Lipany 2013

Po dlouhé zimě se vyčasilo. Píši nyní pouze o počasí, politický příměr v tom bohužel hledat nelze. Inu, oteplilo se, slunce vysvitlo a ze sněhu zůstaly poslední špinavé zbytky, a tak jsem se ve volném dni vydal na výlet. Navštívil jsem Lipany, místo neslavné bitvy, kde 30. května 1434 vojska panské jednoty porazila polní vojska táborů a sirotků vedená Prokopem Holým a Prokopem Malým. A prošel jsem se i po okolí. Na lipanské pláni, kde, jak kdysi rýmovali Voskovec s Werichem, „český lid prohrál a zvítězili páni“, stojí od r. 1881 mohyla, v jejímž čele zříme nápis: „Ó místo bezmezného zármutku, přehořké slzy v proudech po věky tě budou omývat!“ Dnešní politický režim restaurovaného kapitalismu si získává důvěru mimo jiné rozsáhlou falzifikací dějin. Vše pokrokové v nich hanobí, vše reakční velebí. Ušetřeny nemohly zůstat ani Lipany. V r. 1991, krátce po uchopení moci ideovými potomky lipanských vítězů, novodobé panské jednoty, byla pod původní desku připevněna nová, menší: „Den národního smíření – Lipany 25. V. 1991 – Za společnost humánní, křesťanskou, národní, sociální a ekologickou, za právní stát. Mírová unie Čech a Moravy – Obecní úřad Vitice – ZD Podlipan Vitice.“ Národní smíření vítězů s poraženými? Smíření husitů s panskou jednotou a jejich potomků – proletariátu s buržoazií? Jaká to potupa 1200 ubitých a umučených husitských bojovníků v Lipanech a okolí, kteří byli lstí poraženi a posléze nemilosrdně povražděni! List Plzeňských svým vyslancům na basilejském koncilu z 1. června 1434 popisuje vítězství slovy: „...Zdvihli jsme se ve jménu Páně, o jehož při šlo, udeřili jsme na ně odzadu a zabránili jim v návratu do jejich tábora i vozů. Ale jiní páni a šlechtici, povstavše se vším lidem v části přední, napadli je soustředěným útokem jako jeden muž a tak odzadu i zepředu jsme je shazovali jako snopy, pobíjejíce je, ačkoli se mnozí vzdávali a byli by se bývali vzdali do zajetí. Nebylo tehdy času k zajímání, ale jen k zabíjení...“ „Vešlo do stodol, jichž dřevěných a krytých slámou jest v českých vesnicích hojnost, mnoho tisíc táboritů a sirotků. ... Ihned byla vrata zavřena a stodoly zapáleny...“, popsal toho času kronikář Enea Silvio Piccolomini. Počet patrně nadsadil – zřejmě šlo „jen“ o stovky upálených, ale hrůzná skutečnost zůstává. Strašný, temný středověk, řeknete si možná. Ale uvažte, že podobně nakládali fašističtí okupanti se sovětským lidem ještě ve 40. letech 20. století, době ne tak dávné! Hle, za humánní a kdovíjakou společnost umístilo pamětní desku před 22 lety mj. zemědělské družstvo Podlipan Vitice. Vitice jsou obec v kolínském okrese s asi tisícem obyvatel, jejíž součástí jsou Lipany. Politická pluralita, kterou mají plné huby mocipáni všech barev a odstínů, se zde příliš nepěstuje – v posledních volbách do zastupitelstva získala 100% hlasů jediná kandidátka Sdružení nezávislých kandidátů pro rozvoj obce. Ale 61,67% oprávněných voličů nepřišlo k volbám – asi si nepřeje rozvoj obce... Kráčíme-li z Vitic polní cestou k lipanské mohyle, po své pravé ruce uvidíme rezatou ceduli „Kooperace JZD Podlipan Vitice – Karborundum Kolín“ a za tím velký, opuštěný, zdevastovaný zemědělský areál. Vítr fučí vytlučenými okny objektů nepříliš starých, které mohly ještě dlouho sloužit svému účelu a dávat místním lidem práci, pokud by v listopadu 1989 a následujících měsících nedošlo k pomyslnému druhému lipanskému vítězství. Po 22 letech od instalace pamětní desky už asi zemědělci z Podlipanu chápou, kam je dovedla „humánní, křesťanská, národní, sociální a ekologická společnost“ – jejich opuštěné družstvo, stejně jako skoro všechna v republice, zarůstá vysokým plevelem a „právní stát“ jim práci nedá... Z boku lipanské mohyly se skví deska: „Co marně hodlalo století patnácté, věk dvacátý vítězně dokonal. 