Problémy socialismu – poznámky k některým aspektům vnímání minulosti, současnosti i budoucnosti

Vývoj posledních několika desetiletí i současná situace dávají mnoho materiálu pro přemýšlení o různých aspektech spojených s vnímáním pojmu socialismus. Základním pocitem většiny lidí s levicovým pohledem na svět jsou asi pochybnosti týkající se různých postulátů, s kterými se setkávali v obecném i odborném pojetí před rokem 1989 a které byly celkem logicky zpochybněny po pravicových převratech v zemích střední a východní Evropy na konci minulého století. Jde zejména o to, že fakt porážky socialistických režimů v tomto regionu nelze ignorovat a tvářit se, jako by neexistovala, a mnoho lidí z tohoto faktu snadno vyvodí závěr, že tedy systém budovaný od roku 1917 v SSSR a následně se rozšiřující do téměř poloviny světa byl jakýmsi historickým omylem a slepou uličkou dějin a že byl zákonitě a oprávněně poražen efektivnějším, modernějším a flexibilnějším novodobým kapitalismem. Tento postoj je samozřejmě ještě vydatně podporován propagandistickou masáží současnosti na téma „zločinů komunismu“ a také různými teoriemi tzv. levicových intelektuálů, kteří někdy v dobré víře, ale často hlavně proto, aby nebyli zcela vyobcování z té správné mainstreamové společnosti, vymýšlejí různé pseudoteorie o postmarxismu, postmodernismu a vůbec postepochách, pokud vůbec nakonec nepřistoupí na tezi o konci dějin a kapitalismu na věčné časy a nikdy jinak. Přitom se stačí podívat na některé věci jen z trochu jiného úhlu, odmítnout teze o zastaralosti marxistického přístupu jako metody vědeckého zkoumání společnosti, a můžeme najít dost argumentů, které tuto „filozofii porážky“ rozbíjejí. Kde vlastně jsme? Podíváme-li se totiž na společenský vývoj z trochu většího časového odstupu, můžeme celkem oprávněně konstatovat, že skutečně ten tolik pravicí vyhlížený konec dějin nenastal. Jen jsme se v určitých aspektech společenského vývoje vrátili do minulosti. Je dobře si uvědomit, že právě zjevné prvky návratu do minulých období, jako je likvidace sociálních systémů, které v tomto prostoru začal budovat už Bismarck na konci 19. století, nebo dokonce snaha vrátit nás do období nadvlády církve svaté a pobělohorské šlechty někam před Josefa II., docela dobře ilustrují, že jsme se nevymanili z toku dějin tak, jak ho popisovali marxisté, jen jsme se vrátili po dějinné linii zpátky. Koneckonců už Lenin někdy na začátku 20. let minulého století ve svých dopisech poznamenává, že nelze vyloučit takový zpětný pohyb, že je to věc v dějinách známá. Připomenu v této souvislosti porážku Pařížské komuny nebo nástup fašismu v první polovině 20. století jako reakci na vznik socialistické orientace v SSSR. Zároveň ovšem platí, že zpětné pohyby nemohou zcela změnit celkovou vývojovou trajektorii. Po zániku Pařížské komuny přišla další fáze rozvoje praxe a teorie socialismu, která nakonec vyústila v socialistickou revoluci v Rusku; reakční vývoj v první polovině minulého století nakonec vedl ke vzniku evropské socialistické soustavy a socialistickému rozvoji zejména v některých asijských zemích. Neustále vzrůstající obtíže restaurovaného kapitalismu v současnosti a expanze čínského modelu a dalších neliberálních a socializujících přístupů v dalších zemích potvrzují úvahu, že základní trajektorie společenského vývoje pokračuje a že se z dlouhodobějšího historického hlediska pohybuje stále ve fázi přechodu od kapitalismu k vyšší společenské formaci, socialismu. O čem nás už přesvědčil kapitalismus Uplynulých dvacet let společenské retardace přineslo i řadu užitečných poznatků. Především se ukázalo, že základní prvky kapitalismu, tak přesně charakterizované právě Marxem, neztratily platnost ani v nových výrobně-silových kulisách. Mechanismy fungování kapitálového vztahu, tj. vztahu mezi vlastníky a nevlastníky výrobních prostředků v kombinaci s živelností působení tržního systému, který je ještě navíc deformován monopolními strukturami s globálním dosahem a expanzí spekulativních forem maximalizace zisku, nám přinesly ekonomické a sociální krize, rostoucí společenskou diferenciaci a obrovskou společenskou neefektivnost. Řeči o tom, že si komunisté či marxisté vymysleli a násilně společnosti vnutili třídní boj, jsou směšné, podíváme-li se na různé ukazatele charakterizující příjmové a sociální rozvrstvení společnosti. Nikoliv levice, ale pravice dělá politiku směřující k rozdělení společnosti na třídy, nikoliv levice, ale pravice provozuje praktiky třídního boje ve formě ataků na sociální