„Velké spiknutí“ – významný příspěvek k poznání dějin SSSR

S mimořádným zájmem jsem si přečetl knihu Michaela Sayerse (1911 – 2010) a Alberta E. Kahna (1912 – 1979) „Velké spiknutí“, vydanou česky nakladatelstvím Svoboda v Praze r. 1949 a přeloženou z anglického originálu „The Great Conspiracy Against Russia“, jenž vyšel u nakladatelství Boni & Gaer v New Yorku o tři roky dříve. Dílo skutečně poutavým, strhujícím způsobem odhaluje (cituji z předmluvy české redakce) „pikle mezinárodní reakce proti první socialistické zemi na světě a proti silám pokroku a demokracie vůbec“. Jak se uvádí v úvodu, oba američtí autoři jsou pokrokoví spisovatelé – nekomunisté (v 50. letech pronásledovaní za svou „neamerickou činnost“, Sayers byl dokonce donucen k emigraci). A to je na knize nejzajímavější. Sovětský svaz a jeho zájmy zde nehájí jednostranně pouze oficiální sovětská propaganda a jí poplatné zdroje. Naopak, autoři rozsáhle pracují s knihami, články, rozhovory a dalšími zaznamenanými výroky předních protisovětských štváčů od fašistů po antikomunistické buržoazní demokraty až po reformisty, trockistickou a další opozici a vůbec renegáty všech barev a odstínů. Soupis pramenů a komentářů k nim zabírá 16 stránek drobným písmem! Vnitřní i vnější nepřátelé SSSR, resp. jeho bolševického vedení, se zde na základě vlastních výroků z materiálů vyšlých mimo SSSR a namířených proti němu sami usvědčují z kontrarevolučních aktivit v celém období od vítězství Velké říjnové socialistické revoluce v r. 1917 až po Churchillův projev ve Fultonu r. 1946, od běsnění mezinárodní intervence a bělogvardějců v občanské válce přes podkopávání mírové výstavby 20. a 30. let, hospodářské sabotáže, penězokazectví, pomlouvačnou kampaň až po atentáty a vraždy sovětských činitelů a jejich zastánců. Je až zarážející, kolik toho na sebe a své spoluviníky jednotliví antisovětčíci ve své vychloubačnosti prozradili v knihách, novinách a časopisech vydaných anglicky, povětšinou v USA a Velké Británii. To vše autoři srovnávají s protokoly sovětských politických procesů a dalšími oficiálními zdroji ze SSSR, ty však nejsou hlavním pramenem (a v podstatě nemohou být, už proto, že autoři čerpají jen z anglicky psaných pramenů a všechny jimi citované sovětské publikace vyšly v anglickém překladu, ať už v SSSR nebo mimo něj). Na desítkách konkrétních příkladů Sayers s Kahnem dokazují, jak antikomunismus nebo často pouhá opoziční pozice k leninsko-stalinskému sovětskému vedení přerostly v podporu nespravedlivé války, ve vlastizradu, zapojení do cizích špionážních centrál, terorismus a jak se velká část antikomunistů a opozičníků postupně spojila s fašismem. Nejde přitom o žádné zevšeobecňování; tvůrci poukazují např. na případ W. Churchilla, který, ač hluboce antikomunisticky zaujat, byl už před vypuknutím 2. světové války odpůrcem spojenectví s fašistickými mocnostmi proti SSSR a oceňoval zásluhy Rudé armády o porážku fašismu. Po rozdrcení fašistické agrese se opět postavil do čela boje „proti bolševismu“. Podrobně je popsán např. příběh Lva Davidoviče Trockého, jehož postoje a činy nejsou hodnoceny na základě nějakých „pomluv“, nýbrž především citací z jeho díla (nijak nepřekroucených, což lze ověřit podle spisů vydaných česky jeho stoupenci a dnes snadno dostupných). Zachycena je i Trockého vražda v Mexiku, provedená trockistickým agentem Frankem Jacsonem, jehož pravé jméno bylo Jacques Mornard van der Dresche, hluboce zklamaným poznáním pravé povahy a úlohy Trockého, jemuž předtím fanaticky důvěřoval a sloužil: „…Místo abych se octl tváří v tvář politickému vůdci, který řídí boj za osvobození dělnické třídy, octl jsem se před mužem, který si nepřál nic než uspokojit svou neodolatelnou touhu po pomstě a nenávisti a který zneužíval dělnického boje pouze k tomu, aby se mu stal zástěrkou pro jeho bídáctví a ničemné výpočty.