Vrátit lidu, co mu patří

Ano, přijde jednou ten čas. A možná není daleko. V historii nějaké to desetiletí představuje jen zlomek života člověka. Spravedlnost nakonec zvítězí. A vracet, co bylo lidu kontrarevolucí odcizeno, oč byl tak hanebně okraden novodobými pobělohorskými dravci, snad ještě nenasytnějšími než byli ti, kdo český národ po třista let drželi v porobě a náboženském tmářství, se bude i s úroky. Především politickými. To by si měli dobře zapsat za uši všichni ti sirotci po Václavu Havlovi, všichni, kdo tuto zem zaprodali a znesvětili odkaz našich národních buditelů, jejichž posledním představitelem byl T. G. Masaryk. Ten v jedinečné práci, kterou vydal v roce 1895 - v České otázce – shrnul dějinný význam strastiplných zápasů revolučních a pokrokových sil našeho národa ve výzvě „odčinit Bílou horu!“ Masarykovou tragédií bylo, že jako prezident československého státu, k jehož vytvoření mohlo dojít jen v důsledku revolučních bouří v Rusku (jak ostatně předvídal koncem života Bedřich Engels), pod bezprostředním vlivem leninské Velké říjnové socialistické revoluce, nenašel potřebné síly k důsledné realizaci své dějinné koncepce. Teprve národní a demokratickou revolucí, jež zásluhou Komunistické strany Československa v čele s Klementem Gottwaldem přerostla v revoluci socialistickou, demokraticky a parlamentní cestou, byl odkaz největších synů a dcer českého národa, tlumočený Masarykem v České otázce, uskutečněn. * * * Proč tak naši třídní nepřátelé znevažují Vítězný únor? Proč celý další vývoj charakterizovaný převratnými sociálně-ekonomickými změnami, jejichž výsledkem bylo vybudování socialismu, v němž rozhodující společenskou silou je pracující člověk, který k svému prospěchu a rozvoji tvořivých sil může konečně využít plody své práce (člověk v pravém slova smyslu svobodný, zbavený jha kapitalistického vykořisťování), očerňují a bezostyšně špiní – žel s přizvukováním revizionistů, renegátů marxismu-leninismu? Odpověď je nasnadě: Po Únoru se postupně bohatství této země stalo vlastnictvím lidu, jediného oprávněného jeho správce. A bezpečnou zárukou toho byla vedoucí role komunistické strany, politického předvoje dělnické třídy, důsledného obhájce zájmů všech pracujících. Strany, která se řídila revoluční teorií leninismu, marxismu naší epochy, příkladem bolševické strany, která pod Stalinovým vedením realizovala Leninovy ideje na šestině této planety a v hrdinských bojích odolala všem útokům reakčních sil imperialismu, zejména jeho úderné pěsti – hitlerovského fašismu. Tak mohlo u nás po osvobození dojít k znárodnění v průmyslu, peněžnictví, obchodu a k socialistickému združstevnění naší vesnice, tak se také mohly zpřístupnit hodnoty kultury, vzdělanosti širokým lidovým vrstvám a položen nadějný základ k duchovnímu rozvoji osobnosti každého člověka bez rozdílu sociálního postavení. Ano, a stále bychom to měli připomínat vzhledem k tomu, jak je tato minulost reálného socialismu každodenně vystavována na pranýř neomalenými útoky bezostyšných lhářů ovládajících masová média - a také žel vzhledem k tomu, jak jim přitakávají i revizionisté v KSČM, jimž zřejmě narostla křídla po libereckém sjezdu – že éra reálného socialismu patří a bude vždy patřit k nejvýznamnějším dějinným obdobím našeho národa. Navázala, jak to kdysi výstižně vyjádřil Zdeněk Nejedlý, na revoluční a pokrokové úsilí našich předků, byla dovršením jejich snah o národní a sociální svobodu, a pozvedla nás mezi státy patřící k popředí civilizovaného a kulturního lidstva. * * * Že se to neobešlo bez obětí? A nemalých? A ani bez chyb, dokonce v jistých případech tragických? Pohleďte na dějiny, jsou doslova přeplněny „deformacemi“, z nichž se rodily zásadní společenské změny. Jeden z mnoha příkladů: Cromwellova republika, z níž vzešla