Lidice – takovej pingpong?

V pravidelném večerním pořadu Hyde Park proběhl 11. června dialog mezi diváky ČT24 a filmovým dokumentaristou Pavlem Štinglem na téma Poučení z nacismu? „Je to 70 let, co nacisti začali vraždit lidické obyvatele a celou obec srovnávat se zemí, coby odplatu za atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Česká televize to mimo jiné připomněla na dvojce v rámci velkého projektu s názvem Heydrich - konečné řešení, premiérou dokumentu Lidice jako obraz pomsty. Byl o něj velký zájem, proto jsme se rozhodli, že vám dnes v rámci speciálního Hyde Parku nabídneme jeho reprízu, a nejenom to. Je tu možnost si popovídat s autorem tohoto dokumentu, dokumentaristou Pavlem Štinglem.“ Tolik moderátor Daniel Takáč. Dotazy, zřejmě pečlivě zvolené, směřovaly očividně od samého počátku k útokům proti levici. Pavel Štingl v úvodu mluví o lidických ženách, které se ocitly v koncentračních táborech, když „se vědělo, že se chodí do koncentračního tábora většinou, když se něco udělá, a proto se samozřejmě ptaly: proč tady jsme?“ Možná pan Štingl se jaksi pozapomněl zeptat, co asi „udělali“ čeští vysokoškoláci (Heydrich tehdy ještě nebyl na české scéně), které v noci z 16. na 17. listopad 1939 obklíčily hordy běsnících nacistických Schutzpolizei. Němci po zuby ozbrojeni bodáky, puškami a granáty za pasem vnikli do studentských kolejí, aby pažbami a důtkami nahnali do nákladních aut v noci vyburcované, napůl oblečené studenty se zakrvavenými obličeji. Proč se náhle přes dva tisíce studentů z Masarykovy koleje, z koleje Hlávkovy, Švehlovy, ze studentské kolonie na Letné ocitlo na potupném shromáždišti, ve velké jízdárně v Ruzyni, aby byli posléze odvlečeni do koncentračních táborů? K dalšímu dotazu diváka pan dokumentarista Štingl ochotně sděluje, že „v každém případě historie ukazuje, že komunismus a fašismus jsou velmi analogické, zejména v počtu obětí (sic!), v bezpráví, že vlastně může kdokoliv kohokoliv z ideologického hlediska nějak vymezit, někam zavřít, zdecimovat, často až teprve jako polehčující okolnost zabít… a pokud jde o KSČM, jako o extremistickou stranu, …ta ideologie tady je a ta kontinuita je zachována. Ta pro mě je nebezpečím. A mladí komunisté?... To mládí chce nějaký extrém…, vnímám to, vidím, slyšel jsem nějaký proslovy. Je to stejná demagogie, jako byla, a až člověk žasne, že to může někdo poslouchat. Ale ono to funguje“. Pan dokumentarista Štingl shledává Lidice jako „zajímavou epizodu nebo epochu toho druhýho, snad dokonce třetího jejich života; když hovoří se studenty o propagandě, tak Lidice jsou úplnou čítankou propagandy. Lidice vznikly kvůli propagandě, prostě někdo se chtěl ve všech sdělovacích prostředcích pochválit, jak to umí udělat, tak, aby všichni dostali strach, aby opravdu všichni věděli, že oni tu pomstu umějí udělat. No, a pak samozřejmě přichází ta kontrapropaganda“. A tak se od pana dokumentaristy dozvídáme, že „…Lidice se staly symbolem. Neboli tady ten Frank tu propagandu trochu zkazil, že Goebbels měl teda výhrady už tenkrát. Ten by tuhle chybu neudělal, ten by to prostě vedl asi jinak, nicméně ta propaganda už válečná v podstatě, má ty Lidice jako takovou zvláštní hru, takovej pingpong, člověk by řekl, končí válka a Lidice se stanou jenom tou pietou, kde se vlastně pokud možno mlčí nad hrobem. Opak je pravdou. Lidice se staly obrovskou hlásnou troubou od prvních dnů války. Samozřejmě v první chvíli, kdy ta válka skončila, už je tam znát, kdo v této zemi bude vládnout a s jakým cílem a kde si teda ty body potřebuje nahnat“. Podle do studia volajícího diváka, syna Dr. Štěpanovského, popraveného v kobyliské střelnici, spolu s Rošickými a dalšími dvěma