Odkaz Velkého října je nezničitelný

7. listopadu (podle starého ruského kalendáře 25. října) roku 1917 povstal ruský proletariát vedený bolševickou stranou v čele s V. I. Leninem, aby svrhl vládu buržoazie a v ozbrojeném povstání vydobyl politickou moc. Výstřel z křižníku Aurora dal signál k útoku na Zimní palác, v němž sídlila Prozatímní vláda. Ke zteči došlo před půlnocí. Po druhé hodině v noci na 8. listopad byl Zimní palác dobyt a členové Prozatímní vlády zatčeni. Z Aurory bylo vysíláno provolání Vojenského revolučního výboru nazvané Občanům Ruska, v němž se mj. uvádělo: „Prozatímní vláda je svržena…Státní moc přešla do rukou orgánu petrohradského sovětu dělnických a rolnických zástupců Vojenského revolučního výboru, který stojí v čele petrohradského proletariátu a posádky.“ (Dějiny občanské války v SSSR, Praha, 1948, s. 184) Ve Smolném mezitím jednal II. všeruský sjezd sovětů. Po oznámení, že Zimní palác byl dobyt, schválil sjezd provolání K dělníkům a rolníkům. V něm se pravilo: „Sjezd se usnáší: všechnu moc v kraji přejímají sověty dělnických, vojenských a rolnických zástupců, které musí zajistit opravdový revoluční pořádek.“ (Dějiny občanské války v SSSR, Praha, 1948, s. 221) V provolání byl obsažen požadavek okamžitého demokratického míru, předání statkářské a klášterní půdy rolnickým výborům, dělnická kontrola výroby, zajištění práva na sebeurčení národů, úplná demokratizace armády. Sjezd vyzval vojáky na frontách, aby bránili revoluci před imperialistickou agresí, dokud nová sovětská vláda neuzavře mír. Večer 8. listopadu pak sjezd projednal první dekrety sovětské moci: dekret o míru, dekret o půdě a dekret o vytvoření sovětské vlády. Předsedou rady lidových komisařů se stal V. I. Lenin. První socialistická revoluce v dějinách zvítězila. Říjnová revoluce východiskem z všeobecné krize kapitalismu Říjnová revoluce v Rusku byla revolučním východiskem z všeobecné krize kapitalismu, jež vehnala lidstvo do masakru první světové války. Válkou bylo postiženo více než 30 milionů lidí - buď zemřeli, nebo doplatili na válku svým zdravím. Velká část vojáků nabyla takových zkušeností, že se staly traumatem jejich dalšího života. Lidé se cítili zrazeni a podvedeni, ztráceli iluze, víru v cokoli. Válka si vyžádala rovněž obrovské materiální prostředky. Přímé výdaje dosáhly 180 miliard dolarů, nepřímé 151 miliard dolarů. Celkové škody dosáhly výše 338 miliard dolarů. Tragédie první světové války signalizovala, že kapitalismus je historicky zralý k pádu. Podrobnou analýzu vývoje kapitalismu na počátku XX. století provedl V. I. Lenin. Ve své práci Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu dospěl k závěru, že kapitalismus dospěl do svého imperialistického stadia, které se stává předvečerem proletářských revolucí. Vzhledem k tomu, že se kapitalismus ve svém imperialistickém období vyvíjí nerovnoměrně, je možné, aby socialistická revoluce zvítězila nejprve v nejslabším článku imperialistického řetězce, nikoli nezbytně tam, kde je kapitalismus vyspělejší. Tím tvůrčím způsobem rozvinul K. Marxe a B. Engelse, kteří předpokládali, že revoluce zvítězí nejprve v několika kapitalisticky nejvyspělejších zemích, což odpovídalo podmínkám tehdejšího vývojového stupně kapitalismu - kapitalismu volné soutěže. Lenin rovněž propracoval otázku přerůstání buržoazně demokratické revoluce v revoluci socialistickou, otázku národnostní, která rovněž může být vyřešena pouze ve spojitosti a na podkladě socialistické revoluce, a otázku rolnickou, jejíž správné řešení mělo velký význam pro úspěšný průběh socialistické revoluce v Rusku. Převzetí politické moci