Velká krádež prošla aneb národ je zase o něco chudší

Nedávno dokázala prosadit vláda ČR svůj dlouhodobý projekt „církevních restitucí“. V čem tato krádež spočívá a co si o ni myslíme my, jako Svaz mladých komunistů Československa, jsme vyjádřili již mnohokrát. Ovšem nejen my a nespočet dalších organizací, ale hlavně lid vyjádřil svoji jasnou vůli, že si takovýto čin nepřeje. Již bylo mnoho řečeno o tom, proč na tuto krádež nechceme přistoupit a proč je odporná, my bychom chtěli ale hlavně psát, jaké jsou její dopady a o čem svědčí. Když tedy přeskočíme ony důvody, proč je tento krok jednoznačně negativní, tedy to, že v době, kdy vláda „šetří“ na rozvoji státu i vlastních občanech, má čas na rozhazování a obohacování již bohatých církví a to ještě právě těch církví, které se podílely na útlaku, pronásledování a zotročování (českého národa, zvlášť po Bílé hoře), tak nejdůležitější je právě jeho dopad na společnost. A ten je vskutku rozsáhlý. Celá tato událost odčerpá státu nesmírné materiální zdroje, velice důležité pro jeho rozvoj. Dále, když pomineme dopad materiálního charakteru, tato mediálně i celospolečensky velice rozebíraná událost jasně znovu ukázala, že v kapitalizmu je vůle většiny národa naprosto vedlejší. Je jasné, že dění politické, stejně se vždy odvíjející od dění ekonomického (tím je myšlena hlavně oblast výroby, produkce materiálních statků a kontroly nad ní), může v buržoazní, formální demokracii ovlivňovat proletariát jen jednou za čtyři roky, a to jen velice minimálně. Nyní to však zmíněný národ pocítí i na vlastních kapsách. A jelikož víme, že se od materiálních podmínek člověka odvíjí jeho vědomí, můžeme očekávat i tvrdší reakci pracujících než jindy. Avšak vždy se to omezí jen na remcání a bezcílná nedynamická shromáždění, jestliže tyto pracující neuvědomí, nesjednotí a nepovede silná, proletářská avantgarda leninského typu. Takže se může stát, že pracující nebudou k dopadům církevních restitucí přistupovat racionálně, ale emociálně podlehnou DSSS, která se tváří jako strana, která přináší řešení. A že by v ČR nějaká komunistická strana byla, se bohužel říci nedá. (Ovšem v KSČM máme „slušného“ kandidáta na „nového Lenina“, jak se velkému slunci Vojtěchu Filipovi uvnitř této strany občas říká…). A o čem pak, krom učebnicového příkladu mechaniky fungování buržoazního režimu, ještě tato událost svědčí? Církev byla vždy velice jistou podporou každého reakčního režimu (feudalismu, absolutismu, fašismu), což rozhodně není nějaký útok na věřící, jenom na onu instituci, jež je minimálně celá staletí reakční a zpátečnická. Katolická církev soustředila v dějinách obrovskou moc, kterou zneužila k vykořisťování a utlačování svých věřících a k vraždám či boji o další území a další moc. Je mi odporné dávat této organizaci, která svými rituály připomíná středověk, jakýkoliv majetek, který patří celé společnosti. Tato „restituce“ tedy zapadá do pomalu se vytvářející mozaiky fašizace společnosti. Ta se skládá nikoliv z otevřených projevů fašistických myšlenek, nýbrž z plíživých, populistických a v jádru reakčních myšlenek. Antikomunismus, rasismus, xenofobie a potom samozřejmě „pozitivní“ výrazy: „tradiční rodina“ (tou nejtradičnější jsou pravěké kmeny, ta buržoazní existuje maximálně 200 let), „vlastenectví“ (myšlen nacionalismus, v čemž je obrovský rozdíl) a samozřejmě „víra v boha“, v onoho boha, který nenávidí všechny ty, kteří mají jiný názor, sexuální orientaci a, podle výkladu, i barvu kůže. Toho boha, který se vůbec nezabývá nějakými válkami, při kterých umíraly desítky milionů lidí. Toto vše je třeba vzít v úvahu. Národ má oprávněný vztek a pocit bezmoci, ovšem zavržení buržoazních praktik je pouze první krok k uvědomělosti. Teprve až se proletariát stane třídou pro sebe a nebude pouze třídou o sobě, tedy pochopí, proti čemu bojuje a za co, teprve tehdy bude schopen proti těmto útokům na svá práva aktivně bojovat. Proto stejně jako většina občanů ČR i my odmítáme církevní restituce. Nedovolme, aby katolická církev opět dostala zpátky moc, kterou v dějinách zneužila a připravila tím o život mnoho lidí po celém světě. Tarik Muhič a Petr Kračmar