moderní britská „demokracie“. Ne potoky, ale řeky krve tekly. S hrdostí můžeme konstatovat: socialismus u nás byl probojován (zajisté v ostrém třídním boji), z historického pohledu, za minima obětí. Reálný socialismus byl v základě humánní, a jestliže pak došlo k jeho odmítnutí pod hesly jakéhosi „socialismu s lidskou tváří“, „demokratického socialismu“, víme dnes, aspoň ti, kdo na věci pohlížejí věcně, střízlivě, objektivně, že šlo jen o podvod, o taktiku, kterou určil nějaký pán z USA, Zb. Brzezinski, dominantní ideolog antikomunismu. Už na jaře v roce 1968 na tajném semináři „obroditelů“ v Praze (v tzv. otevřené společnosti, za jakou se vydává současná společnost buržoazní, se o hlavních otázkách rozhoduje vždy s nejvyšším utajením a s využitím zpravodajských služeb) dal jasnou instrukci našim mstitelům za Říjnovou revoluci a Únor: musíte postupovat tak, aby každý váš krok vedoucí k rozvratu a likvidaci socialismu vypadal jako snaha o jeho vylepšení; tvařte se jako skuteční stoupenci Leninovi, kteří ovšem odsuzují Stalina, jenž prý Leninovo učení znetvořil a v této znetvořené podobě bylo i u nás – jak ostatně vyplynulo z Chruščovovy „kritiky kultu osobnosti J. V. Stalina“ – pod údajným nátlakem uplatněno. Až lidé pochopí, že byli komunisty oklamáni, otevře se cesta k „návratu do Evropy“, tj. k restauraci kapitalismu. Dnes víme, že nebýt vojenského zásahu pěti států Varšavské smlouvy, slavila by tato taktika vítězství už tehdy. Musela přijít gorbačovská perestrojka, aby se nakonec – se všemi tragickými důsledky – prosadila. Zásluhou tzv. demokratů ve vedení komunistických stran byla otevřena cesta kontrarevoluci. * * * A ta, jak jsme v současnosti svědky, si svého triumfu užívá. Co všechno už její aktéři napáchali, aby, řízeni z USA, se „integrovali“ do „zglobalizovaného“ světa imperialismu, jehož zrůdnou podobu určují ti, kdo usilují o Pax Americana, finanční oligarchie podobající se pavouku, který rozestřel své sítě všude, kam až může dosáhnout. A naše vlády – nemyslete prosím, že jen ty, které reprezentuje vyložená pravice, ale také zdegenerovaná sociální demokracie – jsou, jak vidíme, ubohými lokajskými posluhovači těchto pretendentů na světovládu. Pochopitelně, mohou totiž vše, co proti národu a lidu dělají, páchat pod jejich ochrannými křídly. Čtenářům „Dialogu“ netřeba vykazovat seznam všeho toho, co už kontrarevoluce způsobila. Pozastavme se u zatím poslední záležitosti: tzv. církevních restitucí. S jakým humbukem se již delší dobu vykřikuje, že prý jde o nápravu snad nejdrastičtějších přehmatů, jichž se minulý režim měl na náboženských organizacích dopustit. O žádné „restituce“ však nejde. Ale o velkolepý dar především římskokatolické církvi. Její hlavní představitel, kardinál Dominik Duka, jak všichni vědí, je zvlášť nenasytný služebník Vatikánu. Ve své chtivosti po majetku zcela zapomněl na varování Ježíše Krista, který vstup do bran nebeských boháčům zakázal. Dominikán (příslušník řádu, který pořádal masové orgie s upalováním kacířů v dobách inkvizice) Duka se o těch, co se dožadují zrušení „církevních restitucí“ pohrdavě vyjádřil jako o „luze“. A politiky, kteří nechtějí za návrh Nečasovy vlády hlasovat, nazval „demagogy“ poplatnými nacistické goebbelsovské propagandě. Drzost nejvyššího stupně! Dokonce i sociální demokrat Zaorálek se rozhořčil a poradil Dukovi, aby si něco o tom, co představoval hitlerovský fašistický režim za druhé světové války, přečetl. Dodejme jen: zcela v duchu své ultrareakční politiky byl Vatikán, na základě konkordátu, úmluvy, s Mussolinim, hlavním spojencem Hitlerovým, jedním z nejhorlivějších podněcovatelů světové války, v níž se podle něho mělo skoncovat se Sovětským svazem a komunismem. Však také papežský nuncius v Berlíně, kardinál hrabě Orsenigo – za