K výročí úmrtí T. G. Masaryka

Výročí úmrtí prvního československého prezidenta Masaryka je vhodným časem krátkého bilancování, tentokrát bez frází, praporků, bez věnců a prázdného patosu. Masaryk byl člověk. Je to však i fetiš, kterým se kdekdo zaštiťuje. Masaryk byl jednoznačně velká osobnost. Jeho přínos vidím v dobách jeho bojů proti pravosti Rukopisů, v jeho nepodlehnutí tlaku v období antisemitského řádění hilsneriády. Ne nadarmo je vysoce ctěn v bývalé Jugoslávii – díky obhajobě Srbů v tzv. velezrádném procesu dostal později srbský pas, což mu usnadnilo odbojovou práci v exilu. Jeho role hlavního organizátora protihabsburského odboje a boj za samostatnost je vrcholem jeho životního díla. Jak by se asi dnes pohrdlivě díval na anachronické monarchistické sklony? Československé legie projevily na všech frontách obrovskou odvahu. Objevily se však i excesy v podobě fašistických generálů Medka a Gajdy, otevřená spolupráce na Kolčakově bílém teroru. Mytizaci legií narušuje kniha F. Halase st. ze 30. let s názvem „Bez legend“. Podobně jako počáteční lidové nadšení ze vzniku republiky bylo vystřídáno deziluzí, kterou nezastínily ani velká slova, fangle nebo pomníky. Od roku 1920 se stává Masaryk spíše figurou na piedestalu, symbolem republiky - tedy symbolem s všemi atributy toho, čemu se dnes říká „kult osobnosti“. A bohužel v pozdějším období poněkud formální figurou, formální hlavou státu, která sice pronášela moralizující projevy,ale za kterou již vládli jiní. S nynějším prezidentem republiky se názorově neshodnu ve skoro ničem. V jedné věci však ano – neidealizujme si období první republiky. Pod tolik proklamovanou „demokracií“, kde ve skutečnosti vládla Preissova Živnobanka, cenzor a bodáky četníků, rostlo sociální a národnostní napětí, které bylo řešeno nedostatečně, tedy v intencích těch, kterým předmnichovská republika doopravdy sloužila. Dnes tolik ukazovaný blahobyt salónů byl ve skutečnosti přebit obrazy nezaměstnaných ohřívajících se na veřejných záchodcích. O tom se dnes už nesmí učit. Stejně jako o té „demokracii“, která nechala střílet do demonstrujících dělníků. Krompachy, Dolní Lipová a další jsou ostrou obžalobou toho období, které je dnes tak nekriticky oslavováno. Slova o slušnosti první republiky se těžko shodují se střílením četníků do dětí v Radotíně. Slova o demokracii se těžko mohou pojit s volebními manipulacemi, cenzurou, s paktem s balkánskými diktátory. Tento vývoj spěl zákonitě k Mnichovu, což si uvědomil i Masarykův nástupce, prezident Beneš, jehož pohled na svět, především po zkušenosti mnichovské zrady a světové války, je dnes velmi cenný – a proto zamlčovaný. Masarykova politická orientace je však i velkou zásluhou manželky Charlotte Garrigue, aktivní členky levicového hnutí v USA. Koneckonců Masarykovi političtí nepřátelé byli vždy spíše napravo. O tom svědčí i jeho nepříliš příznivý poměr k vzdálenému příbuznému, fašizujícímu generálu Medkovi. Podobně se mu příčil i Švehlův obdiv k italskému fašismu. Masaryk sám se ze svého pohledu zabýval sociální otázkou, socialismem a marxistickou filozofií. Nedá se říct, že by jí vždy pochopil,ale přivedl ji do českých zemí, za což mu patří obrovská zásluha. V Masarykových dílech najdeme řadu aktuálních myšlenek, stejně jako řadu anachronického, co už odvál čas. Ne nadarmo je jedno z velkých děl prof. Nejedlého věnováno právě Masarykovi. Prezident a filozof Masaryk si dnes tolik hanobeného Nejedlého velmi vážil. Oprávněně – a bylo tomu tak oboustranně. Za připomenutí stojí i Masarykova obhajoba odkazu Husa a dnes tolik zpochybňovaného husitského hnutí. Masaryk je bezesporu jedna z našich nejvýznamnějších politických osobností a jako takové mu přisluší za své zásluhy obdiv, úctu. Nikoli však úctu nekritickou. Byl to jen člověk své doby, který ji v lecčems přesáhl, v lecčems nepochopil. Jedno jeho heslo si však musíme vzít k srdci: „Nikdy Bílou horu!“ A i když máme pocit, že těch Bílých hor bylo za poslední dobu dost, není vše ještě ztraceno. Martin Peč