systémy. Stejně tak se řada lidí v současnosti už přesvědčila o skutečném obsahu pojmů, jako jsou lidská práva, demokracie a svoboda. Je třeba více hovořit o takových represivních opatřeních kapitalistického režimu, jako je nezaměstnanost a sociální vyloučení a obecně celkový trend k brutalitě a válkám. Tyto hrozby se navíc vztahují ne na jakési politicky angažované občany, ale na každého běžného člověka. Z hlediska tohoto „řadového“ občana se tedy v současnosti míra svobody ve srovnání s předlistopadovým režimem snížila a naopak míra represe se zvýšila. Dalším frekventovaným pojmem z instrumentária antilevicové propagandy je efektivnost. Socialismus prý nikdy nebyl a ani nemůže být efektivnější než kapitalismus, resp. společnost fungující na zásadách soukromého vlastnictví. Máme snad věřit tomu, že je efektivní systém, který není schopen zaměstnat a uživit stamiliony lidí po celém světě? V tomto smyslu se jeví ten nedokonalý předlistopadový socialismus jako velmi efektivní systém. Proč je třeba socialismus Ti, kteří hovoří o nutnosti překonání kapitalismu a nezbytnosti jeho nahrazení systémem založeným na celospolečenské kooperaci a úsilí o zabezpečení důstojného života všech bez ohledu na jejich sociální původ, jsou často nazýváni utopisty. Záleží opět na tom, z jakého pohledu se na celou záležitost podíváme. Nechceme-li se zabývat otázkami přežití lidstva v nějaké rozvinutější formě, pak ovšem jsou podobné úvahy skutečně zbytečné. Chceme-li, aby lidstvo nezaniklo, pak je prosazování vyšší formy společenské kooperace naopak otázkou jeho další existence. Měli bychom odmítnout teze o tom, že komunistům jde o vybudování ráje na zemi; komunistům a všem myslícím lidem musí jít o to, aby lidstvo zachovalo a rozšířilo svůj potenciál a přežilo, a to bez odstranění kapitalismu nelze. Ve skutečnosti je tedy skutečnou utopií pravicová představa o kapitalismu jako vrcholné fázi dějin. Jsme rovněž často vystavováni útokům, že chceme zavádět škodlivé prvky sociálního inženýrství. Tento pojem se uvádí obvykle s velmi pejorativním nádechem jako něco škodlivého, ne-li přímo zločinného. Tito pravicoví bojovníci za přirozenost však zapomínají, že lidstvo pokořilo všechny ostatní živočišné druhy právě proto, že začalo fungovat na principech sociálního inženýrství a že odvrhlo jednoduché metody přirozeného výběru. Ti, kteří nám tak tady propagují škodlivost vědomého fungování společnosti a zasahování člověka do přirozených procesů, by měli jít možná příkladem a odmítnout takové sociálně inženýrské zrůdnosti, jako je třeba lékařství a zdravotnictví. Téma přirozenosti se také často používá k obhajobě stále rostoucí diferenciace. Je přece „přirozené“, že lidé nejsou stejní a proto nemají ani stejnou pozici ve společnosti a stejné příjmy, říkají nám. Vypadá to na první pohled racionálně, ale jen do té doby, dokud se někdo nezeptá, jak velké vlastně ty odlišnosti jsou. Jsou snad lidé natolik odlišní, že průměrné příjmy většiny lidí jsou mnohonásobně pod příjmovou úrovní různých pánů kellnerů, bakalů apod.? Kapitalismus není o přirozené nerovnosti, kapitalismus je o nerovnosti vyplývající z kapitálového vztahu, a tato nerovnost nejen neodpovídá skutečným rozdílům ve schopnostem lidí, ale naopak rozvoj těchto schopností blokuje a deformuje. Na druhé straně silné stránky socialismu, tedy překonání jednoduchých „darwinistických“ schémat vývoje a přechod na sofistikovanější vědomé ovlivňování svého vlastního osudu mají svá úskalí. Především se zvyšuje role subjektivní složky při utváření společnosti. Je to prostě tak, že sofistikovanější systémy vyžadují také složitější formy řízení a jsou na něm závislé. Chceme-li, aby se „zhroutila“ letecká doprava, tak ji jednoduše přestaneme obsluhovat a začneme chodit pěšky. Dokonalejší systémy prostě vyžadují angažovanost subjektu, což byla také jedna z příčin zpětného historického pohybu. Pojem „Gorbačovova zrada“ není možná v této souvislosti tak neracionální a nemarxistický, jak to na první pohled vypadá. Nastoluje právě otázky role subjektu ve vývoji lidstva, tedy, řečeno s Marxem, přechodu z prehistorického období do historického stádia své existence, kdy se člověk stane reálným subjektem svého osudu. Ani Marx tuto roli subjektu nepodceňoval, svědčí o tom jeho známá teze o Feuerbachovi: „Filozofové dosud svět jen různě vykládali, jde však o to změnit jej“. Doc. Ing. Pavel Janíčko, CSc. Předneseno na veřejné konferenci Konec socialismu?, kterou pořádala Unie českých spisovatelů a Výbor národní kultury 20. 4. 2013 v Praze