Odcházejí

Však už bylo načase. Dožívající politické mrtvoly jsou vždy trapné. Nepomáhá ani uměle vytvářený věhlas. Když odešel Václav Havel, zdá se, oddechli si i jeho příznivci. Ale odcházejí i další. Jeden za druhým. Po Dienstbierovi Šabata a poté hned Štern. Máme-li se zmínit o těch, kteří za to stojí – na rozdíl od takového Jirouse, který si dával šít kabáty jen z ostud. Svérázná společnost. Každý, pravda, byl „svůj“. Co je spojovalo, co bylo jejich společným jmenovatelem, byla služba nepřátelům komunismu. Za každou cenu se snažili zmařit dílo Vítězného února. Nebýt však Chruščova s jeho „kritikou kultu osobnosti J. V. Stalina“, z níž se zrodila gorbačovská perestrojka, jež zasadila ránu dýkou do zad revolučnímu dělnickému a komunistickému hnutí, marxismu-leninismu, sotva by dnes o nich někdo něco věděl. Byli to nýmandi. Sebestřední namyšlení intelektuálové se zneuznanými ambicemi. Ale špinavou práci odváděli. A tak se dnes mohou těšit uznání. A idoly jsou z příkazu ministerstva školství i pro mládež. Chválabohu odešli a odcházejí. Zaseli však jedovaté býlí. Ani vedení současné KSČM nezaujalo – viděli jsme to názorně, když zemřel Havel – zásadní stanovisko k jejich činnosti a úloze. Ostatně, co se divit. Z podhoubí rozkladného chruščovismu a gorbačovštiny se tato strana zrodila. A jak znovu potvrdil nedávný její sjezd v Liberci, není nejen schopná, ale ani ochotná se s tímto neblahým dědictvím vypořádat. * * * Ale vraťme se k některým z těch, o nichž byla zmínka. K Jaroslavu Šabatovi a pak k Janu Šternovi. Jejich politické biografie totiž mohou dobře posloužit k pochopení toho, co nakonec vedlo k tragédii paradoxně nazývané „sametová revoluce“. Aspoň několik poznámek: Šabata (1927-2012) Pocházel ze statkářské rodiny na Jižní Moravě. Ve svém svazáckém a komunistickém zápalu se zřekl svého otce, vykořisťovatele a utiskovatele pracujících. Nebyl tehdy sám. Později tak učinil Zd. Mlynář na právnických studiích v Moskvě, kde se sblížil s Gorbačovem. Jako horlivý „revolucionář“ čistil Šabata nemilosrdně filosofickou fakultu v Brně od „nepřátel strany“ po Únoru. Přednášel na ní pak marxismus-leninismus. Později se stal vedoucím katedry psychologie a jmenován byl docentem, když slíbil, že napíše požadovanou práci, kterou nikdy nenapsal. Dával přednost politické činnosti, v jeho představách intrikám. Zašel dokonce tak daleko, že „podpolně“ získával lidi pro svržení „neschopného Novotného“. Aby se mohl plně této práci věnovat, simuloval infarkt – s invalidním důchodem. Pak se – v roce 1968 – stal ideologickým tajemníkem jihomoravského KV KSČ a byl pravou rukou J. Špačka, tajemníka ÚV KSČ, člena předsednictva odpovědného jistý čas za ideologickou práci (zastínil ho pak Č. Císař). Vrcholu kariéry dosáhl na ilegálním vysočanském sjezdu, kdy byl zvolen členem ÚV KSČ. Zašli jsme poněkud do podrobností vymykajících se novinovému článku. Na Šabatovi však lze dobře ilustrovat, co dělala doba s lidmi, kteří bezmezně toužili po vyniknutí. Ze „stalinisty“ se stal „antistalinista“. Jenže doba ho zradila. Přešel do opozice – opět radikálně – v naději, že jeho čas přijde. A nakonec přišel: Za „občanské fórum“ se stal – aniž byly volby – poslancem. Nakrátko. Příliš – jakkoli celou rodinu „zchartizoval“ – byl zatížen minulostí, která se najednou stala „zločinnou“. Stal se „nezávislým myslitelem“. Začal spolupracovat s Lidovým domem a vydávat se za „kriticky myslící osobnost“. Pravicoví sociální demokraté ochotně využili jeho služeb. Šabatův zeť P. Uhl – manžel jeho dcery, nyní předsedkyně Helsinského výboru, kdysi i mluvčí Charty – patří právem do jeho rodiny. A jaké kvítko z čertovy zahrádky byl Štern (1924-2012)? Patří do téže kategorie politických schizofreniků. S metamorfózami, jež zdánlivě staví jistá období jejich života do protikladu. Ve skutečnosti jsou si věrni: ve fanatismu, s jakým jednou něco pronásledují, podruhé velebí. Když nedávno Zd. Klanica, za Grebeníčka jeho místopředseda, prohlásil, že Šabatu řadí k lidem, jichž si zejména váží, zapomněl jen dodat: z které to bylo doby, kdy ho tak podmanil.Ale ke Šternovi: Nebylo zajisté náhodné, že na jeho smrt reagoval v Právu právě P. Uhl. Chtěl prý už do titulku vepsat, že byl komunistou. Nedal to tam, ale v textu pak zdůraznil, že mu tento atribut – prý zcela nejasný – patří. Kam až došli tito lidé? Bojují s komunismem, ale samotný pojem je jim nejasný. Budiž, co od nich chcete? A ptáme se: byl J. Štern, mluvčí „charty“ (spolu s Annou Šabatovou v roce 1985), skutečně někdy komunistou? Ano! Ihned po návratu z koncentráku, kde byl pro svůj židovský původ, se stal členem KSČ. A jedním z nejaktivnějších bojovníků za program strany na poli publicistiky. A vynikl. Jako básník! Patřil totiž k svaté „rudé trojici“ – k Stanislavu Neumannovi a Pavlu Kohoutovi. Psali verše, v nichž vztyčovali rudé prapory, a pokud jde o Šterna, hrčel v nich navíc často traktor. Nikdo kupodivu na tyto jeho verše, na to, že začal svou politickou kariéru jako básník, který pozvedal novou generaci k nesmiřitelnému boji s třídním nepřítelem a k pracovnímu hrdinství ve vybudování socialistické společnosti, si nevzpomněl. Jenže, jak už to bývá, básníci nejsou neviňátka. Nezpívají jen o tom, jak krásné budou zítřky, ale také se někdy zapletou do aktuálních politických šarvátek. A takový byl i Šternův osud. Jenže tentokrát šlo o tragédii. Jedná se o dosud zcela nevyjasněnou smrt Konstantina Biebla. Na rozdíl od Šterna skutečného básníka, který ovšem nepsal básně z ideologických pohnutek, ale z životní potřeby. Jako Nezval. Štern – jako Šabata – sice studoval na filosofické fakultě, v daném případě pražské, ale věnoval se hlavně politické činnosti. Bojoval s třídním nepřítelem a tak mu čas na dokončení studií nezbyl. Angažoval ho Gustav Bareš (Breitenfeld, „brajťák“, jak mu říkal Fučík), se Slánským a Švermovou nejvýznamnější postava tehdejšího vedení strany. Bareš byl nominálním šéfredaktorem „Tvorby“, stranického časopisu, který tehdy prosazoval, jak se později neprávem říkalo, „ždanovštinu“. Štern fakticky „Tvorbu“ řídil. A v souladu se svým šéfem, který bojoval o výsadní pozici v kultuře s Václavem Kopeckým, na stránkách „Tvorby“ zaútočil na K. Biebla. Podle něho se tento básník nedovedl vypořádat s požadavky „socialistického realismu“. A co čert nechtěl. Kritiku Bieblovy poezie uveřejnil na místě, kde byla zalomena také stať proti Bieblovu příteli Teigemu, považovanému v té době pro svou trockistickou minulost za nebezpečný a pochybný živel. Biebl to, tehdy v psychicky těžké situaci, neunesl. Skočil z okna. Jiří Taufer už na jeho pohřbu naznačil, že viníky jeho smrti jsou z Tvorby. Se stigmatem se těžko žije. Štern později v redakci „Práce“, spolu s Weinarem z rozhlasu, organizoval „nátlakovou skupinu“, která v roce 1968 manipulovala s Josefem Smrkovským. A ani Šternovi nakonec nezbylo než „jít do opozice“. * * * Těžké to mají vykladači dějin. Zvláště těch, které proběhly nedávno. Jak se v tom všem vyznat? Fakta, neúprosná fakta mluví proti nim. Ale jejich ideologické pozice jim brání je vidět. Věřme, že přijde čas – a on vlastně už nastal – kdy fakta nad zaujatými ideologickými schématy nabydou vrchu. Co nás ovšem musí znepokojovat? Že se o to nesnaží současné vedení KSČM. A to o něčem svědčí. Jan Kubečka, Dialog č. 288, září 2012 Objednávky, připomínky, dotazy i své články do marxisticko-leninského měsíčníku „Dialog" můžete zasílat na adresu: Orego, Box 13, 257 26 Divišov, orego@orego.cz.