr