Punxatans Neuer Blog: Podstata a důsledky tzv. pražského jara v roce 1968

Posted By: spravce 20. 8. 2018

I.
O co šlo a jde, hovoří-li se o tzv. pražském jaru?

Pokud jde o dnešní pohled na tzv. pražské jaro v roce 1968, to je po padesáti letech od jeho „vyvanutí“ v horkém létě a „sychravém podzimu“ téhož roku, pak zde dominuje taková jeho interpretace, kdy prý šlo o naprosto marný pokus o reformu socialismu (komunismu). Ten (socialismus) je dokonce v rámci nastoleného buržoazního práva zcela účelově – v zájmu vítězné kontrarevoluce a obnoveného kapitalismu – zákonem označen za systém zločinecký. Tak primitivní antikomunismus dostal svůj prostor v systému buržoazního, tzv. právního státu.

Přitom se dnes ovšem nemluví o oněch ideálech socialismu, které vyjadřovaly snahu o jeho rozvoj, vylepšování – o což pracujícím lidem, kteří měli zabezpečenu práci, perspektivu bez strachu, že o ni mohou (při nadvládě „neviditelné ruky trhu“) přijít, tak, jako i další sociální jistoty, šlo – tak jako se nemluví o skutečných záměrech, cílech protisocialistické opozice (K 231, KAN, obnovení pravicové sociální demokracie, nástup pravice v existujících nekomunistických stranách NF atd. a mnohých sdělovacích prostředcích).

Ve Wikipedii je tzv. pražské jaro označováno jako »období politického uvolnění v Československu v roce 1968. Toto období začalo v roce 1967 na prosincovém plenárním zasedání ústředního výboru strany. 5. ledna 1968 se prvním tajemníkem ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) stal Alexander Dubček, a pokračovalo do noci z 20. na 21. srpna téhož roku, kdy vojska Varšavské smlouvy v čele s armádou Sovětského svazu vstoupila do Československa, aby zastavila započaté reformy (…) Reformy pražského jara byly pokusem uvolnit režim a urychlit proces demokratizace. Tento záměr se nesetkal s pochopením na sovětské straně, která vyslala (po neúspěšných jednáních) tisíce vojáků vojsk Varšavské smlouvy, aby zahájili okupaci státu, jež měla odstranit z vedení státu reformní komunisty a umožnit vytvoření „Dělnicko-rolnické“ vlády. Poté, co Československo následně vstoupilo do éry normalizace, vedení strany v podstatě znovu nastolilo politické a ekonomické hodnoty, které vládly koncem padesátých let.

Termín „pražské jaro“ byl vytvořen západními médii poté, co se o těchto událostech dověděl celý svět. Je to mj. odkaz k termínu „Jaro národů“, což je umělecký název daný revolučnímu roku 1848, symbolizující naději, probuzení a charakterizuje rovněž roční období, kdy se události převážně odehrávaly (…) V tehdejším Československu se používalo označení podle lednového plenárního zasedání ÚV KSČ 1968 jako polednový vývoj, polednová politika nebo obrodný proces (…) Následovalo období, ve kterém se postupně dostali k moci politici, jež poté zahájili tzv. normalizaci. Tím byly jakékoli pokusy o změnu politického systému v republice na dlouhých 21 let potlačeny…«.

Zde z faktografického hlediska dodejme, že tzv. pražské jaro fakticky začalo IV. sjezdem Svazu čs. spisovatelů v červnu 1967, kdy některá více než radikálně „kritická“ diskusní vystoupení „dala potravu antikomunistické propagandě a pochopitelně vyvolala oprávněná znepokojení ve straně i v širší veřejnosti.“ (J. Hendrych na plénu ÚV KSČ, 27. 10. 1967)

Tzv. pražské jaro a KSČM

Pokud jde o KSČM, ta se konstituovala jako cíleně ideový, programový a politický „dědic“ tzv. pražského jara. V jejím programu schváleném jejím 1. sjezdem (13.-14. 10. 1990) se uvádí: „Hlásíme se k tradicím levice v sociálně demokratickém hnutí v naší zemi a k těm úsekům dějin komunistického hnutí v Československu, v nich komunisté dokázali překročit úzce třídní a stranické horizonty a stát se součástí široké fronty demokratických sil. Proto chceme navázat rovněž na ideový odkaz reformních komunistů, kteří stáli v čele pražského jara 1968, nejvýraznějšího pokusu o demokratický socialismus ve střední a východní Evropě…“ (Dokumenty 1. sjezdu KSČM, s. 16-17) V jednom z dokumentů 18. sjezdu KSČS je uvedeno: „Tlak na reformu existujícího systému, který (…) vyvrcholil i v oblasti politiky v roce 1968-1969, nebyl střetem mezi revolucí a kontrarevolucí, socialismem a kapitalismem, marxismem a revizionismem, jak byl později hodnocen v „Poučení z krizového vývoje“, ale byl pokusem demokratických sil uvnitř strany i mimo ni o překonání stalinských deformací, o obrodu socialismu, o jeho tvůrčí rozvoj v souladu se zájmy celé společnosti. Byl to zápas mezi přetrvávajícím, ale historicky již překonaným sektářsko-dogmatickým a novým tvůrčím přístupem k marxismu. Tento pokus byl mimořádně příznivou příležitostí k transformaci systému při uchování podstatných rysů jeho identity…“ (Historické kořeny zápasu o novou levicovou stranu, Obsahové dokumenty 18. sjezdu KSČS, 3.-4. 11. 1990, s. 14-15) „Střetnutí obrodného směru v komunistické straně s její dogmatickou a konzervativní částí, která bránila socialismus v jeho stalinské podobě, bylo hlavním obsahem událostí roku 1968 v Československu. Šlo o nejvážnější a širokými vrstvami lidu nejpodporovanější pokus o zásadní reformu socialismu v celé jeho historii…“ (Písemná zpráva ÚV KSČS pro 18. sjezd KSČS, s. 18-19).

