Vláda odborníků — účelový a falešný ideál

Téměř všeobecný marasmus současné oficiální politiky nejen v českých zemích a na Slovensku má řadu negativních, ale i pozitivních důsledků. Budeme-li situaci pozorně sledovat a analyzovat, zjistíme, že těch negativních je rozhodně více. Nemyslím teď katastrofy pro kapitálem, jeho lobbisty a manažery ovládaný státní aparát (včetně institucí EU), jež systematicky utlačuje většinu společnosti a dohlíží na to, aby nemohla provést skutečnou změnu. Za negativní a matoucí považuji některé názory a představy, implementované do myslí nemalé části lidí režimními sdělovacími prostředky, různými školskými a společenskovědními zařízeními.V situaci, kdy neexistuje organizované a silné lidové hnutí, jehož hybatelem by byla zásadová dělnická (nikoliv s velkým „D“), antikapitalistická strana, se nálady vykořisťované a zbídačované většiny společnosti často ubírají buďto směrem k neuvědomělému radikalismu (výzvy k násilí proti různým jednotlivým představitelům současného systému a jeho státu bez ohledu na systém samotný, agrese vůči názorově či vzezřením odlišným lidem), nebo k falešným a naivním iluzím. Jednou z nich je představa a naděje vkládané deprivovanými lidmi v odborníky, kteří svou odborností údajně „dovedou dát věci do pořádku.“ Velmi často zaznívá volání po vládě odborníků, profesionálů, pokud možno „nezávislých.“ Přitom slovo „nezávislý“ se pouze v některých případech jeho užití rovná obsahově slovu „nestranický.“ Budeme se zabývat oběma významy zmíněného slova tak, abychom pokryli argumentační úskoky zastánců tohoto fetiše. Nejprve si ale položme otázku, kde a proč se volání po spáse „nezávislými odborníky“ vzalo, a zda představuje něco nového. Vznikla snad poptávka po „nezávislých odbornících“ z živelných tužeb znechucených lidí? Dovolím si tvrdit, že nikoliv. Tyto touhy jsou uměle vyvolávány určitými kapitálovými skupinami, které jednak baží po přímé politické moci, za druhé mají tyto návrhy odvést pozornost nespokojených lidí, kteří se začínají poohlížet po alternativě. Kdo bývá hlavním hlasatelem odbornické spásonosnosti? Především média a korporace, která je vlastní a jejich zájmy prezentují, různé tzv. nezávislé spolky, občanská sdružení a instituce občanské, tj. na soukromém vlastnictví výrobních prostředků založené společnosti (např. Člověk v tísni, Římský klub, Bilderberg). Včetně vlivových a ideologických center různých oligarchů a jim sloužícím představitelům (dnes řečených think-tanků – v ČR např. CEP, CESTA, Liberální institut, ale i ProAlt a Alternativy zdola). Zkusme zapátrat v paměti a vybavit si, odkud návrhy k vytvoření vlády „nezávislých odborníků“ nejčastěji slýcháme. Odpověď je snadná – z médií a velmi často před různými typy voleb. Naposledy zaznívaly v českých zemích při volbách do krajských zastupitelstev na podzim loňského roku, kdy bylo několik podobných kandidátek postaveno. Kartu „nezávislých odborníků“ však používaly některé strany i při volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR r. 2010, nebo při volbách do Národní rady SR r. 2012. Nutno dodat, že sázka na tuto rétoriku vyšla velmi dobře. Ve volbách do NR SR uspěly uskupení Obyčajní ľudia a nezávislé osobnosti či Sloboda a solidarita, ve volbách do krajských zastupitelstev v témže roce v českých zemích se podobné struktury dostaly do zastupitelstev sedmi krajů ze 13, úspěch zaznamenaly i ve volbách do PS PČR r. 2010, zejména rétorikou dnes zcela zdiskreditované strany Věci veřejné. Kromě VV všechny jmenované politické síly hovořily a propagovaly „nezávislé odbornictví.