Kdo koho miloval?

Z plátku rozdávaného denně Pražanům zdarma jsme se nedávno dověděli, že „diváci Hrušínského milovali, komunisté nikoli“. Takový byl titulek článku s podpisem (jh). Uveďme, co v něm pan „jh“ o Hrušínském tvrdí: „Přestože získal několik ocenění na mezinárodních filmových festivalech, byl národním umělcem a uznávaným členem Národního divadla, v 70. letech byl komunistickým režimem perzekuován. Manifest Ludvíka Vaculíka 2000 slov totiž podepsal mezi prvními, a tak mu komunisté na několik let zakázali hrát.“ Ponechme stranou potíže, které autoru inkriminovaného článku dělá gramatika českého jazyka, omezme se na obsah. Co je psáno, to je dáno. Zvláště je-li to černé na bílém. Jenže dnes, jak je zřejmé i z uvedeného citátu, lež opět vítězí nad pravdou. Ostatně nejednou jsme se už o tom zmiňovali. Současný protinárodní a protilidový režim je založen na lži. Zrodil se z ní, když bývalý trockista Petr Uhl pustil do éteru zprávu o brutálně zavražděném studentu na Národní třídě v pozdních večerních hodinách 17. listopadu 1989. Každý kamínek mozaiky společenského systému, který se ze lži zrodil, lží se třpytí. Až by si snad člověk měl před tím, co se odehrává na scéně současného českého Kocourkova, chránit zrak. Jedním z těchto nesčetných kamínků je povídání o Hrušínském nějakého pana „jh“. Nalejme si tedy čistého vína. Předně: v proskribovaných letech tzv. normalizace Hrušínský, ač všeobecně uznávaný umělec, ještě národním umělcem nebyl. Této pocty se dočkal teprve za Husáka. Dále: nikdy – ani na několik dnů, ne tak „na několik let“, mu nebylo zakázáno hrát! Ano, zákaz tzv. mimodivadelní činnosti (tedy mimo scénu Národního divadla) mu jednu chvíli hrozil. Ale jen hrozil. A co se tehdy stalo? Proč k tomu došlo? Nikoli proto, že podepsal Vaculíkových 2000 slov. Nebyl žádný veřejný činitel, ani funkcionář KSČ, nikoho to po roce 1969 proto nezajímalo. Ale začátkem 70. let, když natáčeli film o válce v severní Africe v nějaké poušti sovětské Asie, napadl servírku, protože jí došlo šampaňské a on jí neomaleně vynadal do „bolševických sviní“. Přišla oficiální stížnost na ministerstvo zahraničních věcí. Než se jí kdo začal zabývat, stačil se poprat na večírku v Národním divadle s národním umělcem Jiřím Dohnalem, kterého rovněž oblažil stejnou invektivou. Jen za to, že v tehdejší situaci přijal jeho kolega funkci předsedy stranické organizace činohry ND. Přemysl Kočí, ředitel ND, využil situace a zcela v rozporu s tím, co po roce 1989 napsal v Pamětech, zakázal Hrušínskému „mimodivadelní činnost“. Hrušínský nelenil a napsal G. Husákovi dopis, v němž vyjádřil lítost nad svým jednáním a dožadoval se „nápravy“. Dopis zajisté existuje v archívu. Bylo by zajímavé, kdyby byl publikován. G. Husák pověřil příslušného tajemníka ÚV KSČ, aby o záležitosti s Hrušínským pohovořil a zahrál ji, jak se říká, do autu. Nehodila se mu za současného stavu do not. Po několikahodinovém rozhovoru v pracovně tajemníka došlo s přispěním dobrého jihomoravského rulandu k vzájemnému porozumění. Ředitel ND své rozhodnutí zrušil. Dodejme jen „maličkost“. Budoucímu národnímu umělci šlo také o to, aby jeho synové mohli dostudovat na vysoké škole divadelního a filmového umění. Jeho přání byla splněna. A tak na recepcích u příležitosti nejvýznamnějších státních svátků – zvláště na počest osvobození Rudou armádou 9. května – R. Hrušínský nechyběl. Uznejte sami: svérázný způsob „perzekuce“. A za onoho tolik odsuzovaného „komunistického režimu“ se jeho mimořádný herecký talent projevil bez jakýchkoli překážek. Nebýt ostatně filmů, které nejen s ním zestátněný Barrandov tehdy natočil, byla by dnešní televize – přes všechny americké thrillery – pustá a nudná. Jan Kůrka, Dialog č. 288, září 2012 Objednávky, připomínky, dotazy i své články do marxisticko-leninského měsíčníku „Dialog" můžete zasílat na adresu: Orego, Box 13, 257 26 Divišov, orego@orego.cz.