Pokud jde o tzv. pražské jaro, byla to prý atmosféra „nadšení, hrdosti na vlastní zemi a podpora vedení státu byla tenkrát až neuvěřitelná.“ Šlo prý totiž o „otevření prostoru pro demokracii, odstranění cenzury, možnost svobodně vyjadřovat své názory, i další demokratické změny byly skutečně vítány v celé společnosti s nadšením. Straničtí i státní představitelé začali rovněž vystupovat s nebývalou otevřeností a bezprostředností. A to se zcela přirozeně setkalo s mimořádnými sympatiemi lidí. Alexander Dubček, Oldřich Černík, Josef Smrkovský, František Kriegel, Ludvík Svoboda, Čestmír Císař, Gustáv Husák, Ota Šik i mnozí další se stávali doslova politickými idoly jara roku 1968. To, co Dubčekova generace zahájila v období tzv. pražského jara, a co bylo přerušeno sovětskou invazí v srpnu 1968, má pro mnohé z nás platnost morálního závazku.“ Potud M. Grebeníček ve svém vystoupení na půdě PS PČR (k zákonu o státních svátcích, v souvislosti s uctěním oběti Jana Palacha).

Na místě je vhodné připomenout i v zásadě jiné hodnocení jednoho z dědiců zaniklé KSČ. A to stanovisko předsednictva ÚV KSS vydané k 35. výročí příchodu vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. 8. 2003: „KSS situaci v Československu v letech 1968-69 hodnotí jako krizové období ve straně a společnosti. I po 35 letech, na základě analýzy činnosti tzv. reformních sil, je možné konstatovat, že převážné většině představitelů tzv. pražského jara nešlo jen o odstranění chyb, které provázely budování socialistické společnosti, ale o odstranění socialismu jako společenského zřízení. Tehdejšímu vedení KSČ v čele s Alexandrem Dubčekem se kontrola politických a společenských událostí vymkla z rukou, vedení strany a státu se stalo jen nečinným pozorovatelem společenských pohybů a postupné anarchie ve všech oblastech života společnosti. Příchod vojsk Varšavské smlouvy zastavil proces směřující k pádu socialismu v Československu a odstranil stále intenzivnější vývoj ke konfrontaci uvnitř společnosti…“ Dodejme jen, že zde – na rozdíl od KSČM – jde o realističtější pohled na dané události a stanovisko.

M. S. Gorbačov o tzv. pražském jaru 1968

Připomeňme také stanovisko Mlynářova osobního přítele M. Gorbačova: „Srpnová akce roku 1968 měla vážné důsledky nejenom v socialistických zemích a v komunistickém hnutí, ale i v globálním měřítku (…) Máš jistě pravdu, že důsledky byly těžké a vedly tam ke ztrátě víry v možnost reforem. Ale nejenom to. Po potlačení tzv. pražského jara, tohoto pokusu začít nově chápat socialismus, vypukla v Sovětském svazu velice krutá vlna potlačování myšlení, kterou nekompromisně a důsledně prováděl mocný ideologický a politický aparát.“ (viz M. Gorbačov, Z. Mlynář: Reformátoři nebývají šťastni, Victoria Publishing Praha 1995, s. 51-52). Velmi zajímavý výrok.

Tedy aparát? Vždyť tento velký chameleon – pokrytec, licoměrný cynik a šejdíř – byl jeho nedílnou součástí od svého mládí, od studentských let, kdy byl aktivním komsomolcem, aby se vzápětí stal „komunistou“. Ovšem „jenom podle zaměstnání“, neboť jen „pracoval jako komunista, ale dovoluji si tvrdit, že jím nikdy nebyl z přesvědčení, podle vlastního svědomí. Renegátství řady stranických lídrů, počínaje M. Gorbačovem, B. Jelcinem, E. Ševardnadzem, A. Jakovlevem nyní vypadá jako veřejné odkládání masek. Je fakticky přiznáním, že jejich členství ve straně a jejich aktivní stranická činnost se nezakládala na hloubce marxistických znalostí, ani na komunistickém přesvědčení, nýbrž na egoistických zájmech a talentu kariéristického spekulantství, které jim dovolovalo dosahovat vysokého postavení ve straně nejrůznějšími způsoby, čestnými i nečestnými, někdy dokonce zločinnými. Moc není pro ně prostředkem, nýbrž cílem života. A oni byli ve straně, dokud jim přinášela osobní výhody a moc.“ (viz Gorbačov bez masky, V. I. Iljuchin, řeč hlavního žalobce, OREGO 1997, s. 10)

Dramatik a spisovatel Pavel Kohout

„Celé pražské jaro v podstatě bylo kuriózní v tom, že spousta věcí nebyla vyslovena, ale byla pochopena. Jakoby celá společnost pochopila tu hru, která se hrála, protože pro reformní komunisty – pokud mohu použít toho tehdejšího názvu – to byl v podstatě pokus o rehabilitaci. O vlastní omilostnění za chybu, která se jim stala v pětačtyřicátém a osmačtyřicátém roce, protože uvěřili té promoskevské skupině v Ústředním výboru komunistické strany.“

„Pokud jsme tu úzkost měli, tak jsme ji zaháněli (…) Pravda je, že jsme se spoléhali na jednu věc, která se potom ve skutečnosti stala. České země byly v podstatě jediné, kam předtím v historii nevkročil ruský voják s mečem, pokud náhodou nepřecházel do Paříže za Napoleonem.

To znamená, že jsme nikdy nebyli ve zbrani proti Rusku. Ani proti starému Rusku, ani proti Sovětskému svazu. To mluvilo pro to, že to ti Sověti budou ve vlastním zájmu respektovat, protože jsme si říkali, že kdyby tohle potopili, tohle prostě zabili, tak prostě zabijí Sovětský svaz. A jestli dovolíte filmový střih, o 20 let později byl Sovětský svaz mrtev.“ (Pavel Kohout, z dokumentu ČT 2, To byl můj život, červenec 2018)

Výpověď Pavla Kohouta v tomto dokumentu je rovněž důkazem toho, že vstup vojsk VS v roce 1968 byl přece jen nutný a Dubčekův „socialismus s lidskou tváří“ byl podvodem na občanech!

