Rozsype se EU stejně jako absurdní dramatik?

Pozorní občané, nezasaženi lehce průstřelnou masmediální lží, sledují neblahé dění v Řecku. „Jsou líní, válejí se, pijí ouzo, žili si nad poměry a můžou si za to sami“, stíhá jedna pravicová propaganda druhou. Většina prázdných mozků lidských zdrojů, čekající na vzorné zaplnění předdefinovanými hesly, nyní bude postavena před volbu, co z hlavy vytěsnit, aby se vedle reklam, telenovel, olympiád a kultů osobností kuřáků a alkoholiků ujala v lebce také nezbytná manipulativní informace o Řecku. Neodpustím si poznámku, že vysypat z hlavy dramatika nebude nic složitého, byť byl po projížďce na lafetě napěchován do rovných třech uren. A to už je úctyhodný objem, na který se nezapomíná. Jelikož považuji za velmi důležité, zabývat se problematikou EU, čtenář mi snad odpustí, pokud vynechám teoretizování o tom, zda by bylo technicky proveditelné z dramatikova popela uplácat bustu Vasila Biľaka, i za cenu, že by to byl možná zdařilý pokus o vysvětlení kvantitativně – kvalitativní přeměny hmoty. Jak se řada z nás domnívala v minulosti, řecký bankrot je předzvěstí něčeho, co by se dalo nazvat předvídatelným kolapsem, na který jsme upozorňovali vždy. Nelze brát živoření lidí na lehkou váhu jako něco odehrávajícího se „tam venku“ nebo v „televizi“. Řecko je tvrdá realita lidí v konkrétních podmínkách konkrétní společensko-ekonomické formace. Je oknem nejen do budoucnosti EU jako celku, ale i děsivým příkladem toho, co mohou očekávat lidé v ČR. V naší epoše globalizace nastávají některé společenské jevy, které je nutno vidět v širších souvislostech. Evropou obchází strašidlo debtokracie, aneb nikým nevolený věřitel je nejlepší vládce. Řecký premiér Papandreu v roce 2011 oznámil, že o záchranném balíku EU rozhodnou voliči v prosincovém referendu. Trhy reagovaly prudkým propadem. To byl však slabý odvar oproti čerstvým událostem. Pokud bychom měli hovořit o demokracii či parlamentarismu, vlády se alespoň formálně zodpovídají svým voličům. V Řecku je to jiné - podléhají Mezinárodnímu měnovému fondu, Evropské komisi a Evropské centrální bance. Troika odchází z Řecka poté, co jí byla slíbena nová reformní a úsporná opatření, která budou podmínkou pro přijetí dalšího balíku 130 miliard eur. Koho by napadlo, že jednoho dne něco podobného, co zažívalo Československo v období protektorátu, svými obludnými rozměry přesáhne lokální limity a zachvátí znovu evropské země? Globalisté mají volné pole působnosti, což je dáno neexistencí ekvivalentního protipólu, který se zhroutil díky své neefektivní politické nadstavbě. Pod patou Troiky a soukromých věřitelů obyvatelé Řecka tvrdě snáší něco, co bychom mohli nazvat globální korporativismus, jehož zájmem je, aby země prodělala masivní privatizace státního majetku, vyšší zpružnění trhů, a přes stát bylo věřitelům zpět do bank nalito co možná nejvíce z peněz obyvatel Evropy. Daňoví poplatníci EU zaplatili „na Řecko“ od roku 2010 asi 148 miliard eur. Zajímavá je ale skutečnost, že pouze třetina jde na vládní výdaje a zbytek držitelům dluhopisů. Existují také odhady, že 3/4 řeckého dluhu, 182 miliard eur, je u některého z věřitelů. Nemůže být vůbec řeč o tom, že by snad „pomoc“ ve výši 130 miliard eur byla použita na chod státu a vládních výdajů. Úvěrová architektura je vystavěna