Komunistické nebezpečí v Třeboni?

„Studenti gymnázia v Třeboni vyhlásili stávkovou pohotovost. Nesouhlasí s rozhodnutím zastupitelstva, aby oblast krajského školství řídila zástupkyně KSČM. Zůstane-li jejich akce bez odezvy hejtmana, jsou připraveni demonstrovat. Hejtman Jiří Zimola (ČSSD) označil požadavky studentů za ultimativní.“ (zdroj: www.novinky.cz) Nikoli v surrealismu, ale v období po drtivé porážce pravice v krajských volbách 2012 se nacházíme. A tak jak zdechající zvíře nejvíce útočí kolem sebe, podobně je rozdmýchávána vlna antikomunismu, útočící proti čemukoliv, co by jen trochu zavánělo červenou. Letos jsou to gymnazisté, kteří vedeni vlastní výjimečností (v čem ale?) chtějí ultimativně rozhodovat o personálním obsazení volených orgánů bez ohledu na výsledky voleb. Dědu a bábu tentokrát nepřemluvili, tak se vrhli na oblast školství. To, že jim nabízí hodiny demagogie o hrůzách komunismu, jim ale nestačilo. Ač je celá třeboňská aféra spíše k smíchu, nabízí jednu otázku, na kterou je dobré si odpovědět: Nebude rozhodovat zmanipulovaná hrstka lidí spolu s nějakými antikomunistickými figurkami o nerespektování výsledků voleb a šachování ve vedení kraje? Má se celá společnost přizpůsobovat zlaté mládeži, která stejně již není zlatou, ale spíš plechovou a máme těmto frackům, jejichž životní názor je dán vlastním egocentrismem a nulovou životní zkušeností, ustupovat? Ne. Nevím, proč bych měl jako volič a občan svůj hlas umlčet, nevím, proč bych měl souhlasit s tím, aby byl můj volební lístek nerespektován. Nechápu, proč bychom měli brát vůbec vážně to, že se několik školáků prostě nechce na nějaký čas učit, i když k tomu použije politické demagogie, což svědčí o důsledném vymývání mozků v dané oblasti. Pokud nějaká parta nerespektuje, odkud vítr z volební urny vane a myslí si, že z pozice přihlouplého spratka bude diktovat zbytku kraje - tedy těm, kteří svůj den nedělí jen na banality typu Milada Horáková namixovaná s frontou na banány, ale pracují nebo mají odpracováno. Zmíněná akce je jen ukázkou degenerace této společnosti, dekandence systému, impotence v myšlenkové oblasti. Ani jednomu z těchto jevů naštěstí ustupovat nehodláme. A zájmy nějakých pubertálních křiklounů ze zbohatlických rodin jsou tím posledním, čemu bychom ustupovat měli. Ať si paní Sommerová hořekuje proti komunistickému nebezpečí. My už to nebereme ani jako politický akt, spíše jako komediantství na úrovni šmíry. Podobně jako celý tento „protest“ v primitivních mezích středoevropského antikomunismu. Martin Peč