“ Zaměřme se nyní na „nezávislé odbornictví“ v širším pojetí, které velmi často odmítá podíl na vládě politických stran, přestože tak v praxi nikdy nečiní striktně a úplně. Z jakých důvodů se prosazovatelé tohoto pojetí domnívají, že spásonosnost jejich dogmatu se projeví nejlépe ve vládě „nepolitické,“ ale že dokáže překonat i kazajku koalice stran? Protože hlasatelé tohoto výkladu „nezávislého odbornictví“ chápou tento pojem zcela absolutně, všeobecně, formálně nepoliticky, neideologicky a hodnotově neutrálně. Zastánci tohoto pojetí tvrdí, snažíce se uplatnit principy některých exaktních, přírodních věd (a to je ještě v pokřivené podobě) ve vědách společenských, že je možná existence skutečné, nikomu neškodící, všem lidem sloužící nezávislosti. Že právě odbornost je prostředkem této nezávislosti a že když se může 1+1 všude na světě rovnat dvěma, může také pro všechny na světě existovat jedna vědecká hospodářská, sociální, zahraniční, bezpečnostní politika atd. Proto si toto „nezávislé odbornictví“ berou pod svá křídla některé režimní politické strany a skupiny, které mu buď skutečně věří, nebo které si od něj účelově slibují růst moci a zisků. Ve své podstatě nejsou tyto názory ničím novým. Gró přenášení metodologie přírodních věd do společenských známe stovky let, od zastánců přirozené filozofie či některých naturalistů, líčení nezávislosti je zase vlastní pozitivismu. Teorie elit tkví v existencialistické filozofii (M. Heideger), která hluboce pohrdá i formálně demokratickým zřízením. Tato teorie kritizuje úpadek formálně demokratického zřízení (které v současnosti panuje v českých zemích a na Slovensku) a vyvozuje z něj, že všichni lidé nemohou mít z objektivních důvodů stejnou politickou moc a práva, jako jiní, „povolaní.“ Mezi povolané řadí tento myšlenkový směr různé samozvané elity, jejichž elitní postavení má být dáno zejména jejich vzděláním, intelektuální úrovní, původem, morálními vlastnostmi a postavením ve společnosti. Ne nadarmo byly a jsou v českých zemích představiteli tohoto politického směru Václav Havel a na něj navázané mocenské skupiny (Římský klub, Strana zelených, Věci veřejné, Bilderberg, část TOP 09, KDU-ČSL), které se „nezávislým odbornictvím“ ohánějí. Podívejme se nyní velmi heslovitě na výsledky vládnutí „obecně nezávislých odborníků.“ V ČR je často poukazováno na úspěšnost a oblíbenost tzv. úřednických vlád, za jejichž vznikem v obou případech po r. 1993 stálo okolí Václava Havla. Vlády Josefa Tošovského z r. 1998 a Jana Fischera z let 2009-2010 byly bezesporu vedeny odborníky ve svém oboru. Ve vládních lavicích tehdy seděli univerzitní profesoři a pedagogové (ministerstvo dopravy, školství, kultura, zdravotnictví, životní prostředí), známí herci (kultura), budoucí ústavní soudci (legislativní rada vlády), dlouholetý předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (vnitro), Josef Tošovský byl guvernérem České národní banky a docentem ekonomie, Jan Fischer předsedou Českého statistického úřadu. Byla jejich „nezávislá odbornost“ zárukou zlepšení kvality života, práv a perspektiv rozvoje pro většinu společnosti? Zastavila snad hospodářskou krizi v ČR v letech 1997-98 a v letech 2008 – 2010? Nikoliv, krize pokračovala dál. Dokázaly snad tyto „odbornické“ vlády zatočit s nemocí nezaměstnanosti? Nikoliv, v obou případech nezaměstnanost poměrně rychle narostla. Zastavily tyto vlády privatizační projekty? Rozhodně ne, pokračovaly v nich, Tošovského vláda sehrála doslova destruktivní úlohu v případě privatizace Mostecké uhelné společnosti, při níž stát přišel o stovky