Kam jsme měli směřovat i přes jednání v Čierné nad Tisou a Bratislavě?

Je tedy nejen možné, ale i nutné říci, že tzv. pražské jaro opravdu představovalo fakticky postupné naplňování procesu destabilizace a demontáže socialismu, což nakonec vyústilo v „horké“, nejen tzv. pražské léto. A to poté, co nebyly naplňovány závěry z jednání mezi nejvyšším vedením KSČ a ČSSR a vedením ostatních socialistických zemí. Zejména ty podepsané v Čierné nad Tisou a v Bratislavě, a to ze strany „reformních komunistů“ ve vedení KSČ. Že nešlo o náhodu, ale o záměrné jednání, svědčí mj. tento rozhovor: „Když jsem byl v kanceláři s. Smrkovského krátce před schůzkou v Čierné, položil jsem Krieglovi otázku, jak budeme postupovat, když podmínky v Čierné budou pro nás nepřijatelné nebo nám naši cestu a cíl velmi oddálí. Na to s. Kriegel odpověděl, že jedeme do Čierné rozhodnuti přistoupit na všechno, přijmout jakékoli podmínky, ale jejich realizaci budeme oddalovat až do XIV. sjezdu. Na sjezdu si uděláme pořádek, upevníme si svoje pozice na ÚV i ve státních orgánech, přehodnotíme všechny nynější smlouvy a závazky především vůči socialistickým zemím a upevníme naši suverenitu. Dále s. Kriegel uvedl, že „již měsíc před Čiernou byla učiněna patřičná opatření i o případném svolání XIV. sjezdu, kdyby došlo k obsazení našeho území. A to, co nyní slyšíte kolem sebe, celá ta činnost sdělovacích prostředků a spojení, to je výsledek těchto příprav.“ (Vladimír Přikryl na schůzi OV KSČ v Gottwaldově 25. 8. 1968, Předem připraveno – převzato: ROK 1968 nechť mluví FAKTA, s. 48-49).

Tak bohužel došlo pro budoucnost vztahů mezi našimi národy a národy SSSR k tragické události, která na dlouhou dobu narušila dříve tak mimořádně přátelské, až vřelé vztahy mezi našimi národy a zeměmi, ke vstupu vojsk Varšavské smlouvy na naše území. Použití takovéhoto mimořádného, historicky vzato nežádoucího prostředku, si bohužel nakonec vynutila vzniklá situace, neoblomný a bezohledný postoj „reformních komunistů“ ve vedení KSČ. To lze např. pochopit z poznámek premiéra SSSR A. Kosygina, které si pořizoval na jednáních, konkrétně pokud šlo o jednání předsednictva ÚV KSSS z 19. 7. 1968, kde byl projednáván návrh L. I. Brežněva a A. Kosygina na uskutečnění dvoustranných jednání mezi SSSR a ČSSR (to se uskutečnilo v Čierné nad Tisou). V reakci na stanovisko J. V. Andropova, že setkání k ničemu nepovede, neboť oni „teď bojují o svou kůži a bojují zuřivě. Pravičáci v čele s Dubčekem na svých pozicích stojí pevně. Nejen my, i oni se připravují velice pečlivě (…) Vše je namířeno proti nám.“ Na to Kosygin reagoval následovně: „Podle mého soudu se Čechoslováci nebijí o vlastní kůži, nýbrž za sociálnědemokratický program. Bojují zuřivě, avšak za cíle, které jsou jim zcela jasné, za to, aby Československo nejdříve přeměnili v Jugoslávii a následně v něco podobného jako je Rakousko.“ (Nězavisimaja gazeta, 14. 12. 2000; převzato: Kosygin – hlavní inženýr SSSR, Z. Hoření, Haló noviny, 2. 9. 2006) Tedy za odchod z VS, RVHP, ze společenství socialistických zemí.

Vedení strany bylo rozštěpeno a nebylo schopno mobilizovat marxisticko-leninsky orientované komunisty ve straně a ani socialisticky orientovanou většinu obyvatelstva v ČSSR na obranu socialismu. Tím došlo nejen k narušení přátelského vztahu našich národů k ruskému národu a Sovětskému svazu, ale i k tomu, že bylo narušeno dílo našich průkopníků socialismu, bojovníků proti fašismu a za rozvíjení národní a demokratické revoluce socialistickým směrem, odkaz Února 1948 a budování základů socialismu při pevné, soudružské a přátelské spolupráci s SSSR. Posláním vstupu vojsk (VS) na naše území bylo tedy především zastavit nástup otevřené kontrarevoluce a uhájit možnost a nutnost našeho (ČSSR) dalšího socialistického vývoje. Ať již bylo pozadí s jinými možnými souvislostmi a podmíněnostmi tohoto rozhodnutí jakékoliv, sovětské vedení si bylo plně vědomo možných, silně negativních důsledků jejich rozhodnutí pro „silové řešení“ „československého problému“, ohrožujícího fakticky politickou stabilitu v Evropě i ve světě.

Spojenecká vojska pozval A. Dubček a jeho „parta“ ve vedení KSČ

Podle mého názoru zajímavou informaci, potvrzující jednoznačně odpovědnost A. Dubčeka za vstup vojsk našich spojenců z Varšavské smlouvy, obsahuje článek M. Šišky „Pražské jaro 1968 očima čtyř“, Právo 28. 3. 1998 v části Silová varianta: „Na otázku, kdy padlo v sovětském vedení rozhodnutí o ‚silové variantě řešení‘, odpověděl Pichoja (stál donedávna v čele Státní archívní služby Ruska a nyní je šéfem katedry dějin ruské státnosti na Akademii státní služby Ruské federace). Stalo se tak po dlouhém telefonním rozhovoru mezi Dubčekem a Brežněvem 13. srpna 1968. Podle tohoto historika představoval právě tento telefonát poslední šanci na „mírové vyřešení problému“ a jejich dialog byl plný skryté dramatičnosti. „Ač si to sami nepřáli – a v tom je celý paradox situace – otevřeli cestu silové variantě,“ konstatuje Pichoja. „Brežněv dlouho přesvědčoval svého spolubesedníka a zjevně protahoval rozhovor v naději, že dopadne příznivě. Skoro jakoby prosil Dubčeka: ‚Zvaž všechno, zamysli se nad tím. Jinak budu nucen dát souhlas k silové variantě, na níž trvají členové politického byra.‘ A Dubček, který všechno dokonale chápal, odpověděl zcela otevřeně a nedvojsmyslně: ‚Leonide Iljiči, přijměte veškerá opatření, která vaše politické byro bude pokládat za správná.‘ Ale vždyť už věděl, jaká opatření to budou. Samozřejmě, že šlo o vstup vojsk. A došlo k němu osm dní po tomto rozhovoru.“

