Bělorusko úspěšně odolává útokům na jeho demokratický systém

Ve sdělovacích prostředcích se o Bělorusku dozvíme, že je to nesvobodný, možná dokonce i totalitní stát, kde jsou porušována základní lidská práva a vládne zde diktátor Alexandr Lukašenko. Jakékoliv kroky Evropské unie a ostatních kapitalistických států proti běloruskému systému jsou potom dobročinnou snahou o demokratizaci země. To nám tvrdí naše média. Skutečný obraz Běloruska je však úplně jiný. Bělorusko je politicky jediným nezávislým státem a nejsvobodnějším státem v Evropě. Není členem žádných imperialistických spolků, jako EU či NATO, tudíž se nepodílí na vraždění statisíců nevinných pracujících v Afghánistánu nebo v Lybii. Bělorusko je jedním z mála bývalých socialistických států, který uctívá bojovníky proti fašismu a nerehabilituje kolaborantské teroristy typu banderovců, jak to činí na Ukrajině. Bělorusko neoslavuje žádné krvavé fašistické pokusy o puč, jak to činí v Maďarsku. Už jen to je důkazem, že není žádným totalitním státem, naopak poskytuje svým občanům sociální jistoty daleko spolehlivější než ve Spojených státech. Prezident Lukašenko, který je od roku 1994 demokraticky volen běloruským lidem, zamezil při svém nástupu další privatizaci veřejného majetku a sociálnímu i ekonomickému úpadku státu. Běloruská ekonomika zažila od nástupu prezidenta Lukašenka růst a je jedinou bývalou sovětskou republikou, které se podařilo vrátit výši HDP na sovětskou úroveň. I když Bělorusko není socialistickým státem, kontroluje 80% své ekonomiky a nedošlo zde k restauraci divokého kapitalismu, jako třeba v naší zničené České republice. Lukašenko zachránil Bělorusko před návratem k divokému kapitalismu a zachoval alespoň část socialistických výdobytků. Proto si vážím běloruského systému a mohu s čistým svědomím prohlásit, že Alexandr Lukašenko je jediným demokratickým prezidentem v Evropě. Je smutné, že buržoazní režimy, které samy utlačují drtivou většinu společnosti ve svých státech, hodnotí Lukašenka jako tvrdého diktátora. Naopak americký prezident Barack Obama, který vede válku v několika zemích na světě, je zodpovědný za totální rozvrácení Lybie a brutální vraždu bývalého lybijského vůdce M. Kaddáfího, je považován za demokrata a je nositelem Nobelovy ceny za mír. Lukašenko na rozdíl od „demokrata“ Obamy neválčí v žádné zemi na světě. Žádné zemi nebere její suverenitu a právo na svůj politický a společenský vývoj. Toto právo je naopak Bělorusku odpíráno imperialistickým světem. I když imperialistické státy ještě neposlaly do Běloruska svá vojska, jak to udělaly v Lybii, vedou proti Bělorusku psychologickou a ekonomickou intenzivní kampaň, včetně sankcí EU. Před několika měsíci Švédové z letadel poslali Bělorusku plyšové medvídky s protirežijmními hesly. To není jen znak tvrdé psychologické kampaně proti Lukašenkovi, ale je to také náznak toho, že je porušována suverenita Běloruska. Nedávný atentát v Bělorusku je však ještě silnější kávou. Byla ohrožená bezpečnost běloruských občanů. Jednalo se o agresivní a provokativní čin, který je odsouzeníhodný. Při atentátu v minském metru zemřelo dvanáct osob a 192 dalších bylo zraněno. Nepochybuji o tom, že pachatelé atentátu jsou napojeni na imperialistické organizace. Při tomto teroristickém útoku však zemřeli nevinní lidé. Je jasné, že nemohl být ohrožen politický režim v Bělorusku. Tento teroristický čin měl za cíl zhoršit situaci běloruské společnosti a sadisticky zabíjet občany státu. Nikdo nemůže vyčítat Bělorusku, že nechalo popravit dva pachatele atentátu. Bělorusko není jako Česká republika, kde je vražda pokládána za hrdinský čin a jsou za ni udělovány medaile a vyznamenání. Vražda dvanácti lidí je skutečně natolik vážný trestný čin, že trest smrti je v tomto případě namístě. V některých státech USA také existuje trest smrti a nikdo se nad tím nepozastavuje. Lukašenko a běloruský lid však úspěšně odolávají tlaku svých nepřátel a nemají v úmyslu se vzdávat nebo se sklonit před Evropskou unií, která v mnohém připomíná Hitlerovu Třetí říši. Věřím, že Bělorusko bude dále úspěšně čelit svým nepřátelům a bude své hospodářské úspěchy nadále zlepšovat. Na Lukašenka by neměli plivat ti buržoazní státníci, kteří pomáhají buržoazii utlačovat většinu svého vlastního obyvatelstva a podporují války v mnoha zemích na světě. Nobelova cena míru by měla být udělena Lukašenkovi, ne vrahovi lybijských mužů, žen a dětí. Věřím, že hrdost, svoboda a pravda může porazit pokrytectví, diktaturu kapitálu a lež. Proto obdivuji režim prezidenta Alexandra Lukašenka v Bělorusku a zůstanu mu i nadále věrný. I kdyby tam NATO poslalo svoji armádu krvežíznivých žoldáků, já svůj názor nezměním. Můj názor na Bělorusko nejstručněji vyjádří název anglické písně - I love Belarus! Petr Kračmar