miliard korun, Fischerova vláda plánovala financializaci (školné, odložené školné, zápisné) vysokého školství a sociálních služeb. Zastavily nebo zpomalily obě vlády astronomický nárůst veřejného dluhu? Nikoliv, naopak, veřejný dluh v dobách vlády Jana Fischera prudce narůstal. Omezili tito odborníci okrajování základních lidských práv a podmínek k životu u většiny společnosti – dělníků, zaměstnanců, nezaměstnaných, důchodců některých OSVČ či matek samoživitelek? Nikoliv, tyto procesy nadále probíhaly, Fischerova vláda je urychlila tzv. Janotovým úsporným balíčkem (zvýšení DPH ve snížené i zvýšené sazbě=všeobecné zdražování). Podobných příkladů bychom mohli najít v našich dějinách, zejména v meziválečném Československu, celou řadu. Oblíbenost úřednických vlád je výsledkem účelového působení médií a společností pro výzkum veřejného mínění, které jsou ve velké míře ovládány zastánci teorie odbornického elitářství. Takové a podobné otázky bychom mohli klást ještě dlouhou dobu. To ale není naším účelem, touto krátkou charakteristikou jsme se pouze pokusili přiblížit k jádru věci. Nic jako obecné nezávislé odbornictví ve společenském prostoru nemůže existovat. Porovnání s přírodními vědami, které používají zastánci této ideologie, svědčí o jejich zásadním nepochopení obsahových, pojmových, ale hlavně metodologických rozdílů mezi současnými společenskými a přírodními vědami. Rozdíl tkví hlavně v tom, že každý společenský názor (světový, politický, náboženský) slouží, i když si to jeho zastánce nemusí uvědomovat, určité společenské třídě, vrstvě nebo skupině. Může jí sloužit přímo, jako v případě politicky se angažujících představitelů buržoazních stran, nebo nepřímo, např. u politicky pasivních, ne vlastní vinou neuvědomělých, nebo naivních občanů. Dokonce i názor, že nic na světě nemá smysl, protože člověk je jen kolečkem v soukolí, které neovlivní jinak, než svou smrtí, je politický a slouží současným vládcům z řad monopolů, finanční oligarchie a jejich sluhům. Jedná se o nihilistický světový názor. I přírodní vědec, dejme tomu fyzik, bude sloužit určité společenské třídě, bude-li se angažovat v politice, musí, jinak by nebyl politikem a nebylo by politiky. Ke svým záměrům potřebuje stát a jeho aparát, další instituce, závislé buď na lidské společnosti a jejích institucích, nebo na kapitálu. Všechny tyto organizace mají třídně, sociálně a tím pádem i zájmově a finančně podmíněnou podstatu. I sociálně smýšlející člověk se v tomto soukolí buďto přizpůsobí, nebo bude odejit. Ještě se krátce vyjádříme k druhému pojímání významu „odbornické“ otázky. Tentokrát u odborníků, kteří se nehalí nestranickostí, ale svou „odbornost“ dávají do služeb určité politické strany. Jako v minulosti vedlo existencialistické elitářství k obnažení formální demokracie, ke zdůraznění její podstaty a k podpoře fašismu, pak stranické odbornictví hraje kromě odborné též na politickou strunu, čímž sice zdůrazňuje hodnotovou orientaci (na rozdíl od obecné nezávislosti) ve společenském prostoru, ale zároveň pokračuje ve falešné hře na různost buržoazních, tj. režimních stran, respektive na svobodu při volbách v tomto systému. V řadách současných velkých stran, ať už se jedná o ODS, ČSSD, TOP 09 nebo Smer-sociální demokracii, působilo a působí množství vědců a odborníků. Od r. 1989 také zasedali v jejich vládách. Nemusím snad připomínat, že Václav Klaus je profesorem ekonomie. Projevila se tato odbornost v jeho působení na ministerstvu financí a v čele vlády? Vím, tato otázka může znít jako ironie…. Robert Fico je docentem práva, zabránil