tisíci oběťmi, které tam dovezli jako dobytek, se zavázanými ústy, nikdo dnes těchto obětí nevzpomene, snad alespoň zaslouženým položením věnce k jejich pomníku. Pan Štingl pohotově tuto skutečnost vyvrací „argumentem“, že „naopak jsou dnes obrovsky eskalována tato témata a dělá se k nim také spousta filmů“. To se, pane Štingle, já nedomnívám, spíš mám za to, že eskaluje snaha o postavení monumentálního bronzového pomníku v Praze rakouskému polnímu maršálkovi Radeckému, takto hraběti, a ještě větší úsilí strany TOP 09, aby pan Schwarzenberg, takto kníže, coby hlava státu mohl nerušeně pospávat na Pražském hradě. Z jednohodinového pořadu Hyde Park zmiňuji ještě názor našeho „hosta“ k dotazu diváka, zda lze přirovnat hrdiny Gabčíka a Kubiše k bratrům Mašínům a M. Paumerovi. Zde je odpověď: „…Ty pohnutky, s jakými šli bratři Mašínové, jak to bylo v tom kontextu doby, a jakým způsobem tím procházeli, ty jsou úplně jiné…, tam byly jiné příznaky doby, který bych na těch bratrech Mašínech definoval…“ Tedy jinými slovy, pane Štingle, podle vás bratři Mašíni byli nuceni tou minulou „zlou dobou“, v níž odmítli žít, stát se vrahy nevinných českých občanů? K uvedenému pořadu, jehož „host“ svým konfúzním sdělením a pokleslou češtinou nenechal jistě lhostejnými většinu stále ještě existujících českých vlastenců, kteří vysílání sledovali, poznamenávám: Je smutným symptomem dneška, že nikoli zanedbatelná část naší politické veřejnosti, ač věcně mnohdy nesouhlasí s nadměrným posilováním ekonomického i vojenského vlivu Německa ve střední Evropě, rezignovaně přihlíží k nepřiměřené, až servilní vstřícnosti české zahraniční politiky, k její obojakosti, neupřímnosti a rozpornosti, což – spolu s některými ekonomickými rozhodnutími našich činitelů o výprodeji našeho národohospodářského potenciálu – jen dokresluje obraz zříkání se plné suverenity České republiky ve prospěch Spolkové republiky Německo. Publicisticky se na tomto rozpracování teorie vstřícnosti vůči SRN podílel v minulosti jako vedoucí autorského kolektivu už v samizdatu Podiven – Petr Pithart, pozdější předseda vlády, usilující rovněž o post prezidenta ČR, v současné době alespoň senátor. Jeho názory nezůstaly bez následných doprovodných projevů, kupř. doma nastartovanými četnými akcemi, u sudetských Němců příznivě rezonujícími, i nedůstojnými a nevkusnými kampaněmi, problematizujícími až do dnešních dnů osobnost a odkaz Edvarda Beneše. Mají jediný cíl: zpochybnit autoritu vedoucího představitele demokratického státu, náležejícího k širší, vítězné protihitlerovské koalici. Jí v osvobozeneckém boji účinně pomáhal generál Ludvík Svoboda, jehož památka je dnes záměrně utlumena, zatímco zrádcovský a kolaborující prezident Protektorátu Čechy a Morava Emil Hácha je uctíván. Nepříliš utěšený obraz doceluje v České republice nesporná destrukce a devastace kultury, nevkus, kýč, obscénnosti v reklamě, filmu a televizi, personální destabilizace pracovníků vysokého školství a jiných profesí, všeobecná nezaměstnanost, jakási provizoria významných kulturních institucí, nemluvě o nebezpečí jejich zrušení z ekonomických důvodů. Ke kritice shora zmíněného pořadu a k celkové dnešní neutěšené politické a ekonomické situaci České republiky připomínám stále platná slova Dr. Edvarda Beneše: „Říkal jsem vám při jiných příležitostech, že máte všechno zaznamenávat a povědět, co jste zažili ve svých vězeních a koncentračních táborech. Ne snad jen proto, abyste vyložili nám všem své utrpení, ale proto, abyste se znovu mohli bránit, až oni začnou se svou ´očišťovací´ kampaní. Neboť na válku z let 1938–1945 se nesmí nikdy zapomenout.“ JAROSLAVA DVOŘÁKOVÁ převzato z http://www.obrys-kmen.cz