tak, že evropské finanční instituce půjčují Řecku peníze, aby jim je mohlo zpětně vrátit, samozřejmě s úrokem, a proto se nabízí myšlenka, zda někdy dojde k oddlužení. Někdy až mrazí z toho, jak pravicové lidské zdroje papouškují jednoduchá protiřecká hesla, a přitom ten, kdo profituje na „mezinárodní pomoci“, která vůbec není pomocí státu, je někdo z jejich řad. Peníze z EU putují přímo a s výnosem do kapes věřitelů, zatímco na aténských ulicích umírají lidé. Ve výsledku bude znamenat tato strategie brutální osekání životní úrovně, ale i zvýšení zadlužení Řecka. Práva zaměstnanců, řeči o demokracii a svobodě budou planým výsměchem. Důsledky globalistického eurofašismu v Řecku U řeckých dluhopisů jsme si mohli zvykat prakticky na cokoliv. Na konci roku 2011 překročily výnosy 100% a jednoleté dluhopisy byly na začátku roku 2012 obchodovány s neskutečným výnosem 369%. Takové prodražení půjčovaných peněz je určeno solventností daného dlužníka a současně ukazatel míry rizikovosti cenného papíru. Ratingové agentury jsou neúprosné. Řecko bude zcela jistě z eurozóny vyřazeno a ponecháno k bankrotu, jakmile propere dostatek peněz. Primárně v celé záležitosti jde pouze o uspokojení potřeb věřitelů a veškeré nalívání peněz do Řecka nemá vůbec nějaký záchranný nebo oddlužovací efekt. Záměrem Troiky bude snaha zabránit podobnému znehodnocení, jako tomu bylo u výměny dluhopisů za nové s nižší nominální hodnotou a delší dobou splatnosti. Jediný oddlužovací efekt však měla právě výměna dluhopisů. Mezi věřiteli jsou BNP Paribas, DeutscheBank, Commerzbank, National Bank of Greece, Eurobank EFG, Allianz a Greylock Capital Management. Úsporná opatření v Řecku: 1. Změny postihnou kvalitu vzdělávacího systému, kde by mělo nastat zrušení či sloučení asi 2000 škol. 2. Omezení v nabírání nových státních zaměstnanců. Politika snižování nadměrného počtu zaměstnanců. 3. Posunutí věku odchodu do důchodu z 61 na 65 let. 4. Sociální role státu bude na výdajové straně chudší o 1.3 miliard eur. V roce 2013 a 2014 celkově o 2 miliardy eur. 5. Privatizace strategických podniků jako jsou banky, telekomunikační společnosti, pošty, vodárenské společnosti, elektrárny a rafinérie. 6. Na zdravotnictví se seškrtají v rozmezí let 2012-2015 asi 2 miliardy eur. 7. Daň z přidané hodnoty se z původních 19% zvýší na 23%. Ekonomická úroveň, do které obyvatelstvo vehnal kapitalismus, by se dala přirovnat k válečnému stavu. Na ulicích bezdomovci, mladí lidé jako novodobá ztracená generace. Některé veřejné služby nefungují a kolabují. Upálený důchodce a opuštěné dětí jsou asi nejsmutnější skutečností. Vysoká sebevražednost vzrostla o 40%, u lidí končících na ulici se objevuje i tuberkulóza. Děti se ocitají bez rodičů, protože ti je nemají jak uživit a vrhají je do útulků. Lidé trpí depresemi (zhruba každý 4. muž či žena) vlivem špatných pracovních podmínek, snižováním mezd, zadlužením, ale především přenášením daňového břemena z kapitalistů na domácnosti. Jedinou možností na záchranu Řecka je odmítnutí všech úvěrů, zrušení všech dluhů (převážně těch vůči MMF a EU), opuštění eura a EU, masivní znárodňování (tedy opak toho, co požaduje EU a MMF) a přijetí drachmy. Prozatím eurofašismus nahrává kapitalistům, protože snižování ceny pracovní síly připomíná spíš brutální vnitřní devalvaci. 