1434 – 1919. Památce demokracie husitské na těchto polích ubité věnováno vítěznou demokracií sokolskou.“ Více než 100 dělníků, rolníků a ostatních chudých lidí bylo za Masarykovy a Benešovy předmnichovské republiky zastřeleno při hladových bouřích a stávkách. Kde byla „vítězná demokracie sokolská“? Další zhanobení lipanské pláně! Husité bojovali za sociální spravedlnost, první republika ji svému lidu nedala, jen mu lhala, stejně jako republika dnešní! „Lipany výstrahou! 1434 – 1934 Národní rada československá“ – píše se na další desce na lipanské mohyle, pode dvěma rukama držícíma věnec s nápisem „Svornost“. Ach, ta licoměrnost! Když Komunistická strana Československa po léta usilovala o jednotnou frontu všech demokratů proti fašismu bez dalších politických požadavků, měšťáčtí a reformističtí zastánci buržoazní demokracie se odmítali k nim připojit tak dlouho, dokud fašismus nezvítězil a neposlal do koncentračních táborů a na popraviště bok po boku komunisty se všemi ostatními antifašisty včetně antikomunistických! „Svornost“ – skvělo se heslo na pamětní desce v Lipanech v r. 1934. Návrhy komunistů na jednotnou frontu proti fašismu byly ve stejné době odmítány a komunisté sami cenzurováni a perzekvováni, hnáni do ilegality a vyhnanství. A to byla tehdejší ČSR „oázou míru a svobody“ mezi okolními fašistickými režimy, které ji držely ze všech stran ve spárech (na východě nesousedila s SSSR, nýbrž s klerofašistickým Polskem okupujícím západní Ukrajinu!)... Na další straně mohyly se nachází deska na počest čs. legií, důkaz legionářské legendy první čs. republiky z r. 1928. Těch legií, které sehrály záslužnou úlohu na západní frontě. Těch legií, které nelítostně mučily a vraždily stoupence bolševismu v sovětském Rusku včetně svých krajanů, čs. rudoarmějců. Nu, a na poslední hraně čtverhrané základně mohyly se také nacházela nějaká pamětní deska. Nyní je sundaná a zbyl po ní jen obrys. Buďto je v rekonstrukci nebo nesla nápis „politicky závadný“. Příští léta ukáží. V jedné obci poblíž Lipan jsem objevil zajímavý pomník z r. 1970 s textem: „ČSR 1918 – Moudře vládnout, svobodně žít v přátelství se sovětským lidem – 1970.“ Nápis je vybledlý, špatně čitelný, nicméně dobře viditelný pomník dodnes stojí na návsi zmíněné obce, kterou nechci jmenovat, aby jej nějaký fanatický antikomunista nezničil. Je to zvláštní pomník. V r. 1970 nebylo kulaté výročí vzniku ČSR a demonstrace „přátelství se sovětským lidem“ nemohla být v té době ničím než výrazem souhlasu s intervencí armád pěti států Varšavské smlouvy o dva roky dříve. Někteří „pokrokáři“ považovali za nutné postaviti tomu pomník. A jen o kus dále vyjádřili svoji „uvědomělost“ myslivci – pod reliéfem Huberta stojí, rovněž zcela vybledle: „Hubert – patron myslivců. Věnuje k 25. výročí osvobození Myslivecké sdružení v... 1970“. Dnes je tato obec obrazem zkázy. Zemědělské objekty, tvořící její dominantu, jsou v troskách. Zbývají z nich holé stěny a i ty možná za chvíli spadnou. Zrezlé lampy a stožáry a popraskaný asfalt naznačují, že kdysi se obci vedlo lépe a nebylo to až