celý diplomatický sbor jako jeho doyen – 12. ledna 1939 při novoročním blahopřání führerovi prohlásil, že mnichovskou dohodu – a ta se týkala hlavně nás, Dominiko Duko – „přijaly všechny národy s radostí“. Mluvčí Vatikánu věděl dobře, že západní mocnosti uvolnily Hitlerovi cestu k Drang nach Osten. A náš kardinál klade na jednu roveň fašismus s komunismem. Vatikán dokonce šel tak daleko, že po přepadení SSSR žehnal Hitlerovi i Mussolinimu zbraním! A po válce Pius XII. exkomunikoval ze svého ovčince všechny, kdo se hlásili ke komunismu. Mj. také pátera Josefa Plojhara, vlasteneckého kněze, který prošel koncentráky a za lidovou stranu přijal v obrozené Národní frontě křeslo ministra. Ale o to nám nyní nejde. Ale jde nám o samu argumentaci, s níž mají být tzv. církevní restituce v parlamentu schváleny. Prý se jedná o „nápravu křivd“. I KSČM kupodivu argumentuje s tím, že jde o přemrštěný požadavek. J. Kojzar v Haló novinách napsal, že křivdy mají být napraveny ještě většími křivdami. Tak aby bylo jasné: nešlo tehdy, když se majetek spravovaný církvemi (hlavně církví římskokatolickou) znárodnil, o žádnou křivdu! Šlo mj. o dovršení pozemkové reformy, která již v roce 1919 stanovila hranici vlastnictví zemědělských pozemků do 250 ha, ale nebyla – až do Února – realizována! Socialistická revoluce přišla s tím, že půdu mají vlastnit pouze ti, kdo na ní pracují. Ať už jako soukromí zemědělci nebo členové zemědělských družstev. A tento požadavek mohou lidé, kteří se sami nazývají komunisty, vydávat za „křivdu“? A navíc je třeba připomenout. A to velmi důrazně. Ne proti náboženským organizacím a věřícím směřovala socialistická revoluce. Ale proti těm, kteří náboženstvím a katolictvím zvláště kryli svou politickou rozvratnou činnost! Tak také nutně muselo dojít k tomu, že řády římskokatolické církve, které se zpronevěřily svému poslání, jež jim vymezil už Josef II., poskytovaly v klášterech útočiště nepřátelům organizujícím politický převrat a teroristické akce, stávaly se v nich dokonce skladiště zbraní těchto nepřátel, byly zrušeny. Zákonitě. Revoluce nesmí ochabovat v bdělosti. Majetky církve přešly do rukou pracujících a sloužily sociálním účelům. A třeba jen dodat: velká většina věřících to chápala a podporovala politiku, která nesměšovala náboženskou víru, jíž se bývalý režim nedotkl, s klerikalismem, tradičním nástrojem reakčních protinárodních sil. * * * Vláda pod tlakem veřejnosti a v důsledku mocenských bojů uvnitř ODS návrh na „církevní restituce“ stáhla. Odložila. Ale pozor: ihned, jak jen se jí naskytne příležitost znovu ho parlamentu předložit, tak učiní. Z protinárodního a protilidového kurzu, který sleduje, nesleví, bude ho naopak i nadále důsledně prosazovat. To by si měli naši občané zejména za situace, kdy budou volby, uvědomit. A podle toho hlasovat. Volit kandidáty KSČM. A členové strany by měli dále pokračovat v úsilí o to, aby se KSČM stala skutečně stranou důsledně hájící zájmy dělnické třídy, pracujících. Aby znovu nabyla atributy strany marxisticko-leninské. A zbavila se těch, kdo „státotvorně kolaborují“ s představiteli tohoto prohnilého systému, kdo se chtějí ustavičně za minulost omlouvat a místo aby řešili ožehavé problémy současnosti, odvracejí pozornost k vzdáleným zítřkům. K „vizím“, v nichž zbavují stranu jejího revolučního charakteru a vracejí ji do dob utopického socialismu, který už před více než stošedesáti lety podrobili drtivé kritice tvůrci vědeckého socialismu, Marx a Engels, jejichž učení pro současnou epochu obhájil a tvořivě rozvinul V. I. Lenin a jeho věrný žák J. V. Stalin. Redakce, Dialog č. 288, září 2012 Objednávky, připomínky, dotazy i své články do marxisticko-leninského měsíčníku „Dialog" můžete zasílat na adresu: Orego, Box 13, 257 26 Divišov, orego@orego.cz.