3… 2… 1… kdo bude dál? Španělsko si půjčuje peníze nejdráže od roku 1999, avšak stojí za zmínku, že rychlost zadlužování je obrovská. Připomeňme si, že v roce 2007 bylo zadlužení Španělska 36.3% HDP, v roce 2011 je to již 68,5% HDP a nyní šplhá až k 73% HDP. Ještě v květnu 2012 byly výnosy u tříletých a čtyřletých dluhopisů někde u pěti procent, dnes je však těsně pod hranicí sedmi procent. Jestliže si pokládáte otázku, kdo by po Řecku mohl být další, na kom by se finanční kapitalisté mohli obohatit, prst MMF ukáže zřejmě na Španělsko, které oproti Řecku bude penězi daňových poplatníků EU financovat banky přímo, a to nově schváleným úvěrem 100 miliard eur. Nezaměstnanost mladých lidí, 46%, to ovšem nevyřeší. Ani Itálie nezahálí a obchoduje své desetileté dluhopisy s výnosem šesti procent a její státní dluh se pohybuje někde u 120% HDP. Postará se Itálie o zbankrotovanou Sicílii? Eurofašisté se vrátili, ale ne s kanony, nýbrž s eurem. Vydělá na tom vůdce novodobého protektorátu Německo, ale také finanční oligarchie, která je zafixována na úvěrování zadluženým zemím. Výhody, které krize Německu přináší, bychom mohli označit jako výhody bezpečného ostrůvku v neklidném a rozbouřeném moři. Vezměme si za příklad německou ekonomiku, která z investičního hlediska poskytuje investorům jistotu zdravých veřejných financí. V době, kdy jsou země jako Itálie, Řecko, Španělsko fackovány a půjčování si peněz jim je drahé, pro Německo není problém emitovat desetileté dluhopisy s úrokem 1,5 % nebo dokonce s negativním výnosem, a v praxi se jeví, že investoři platí takové ekonomice za to, že jí mohou půjčit. Německo díky úrokovým sazbám ušetřilo několik miliard, avšak krize vydělala podle některých odhadů Německu zhruba 100 miliard eur. V Německu je nízká nezaměstnanost někde kolem osmi procent. Hlubší integrace a Spojené státy evropské jsou předzvěst dezintegrace, rozpadu a možná i války. Abychom si ujasnili některé záležitosti, musíme nejdříve poukázat na drtivou většinu pravicových hlupáků, kteří cokoliv nepyšnícího se deregulovanou kapitalistickou základnou 19. století označují za socialismus nebo komunismus. Záporné hodnoty IQ zaznamenáváme povětšinou v řadách klausovské Strany svobodných občanů, vedené jeho „ball-lickerem“ Machem. Neoliberálové tvrdí, že EU je komunistický počin a že všude panuje tvrdý socialismus. Co čekat od hradního ideologa SSO, který na komunistickém prognostickém ústavu trávil času více, než kdo jiný a neváhá označit zeleninový salát nebo kuře za levicový produkt. Socialismus v EU skutečně není. Blud pravicové logiky lze vyvrátit existencí soukromého vlastnictví výrobních prostředků, ale i nadstavbou, která je buržoazního typu ve všech členských státech. Pravicoví hujeři od Svobodných jsou mnohdy pravicová chudina, firmy nevlastnící a holým pozadím oplývající, která si neuvědomuje, že za osmi hodinovou pracovní dobu, vyšší mzdy a jiné výdobytky v historii někdo kdysi bojoval, někdo tu kupní sílu zvýšil, někdo ten rozvoj umožnil a postupně mocnářům jejich vliv odňal. Podle pravicové logiky by tedy i vyplácení mezd byl socialismus, protože nějaké sociální hnutí kdysi v otrokářské společnosti za svoje práva bojovalo. Z našeho úhlu pohledu je pravdou, že přerozdělování zdrojů při neexistenci celospolečenské základny, plánovaného