Konečné rozhodnutí o vojenském zásahu bylo podle Katuševa (v roce 1968 řídil na ÚV KSSS otázky politických a ekonomických vztahů se socialistickými zeměmi, dnes je prezidentem moskevské komerční banky Diamant) schváleno 20. srpna 1968 na zasedání politbyra ÚV po konzultacích s vedoucími představiteli dalších zemí Varšavské smlouvy. Koordinace akcí s československým vedením přitom svěřili Brežněvovi. „Dvě a půl až tři hodiny před vstupem vojsk Brežněv zatelefonoval československému prezidentu Ludvíku Svobodovi a informoval ho o rozhodnutí vyslat do jeho země vojska zemí Varšavské smlouvy s cílem vyhnout se zbytečným obětem,“ říká o tehdejších událostech Katušev. Dodává, že Svoboda s Brežněvem souhlasil a asi za dva tři dny prý mu zatelefonoval, „aby stáhnul ze severních oblastí Československa jednotky NDR, neboť svým vzhledem a jazykem připomínaly obyvatelstvu německou okupaci za války. Jeho žádosti bylo vyhověno.“

S vojenskou intervencí spřátelených států VS počítali a nechali k tomu záměrně dojít

A ještě z jiného zdroje. Podle slov J. Smrkovského vyslovených na poradě ÚV KSČ (zvoleného na tzv. vysočanském sjezdu dne 27. a 28. 8. 1968): „… rozhodnutí k obsazení naší země bylo už učiněno dávno. Soudruzi si pak také byli vědomi politických důsledků, jaké to má. Předpokládali jsme, že naše dělnické socialistické hnutí bude fakticky na celou jednu generaci zničeno. Toho jsme si byli vědomi. Věděli jsme to od různých činitelů, se kterými jsme byli ve spojení. Byli jsme si toho vědomi, a přesto jsme to dělali. Zde nešlo jen o věci politické, ideologické, zde to bylo řečeno správně s. Šilhanem. Je to názor nás všech, že šlo o věci strategické a vojenské.“ (viz Tribuna č. 2 ze dne 14. 1. 1970, Zničit dělnické hnutí na jednu generaci – převzato z publikace „ROK 1968, nechť mluví FAKTA“, SPN Praha, únor 1970, s. 49)

II.
„Reformním komunistům“ v bloku s antisocialistickou opozicí pomohla CIA

Namístě je třeba připomenout slova z memoárů plukovníka Jaroslava Klímy (od března 1966 do jara 1968 náměstka ministra vnitra a velitele československé Státní bezpečnosti): „Vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československé socialistické republiky byl záměrně vyprovokován Američany a pravicí v Komunistické straně Československa v čele s Alexandrem Dubčekem s cílem provést v ČSSR mocenský převrat, pozatýkat a uvěznit představitele levice a nastolit moc pravice, bez ohledu na to, že tím vyvolají občanskou válku, jež může přerůst ve válku širokého rozsahu.

Hrstka důstojníků, která dne 20. srpna 1968 vstoupila do budovy ministerstva vnitra na Letné, pomohla zmařit výše uvedené plány pravice a Američanů. Píšu to s vnitřním pocitem upokojení, že jsem tehdy v šedesátých letech stál na straně těch, kteří učinili vše, aby vlastní zem neshořela v ohni války, aby národy Československa nevykrvácely v občanské válce.“ (Britské listy, 20. 8. 2008, MEMOÁRY: Jaroslav Klíma, Osmašedesátý očima velitele StB: „Kdo zradil vlast“, Výňatky z delšího autorova textu dokončeného 6. července 2002, vybral Pavel Barák) Potud úvodem.

Vzhledem k závažnosti prezentovaných faktů, argumentů a jejich vysoce profesionálního hodnocení J. Klímou, uvedu poněkud rozsáhlejší jeho citace.

Autor memoárů mj. popisuje vývoj situace poté, co dubčekovské vedení, konkrétně samotný Dubček, při telefonickém rozhovoru s Brežněvem (13. 8. 1968 – viz předchozí část textu), vědom si všech negativních důsledků z toho plynoucích, mu (Brežněvovi) sdělil, ať si zvolí jakoukoli variantu „řešení“ toho, aby u nás nedošlo k likvidaci socialismu. Tak se mezi částí vedoucích činitelů KSČ a ČSSR a vedením KSSS a SSSR „dospělo k závěru, že Československu bude třeba poskytnout pomoc všestrannou, a to i vojenskou. Je možno tvrdit, a následující vývoj to potvrzuje, že sovětské vedení do poslední chvíle věřilo, že se v předsednictvu ÚV KSČ zformuje levicová, prosocialistická většina, která získá většinu šesti hlasů proti pěti, a ta v souladu se stanovami pak prosadí personální změnu v předsednictvu tak, že bude provedena změna ve funkci prvního tajemníka a většina členů předsednictva pak přijme návrh, aby byl požádán Sovětský svaz i ostatní spojenci o poskytnutí vojenské pomoci k zajištění klidu a pořádku uvnitř země a k ochraně státu před vnějším vojenským nebezpečím. Těžiště představ o řešení stálo tudíž na víře, že se levice v předsednictvu ÚV KSČ vzchopí, zformuje a odtud začne renesance nejuvědomělejších sil socialismu, od předsednictva přes ÚV KSČ, vládu, parlament až do krajů, okresů, měst a vesnic (…) Takový postup byl morální, etický a z hlediska mezinárodního práva i ospravedlnitelný. Věřilo se pevně, že v oné většině jsou členové Drahomír Kolder, Vasil Biľak, Oldřich Švestka, Emil Rigo, František Barbírek a Jan Piller.“ (J. Klíma, tamtéž).

