Freitag, 26. April 2013

Jednotni v bezradnosti

V sobotu 20. dubna 2013 jsem se zúčastnil konference „Konec socialismu?“ pořádané v budově ÚV KSČM v Praze Unií českých spisovatelů ve spolupráci s Výborem národní kultury. Byla to v krátké době už druhá akce v Praze zabývající se otázkou socialismu – po 34. teoreticko-politické konferenci, konané na tomtéž místě a v tomtéž sále o týden dříve. Bylo by potěšující z toho vyvozovat, že o věc socialismu je tedy velký zájem. Bohužel, taková představa by byla poněkud lichá. Ačkoli velký sál byl stejně jako před týdnem téměř plně obsazen, lidi v nedůchodovém věku by bylo možno mezi asi 150 přítomnými spočítat na prstech. První referát přednesl politolog a univerzitní profesor Prof. PhDr. Oskar Krejčí, CSc. Předně musím uvést, že hovořil spatra a bez napsaných poznámek, přesto jeho projev měl vysokou úroveň a zůstal srozumitelný, řečník se nezapletl do svých slov a neupadl do trapných „tvrzení“ typu „význam má význam“ a „role hraje roli“, jak se to podařilo některým jeho následovníkům. Nejprve položil otázku, proč se socialismus 20. století ukázal jako neživotaschopný. A pak ji „zvedl“: Byl to dle jeho slov byrokratický socialismus. Na jednu stranu hovořil dr. Krejčí o stalinském teroru, který „bývá chápán jako anomálie, záležitost psychiky jednotlivce“, ale dle Krejčího slov „šlo o udržení disciplíny nutné při industrializaci, přičemž brutální metody na čas socialismus zachránily, ale z dlouhodobého hlediska zničily“ (nezmínil bohužel, jak se tedy mělo postupovat jinak a lépe, jelikož z logiky těchto slov bez „brutálních stalinských metod“ by socialismus padl ještě během industrializace, ve 30. letech). Prof. Krejčí vyzdvihl význam stalinských pětiletek pro vítězství SSSR ve 2. světové válce a označil Stalinovu éru za úspěšné budování socialismu v nerozvinuté zemi. Jsem zvědav, jestli se za to dostane konferenci Unie českých spisovatelů tak rázného odsouzení a pohrůžky zákazem jako v případě pražských teoreticko-politických konferencí... Dalším faktorem pádu reálného socialismu byla dle slov profesora Krejčího skutečnost, že se nepodařilo vychovat nového socialistického člověka, na což byla příliš krátká doba. To jistě byla, ale naskýtá se pak řečníkem nezodpovězená otázka, co má tedy komunistické hnutí dělat, aby nebylo poraženo v dlouhé době mnoha generací, v nichž budou přežívat pozůstatky měšťácké morálky. Dle prof. Krejčího minulý socialismus neuměl pružně reagovat na změny a chyběly mu sebeobranné reflexy, takže se nedokázal bránit gorbačovštině a následnému vývoji (neuvedl, proč, totiž že těchto obranných reflexů komunistické hnutí zbavil Chruščov a jeho následníci svou politikou „mírového soutěžení“ a „pohasínání třídního boje“). Za nejcennější prvek demokracie označil prof. Krejčí diskuzi, která v minulosti byla nedostatečná (já tedy myslím, že práce a na jejím základě zajištěné základní sociální jistoty, tj. lidská existence, jsou zásadnější než diskuze). V závěru své řeči se zmínil prof. Krejčí o socialismu v 21. století, který prý bude reagovat na zcela nové problémy, neboť globalizace prý vytváří nové ekonomické a sociální vztahy (jaké?). Stalinský socialismus měl dle jeho slov v sobě prvek asketismu, silný morální prvek sebeobětování pro pospolitost nad individuálními zájmy. Potřebujeme nové hnutí, lidi s mravním chováním v zájmu společnosti. Ze současného