Freitag, 23. November 2012

17. listopad 2012 byl rudý

Státní svátek dne 17. listopadu, nazvaný současnou mocí honosně (a s přihlédnutím k listopadu 1989 krajně pochybně) „dnem boje za svobodu a demokracii“, připadl v roce 2012 ke zlosti řady občanů na sobotu. Málokdo vyšel tohoto dne bojovat za svobodu a demokracii, nicméně pro politicky angažovanou menšinu společnosti byl tento den důvodem tu k oslavě, tu k protestu, každému co jeho jest… Stranou nemohl zůstat ani Svaz mladých komunistů Československa. V půl desáté jsme se sešli v budově ÚV KSČM v ulici Politických vězňů na Novém Městě (v jejíž blízkosti se pohybovalo podezřele mnoho uniformovaných policistů), odkud jsme se vypravili na Karlovo náměstí, na okraji jehož parku u sochy Elišky Krásnohorské jsme spatřili postávat několik jednotlivců s vlajkou, takže jsme pochopili, že se zde koná shromáždění Spojenectví práce a solidarity, mocné to hráze lidového protikapitalistického boje. (Používá zkratku SPaS. Chápu to jako imperativ: SPAS nás! A ono nic… Nebo že by se ztratila diakritika od slova ŠPÁS, což je shodou okolností příjmení jednoho vlivného podporovatele SPaSu…?) Naše sestava dosavadní počet přítomných na Karlově náměstí poněkud přečíslila. Po chvíli postávání na místě jsme se vydali do nedaleké Jenštejnské ulice ke Hlávkově koleji, kde proběhl pietní akt na paměť českých studentů statečně vystoupivších na podzim 1939 proti fašismu. Na chodníku před kolejí již ležely četné věnce od předních exponentů současného režimu. Kromě pamětní desky připomínající pobyt studenta Jana Opletala (31. 12. 1915 – 11. 11. 1939) je na zdi budovy umístěna také deska s podstatně výraznějším textem „Zde studoval komunista bojovník Dr. Ing. Otakar Runa nar. 15. 7. 1915 popraven 28. 11. 1941“. Ta asi dnešní vládnoucí sebrance pokládající pod ní věnce příliš radosti nedělá - snad jen ta poslední část textu, dle hesla „mrtvý komunista, dobrý komunista“… Nicméně deska zůstává na svém místě, snad nejsou peníze na její odstranění nebo „demokratizaci“, aby se nezmiňovala o nevhodné politické příslušnosti padlého bojovníka proti fašismu, jak se tomu stalo už na jiných místech naší republiky… Po položení květin promluvili před asi dvěma stovkami lidí mluvčí Spojenectví práce a solidarity Milan Neubert (Strana demokratického socialismu) a Jan Kavan (ČSSD) a předseda KSČM Vojtěch Filip. Kavan si neodpustil antikomunistické stanovisko k letům 1968 a 1989, což v jeho případě není tak pozoruhodné jako spíš sám fakt, že tento bývalý emigrant, přední činitel Občanského fóra a Socialistické internacionály hovořil před převážně komunistickým shromážděním s asi 18 rudými prapory, z toho některými se symboly srpu a kladiva. To by si asi sám Kavan ještě před deseti, natož před dvaceti lety nedokázal představit ani v nejčernějším snu. Časy se mění. Za značné policejní asistence prošel od Hlávkovy koleje na Václavské náměstí Pochod práce a solidarity. Dokonce kvůli němu byl nakrátko přerušen automobilový provoz v Resslově a Ječné ulici, jedné z nejrušnějších komunikací v Praze. Díky svému radikálnímu naladění, praporům a skandování hesel byl pochod předmětem značného zájmu okolí. Někteří obzvláště zběsilí reakcionáři na pochodující komunisty a jejich sympatizanty křičeli z oken nebo z aut, byli však přehlušeni skandováním „Ať žije socialismus!