„Při komunikaci mezi uvedenou, již nějak zkonstituovanou levicí ve vedení KSČ a sovětskými představiteli, kterou zprostředkovávalo sovětské velvyslanectví v Praze, došlo k úniku informace o zásadním jednání mezi A. Indrou a velvyslancem SSSR Červoněnkem, ve věci přípravy na jednání předsednictva ÚV KSČ. Indra informoval o schválení plánu jejich „vystoupení na zasedání předsednictva ÚV KSČ (20. srpna), a to za předpokladu, že v pondělí (tj. 19. srpna) budou ujištěni, že v noci z 20. na 21. srpna zahájí akci“ sovětská vojska. „Oni k půlnoci z 20. na 21. srpna vyvolají na zasedání rozkol, zajistí vyslovení nedůvěry pravičákům a převezmou vedení strany a vlády do svých rukou. V připraveném dokumentu se obrátí k národu, k bratrským stranám o pomoc zdravým silám (…) Obsah této zprávy se dostal do rukou pravice a ta se dověděla o tom, že ve spolupráci levice a Sovětů dojde ke vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR. Mohla se to dovědět jedinou cestou – od americké CIA, která rozvědnou informaci získala asi od svého agenta pracujícího na sovětské ambasádě v Praze, anebo ji Američané získali tím, že rozbili sovětskou šifru pro spojení velvyslanectví s Moskvou (…) Američané nepochybně jásali, když se akce tak krásně rozvinula: Sověti a Varšavská smlouva nepřijdou jako bratrská pomoc. Dostanou se do pasti, protože přijdou jako agresoři. Národ, pozvednutý jimi ovládnutými a jimi řízenými sdělovacími prostředky, je nepřijme jako přátele a potomky válečných osvoboditelů, nýbrž jako agresory. O tom byli před operací přesvědčeni.“ (J. Klíma)

Při vědomí uvedených skutečností, pravice na čele s Dubčekem provedla „řadu konspirativních opatření, aby se připravili na příchod vojsk a obrátili jej ve svůj prospěch. Mezi nimi byla represivní opatření proti levici v předsednictvu a na dalších stupních. Počítalo se i s internací socialisticky orientovaných občanů. Vše mělo proběhnout bez soudů, obhájců a prokurátorů. Zahájení represí bylo připraveno na moment po ohlášení, že do země vstupují spojenecká vojska.

Zamysleme se nad tím, jak by se začala formovat situace v okamžiku, když přišla zpráva k půlnoci, že spojenci překročili hranice. Dubček měl ve složce na stole dokumenty k provedení svých represí. (Dokumenty zabavili důstojníci Sovětské armády při odvádění Dubčeka a jsou v Moskvě.) Smrkovský měl v trezoru seznam vedoucích činitelů levice, kteří měli být označeni za vlastizrádce, zatčeni a uvězněni v Řepích u Prahy. Tato opatření by konkrétně přesvědčila vstupující spojence, že došlo k převratu a spojenci by na takový obrat odpověděli jedině zbraněmi. Tak by nepochybně vznikla válečná situace, kterou, podle slov hlavního velitele amerických vojsk v Evropě generála Polka, Američané už dříve očekávali. Vzplanuly by těžké, krvavé boje, do nichž by vstoupila československá armáda a další obyvatelé, které by pozvedly k činům domácí a cizí vysílačky. Došlo by ke kolosálnímu krvavému boji, v němž by padly tisíce lidí a byly zničeny nevyčíslitelné materiální a kulturní hodnoty. Víme, že na straně spojenců vstoupilo více než půl milionu vojáků. Rozhlas a tisk by rozvinuly kampaň na „obranu vlasti“. Plány k tomu měly již od poloviny července připravené. V nich už byla plamenná hesla: okupace, agrese, zrádci, kolaboranti, smrt zrádcům apod.

Naštěstí k ničemu popisovanému nedošlo. Vojska přišla o jednu hodinu dříve, než pravice, Američané a Němci očekávali. Zatýkání levice nemohlo proběhnout. Operační štáby a další zorganizované skupiny nemohly zahájit svoji činnost. Centrální štáb plk. Oldřicha Hromádka byl neutralizován. Byl obsazen lidmi, které vyslal Šalgovič. Ministr vnitra Pavel nechal svým tajemníkem z vnitra odvézt kompromitující dokumenty a společně je ničili na WC, pak ujel a schoval se u svého přítele. Jejich důmyslná represivní mašinérie byla rozbita.

Proč vláda USA zvolila taktiku vylákání Sovětů k vojenské akci proti ČSSR?

Podle mezinárodního práva a zvláště Charty OSN, čl. 51, bylo možno uskutečnit vstup vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR jen za předpokladu, že budou státy Varšavské smlouvy o vojenský vstup do ČSSR požádány nejvyššími politickými a mocenskými státními orgány ČSSR. V tehdejší době to představovalo příslušný akt, schválený většinou v předsednictvu ÚV KSČ a v Národním shromáždění. V takovém případě by pak bylo možno chápat a přijmout vstup vojsk Varšavské smlouvy jako postup zcela legální a legitimní, řešící vnitřní záležitosti spojenecké aliance Varšavské smlouvy. Rada bezpečnosti by pak nepochybně i přes různé protesty získala většinu (USA by vyjádřily souhlas) a vše by proběhlo mírnou nekonfliktní cestou. Sověty by to také nijak nekompromitovalo. K tomu bylo ale třeba, aby se skutečně taková většina v předsednictvu ÚV KSČ konstituovala, rovněž pak v Národním shromáždění, a příslušný mezinárodně platný dokument přijala.

