KSČM v krajských volbách uspěla, studentům se musí lhát víc

V nedávných volbách do krajských zastupitelstev bodovala KSČM, která získala celkem 20,0% hlasů. Ve dvou krajích, v Ústeckém a Karlovarském, dokonce strana červených třešní i vyhrála. Zisk nových mandátů v krajských zastupitelstvech vedl k posílení autority KSČM u ostatních politických stran, především u ČSSD, která v mnoha krajích již musí s KSČM počítat jako se svým nejbližším politickým partnerem. Odrazem tohoto povolebního vývoje jsou i vznikající koalice ČSSD a KSČM v několika krajích. Úspěch KSČM ve volbách není tak velký, jak by se mohl zdát. Přesto však překvapil asi všechny politické strany, a to nejen v naší zemi. Zatímco ČSSD nyní může v KSČM vidět silného konkurenta v získávání levicově smýšlejících voličů, strany vládní koalice a ostatní pravicové i fašizoidní strany mají z volebního úspěchu KSČM hrůzu. Na úvod musím upozornit všechny antikomunisty, že se nemají čeho bát. Jen dvě skupiny lidí si mohou myslet, že KSČM je skutečnou komunistickou a tedy pro buržoazní režim nebezpečnou stranou. První skupinu tvoří lidé, kteří absolutně nerozumějí politice nebo hlavně neznají skutečnou politiku KSČM a žijí v utopických představách, že Filip s Dolejšem se jen na oko tváří reformě a přitom v jejich tělech proudí stalinistická krev. A tu druhou skupinu tvoří lidé, kteří znají politiku KSČM, ale i taková umírněná, sociálně demokratická politika jim připadá nebezpečná. Takto reakčně mohou uvažovat snad jen fašisté, kteří by fyzicky likvidovali asi i ty nejpravicovější sociální demokraty. Každopádně, KSČM bohužel není skutečnou komunistickou stranou, tudíž antikomunistická kampaň, která se proti ní nyní rozjela, je kampaní proti sociálně demokratické, pomalu umírající straně. A část antikomunistické kampaně tvoří školní výuka. A protože učitelům dějepisu a společenských věd už asi docházejí nápady, jak popisovat socialismus jako „rudé peklo“, na školu přicházejí i tzv. pamětníci. Tím nemyslím objektivní pamětníky nebo sympatizanty se socialismem. Tím myslím jen vybrané a v mnohých případech asi i dobře zaplacené „pamětníky“, kteří mají za úkol natlouct studentům do hlav, že komunismus je synonymum ke slovu zlo. Jeden z těchto příkladů se uskutečnil v prostějovské Střední zdravotnické škole. Asi by bylo logičtější pro studenty medicíny uspořádat přednášku o lidském těle či o léčbě nejvážnějších nemocí. Ale vedení školy asi usoudilo, že pro studenty je důležitější přednáška o negativech socialismu než o něčem, co by se týkalo oboru, ve kterém se vzdělávají. Nejdříve studentům byl puštěn dokument s názvem Nikomu jsme neublížili. V tomto dokumentu vypovídali bývalí důstojníci SNB o tom, co je vedlo k tomu, že udávali své známé za protirežimní činnost. Škoda, že v dokumentu nebylo nic o perzekuci komunistického hnutí v dobách 1. republiky v Československu či o honu na komunisty v kapitalistických zemích, především v 50. letech minulého století. Dějiny mají mnoho tváří, ale buržoazní režim ukazuje studentům tu, která se mu nejvíce hodí. Po zhlédnutí dokumentu před studenty předstoupila pamětnice, Věra Pytlíčková. Vyprávěla o svém dětství v 50. letech, kdy její otec, který byl pokládán za nepřítele socialistického režimu strávil pár let v jáchymovských uranových dolech. Možná by bylo zajímavé ale také říct, proč se tak stalo. Pochybuji, že by tehdejší režim zavíral lidi na potkání. To by tady místo měst existovaly jen velké věznice. Možná, že otec paní Pytlíčkové nebyl tak nevinný, jak líčí studentům. Ale koneckonců, i kdyby někoho zastřelil, byl by přece považován za hrdinu a odbojáře, jako tlupa Mašínů. Pak paní Pytlíčková uvedla, že cokoliv se ve škole stalo špatného, tak bylo svedeno na ní. To je pro mě jen těžko představitelné. Ano, věřím tomu, že pokud byla paní Pytlíčková a její rodina antikomunistického smýšlení, nebyla ve společnosti, která si socialismus demokraticky v letech 1946 a 1948 zvolila, zcela oblíbená. Ale každý, kdo se