Dny antikapitalismu, díl prvý – o ženách a ekologii

V pátek 7. června 2013 jsem se zúčastnil prvního ze tří dnů pražských Dnů antikapitalismu (DAK) 2013, pořádaných Socialistickou solidaritou v galerii Tranzitdisplay v Dittrichově ulici na Novém Městě. Předem musím konstatovat, že na předchozích ročnících Dnů antikapitalismu jsem nebyl, a tak nemohu srovnávat, nicméně i přes dílčí výhrady v současné situaci oceňuji, že se vůbec koná veřejná akce s tímto tématem, navíc přístupná zdarma. Ačkoli její začátek byl se zhruba 10 diváky rozpačitý, během krátké doby se sál zaplnil asi 25 lidmi a v druhý den odpoledne dorazilo dokonce kolem 45 lidí, což už bylo na hranici kapacity prostoru. Ale o sobotě bude následovat samostatný článek. Pozitivní rozhodně bylo, že se zúčastnili řečníci i hosté širokého věkového spektra, přičemž převažovali lidé mladé a střední generace. Slova řečníků i dotazy z publika budu popisovat jen dle svých stručných poznámek, takže se nevyhnu zjednodušení a možná ani nechtěnému zkreslení. V úplnosti by měly být záznamy z DAK ke zhlédnutí na kanálu TV Solidarita na youtube.com. V pátek byl program DAK tvořen dvěma přednáškami, z nichž první pojednávala o ženském osvobození a hlavním řečníkem na ní byl Filip Vidímský, student politologie, člen Socialistické solidarity. V úvodu připomněl Engelsovo řešení otázky v „Původu rodiny, soukromého vlastnictví a státu“. Uvedl, že ač nepovažuje minulý režim za socialistický, vyzdvihuje ho v pracovním zapojení a emancipaci žen, socializaci péče a výchovy, ve vytvoření ekonomické nezávislosti žen, v čemž bylo dosaženo větších úspěchů než na Západě. Připomněl, že rodina v kapitalismu znamená především výchovu nové pracovní síly. V diskuzi došlo k polemice ohledně úlohy dvou největších českých programově sociálně orientovaných stran, ČSSD a KSČM. Z jedné strany byla oceňována snaha k vyrovnání vztahů mezi pohlavími v programech obou stran, zatímco ze strany druhé zaznívala upozornění na rozpor mezi slovy (programy) a činy těchto partají a obavy, že ve skutečnosti udělají málo pozitivního pro zdrcující většinu společnosti, ženy nevyjímaje. Sám se na základě svého poznání těchto stran musím přiklonit ke druhému táboru. Zazněl i názor, že KSČM je ve vztahu k ženám pokrokovější, zatímco ČSSD konzervativnější. To si nedovolím posuzovat, nicméně rozdíly mezi ČSSD a KSČM považuji spíše za věc formy než obsahu. Diskutována byla také otázka feministických požadavků, např. kvót pro zastoupení žen v různých politických, podnikových či jiných orgánech nebo rodičovské dovolené pro muže, tedy přesněji jejího rozdělení mezi oba rodiče. Opět se střetly dva názory, na jedné straně zastánci kvót i rodičovské dovolené pro muže, na druhé straně odpůrci argumentující tím, že kvóty naopak nespravedlnost vytvářejí (pokud budu chtít vytvořit orgán z 10 lidí, přihlásí se mi do něj 100 mužů a 5 žen a budu muset vybrat 5 a 5, jakápak to bude spravedlnost?), že důležitější je rozhodování na základě odbornosti než pohlaví, než příslušnosti k národnosti či rase apod. V neposlední řadě nelze přehlédnout samu biologickou podstatu věci, kterou nezmění sebevětší „revolucionář“, totiž že děti jsou rozeny a kojeny ženami a že tedy muž na rodičovské dovolené jim bude málo platný. Bohužel, mám obavu, že velká část soudobého feministického hnutí se zabývá (s trochou nadsázky) spíše otázkou, jak by muži mohli rodit děti, než sociálním osvobozením ženy, které je nezbytným předpokladem jejího zrovnoprávnění s mužem. Takové „apolitické“ feministické hnutí (nepíši úmyslně ženské, protože rozhodně není jen ženskou záležitostí), nechávající podstatu kapitalismu netknutou, není pro pracující ničím prospěšné, jen je odvádí od boje za jejich práva zástupnými pseudoproblémy. Padly i další zajímavé argumenty, např. popření tvrzení vulgárního feminismu, že všichni muži utlačují všechny ženy, s názorným příkladem vztahu černošského taxikáře „utlačujícího“ Margaret Thatcherovou. Přikláním se též k názoru jednoho z diskutujících, že v politických organizacích se rozhoduje podle kvalit a mocenských klik (ale v současnosti téměř výhradně podle mocenských klik, tvrdím já) a ženy jsou v politice jen proto, aby se tato lépe prodávala. Nejsou v ní ovšem symbolem ženství, nýbrž mužství, jako např. právě Thatcherová. Závěr diskuze o ženách vyzněl z úst řečníka velmi revolučně: překonat třídní rozdíly revolucí. Inu, řekne se to snadno, horší je to s realizací... Ale to nic proti řečníkovi, ani já jsem žádnou sociální revoluci v životě neprovedl... Bohužel asi příznačné pro diskuzi o ženském hnutí bylo, že se do ní nezapojila žádná žena, a to ani poté, co byla tato skutečnost jedním z přítomných konstatována. I přítomností v sále byli muži v převaze. To názorně potvrdilo, že jakékoli kvóty v politice jsou diskriminační: pokud