levicového hnutí se vytratila solidarita, panuje zde sobectví a individualismus. Většina poslanců zastávající své funkce ve třetím volebním období se chová úplně jinak, než dělníci. (Většina? Ne všichni?) Dochází ke korupci „levicových elit“ prostřednictvím výhod, které jim poskytuje liberálně demokratický režim. Dokud toto nepřekonáme, nemůžeme nabídnout fungující model socialismu. (Hle, toť kritika vůdců KSČM, která se v této straně nenosí! Jsem zvědav, jestli Haló noviny řeč dra Krejčího přetisknou. A opět z Krejčího řeči vychází i v této části nejlépe onen socialismus Stalinovy éry! Kdo by to byl řekl – nestraník Krejčí je zřejmě stalinovcem, bezpartijním bolševikem!) Poněkud nejasným mi zůstalo Krejčího tvrzení, že nemáme vyřešenou představu, jak má fungovat budoucí stát a jakou funkci budou plnit peníze. Já myslím, že zvláště Lenin a Stalin tuto otázku vyřešili dostatečně, nyní jde o to na jejich dílo navázat, obnovit a dokončit to, co oni nestihli a co bylo po jejich smrti kontrarevolucionáři a oportunisty zmařeno. Následující řečnice Doc. Ing. Ilona Švihlíková, Ph.D., mluvila rovněž z hlavy. Uvedla, že USA se pokoušely (zřejmě myšleno v období po pádu sovětského bloku) o skok do nového systému (jakého?), což se nepodařilo, a svou krizi řešily militarizací a potlačováním lidských práv, zvláště po r. 2001 (ale to vždy ve svých dějinách!). Nyní nejsme svědky globální krize, ale krize Západu, uvedla. Krize jsou řešeny nastolením autoritativních režimů, dochází ke konfliktu i mezi současnou okleštěnou podobou demokracie a mezi kapitalismem. Vznikají tendence uchovat kapitalismus v autoritativní, fašizující formě (to také není nic nového!). Soukromý sektor se parazitně napojuje na stát, např. v reformě penzijního systému. Stát předává své funkce soukromým finančním subjektům. Nemůžeme čekat, že zásadní systémová změna se uskuteční v ČR, která hraje jen úlohu kolonie, nýbrž k takové změně musí dojít v USA a Německu. (Bylo by to jistě pro nás nejsnazší, ale proč zrovna tam byl měl být nejslabší článek imperialistického řetězce?) Nesmíme však jen čekat, nýbrž musíme vytvářet kádrovou připravenost a organizovanost. (Kde? V rámci KSČM či ČSSD...? Nebylo řečeno...) Docentka Švihlíková zmínila nutnost budování nekapitalistických prvků uvnitř (kapitalistického) systému, např. družstevnictví, které prý nás (socialisty) budou učit „jinému“ (nekapitalistickému) způsobu chování a jednání. Není to v rozporu s učením klasiků marxismu, že budování socialismu nemůže začínat už v lůně kapitalismu, ale pro jeho zahájení je třeba kapitalismus svrhnout? (Tak „militantní“ slovo v průběhu celé konference nezaznělo.) Pokud nebudeme k sobě solidární, nemáme šanci vůči kapitalistům, kteří k sobě solidární jsou, zakončila Švihlíková. Ano, v boji proti dělnické třídě kapitalisté jsou vzájemně solidární, nicméně obávám se, že snahou o budování „nekapitalistických prvků“ a jejich konkurováním „kapitalistickým prvkům“ se vyznavači socialismu pouze ekonomicky zruinují a věci socialismu tím příliš nepomohou... Zajímavý projev přednesl Doc. Ing. Pavel Janíčko, CSc., ekonomický poradce Českomoravské konfederace odborových svazů. Ten v úvodu řekl, že svým projevem nereprezentuje ČMKOS, která „je dnes trochu jinde než levicové hnutí“ (a kde je levicové hnutí, táži se já...), že Zavadil se nestal přes noc marxistou a bolševikem. Docent