Pocta Federicu Fellinimu

Na hřbitově v italském Rimini byla položena za SMKČ růže na hrob režiséra Federica Felliniho (1920-1993), jednoho z největších mistrů dějin kinematografie. Fellini se proslavil snímky jako Silnice, Sladký život, 8 a půl, v Rimini odehrávající se Amarcord, Město žen a další. Režisér dospěl od neorealismu k magickému realismu. Hrob, který je dílem sochaře Pomodora, sdílí F. Fellini se svou ženou, jednou z největších světových hereček - Giulettou Masinovou. Fellini je příkladem invenčního spojení fantazie, perfektního zvládnutí řemeslné stránky filmu, kvalitního námětu, poetického formálního ztárnění a plodné spolupráce s nejkvalitnějšími herci (především s Marcellem Mastroiannim a Giuliettou Masinovou, dale s C. Cardinalovou, A. Quinnem ad.) a skladateli filmové hudby (Nino Rota), což dohromady vytvořilo skutečné klenoty filmového fondu. Federico Fellini kromě magické stránky a otázky vztahu k ženám ve svých filmech vyjádřil i odpor k fašismu a církvi, což se projevuje především ve vzpomínkovém filmu Amarcord. Fellini stál spolu s režiséry M. Antonionim, M. Monicellim a herci M. Mastroiannim a M. Vittiovou v roce 1983 česnou stráž u rakve náhle zesnulého generálního tajemníka KS Itálie Enrica Berlinguera. Fellini ve svých vzpomínkách často kritizoval diktát cenzury a producentů, který se často negativně odrážel na definitivní podobě filmové produkce a na její umělecké hodnotě. Jeho dílo bylo často napadáno katolickou církví a konzervativními kruhy. Bílý šejk - Lo sceicco bianco, 1952 Darmošlapové – I vitelloni, 1953 Silnice – La strada, 1954 Podvodník – Il bidone, 1955 Cabiriiny noci – Le notti di Cabiria, 1957 Sladký život – La dolce vita, 1960, tento film bývá označován jako Felliniho vrcholné dílo, jedná se o kritiku života římské společenské smetánky. Film byl po premiéře prostříhán, což napomohlo zájmu o tento film. Sladký život i přes kritiku církve a dalších významných skupin obyvatel byl roku 1960 na MFF v Cannes oceněn Zlatou palmou za film. Boccaccio '70 – 1962, Fellini režíroval povídku Le tentazioni del dottor Antonio, další povídky režírovali: Vittorio De Sica: povídka La riffa Mario Monicelli: povídka Renzo e Luciana Luchino Visconti: povídka Il lavoro 8 a půl – 81, 1963 Giulietta a duchové - Giulietta degli spiriti, 1965 Satyricon – 1969, dle zbytků dochované knihy starořímského satirika Petronia Roma - 1972 Amarcord – 1973, film inspirovaný vzpomínkami na dětství v Rimini Casanova - Il Casanova di Federico Fellini, 1976 Zkouška orchestru - Prova d'orchestra, 1978 Město žen - La citta delle donne, 1980 A loď pluje - E la nave va, 1983 Ginger a Fred - Ginger e Fred, 1986 Hlas Měsíce - La voce della luna, 1990 Fellini získal pětkrát cenu Oscar za nejlepší zahraniční film (poprvé 1957 za film „Silnice“) a jedenáctkrát byl na ni nominován. Roku 1960 získal „Zlatou palmu“ na festivalu v Cannes a roku 1990 japonskou cenu Praemium Imperiale za celoživotní dílo. Šestnáctkrát získal „Stříbrnou stuhu“ italských filmových novinářů a pětkrát cenu „David di Donatello“ italské filmové akademie. Martin Peč