bychom kvótou stanovili, že by zde mělo mluvit stejně mužů jako žen, nemohl by za těchto okolností promluvit nikdo, a pokud bychom trvali na přítomnosti stejného počtu mužů jako žen v sále, museli bychom část mužů prostě vyhodit... Následující diskuze měla téma „Teorie melounu: levice a ekologie“. Vystoupili v ní Tomáš Tožička (technik, teolog a odborník na rozvojovou problematiku), Lukáš Likavčan z hnutí DUHA a Hana Nováková z Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění (FAMU). Tožička obhajoval nutnost rozejít se s malthusiánskou tezí o přelidnění. Dle jeho názoru není možno se bavit o udržitelném růstu, nýbrž je třeba se obrátit k udržitelnému sestupu. Tato slova mi připomněla podobný názor výstředního česko-amerického umělce Milana Kohouta, hájícího svou koncepci „socialismu se zvířecí tváří“. Což o to, přestat devastovat své životní prostředí je zájmem všeho pokrokového lidstva, nicméně při zachování kapitalismu si lze těžko představit řízený „udržitelný sestup“ (stejně jako „udržitelný růst“!). Tožička dle svých slov nevidí velký rozdíl v přístupu k životnímu prostředí ani u socialistických a komunistických politiků, a to nejen v ČR (otázkou je, v kolika jiných ohledech jsou zásadní rozdíly mezi otevřenými zastánci kapitalismu a formálními, vládnoucími nebo předními opozičními, nicméně režimními „socialisty“ a „komunisty“...). Závěrem Tožička vyzval k vytvoření vyváženého systému, který by zajistil důstojný život, možný i bez plazmových obrazovek a luxusních aut (tento systém dále nespecifikoval). Hana Nováková představila komentované promítání o národním parku Šumava. Upozornila na to, že zastánci devastace přírody z okolí V. Klause používají podobnou rétoriku jako ochránci přírody. Příroda si s kůrovcovou kalamitou poradí sama a není třeba z její ochrany dělat pseudoproblém. Jaroslav Chramosta ze Socialistické solidarity se zabýval problematikou povrchové těžby hnědého uhlí na severu Čech. Prolomením těžebních limitů by dle jeho slov nová pracovní místa nevznikla a zachování limitů prý nezvýší nezaměstnanost. Totéž tvrdil i následující řečník L. Likavčan a se stejným argumentem jsem se setkal na stránkách časopisu „Solidarita“ i z úst Jana Rovenského z Greenpeace, který dokonce tvrdí, že prolomením těžebních limitů dojde k zániku pracovních míst. Podklady pro tato tvrzení jsem nenašel. Připadá mi logickou přímá úměra, že čím více se bude těžit, tím více lidí k tomu bude třeba zaměstnat – a naopak. Druhou věcí je dopad na životní prostředí, např. zvýšení prašnosti v Litvínově. Chramosta i Likavčan tvrdili, že více pracovních míst by vzniklo rozvojem větrných elektráren, ale žádné podklady pro svá tvrzení rovněž neuvedli. V proslovu filozofa Lukáše Likavčana z „Duhy“, zaměřeném proti konvenčním zdrojům energie (včetně jaderné energetiky) a na obnovitelné zdroje, převažovala z mého pohledu sporná tvrzení nepodložená argumenty. Filozofové prý argumenty, důkazy svých tvrzení, nepotřebují. Oč to mají snazší třeba oproti matematikům... Řečník např. vyzval k využití družstevního vlastnictví a zrušení soukromého vlastnictví energetiky a udržitelné společnosti založené na sociálním smíru (neznám reakčnější ideu; cílem revolucionářů je odstranění tříd a tím pádem sociálních rozdílů a ne „sociální smír“!) a k „fundamentální změně základních etických principů společnosti“. Zda to myslí v rámci kapitalismu nebo nějak jinak, neuvedl. Oproti tomu hned dva diskutující upozornili, že bez překonání kapitalismu není možná záchrana životního prostředí a k obnovitelným zdrojům vyjádřili nedůvěru, zvláště z hlediska jejich stability (slunce nesvítí vždy, vítr nefouká kdykoli a hladina vody je také proměnlivá...), ale i proto, že větrné a solární elektrárny využívají přírodní zdroje získávané v rozvojovém světě velmi nešetrně ve vztahu k přírodě i pracujícím. Tožička v další rozpravě uvedl, že nepotřebujeme trvale zvyšovat zaměstnanost, protože současné technologie nám umožňují pracovat mnohem méně a více se věnovat veřejným věcem a zábavě (což ale v kapitalismu zůstává utopií, dodávám já). I zbývající diskuze se nesla v duchu rozporu mezi otevřenými zastánci překonání kapitalismu a tedy nastolení socialistické společensko-ekonomické formace (z nichž dle mého názoru nejrozhodněji vystupoval soudruh Tomáš Sigmund) a mezi hlasateli „sociálního smíru“ a nejasných „zlepšení“ bez ohledu na soukromé vlastnictví výrobních prostředků a z něj pramenící diktaturu buržoazie. Domnívám se, že na „Dnech antikapitalismu“ by v této otázce, totiž zda jsme proti kapitalismu nebo ne, měla být shoda. Stejně jako na tom, že pakliže jsme proti kapitalismu, jsme pro socialismus, neboť žádná „třetí cesta“ neexistuje. A jsme pro socialismus marxistický, neboť žádná jiná koncepce socialismu nebyla nikdy a nikde uvedena v život. Leopold Vejr