“ Skandování hesel obsahujících jméno velikého revolucionáře a osvoboditele od fašismu soudruha Stalina se nesetkalo u některých „moderně levicových“ soudruhů s kladným ohlasem, nicméně pokrokem je už to, že se k němu nemalá část komunistů veřejně hlásí, na rozdíl od několika desítek předchozích let, kdy byl Stalin až na drobné výjimky pro jednu část komunistického hnutí zločincem a pro druhou tabu… Na Václavském náměstí jsme se připojili k demonstraci „Demokracie vypadá jinak“, uspořádanou „společnou platformou odborů, občanských iniciativ a sdružení STOP VLÁDĚ“. Té se zúčastnilo dle policejních odhadů kolem 10 tisíc lidí, dle pořadatelů až 25 tisíc. Nevím, nepočítal jsem je. Demonstrace byla poněkud chaotická, neboť ozvučení z tribuny pod sochou Václava bylo úmyslně narušováno hudební a řečnickou produkcí známého exhibicionisty Ponerta. Reprodukované písničky Kryla či Nohavici kontrastovaly s naší komunistickou prezentací. Již krátce po našem zpozorování vyhlásil řečník, že rudé prapory, srpy a kladiva nejsou „jejich“ symboly, neboť nejde o komunistickou demonstraci. „Ale našimi ano!“, vzkázali jsme mu. Kromě mnoha projevů sympatií jsme se setkali na Václavském náměstí i s ukázkovými příklady primitivního antikomunismu. Jakýsi asi dvacetiletý hejsek se jal nám hlučně nadávat. Na klopě měl cedulku s nápisem, tuším, „Za jinou demokracii“. Pravím mu, že nevím, proč se rozčiluje, že my tu jsme také za jinou demokracii. Nato začal řvát, že pamatuje tu naši demokracii. Jistě, snad z vyprávění „obětí komunismu“ v rámci školních „výchovných“ kampaní... Jiný antikomunisticky naladěný občan neřekl nic, pouze plivl na náš největší rudý prapor se srpem a kladivem. My jsme také neříkali nic - nechrochtáme, abychom se uměli dorozumívat s prasaty. Při průchodu pod balkónem Národního muzea mocně řvala zeshora horda černě oděných individuí, namnoze holohlavých. Ti zde zjevně nebyli ani za „jinou demokracii“, nýbrž PROTI jakékoli demokracii. Každý jsme nějaký. O kus dál postával svobodný a demokratický občan s cedulí „Komunismus je zlo“. KOMUNISMUS JE DOBRO!, vzkázali jsme mu, procházejíce s prapory kolem něho. Krom toho jsem zaznamenal ještě asi dvě nevěřícně zírající postarší paní, mající plná ústa podivných otázek, jako např. co to máme za vlajky, co to na nich je a proč a jestli to myslíme vážně (jako by to nevěděly)... Z projevů řečníků nebylo moc slyšet, ale myslím, že jsme o nic nepřišli. Pochodu na Národní třídu se SMKČ neúčastnil, jelikož antikomunistické vyznění demonstrace v těchto místech bylo předem nad slunce jasné… Právě tak, jak 17. listopad 1939 byl hnědý a 17. listopad 1989 bílý, modrý či černý, 17. listopad 2012 byl pro nás komunisty rudý, rudější než připomínka smutně proslulých listopadových událostí let 1939 a 1989 v několika předchozích letech. Je potěšující, že k našemu hnutí se hlásí stále více mladých lidí, byť do kvantity, natož kvality prvorepublikové KSČ máme ještě velmi, velmi daleko… (A hlavně nemáme samotnou obdobu KSČ - revoluční politickou stranu proletariátu a jeho spojenců!) Ale děláme a dělejme vše pro to, aby 17. listopad v příštím roce a v každém následujícím byl ještě rudější, ještě bojovnější, protože z podstaty svého názvu je to náš svátek. My, komunisté, jsme nejdůslednějšími bojovníky za svobodu a demokracii! Pryč s tyrany a zrádci všemi, nechť zhyne starý podlý svět! Leopold Vejr

Keine Kommentare:

Kommentar posten