“ Popsána je i úloha ostatních členů protistalinské opozice a jejich podíl např. na vraždách Vjačeslava Menžinského, předsedy OGPU (Sjednocené státní politické správy – tajné policie), Valeriana V. Kujbyševa, předsedy Nejvyšší národohospodářské rady a člena politbyra Všesvazové komunistické strany (bolševiků), slavného sovětského spisovatele Maxima Gorkého a jeho syna Peškova. Tyto vraždy způsobili lékaři – škůdci, ordinující pacientům nesprávný způsob léčby ve snaze zhoršit jejich nemoc a způsobit smrt. V době, kdy Sayers a Kahn psali svou knihu, nemohli ještě tušit, že případ lékařů – škůdců se dostane brzy znovu na pořad dne, aby pak jeho kauza po Stalinově smrti rychle a záhadně utichla. A nemohli také tušit, že samo sovětské vedení zpochybní téměř všechna obvinění, jejichž oprávněnost oni na základě četných a různorodých pramenů přesvědčivě dokázali (a k nimž se obvinění také doznali, což lze přinejmenším u dvou ze tří velkých moskevských procesů z l. 1936 – 1938 těžko vyvrátit, jelikož byly veřejné), a zaryté nepřátele sovětského lidu postupně rehabilituje… Kniha „Velké spiknutí“ jasně dokazuje, proč v SSSR od jeho vzniku až do Stalinovy smrti a rezignace na bolševickou politiku docházelo k politickým procesům, komu, čemu a proč se SSSR bránil. Vyvrací četné protisovětské a protistalinské pomluvy, které byly bohužel již od r. 1956 i velkou částí komunistického a dělnického hnutí přijaty jako „fakta“. Argumentuje např. tragickým osudem kapitalistických zemí, které nechaly agentury fašismu volbě působit a ty zásadně přispěly k jejich rychlé porážce a kapitulaci před fašistickou agresí. I mnozí buržoazní politici Stalinovy doby dokázali tehdejší sovětskou politiku chápat a uznávat, ačkoli nebyli komunisty ani jejich sympatizanty. I jejich výroky Sayers a Kahn citují. Zmíním jen jeden, od bývalého amerického velvyslance v Sovětském svazu Josepha E. Daviese: „V Rusku nebylo tak zvané ,vnitřní agrese´ spolupracující s německým vrchním velitelstvím. … Roku 1941 nebyli v Rusku příslušníci páté kolony – už je zastřelili. Čistka vyčistila zemi a zbavila ji zrady.“ Lva Trockého charakterizují Sayers a Kahn jako „snad nejpozoruhodnějšího politického renegáta v dějinách“. Tato charakteristika platila… až do nástupu Michaila Gorbačova, který přesvědčivě ukázal alternativu, jak by leninsko-stalinský SSSR dopadl, kdyby nebojoval se svými nepřáteli, se zrádci, kariéristy a kapitulanty před třídním nepřítelem a nechal by je uchvátit moc. Za Chruščova a Brežněva se nebojovalo proti nepřátelům lidu typu Gorbačova a Jelcina, ale proti principiálním bolševikům typu Stalina a Molotova, z nichž ten nejočerňovanější už navíc byl po smrti a nemohl se bránit... A výsledek? Svět vypadá, jako by druhou světovou válku vyhrála Velkoněmecká říše! Dostane-li se Vám kniha „Velké spiknutí“ do ruky, rozhodně doporučuji její pozorné přečtení a především zamyšlení se nad jejím obsahem. Ale chápu, že je to náročnější, než předem prohlásit, že všechno jsou „stalinistické lži“… Leopold Vejr