po dobu volebního období svých vlád v řádění exekutorům, dalším lichvářům, v obří korupci a klientelismu? Dovede zajistit stejná práva pro všechny, pro bankéře, stejně jako pro nezaměstnaného a zadluženého otce od rodiny? Jistěže nikoliv. Fico slouží sladkými a pseudosolidárními slovy bankéři tím, že sype nezaměstnanému otci drobky ze stolu, aby se tento otec nechtěl stát vládcem ve vlastní zemi, tím, kdo spoluurčuje právo proti návratu moci hrstce bankéřů a oligarchů. Krásným příkladem toho, jaké iluze dovede vyvolat „stranicko-nezávislé“ odbornictví, je angažmá ministra školství, mládeže a tělovýchovy Petra Fialy ve vládě Petra Nečase. Tento vysokoškolský profesor, bývalý rektor brněnské Masarykovy univerzity, nastoupil do funkce v květnu r. 2012. Od té doby posílil iluze mnohých učitelů, víru v jeho znalost prostředí a odbornost, v profesionální přístup. Čím si to zasloužil? Tím, že zastavil nebo pozměnil některé nejšílenější projekty svého předchůdce, např. státní maturity či omezení financování regionálního školství. Co bude s vysokou pravděpodobností znamenat ono přehodnocení projektů? Postup stejným, zpátečnickým, protilidovým směrem, který však bude doplněn tóny lákavých fanfár. Kompromis s požadavky studentů a jiných aktivistů, kteří sesbírali proti placení školného na vysokých školách desítky tisíc podpisů. Jaký to bude kompromis? Platit se pravděpodobně bude, ale o něco méně, nebudeme to nazývat školným, ani zápisným, ale dají tomu vznešenější název. Takže se o žádný kompromis vlastně nebude jednat. Skutečné příčiny úpadku českého školství se řešit nebudou, naopak, budou se trestat jejich oběti (např. u státních maturit, omezováním vstupů na VŠ – celý systém více než deset let vtlouká do hlav mládeže dogma o nezbytnosti VŠ vzdělání a nyní je za snahu uplatnit toto dogma v praxi kapitalistický stát trestá). Sečteno podrženo, Petr Fiala žádné kvalitativní zlepšení nepřináší, postupuje v podstatě po stejných zpátečnických cestách, jako jeho předchůdci, jen vypadá „seriózně, hovoří na úrovni a má za sebou aureolu vysokoškolského profesora.“ Obsah je stejný jako u jiných a bývalých ministrů, liší se forma. O to je nebezpečnější. Tak bychom mohli pokračovat dále. Členové redakce „Vzdoru“ a okruh jeho sympatizantů v žádném případě neodmítají jakoukoliv odbornost. Tvrdíme pouze, že odbornost musí být vždy propojena s političností, přičemž služba cílovým společenským třídám a vrstvám je ve většině případů na prvním místě. Soudíme, že uvědomělý dělník, který nemá vzdělání, je až na výjimky schopen zvládnout základní úkony, činnosti při řízení státu, je schopen se rychle učit a vzdělávat. Kdežto maloměšťácký intelektuál, třeba i profesor, který vnitřně a celý život těmi, co se živí prodejem své pracovní síly, opovrhuje, přijme pokrokové společenské názory většinou jenom v případě, cítí-li za nimi prospěch. V tomto případě je jeho učení názorům a postojům převažující většiny společnosti velmi složité. Volat po vládě nezávislých odborníků není jen falešným a účelovým ideálem, sloužícím k udržování proletariátu v nevědomosti a porobě. Je také hlubokým pohrdáním objektivními schopnostmi většiny společnosti a jejím ponižováním tzv. elitami, „povolanými k vládnutí.“ U proletářů, kteří teorii potřeby nezávislých odborníků hlásají, lze hovořit o jejich nedobrovolném sebemrskačství, podceňováním schopností sebe sama. „Vzdor“ chce napomáhat k tomu, aby falešné a účelové ideály byly odhalovány, a aby si i všichni sebemrskači uvědomili svou sílu, práva a schopnosti. Jaromír JANDÁK VZDOR 4 / 2013, http://vzdor.org