Janíčko uvedl, že epocha přechodu od kapitalismu k socialismu neskončila lety 1989-90. I Lenin předpovídal retardační tendence společenského vývoje. Dnes jsme svědky návratu nejenom do 20., ale i 19. století a dokonce i do předjosefínské doby – prostřednictvím obnovy feudálních prvků a církevních restitucí. „Levicové hnutí“ je napadáno za represe v minulosti, přitom dnes nemohou vykonávat svou práci statisíce lidí, zatímco v minulém režimu většina obyvatel nebyla nijak perzekuována. Míra represe se po listopadu 1989 naopak zvýšila a dnes je politicky pronásledováno mnohem více lidí než v tzv. policejním státě (ČSSR). Jednotlivec mohl před r. 1989 lépe hájit svá práva než dnes. Docent Janíčko také vyjádřil podiv nad tím, že se KSČM předlistopadového období více nezastává (tak se musí podivovat každý, kdo naivně očekává od KSČM komunistickou politiku, dodávám já). Zastal se kolektivismu před individualismem, pěstovaným dnešním režimem. Individualismus je získáváním výhod na úkor společnosti – avšak i v „levicovém hnutí“ se objevuje teze, že „minulý režim“ byl slepou uličkou a je třeba se od něj distancovat. Doc. Janíčko tento názor nesdílí a argumentuje tím, že reálný socialismus ve srovnání se současností vykazoval velké rysy pokrokovosti a snažil se překonat kapitalismus (s tím souhlasím, avšak dlužno dodat, že snaha překonat kapitalismus postupně s revizionistickou degenerací režimu ustoupila snaze o obnovu kapitalistického tržního hospodářství s vedoucí úlohou formálně komunistické strany). Z příčin, vedoucích k pádu předlistopadového režimu, vyzdvihl doc. Janíčko roli subjektu – otupění mas a jejich představu o nezvratnosti vývoje zpět ke kapitalismu. Na vývoj (myšleno pád většiny formálně socialistických režimů) měla dle Janíčkových slov vliv Gorbačovova zrada (o Chruščovově zradě, která ji předcházela a do značné míry umožnila, se nikdo z řečníků nezmínil). Cesta k socialismu je bojem lidstva o přežití. Budoucí socialismus musí být orientován na kolektivismus a společenské vlastnictví. Třídní boj je přirozenou součástí kapitalistické společnosti, nezanášejí ho tam komunisté. (Škoda, že toto není stanovisko všech zastánců socialismu...) Zajímavý byl projev svérázného umělce Milana Kohouta, člena předlistopadového undergroundu vyhoštěného v r. 1986 z ČSSR. Ten je znám svou kritikou „všech totalit“, kam řadí „kapitalismus, komunismus a náboženství“. Překvapila mě už sama skutečnost, že zastánce této teze vstoupil do budovy ÚV KSČM. Mluvil zde velmi ostře, ba vulgárně, ovšem s ohledem na postarší publikum nezvyklé na tento způsob projevů se zjevně mírnil, soudě dle jiných jeho výstupů dostupných na internetu. Milan Kohout představil svůj model „socialismu se zvířecí tváří“, založeného na tezi, že jakýkoli systém usilující o neustálý růst je zrůdný, neboť planeta není nekonečně veliká. Vyzdvihl ekologickou šetrnost a kolektivismus, spolupráci namísto soutěžení. Kohoutova řeč vzbudila úsměvy, potlesk i rozpaky, nicméně ať už si o jeho tezích myslíme cokoli, musíme mu přiznat jedno: vlastní originální myšlenky. To se na půdě budovy ÚV KSČM moc často nevidí. Z několika dalších projevů bylo nejzajímavější vystoupení básníka, zasloužilého umělce Karla Sýse. Zaujalo mě však více z hlediska literárního než politického. Ostatně, Karel Sýs je bezesporu lepší literát než politik. Vystupující se vesměs shodli na tom, že