hospodářství a kooperace členských států je katastrofa. Dokonce jednotná měna v rozdílných ekonomikách a individuálních fiskálních politikách členských zemí nemůže nikdy za této konstelace existovat, jelikož neexistují nástroje jak tlumit hospodářské otřesy, které je schopna kompenzovat centrální banka pomocí vlastní monetární politiky. EU má částečnou možnost k přežití, a tou je přenesení všech vládních pravomocí členských států, včetně kontroly rozpočtů, na Brusel. S tím však soudný občan nemůže a ani nesmí souhlasit. Takováto centralizace ani zdaleka nevyřeší jádro problému EU, kterým jsou subsystémové a systémové produkční rozpory zbožní výroby. EU tak za dosavadního stavu je odsouzena k zániku, byť se bude Německo a Francie své kolonie snažit udržet za každou cenu. Udržení EU tak jak je, nemůže být v rámci kapitalistického paskvilu řešitelné. Na jedné straně nad každým členským státem visí hrozba nedostatečné konkurenceschopnosti na vnitrostátních trzích, a na straně druhé panuje strach z jiných tržních evropských konkurentů. EU potom vystupuje jako konkurent vůči jiným, třeba Číně, USA, zemím Latinské Ameriky atd. Vše vrcholí tím způsobem, že nastává lepení systémových vad a nalívání peněz do zkrachovalých členských států, které měly tu smůlu, že uvnitř EU nebyly dostatečně silné a konkurenceschopné. Je normální a udržitelný systém, který je sám sobě ekonomicky naprosto nepřátelský? Určitě ne. Každý členský stát EU čelí důsledkům kapitalistického výrobního procesu. Jednotliví kapitalisté, uvnitř každého státu, kteří chtějí být žádanými dodavateli nebo subdodavateli a udržet si tak poptávku po svých produktech, musí mít levné fixní a variabilní náklady. Kapitalista, který si chce udržet tržní pozici na lokálním nebo globálním trhu, je nucen svádět s ostatními kapitalisty konkurenční boj, a proto je nucen nejenom snižovat cenu pracovní síly, ale i likvidovat pracovní sílu. Takový systém plodí nezaměstnanost, která tlačí cenu práce dolů, ochuzuje příjmové rámce rozpočtů daných států o nevybrané zdanění příjmů fyzických osob a výběry na pojistném atd. Naopak zatěžuje výdajovou stránku rozpočtů sociální výdaji a dávkami v nezaměstnanosti. Nejzávažnějším problémem je, že láme svoji vlastní páteř spotřeby, která je v každém ekonomickém systému nejdůležitějším faktorem. Nedávno jsem někde četl nějaký Engelsův text, v kterém hovoří o tom, že za jeho období se krize periodicky opakovaly v rozmezí 4 – 7 let, avšak jak víme, dnes se krize opakují v rozmezí několika dekád. Proč není perioda kratší než dříve, když produktivita práce historickým a vědeckým vývojem vzrostla? Jednoduše proto, že platí Einsteinovo rozdělení krizí na: 1. krize z nadvýroby 2. krize z nadvýroby – zdánlivá Albert Einstein rozlišoval krizi z nadvýroby a krizi kupní síly. Zatímco „krize z nadvýroby“ má kořen v anarchii kapitalistického produkčního procesu, který je schopen uspokojit potřeby obyvatelstva, avšak neustálou zbožní ejakulací zaplavuje trhy, „krize z nadvýroby – zdánlivá“ je stav, kdy potřeby obyvatelstva nejsou prostřednictvím trhu uspokojovány právě pro nedostatek jeho kupní síly, za kterou jsou odpovědni právě kapitalisté. Je to logický důsledek rozporů kapitalistické výroby, likvidace výrobních sil, přelévání výnosů z práce do kapitálu, což přiznal nedávno