Rozhodující roli sehrála ve vrcholné fázi americká tajná služba, která zjistila podrobnosti o tom, že levice v předsednictvu ÚV KSČ a sovětské vedení už došly do toho stádia, jež očekávaly USA – to jest, že navázaly kontakt a jednaly už o reálném vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR. Tajná služba se dověděla, že se má zformovat v předsednictvu většina, která chce převzít moc a požádat spojence o vyslání vojsk.

CIA a dubčekovci na základě toho postavili taktiku zmaření postupu levice a Sovětů. Výsledkem bylo, že většina v předsednictvu nevznikla, a dokument k požádání Sovětů o vyslání pomoci nespatřil vůbec světlo světa. V důsledku toho vstup vojsk bez pozvání a vědomí příslušných orgánů státu byl protiprávní a v rozporu s čl. 51 Charty OSN. Formálně, po vstupu vojsk bez pozvání, většinou vznikly podmínky pro válečný stav (Act of War) a z toho vzniklo právo na sebeobranu. Tím nastala mezinárodní komplikace s nebezpečím obrovského rozsahu, diskreditující předně SSSR.

Tento stav přivodil diplomatickou a politickou porážku Sovětů na celé příští období, neboť Sověti mohli z toho vyjít jedině tím, že provedli ústupky strategického významu, které odváděli USA a celému světovému mínění až do roku 1989, a to pomohlo připravit řetěz převratů v řadě socialistických zemí a v samotném SSSR.“ (J. Klíma) Tyto převraty přitom v podstatě vycházely ze zobecněných zkušeností z tzv. pražského jara roku 1968 a nabyly podoby „sametových“, „demokratických“ kontrarevolucí!

Zde je třeba, pokud jde o text autora těchto memoárů, upozornit ještě na jeden významný a ne příliš uznávaný a natož vůbec prezentovaný, ovšem velmi podstatný a závažný aspekt příčin a důsledků této internacionální pomoci: „Vyprovokovaný vstup vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR byl vojenskostrategickou šablonou pasti, kterou použily USA později v roce 1979 k tomu, aby vlákaly SSSR ke vstupu jeho vojsk do Afghánistánu.

Případ vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR a vše co tomu předcházelo, zvláště činnost tajných služeb USA a SRN a jejich agentury uvnitř ČSSR, nebylo po roce 1968 řádně a objektivně vyšetřeno a proanalyzováno. Nebyl o to zájem na sovětské a ani na československé straně. A to byla chyba, i když úzkostlivé snažení vedení KSČ, aby to neskončilo celým řetězem politických procesů, bylo správné. Kdyby se objektivní analýza provedla a zakončila bez trestního postihu, mohly se vyvíjet události v další etapě zcela jinak a pravděpodobně by nedošlo ani k afghánskému dobrodružství a k celému řetězu vážných neúspěchů, jež přispěly k porážce socialistického tábora ve studené válce.“ (J. Klíma)

III.
Závěr ke vstupu vojsk Varšavské smlouvy

Uvedený vojenský zásah armád Varšavské smlouvy, především SSSR, tak sice na jedné straně zabránil dovršení kontrarevolučního zvratu v Československu, obnově kapitalismu, který by tak u nás začal existovat již na přelomu 60. a 70. let, tedy o dvacet let dříve než k tomu nakonec došlo, tak zároveň na straně druhé, koneckonců jako důsledek politiky sovětského a československého revizionismu, přeci jen ve svých následcích a dopadech v podstatě oslabil revoluční proces, nejen u nás, ale i ve světě. Dělnická třída a její spojenci byli totiž důkladně zmanipulováni politickou reakcí, která mj. ovládla právě „masmédia“, sdělovací prostředky, nedovedli si logicky vysvětlit, že snaha „obrodit socialismus“ byla zastavena tanky druhých socialistických států. Nevěřili „historkám“ o kontrarevoluci. Setba menševických, sociálnědemokratických tendencí i uvnitř KSČ tak přinášela trpké plody. Došlo k narušení přátelského vztahu našich národů k ruskému národu a Sovětskému svazu. Sama myšlenka socialismu jako progresivní idea, byla otřesena. (viz Křemen Z., Ulrich Č. a kol.: Ve jménu života aneb Renesance socialismu očima jeho porážky, OREGO 2007, s. 42)

Nejen to, absence hluboké, revoluční analýzy mementa tzv. pražského jara roku 1968, o níž se nepokusila a pokusit ani nemohla mezinárodní porada představitelů komunistických a dělnických stran v Moskvě roku 1969, prohloubila rozkladné procesy v politice KSSS a SSSR. Brežněvovo vedení KSSS, jak již bylo uvedeno, vytvářelo podmínky pro rozvoj téměř nesesaditelné privilegované stranické a státní elity, která ještě více zformalizovala základní vazby fungování revoluční politiky. Otevřenost a pružná propojenost vazeb mezi stranou – dělnickou třídou a družstevním rolnictvem – a lidovými masami, která byla pro VKS(b) tak charakteristická, uvízla v mělčinách formalismu a v bahně oportunismu, ve stále více se vyprazdňujících „rituálech“ a „velkolepých“ akcích „všelidové strany“. Vedení KSSS a SSSR nebylo schopno rozhodnout o nutných změnách směrem ke skutečné komunistické renesanci strany a socialismu, k obnově revolučních, bolševických tradic.“ (Tamtéž, s. 43)

Tak nákaza chruščovovského menševického a trockisticko-djilasovského revizionismu, založeného na vulgárním antistalinismu, fakticky antisocialismu, natolik ochromila schopnost nejen vedoucích činitelů KSSS a SSSR, ale i většiny našich nejvyšších představitelů racionálně, reálně hodnotit společenskou skutečnost a podle toho také nejen teoreticky, ale i prakticky, politicky jednat. To vše pak vyústilo o dvacet let později v „Moskevské jaro“ let 1987 až 1991, v „perestrojku“ a její „glasnosť“ a tentokrát již v definitivní demontáž socialismu nejen v SSSR, ale i v řadě dalších zemí světové socialistické soustavy – RVHP a Varšavské smlouvy. Obludným historickým paradoxem toho všeho tak nakonec bylo, že se na přelomu 80. a 90. let stala štábem kontrarevoluce (nejen v Evropě) Moskva – Kreml na čele s generálním tajemníkem ÚV KSSS a prezidentem SSSR, renegátem kolosálních rozměrů – M. Gorbačovem a jeho „partou“. Gorbačovem, který se stal nositelem a symbolem bezprecedentní zrady v novodobých dějinách komunistického a dělnického hnutí a socialismu.