postaví proti proudu, musí počítat s následky. Já dnes stojím jako student na opačné pozici. Jsem komunistou v dobách kapitalismu. A mohl bych paní Pytlíčkové hodiny vyprávět, čím jsem si prošel už na základní škole. Možná by potom uvažovala nad tím, zda je tento režim skutečně tak demokratický, jak se uvádí. Pak paní Pytlíčková začala vzpomínat na návštěvy svého otce ve vězení. Uvedu přesnou citaci: „Tu jsme měli povolenu jednou do roka a trvala dvacet minut. Oznámili nám jen den, čas určen nebyl, tak jsme museli často mnoho hodin čekat, než nás pustili do baráku, kde byly návštěvní boxy. A pak jsme šli tou chodbou. Bylo šero, skoro nebylo vidět a mého otce jsme přešli, protože za ten rok zhubl o čtyřicet pět kilo. On na nás zavolal a pak jsme si ho všimli. Jen ty oči byly jeho, ale jinak to byla lidská troska. Celou návštěvu jsem probrečela. Když jsme vycházeli, tak bachař Vašíček stál mezi dveřmi a pamatuju si, jak jsem od něj dostala ránu do zad. Neřvi, tvůj otec je darebák. No, tak to jsem si teda řekla: Ty už mě víckrát řvát neuvidíš. Od té doby jsem nikdy nebrečela. Nikdy tam na těch návštěvách." Je vidět, že paní „pamětnice“ se zaměřila výhradně na 50. léta minulého století. Musím ale znovu připomenout, že v západních zemích byl hon na komunisty ještě divočejší, než v ČSR na antikomunisty. V USA bylo z protiamerické činnosti obviněno několik významných osobností, jako např.Charlie Chaplin či Albert Einstein. Manželé Rosenbergovi byli usmažení na elektrickém křesle. To jen paní Pytlíčkové připomínám, že v tzv. „demokratických“ zemích bylo hůře. Navíc v období, kdy se Československo ještě ani nevzpamatovalo z 2. světové války a už hrozila třetí světová válka, se nemohlo s antikomunistickými aktivisty nakládat v rukavičkách. Období 50. let bylo těžké jak pro komunistickou stranu, tak i pro československou společnost. A teroristé, jako bratří Mašínové, dělali situaci ještě nebezpečnější, než díky americkému imperialismu byla. Co se týče konkrétního případu, kterou uvedla o svém otci paní Pytlíčková, nevěřím všemu, co slyším, pokud to nemám ověřené. Ale pokud by vše, co paní Pytlíčková řekla, byla pravda, tak tvrdý trest byl nejspíš odrazem vážnosti trestného činu, který její otec spáchal. Musím zopakovat, že skutečně nevěřím tomu, že by socialistický režim takto zacházel s nevinnými občany. Na závěr paní Pytlíčková uvedla: „Opravdu mi není dobře, když slyším každý den ve zprávách, že tam nebo onde uzavřela sociální demokracie koaliční dohodu s komunisty." Z toho vyplývá, že i když se to její vyprávění tvářilo jakkoliv historicky, mělo za cíl komentovat současný politický stav v naší zemi a povolební situaci v krajích. Potvrdilo se, že apolitické a neutrální školství je jen pouhou frází. Co se týče výroku paní Pytlíčkové. Úvod svého článku jsem psal hlavně pro ní a jí podobné antikomunisty. Bát se KSČM je jako bát se ČSSD. KSČM nepředstavuje pro buržoazní režim žádné nebezpečí, tudíž nepředstavuje žádnou záchranu pro vykořisťované pracující třídy. Označit KSČM za komunistickou stranu je skutečně scestné a mě jako skutečného komunistu to uráží. Ale ať je KSČM komunistickou stranou nebo ne, je program posílání vybraných pamětníků do škol vyprávět o „komunistickém pekle“ dalším hřebíkem do rakve nezávislému školství. Je to útok na veškeré levicové a pokrokové politické strany. Posiluje to fašizaci společnosti, protože zatímco se povídá o Jáchymu, zapomíná se na Terezín a Osvětim. Nehledě na to, že pracovní tábory se s koncentračními tábory nedají srovnávat. Buržoazní režim se snaží probudit ve společnosti antikomunistické nálady, které v ní panovaly zhruba před parlamentními volbami v roce 2010. Tím buržoazní režim jen plodí nenávist a sám vyostřuje třídní boj, vedený proti pracujícím. Mám strach z jedné věci. Pokud je buržoazní režim v ČR schopný vést takovou kampaň proti KSČM, proti sociálně demokratické straně, co by buržoazní režim dělal se skutečnou, revoluční komunistickou stranou? Petr Kračmar