minulý režim byl špatný, současný je ještě mnohem horší a že nikdo vlastně neví, co s tím. Byla to shoda vpravdě dojemná. Soudruzi František Stoklasa a Jan Zeman nechtěně nastolili v sále atmosféru takřka anarchistickou, protože během jejich dlouhotrvajících referátů, čtených z velké části potichu, se špatnou artikulací a mimo mikrofon, narostl hluk a pohyb v sále do neúnosných forem a rozměrů, což zřejmě vedlo organizátory k předčasnému ukončení konference a výzvě dalším přihlášeným řečníkům, aby odevzdali své příspěvky písemně. V záplavě slov zmíněných diskutérů se objevila i tvrzení, že dnes žijeme v postindustriální společnosti a minulý socialismus industriální společnosti proto nelze opakovat, že humanismus je třeba prosazovat už nyní a nečekat na socialismus (rozdat všechny své peníze žebrákům nebo si nastěhovat domů všechny bezdomovce, kteří o to projeví zájem?), mohli jsme vyslechnout nejasné a ničím nepodložené plkání o „stalinistických deformacích“, kritiku odsunu Němců z českého pohraničí (ani jsem si nevšiml, že jsem na vládní akci...) a popravy Milady Horákové, navrch citace klasiků „demokratického socialismu“ Garaudyho a Kosíka. Byli jsme svědky i zajímavých protiřečení, např. kritiky sílícího konzumerismu za minulého režimu a současně prý nedostatečných možností cestování do zahraničí (jeho rozšíření by jistě boji proti konzumu velmi prospělo...!). Souhrnem, názorná ukázka úrovně teoretických představ řadových členů KSČM nebo jejích sympatizantů poplatných filipovskému vedení. Zážitky ze sobotní konference mě nutí tento článek ještě prodloužit úvahou nad obsahem pojmu „levicové hnutí“, resp. „levice“, zaznívajícího z úst snad všech vystupujících (zatímco třeba o pojem „komunistický“ ucho posluchačovo téměř nezavadilo). Několikrát jsem zde slyšel povzdech, že ze současných levicových stran cesta k novému (protikapitalistickému, ale to bylo pro většinu zřejmě „silné slovo“) hnutí nevede. Bohužel, nebylo řečeno, odkud a kudy vede. Hovořilo se o pluralitním levicovém hnutí. Pakliže máme chápat tuto levici tak, že její součástí jsou všechny subjekty a jednotlivci, kteří se za levicové prohlašují, pak mi není jasné, jak mohou v rámci jednoho hnutí být organizováni antikomunističtí zastánci kapitalismu (mezi něž patří bezesporu všichni vůdci sociální demokracie a velká část vůdců KSČM) dohromady s antikomunistickými odpůrci „jakékoli autority“ a „všech totalit“ (rovněž se hlásícími k levici), společně s revolučními marxisty? Může fungovat „pluralitní levicové hnutí“ překračující barikádu (protiklad, antagonismus) mezi politikou buržoazní a proletářskou, protilidovou a lidovou? Fungovat může, ale jedině tak, že revoluční komunisté řeknou, dejme tomu, uděláme akci v pátek na Václavském náměstí, sociální demokraté na ně zavolají policajty, protože v té akci uvidí „hrozbu pro demokracii“ a anarchisté vyrazí rudé i oranžové zmlátit pro jejich „autoritářství“... Jestli je dnes v něčem formální levice jednotná, pak v bezradnosti. Nepotřebujeme „pluralitní levicové hnutí“, nýbrž revoluční marxisticko-leninskou komunistickou stranu (obsahem své politiky, nikoli nutně názvem). Ta může obezřetně spolupracovat s ostatními, státotvornými stranami a organizacemi, ale nesmí přitom pouštět ze zřetele, že jejím cílem je porážka kapitalismu a nikoli jeho podporování. Leopold Vejr

Keine Kommentare:

Kommentar posten