IV.
K některým ideově politickým přístupům vedoucím k tzv. pražskému jaru roku 1968

Máme-li si uvědomit ideově-politickou determinaci těch procesů, které spoluvytváří obsah pojmů tzv. pražské jaro roku 1968, pak, pokud jde o „reformní komunisty“, musíme vidět, že (1) vedle realizace Šikovy ekonomické reformy na bázi uvolnění zbožně peněžních, tržních vztahů při důrazu na samostatnost ekonomických subjektů, podniků, které měly být navzájem spojeny konkurencí a trhem, kdy důsledkem toho by byl živelný vývoj při likvidaci celospolečenského, plánovaného řízení hospodářství, zde (2) byla nastolena a řešena i zásadní reforma našeho (ČSSR) politického systému. Ten byl označen za nedemokratický“, „byrokratický“, „totalitní“, tak jako samotný socialistický systém, který u nás existoval. Proto prý bylo nutné ten celý sovětský = „stalinistický“, „totalitní“ socialismus zreformovat a vytvořit socialismus „demokratický“, „pluralitní“, „samosprávný“.

Pokud tedy jde o reformu politického systému, je zde možné a nutné připomenout úvahy jednoho z nejpřednějších a ve společenskovědní sféře značnou autoritou, prestiží oplývajících lidí, Zdeňka Mlynáře (od 50. let minulého století vědeckého pracovníka ČSAV, jenž vedl mezioborový tým k řešení úkolu „Rozvoj politického systému socialistické společnosti“; od dubna 1968 člena sekretariátu a od června 1968 tajemníka ÚV KSČ, v roce 1970 vyloučeného z KSČ, jednoho z autorů Charty 77, kdy poté emigroval do Rakouska).

Podle něj po XX. sjezdu KSSS, po roce 1956 se prý „dostali přemýšlející, původně stalinisticky orientovaní komunisté do vývojového stádia, které otevíralo cestu k tzv. reformnímu komunismu (…) Do popředí zájmu reformních komunistů se dostal především Marxův humanismus a jeho jednoznačné zaujetí pro svobodu a emancipaci člověka vůbec, pro něž byl třídní boj jenom nutným prostředkem. Logickým důsledkem pak bylo, že kriticky uvažující komunisté postavili Marxe (případně i Lenina) proti oficiální ideologii a viděli hlavní problém v tom, že tato ideologie opustila původní Marxovy myšlenky, a tím se stala nikoli vědecky objektivním poznáním, nýbrž falešným ideologickým vědomím. Kontrapozice vědy a ideologie ve vztahu obou k objektivní pravdě byla základním východiskem kritiky v tomto stadiu vývoje reformního komunismu.“ (viz Zdeněk Mlynář, Mráz přichází z Kremlu, MF, Praha 1990, s. 54)

Zde by bylo nezbytné na obsah některých Z. Mlynářem prezentovaných názorů reagovat, ale to by vzhledem k hlavnímu tématu jen dál prodlužovalo text. Přesto však musím říci, že zde Z. Mlynář, pokud jde o Marxův humanismus, klame. Staví na tom, s čím přišli někteří zejména revizionističtí filozofové, když proti sobě postavili mladého, humanistického Marxe (Ekonomicko-filozofické rukopisy) proti Marxovi Manifestu komunistické strany a Kapitálu, kde odhalil podstatu ne „emancipace člověka vůbec“, ale konkrétně historického člověka, především proletáře, a objasnil historickou úlohu proletariátu jako nejvykořisťovanější a tím potenciálně i nejrevolučnější třídy „moderní společnosti“ (kapitalismu). Takže, oficiální ideologie (do XX. a XXII. sjezdu KSSS, které právě inspirovaly nejen Mlynářův „reformní komunismus“) neopustila „původní Marxovy myšlenky“. A rovněž jen pro přesnost i u onoho „mladého Marxe“, v oněch Ekonomicko-filozofických rukopisech se klade důraz na problematiku odcizení dělníků, proletářů, kdy zrušení odcizení může být provedeno jen prakticky, odstraněním soukromého vlastnictví, proletářskou revolucí, která vyúsťuje v komunismus…

Pokračujme v Mlynářových úvahách: „Sdílel jsem tehdy v zásadě také tento postoj, ale postupně jsem v politice zaujal jiné stanovisko. Zmíněný postoj umožňoval jenom akademickou, teoretickou kritiku a činnost: marxismus v tomto pojetí se nutně stával záležitostí intelektuálů, uzavíral se do knihoven, mohl působit na katedrách (…) ale nemohl nahradit ideologické vědomí v celé straně, nemohl z hlav statisíců ideologicky věřících komunistů vypudit stalinské koncepce. Tato humanistická interpretace Marxe byla totiž náročnou (…) pro velkou většinu komunistů v politické praxi byla málo srozumitelná a velice vzdálená jejich konkrétním problémům. Ti chtěli mít v teorii „návod k jednání“ – a ten jim teoretikové marxistického humanismu nedovedli zprostředkovat.“ Proto „jsem tedy koncem padesátých let zastával názor, že rozpor mezi marxistickou teorií (jako snahou o objektivní poznání) a mezi komunistickou ideologií (jako návodem k jednání v politické praxi), nelze politicky řešit tím, že se ideologie prostě odmítne jako falešné, zkreslující, a proto nepotřebné vědomí. Byl jsem přesvědčen, že v zájmu nové politiky je nutno dosavadní politické vědomí přetvořit, nahradit jiným, rovněž ideologickým vědomím.“ (Tamtéž, s. 54-55)

