Diskuze před naprosto bezvýznamnými prezidentskými volbami nechávala řadu racionálně uvažujících lidí spát. Byl jsem též toho názoru, že je škoda krást místo tak pitomým tématem, když už ho v jiných médiích zaplácli ti, kteří „stojí za svým prezidentem“ (bohužel, jinou než statickou aktivitu od nich nelze očekávat), a několik hysteriků z opačné strany neexistující barikády. Neexistující proto, že „kavárna“ jsou ve skutečnosti obě dvě strany. A obě dvě s pobryndaným ubrusem a tou nejlacinější Jihlavankou. Jak správně sdělil jeden z kandidátů, spor s kavárnou je mediální výmysl, který se nedotýká 99% občanů, kteří žijí svými, tedy skutečnými, problémy. Přesto byla intenzita vzývání potraceného děcka roku 68, které vrávorá na hradě českých králů, tak silná a tak pitomá, že to bralo rozum všem těm, kteří si s naivitou sobě vlastní mysleli, že by se komunista měl věnovat něčemu jinému než kultu osobnosti antikomunisty. Chyba lávky, přátelé!
Kdo oči obracel nad tolerancí údajných komunistů k oligarchii, pokud je ze správné světové strany, tomu už při přimé podpoře Donalda Trumpa muselo přicházet na jazyk slovo jako „hloupost“, a to hloupost tak neskonalá, že jen podobně naivní optimista by byl schopný přehlédnout fakt úpadku kvality členské základny a nulové edukace. Tragické výsledky. Neustále omýlané řeči o „výměně vedení“ jsou jen alibi pro lenost, ustrašenost (expresivně řečeno „programové přizdisráčství“) a oportunismus. Přitom nikdo není tak v ohrožení jako lidé v produktivním věku, o kterých se sice popíše hodně listů, ale kteří asi nebyli dostatečně noblesní, aby je vůbec někdo oslovil. Pokud si někdo myslí, že místo třídního boje spasí naše pracující východní kapitál, chovající se leckdy neurvaleji než ten západní, ten může být poprávu nařčen z naivity. Prezentuje-li však tuto smyšlenku na veřejnosti, pak je to donebevolající pitomost!
Ovšem aby komunisté, notabene ti „nejkovanější“, doporučovali volbu sionisty, to už je trochu silná káva. Je krásné být radikální při obraně historické pravdy, i když je to přínosné, přece jen to už dnes nic nestojí. A padesátiletá či delší zpoždění jsou nakonec i dost pohodlná. Když však dojde k řešení aktuálních otázek, přijde místo rozumu a ideologie na řadu „selský rozum“ nahrazující cokoli racionálního – s tradicí, že 1 a 1 jsou 2, ovšem opomínající, že 2 krát 2 mohou být 4. Následná argumentace je pak víc o agresi než o argumentech. Nepříjemný kritik se pak zeptá, kde že byli ti největší bojovníci za posledních 20 let. Přiznejme si, že řada „kovaných“ má radikálnější úspěchy v soukromém podnikání než v osobní agitaci a že jejich vlastní děti se v kapitalismu naučily plavat jako ryby ve vodě. Těžko pak aplikovat heslo „Čelem k masám“, když byla dána přednost pohodlí, kavárenské kritice a kolportáži vylhaných zpráv. I tato situace je vysvětlením nedůvěry nově příchozích nebo těch, kteří ani chuť přijít neměli.
Samozřejmě se potýkáme s úchylkou šovinismu, která postupně vede k úplně obyčejnému rasismu. V řadách formálních komunistů je to prostě politická úchylka a mohou být vděčni osudu, že dnes kormidlem netočí ti legendární soudruzi, které ve svých slohových cvičeních vzývají. Realita bývá přízemnější než konspirační teorie a chvála pomatenosti, bývá nepříjemnější a špinavší, nejsou to verše plné šeříků, ale pot. Řada údajných kovaných si našla již svého mesiáše, který s pětadvacetiletou pauzou a s dikcí intelektuálské masturbace sestoupil mezi prosté lidi spasit neexistující hnutí, s pihou na kráse v podobě Andrejova výplatního lístku. Co je kouzelné pro maloměšťáka, tomu se vysměje dělník, kterému socialní hloupost profesionálních intelektuálů připadá směšná, a z jejich ohebné páteře je mu na zvracení.
Všichni víme, že sebevíce sebehezčích článků nás k žádnému socialismu nepřiblíží. Jsou to popsané papíry a kolikrát zbytečné diskuze, žvanírna kdesi vedle třídního boje, který otevřeně probíhá v podstatě na každém pracovišti. Strkat hlavu do písku, zabývat se osobními revanši nebo hrdinně ale opožděně vystupovat na barikády kdysi prohraných bitev, není ani tak řešení jako velmi laciný akt. Absence těch nejhalasnějších v třídním odborovém hnutí, které je o skutečných činech a ne o producírování se, je dostatečným vysvědčením. Nemám nic proti tomu, když někdo složil ruce do klína a řekl si, že bude raději čekat na zázrak prokládaný rétorickým cvičením. Ale rozhodně mi vadí, když si takoví lidé přičítají neexistující zásluhy a kazí vzduch neustálým hašteřením a intrikami, které jen ubírají času a chuti.
Není cílem tohoto textu se někoho dotknout, ale neustálá útočnost, překrucování základních analytických informací a povýšenecké pohrdání organizacemi, jako je Světová odborová federace, mě nutí říct, že SOF je složena z 92 milionů aktivních a obětavých členů, kteří ví, kde je jejich třída, a ne těch, kteří bojují leda žvásty, a to ještě jen tam, kde nejsou moc slyšet. Samozřejmě v porovnání s extrémním útlakem řady reálných bojovníků jsou podmínky v Česku hotovým salónem, který si však někteří z nejkovanějšch chtějí udělat ještě lépe vypolstrovaný.
Nerad hovořím nepříjemné pravdy, ale právě tato zatuchající realita je spolu s neumětelstvím, kariéristickými kandidáty a kolotočářskou kulturou důvod, proč o „radikální levici“ nejeví zájem NIKDO z lidí produktivního věku, NIKDO z reálné a nikoli neexistující pracující třídy a proč se mladí nepřizpůsobí akváriu, ve kterém je značně nedýchatelno.
Keine Kommentare:
Kommentar veröffentlichen