tak dávno. Turistická značka, vedoucí kdysi přes ves, byla nedávno přesměrována mimo ni, asi aby turisté tu zkázu neviděli... Obec vede zastupitelstvo tvořené politickými subjekty, z nichž vítězný se jmenuje stejně jako obec sama, na druhém místě je Sbor dobrovolných hasičů a na třetím „Za obec krásnější“. V krajských volbách zde zvítězila KSČM, v prezidentských Miloš Zeman. Nedaleko Lipan se nachází historické město Kouřim, dnes s necelými dvěma tisíci obyvatel, o tisíc méně než před 80 lety. Svou rozlohou budí dojem města mnohem početnějšího, ale stačí se jím projít a pochopíte důvod: mnoho domů ve městě je prázdných, vybydlených, zřícených. Další smutný příklad kapitalistického „rozkvětu“. V Kouřimi by se daly točit filmy z bojů 2. světové války bez použití filmových triků – dostatečně sešlých a zničených objektů je zde dostatek, i když takovému Žatci konkurovat nemůže. Za gotickým chrámem, dominantou města, hrozí zřícením obrovská budova s nápisem „Hotel – restaurant“, beze střechy a s propadlými stropy. Na její oprýskané stěně snad zázrakem drží pamětní deska: „Zde byl vychován Václav Konrád, italský legionář, *25. 10. 1892 v Diblíkově, popraven 16. VI. 1918 v Coneglianu, protože bojoval za svobodu vlasti.“ Až budova spadne, pohřbí tu desku s sebou a snad nikdo po ní nebude lkát, neboť po svobodě vlasti dnes není ani památky... V Kouřimi na náměstí jsem zaznamenal tři stravovací zařízení. Dorazil jsem až po 14. hodině a měl jsem smůlu – dvě z nich mají otevřeno jen do 14 hodin a třetí po 14. hodině nevaří. A pak, že za „reálsocialismu“ byly špatné služby... Pro zajímavost – v Kouřimi zvítězila v posledních volbách do městského zastupitelstva ODS, na druhém místě byla KSČM. Ani veřejná doprava v podlipanském kraji zrovna nevzkvétá – do Kouřimi jezdí v pracovní den 13 vlaků, zatímco v r. 1961 to bylo 18. Blízká trať Bošice – Bečváry je dnes bez pravidelného provozu, ačkoli před 52 lety zde jezdilo v každém směru 16 vlaků. Autobusy jezdí – ne moc často, ale třeba oproti Karlovarskému kraji nebo Vysočině docela slušně... Další zajímavostí, která mě na procházce kolem lipanské pláně zaujala, je ovocnářská stezka. Je jednou z několika naučných stezek v kraji. Jejich zřízení je jistě pozitivním počinem majícím vzbudit zájem o dějiny a přírodu oblasti a povzbudit turistický ruch. Jestli to vede ke kýženému výsledku, nevím. Žádného turistu jsem nepotkal. Zato však vím, že je licoměrné rozsáhle popisovat dějiny a význam ovocnářství a zavírat oči před tím, že dnes je, stejně jako veškeré české zemědělství, nad propastí. A nejen v kolínském okrese. Kraj kolem „ovocnářské stezky“ je plný ovocných stromů – starých, polámaných, tlejících, neudržovaných, často zarostlých křovím. Vzhledem k tomuto svému stavu dávají ovoce špatné, ale to nevadí – stejně padá bez užitku na zem. I těch pár ještě obhospodařovaných, kdysi oplocených sadů má dnes ploty popadané na zem a v řadách stromů stále častěji čnějí k nebi už jen pahýly. Občas tu však projede stařičký traktor, takže nějaká nouzová údržba ještě probíhá. Ovoce odtud se nejspíš bude prodávat za pár korun někde u silnice. V přebujelé síti super- a hypermarketů se prodává nikoli zrovna levné ovoce dovážené ze Západu, ba dokonce z Izraele... Lipany roku tisícího devítistého osmdesátého devátého předčily Lipany roku tisícího čtyřstého třicátého čtvrtého a byly pro náš národ současně druhou Bílou horou i druhým Mnichovem. Leopold Vejr