Cílem Z. Mlynáře bylo tedy údajně radikálně zreformovat socialismus, odstranit v ideologii i praxi jeho stalinistickou, totalitní podobu. Původní inspirací mu k tomu zřejmě byly (viz Základní otázky teorie státu a soudobé typy státu, část III., Z. Mlynář, Socialistický stát, VŠP Katedra stát a právo, 1968) závěry XXII. sjezdu KSSS, který schválil nový, třetí program KSSS o budování komunismu, kde je vytýčena teze, že „Stát, který vznikl jako stát diktatury proletariátu, stal se v nové, současné etapě, všelidovým státem, orgánem vyjadřujícím zájmy a vůli všeho lidu.“ (Program KSSS, Praha 1962, s. 162)

O co mu šlo, později, s odstupem výstižně vyjádřil v rozhovoru s M. Gorbačovem: „Teprve po porážce roku 1968 a definitivně pak, když jsem žil na Západě, jsem opustil představu, která socialismus a jeho historické perspektivy ztotožňovala s vývojem systémů sovětského typu. Pochopil jsem (…) že univerzální charakter v těchto systémech má totalitní povahu politické moci, zatím co vše ostatní je naopak podmíněno historickými zvláštnostmi – od ruských nebo čínských až po české nebo maďarské. Že to jsou sice systémy nekapitalistické, ale že ne všechno nekapitalistické musí být už jen proto socialistické.“ (viz M. Gorbačov, Z. Mlynář, Reformátoři nebývají šťastni, VP Praha 1995, s. 51)

V uvedeném rozhovoru s Gorbačovem o „perestrojce“, tzv. pražském jaru roku 1968 a socialismu mj. říká: „Myslím, že nejenom pro mne osobně, ale pro většinu reformně orientovaných komunistů v Československu roku 1968 a už před ním platilo, že chtěli systém zásadně reformovat, ne proto, že by se k tomu cítili nuceni krizí. Naopak, zdálo se nám tehdy, že nejhorší krize politická v podobě nadvlády stalinismu je za námi, a potíže v ekonomice bude možno právě tržně orientovanou reformou odstranit. Možnost „dohnat vyspělé západní státy“ se nám za takových podmínek nezdála nesmyslným heslem – a pro tehdejší Československo také nebyla: v řadě ekonomických ukazatelů jsme tehdy byli srovnatelní nebo lepší než Rakousko.“ (Tamtéž, s. 47) Na jiném místě Mlynář pokračuje: „Celkové poměry lze tedy v Československu už před únorem 1948 chápat jako určitou variantu demokratického socialismu. To nás tehdy nikterak neoddělovalo od Evropy. Myslím, že bez pokusu převzít sovětský (tj. tehdy plně stalinský) systém v únoru 1948 jsme měli historickou šanci, vytvářet radikálnější variantu „sociálního státu“, než jaká se později rozvíjela v Evropě od Švédska po Rakousko.“ (Tamtéž, s. 48)

Přístup Z. Mlynáře a dalších politologů (V. Klokočka, F. Šamalík ad.) vycházel zjevně z těchto předpokladů a zásad:

Jak ze závěrů XXII. sjezdu KSSS o všelidovém státě, tak z vyhlášení KSČ o „definitivním vítězství socialistických vztahů v naší republice“ a schválení Ústavy ČSSR (celostátní konference KSČ, červenec 1960). Tedy z toho, že byla u nás vybudována socialistická společnost, v níž existují jen spřátelené třídy – dělnická třída a třída družstevních rolníků, neexistují nepřátelské třídy a vztahy. V podstatě byly těmito teoretiky společenské vztahy u nás hodnoceny jako beztřídní.
Z. Mlynář svou teorii „opíral“ o přebírání metodologie a obsahového zaměření buržoazní ideologie, politologie.
Při pochopení toho, jak významnou úlohu v dialektice společenského pohybu, vývoje hraje dialektika zájmů a za socialismu celospolečenské zájmy, dochází k mylnému názoru, že celospolečenské zájmy lze odhalovat a prosazovat jedině ve střetu nejrůznějších skupinových (různých organizací, stran a institucí, samosprávných celků, podnikových rad atd.) zájmů, nikoli vyjevováním a prosazováním zejména zájmů dělnické třídy atp.
Nadevše ctil a preferoval pluralismus a demokracii v abstraktním, netřídním, buržoazně objektivistickém pojetí. Tedy bez hlubšího pochopení dialektiky pluralismu a monismu, části a celku, systému a struktury v aspektu nutných a skutečně socialistických přeměn, respektujících historickou úlohu proletariátu a jeho politického předvoje.

Závěr

Nejen tzv. pražské jaro, ale i vítězné kontrarevoluční převraty na přelomu 80. a 90. let minulého století (u nás listopad-prosinec 1989) prokázaly, že opuštění základních principů M-L, otevření prostoru pro nástup a rozvinutí oportunismu a revizionismu (dodnes zejména na bázi, platformě antistalinismu), vytváří podmínky a předpoklady k porážce revolučních a pokrokových sil, socialismu.

To vše může být, ze strany některých jeho nositelů, při menší zkušenosti a nepochopení podstaty věcí a při nedostatečné znalosti marxistické teorie, podmíněno i dobrými úmysly.

Je třeba mít na paměti, že hlavní protagonisté tzv. pražského jara, nejen z řad „reformních komunistů“ (zvláště těch z Charty 77 a Obrody) se zcela otevřeně podíleli rovněž u nás na přelomu 80. a 90. let na kontrarevolučním převratu. I ti, mimo Chartu 77 a Obrodu (kteří se spojili, vytvořili společný blok se skutečnými kontrarevolucionáři – V. Havel a další) prokázali, že jsou ať tak či onak stoupenci „nových pořádků“, „demokratického“, „pluralitního“ kapitalistického systému. Zapojili se do tohoto systému jako jeho faktické opory.

Prakticky umožnili nejen rozbití Československa, ale i kolonizaci našich zemí – Čech a Moravy, zahraničním kapitálem.

Zdeněk Košťál