Dostane Nobelovu cenu míru in memoriam Velkoněmecká říše?

Když jsem se v pátek 12. října dočetl na internetu, že Nobelovou cenou míru za rok 2012 byla oceněna Evropská unie, považoval jsem to nejdříve za žert. Bohužel, záhy jsem zjistil, že jde o skutečnost, která nás však při nahlédnutí do dějin udělování této ceny a na jména jejích předchozích laureátů nemůže příliš překvapit. Nobelovu cenu míru obdrželi už různí imperialisté, válkychtiví jednotlivci i organizace. Např. v r. 1953 George C. Marshall, jehož „osvoboditelská“ úloha v západní Evropě v l. 1944-1945 spočívala především v zajištění angloamerické sféry vlivu před postupujícím „rudým nebezpečím“, což pak stvrdil ještě svým zotročujícím „Marshallovým plánem“, lidově demokratickými státy naštěstí odmítnutým. V r. 1971 obdržel cenu západoněmecký kancléř Willy Brandt, jehož jedinou zásluhou o mír snad bylo, že nerozpoutal válku, ale takových státníků lze nalézt, troufám si tvrdit, více (je ovšem třeba si uvědomit, že ani u imperialistických státních představitelů nehrají ohledně zapojení ve válce roli jen subjektivní pohnutky). K výčtu vyznamenaných „mírotvorců“ – válečných štváčů a nepřátel demokracie – patří diplomat USA, republikán Henry A. Kissinger (1973), antisovětčík – disident Andrej D. Sacharov (1975), polský kontrarevolucionář Lech Walesa (1983), 14. dalajláma Tändzin Gjamccho (1989) a renegát komunistického hnutí Michail S. Gorbačov (1990), v jehož případě je udělení Nobelovy ceny míru obzvláště šokující, uvážíme-li jeho lví podíl na kapitulaci a rozpadu SSSR, zavinivších sérii občanských nepokojů a válek v řadě bývalých sovětských republik a nepřímo i dalších dřívějších státech hlásících se k budování socialismu, s obrovským, dodnes přesně neznámým počtem obětí, o materiálních škodách nemluvě. Nositelem zmíněné ceny za rok 2009 se stal prezident USA Barack Obama, za jehož vlády imperialistická agrese Spojených států nejen neustává, ale nadále expanduje. Náhodný jistě není ani fakt, že Nobelova cena míru, udělovaná od r. 1901 norským Nobelovým výborem, jmenovaným norským parlamentem, byla nejčastěji (26krát) předána jednotlivcům a organizacím v USA a na druhém místě (14krát) ve Spojeném království. Udělování Nobelovy ceny míru je tedy ovlivňováno choutkami kapitalistických pánů a jejich pohůnků v jejich boji proti pokroku, proti revolučnímu hnutí a tedy i proti trvalému, demokratickému míru. Pokud přihlíží k otázce zásluh o mír, pak jen o takový, který vyhovuje vládnoucí velkoburžoazii, tedy pro většinu společnosti krajně nespravedlivý, založený na vykořisťování a utlačování jak většiny vlastních národů impérií, tak jejich kolonií a polokolonií. Politická rozhodnutí o přidělení ceny nejsou motivována skutečnými zásluhami fyzických či právnických osob o udržení míru a rozvoj mírového hnutí, nýbrž kontrarevolučními snahami o zatemnění mozků pracujících lidí žvásty o dobrácké, mírové politice „západních demokracií“. V době existence SSSR v nich zřetelně projevoval antisovětismus. Pokud by měli být nositelé Nobelovy ceny míru hodnoceni podle svých skutečných zásluh o spravedlivý, demokratický mír vyhovující drtivé většině lidu, nejenže by mezi nimi nemohl figurovat nikdo z výše uvedených paličů války, nýbrž naopak by nesměli chybět Vladimír Iljič Lenin, jímž vedená bolševická strana umožnila vítězství Velké říjnové socialistické revoluce a ukázala cestu k ukončení první světové války, a Josef Vissarionovič Stalin, za jehož působení v čele sovětské komunistické strany a vlády porazili sovětští lidé na dlouhá desetiletí fašismus a zvítězili ve druhé světové válce. Předseda výboru Nobelovy ceny míru Thorbjorn Jagland uvedl, že „stabilizující role EU pomohla proměnit Evropu z kontinentu války v kontinent míru.“ Nešlo o stabilizující roli EU, ale sovětské Rudé armády s podporou partyzánských bojovníků, s komunisty v předních řadách. Mír Evropě přivezli rudoarmějci na tancích, aby tak v praxi potvrdili, že za mír je třeba bojovat a pacifismus jakožto odmítání jakékoli války, ať spravedlivé či nespravedlivé, je reakční. A pokud jsme u organizací, mnohem spíše než Evropská unie, jejíž předchůdce vznikl jako protipól k Radě vzájemné hospodářské pomoci, jako nástroj antikomunismu, antisovětismu a kontrarevoluce, by si Nobelovu cenu míru zasloužily SSSR a Varšavská smlouva či Rada vzájemné hospodářské pomoci, všechny – bohužel – in memoriam. V současné situaci však, pokud by bylo udělování Nobelovy ceny míru „in memoriam“ zavedeno, obdrželi by ji zřejmě spíše Velkoněmecká říše a její Vůdce. Ve společnosti Michaila Gorbačova, Baracka Obamy a EU by se dobře vyjímali. Leopold Vejr