i ekonom Roubini. Například z tohoto důvodu nebude možné EU udržet na ekonomické bázi stabilní, přestože dojde na hlubší politickou centralizaci a integraci. Evropská unie je unií oligarchie globálních kapitalistů, bankéřů a monopolistů, jejichž plány jsou v rozporu s plány lokálních kapitalistů. Všimněme si u nás stran ODS a TOP 09. ODS představuje jistý druh pravicových lokálních konzervativců a kapitalistů, kteří EU spíše kritizují, kdežto TOP 09 je pro hlubší globalizační prvky. Je to podobné, jako když je maloburžoazní živel drcen velkokapitalistou, který užívá své konkurenční výhody. Podnikatelé jsou paradoxně i jako třída vůči sobě ve vzájemném antagonismu. Značně viditelné je to u zemědělců, kteří jsou likvidováni velkými producenty potravin, nebo u malých obchodů, které jsou odbourávány supermarkety. Co by na to řekl Lenin? Lenin už tehdy chápal, že spojovat něco, co se vnitřně trhá samo svým hospodářstvím, nemá vůbec význam. Dnes by se jistě nad projektem EU a euro rozčiloval a řekl by, že takový systém nefunguje. Podívejme se, jak smýšlel již v roce 1915 v článku „O hesle Spojených států evropských“: Tak je v epoše nejvyššího rozvoje kapitalismu zorganizováno olupování kolem jedné miliardy obyvatel světa hrstkou velmocí. A za kapitalismu je jiná organizace nemožná. Že by se velmoci vzdaly kolonií, „sfér vlivu“ a vývozu kapitálu? Myslet si něco takového by znamenalo sklesnout na úroveň kněžoura, jenž každé neděle káže bohatým o vznešenosti křesťanství a radí jim, aby dávali dárky chudým... *** Spojené státy evropské se za kapitalismu rovnají paktu k rozdělení kolonií. Avšak za kapitalismu je nemožná jiná základna, jiná zásada dělení než síla. Miliardář se nemůže dělit s někým jiným o národní „důchod“ kapitalistické země jinak, než „podle kapitálu“ (a to ještě s nádavkem, aby větší kapitál dostal větší podíl, než mu patří). Kapitalismus znamená soukromé vlastnictví výrobních prostředků a anarchii výroby. Propagovat „spravedlivé“ rozdělení důchodu na této základně je proudhonismus, tupohlavost maloměšťáka a šosáka. Nelze dělit jinak než „podle síly“. A síla se mění s hospodářským rozvojem. *** Aby byla vyzkoušena opravdová síla kapitalistického státu, není a nemůže být jiného prostředku než válka. Válka neodporuje zásadám soukromého vlastnictví, nýbrž je přímým a nevyhnutelným důsledkem těchto zásad. Za kapitalismu je nemožný rovnoměrný růst v hospodářském rozvoji jednotlivých hospodářství a jednotlivých států. Za kapitalismu jsou nemožné jiné prostředky k občasné obnově porušené rovnováhy než krize v průmyslu a války v politice. Jsou možné ovšem dočasné úmluvy mezi kapitalisty a mezi mocnostmi. V tomto smyslu jsou možné také Spojené státy evropské jako pakt evropských kapitalistů. Je možné určit prognózu dalšího vývoje? Posoudit situaci v nestabilním krizovém období nedokáže snad nikdo, pokud určité kroky nejsou dopředu plánovány, o čemž jistě nevíme, i když tušíme. Teze, že střídání ekonomických vládců provází válka, může být přirovnána k ději, kdy jedna třída svrhává druhou. Existují odhady MMF, že v roce 2016 překročí čínský HDP 19 bilionů dolarů, kdežto HDP USA se bude pohybovat na 18,8 bilionech. Zadlužení USA je přibližně 100% HDP, což znamená, že kdyby USA věnovaly roční HDP na pokrytí dluhu, zmizelo by zadlužení, ale i roční HDP – byla by to politika čistého stolu. Veřejné zadlužení Číny bylo v roce 2009 17,67% HDP. V roce 2010 narostlo skoro dvojnásobně o neuvěřitelných 91,45% na 33,83% HDP. Čína má vlastní obrovské dolarové rezervy, avšak již delší období plánuje, spolu s dalšími zeměmi jako jsou Rusko, Francie, Japonsko, arabské země, nedolarové obchodování s ropou. Samozřejmě i Venezuela prostřednictvím Hugo Cháveze uvažovala o zastavení obchodování ropy přes dolar. Alternativou k dolaru by měl být měnový koš složený z nejrůznějších měn. Pro USA by to mohlo znamenat klidně i vlnu hyperinflace, znehodnocení dolaru v obrovské míře, což je podle mne pouze otázka času. Připomeňme si, že Irák byl napaden krátce po tom, co zvažoval zrušit dolar jako petroměnu a přijal euro. Kaddáfí plánoval panafrickou měnu „zlatý dinár“, a za ropu požadoval zlato. Írán je nyní v obdobné pozici. V roce 2010 rozložil svoje zdroje: 25% je v eurech, 25% v dolarech a zbylých 50% je ve zlatě. Současně vlastní národní účty u státních bank Koreje, Japonska a Číny, kde jsou ukládány výnosy z prodeje ropy v národních měnách daných zemí. Írán postupně přešel na platby v eurech, ale s Indií obchoduje ropu barterem. Tedy zboží za zboží, ropa za zlato. Co nám nesmí uniknout je fakt, že ať šlo o Venezuelu, Irák, Írán, Libyi, všude probíhaly a probíhají štvavé kampaně, jejichž jediným cílem je zakrýt pravou podstatu nebo vyvolat války o sféry vlivu. Dnes už není nejmenších pochyb, že 11. září bylo naplánováno právě k vyvolání hysterie, která by ospravedlnila imperiální agresi. Historie zná činy, kdy si sami manipulátoři provedli útoky pod falešnou vlajkou, aby osočili nepřítele. Ať už se jednalo o zapálení Reichstagu nacisty pro odůvodnění likvidace komunistů nebo vymyšlené útoky severoamerickou administrativou na torpédoborec Maddox, aby byl ospravedlněn vstup do vietnamské války. Jaderný program a démonizace Íránu tkví v novém projektu, a to Íránské ropné burze, na které nelze obchodovat dolar. Proto můžeme vidět tu pravičáckou hysterii a pokusy o destabilizaci regionu. Očerňování Íránu, že drží zbraně hromadného ničení, je stejně hloupá zástěrka, jako jsme mohli sledovat v iráckém scénáři. Cílem je, aby dolarové měšce nebyly ohroženy. Kdo usuzuje, že zadlužená Evropa, uvadající USA a gigantická Čína budou chtít soupeřit o zdroje, nesplete se. Případný vojenský konflikt by mohl rychleji nastartovat ekonomiky. Stejně tak, jako se postupně proměnil imperialismus v globalizaci, proměnily se i způsoby ovládání jiných kultur a národů. Na první pohled vytracená zřetelnost kolonií, však skrývá ekonomické protektoráty, které se při hlubším pohledu vyloupnou, a dostaneme se až pod slupku EU a bankovní unie (před kterými Lenin také varoval). Tam, kde se v minulosti sahalo k jen k válkám, sahá se dnes k obchodům, transferům, ale i atentátům a řízeným revolucím. Volí se podle potřeby, protože politické centralizované systémy byly a jsou neefektivní. Chtějí-li však národy nalézt nejlepší obranu proti neokolonialismu a destruktivní pravicovosti, mohou ji nalézt pouze v jediném souboru politické a ekonomické svobody, a to v diktatuře proletariátu. Všechny ostatní systémy totiž v obraně před kapitálem v historii selhaly. Co bude s námi, lidmi epochy globalizace, ukáže zajímavá a těžká budoucnost…