proletariátem Hlavní otázce socialistické revoluce, tj. její náplni, se Lenin věnoval v práci Stát a revoluce, kterou psal v Razlivu v létě 1917, tedy na prahu 3. ruské revoluce. V. I. Lenin v této své práci ukázal, že hlavním obsahem socialistické revoluce je diktatura proletariátu. Diktatura proletariátu je nástroj socialistické revoluce, její orgán, její nejdůležitější opora, která je vytvořena proto, aby byl potlačen odpor svržených vykořisťovatelů, aby revoluce byla dovedena do konce, aby revoluce byla přivedena k úplnému vítězství socialismu. Porazit buržoazii a svrhnout její moc může revoluce i bez diktatury proletariátu. Avšak zlomit odpor buržoazie, udržet vítězství, organizovat společenské proměny a jít dále k definitivnímu vítězství revoluce už nemůže, nevytvoří-li na jistém stupni svého vývoje zvláštní orgán v podobě diktatury proletariátu jako svou hlavní oporu. Tato diktatura proti menšině představuje zároveň demokracii pro většinu společnosti. Jde tedy o historicky nejvyšší formu demokracie. Ta je nutná po celou epochu přechodu lidstva od kapitalismu ke komunismu. V. I. Lenin k tomu poznamenává: „Přechod od kapitalismu ke komunismu je celá dějinná epocha. Dokud tato epocha neskončí, nezbytně zbývá vykořisťovatelům naděje na restauraci, a tato naděje se pak mění v pokusy o restauraci.“ (Lenin, V. I.: Proletářská revoluce a renegát Kautský, Praha, Svoboda 1980, s. 77) Historický vývoj plně potvrdil tuto pravdu leninismu. Vždyť právě revize diktatury proletariátu na tzv. všelidový stát, jež byla provedena na XXII. sjezdu KSSS v roce 1961 jako součást již dříve zahájené revize marxisticko-leninského učení o třídním boji, byla jednou z rozhodujících podmínek, které umožnily porážku socialistické revoluce. Do stejného soudku patří i představy současných iluzionistů o tom, že by komunisté měli usilovat o vytvoření všeobecně pluralitní společnosti. Tuto laboratorní chiméru vyvrací realita třídně rozděleného světa. V. I. Lenin si uvědomoval, že k úspěšnému provedení socialistické revoluce jsou nezbytné nejen objektivní podmínky, ale i podmínky subjektivní. Uvědomoval si, že se socialistická revoluce neobejde bez aktivního revolučního subjektu, tedy bez revoluční politické strany proletariátu, která bude vnášet do dělnického hnutí uvědomění a organizovanost, neboť pouze organizovaná třída proletářů vyzbrojená vědeckou teorií o společnosti je schopna socialistickou revoluci uskutečnit a rozvíjet. Avantgardní role komunistické strany Historie potvrdila pravdivost tohoto pojetí revoluční strany. Naopak revize Leninova paradigmatu revoluční strany, která přeměnila komunistickou stranu ze strany dělnické třídy na jakýsi konglomerát strany všeho lidu, byla další skutečností, jež přispěla k porážce socialistické revoluce. Rovněž tvrzení, že se Leninovo pojetí komunistické strany v současnosti již vyčerpalo a že je nutno usilovat o paradigma nové v podobě strany plnící roli jakéhosi informačního servisu, je falešné. Toto „nové“ paradigma degraduje komunistickou stranu z role předvoje dělnické třídy do role strany, která je ve vleku živelného hnutí. Tím se však odsuzuje dělnická třída a ostatní vykořisťovaní k tomu, aby byli nástrojem v rukou buržoazie. Ono údajně „nové“ paradigma komunistické strany je ve skutečnosti starým paradigmatem stran II. internacionály. Bolševická strana připravila proletariát Ruska k uskutečnění socialistické revoluce a, což bylo v podmínkách Ruska zvláště důležité, získala pro revoluci masy rolnictva. Rolníci se tak stali spojenci proletariátu v revoluci. Ve vztahu k rolnickým masám volili bolševici pružnou taktiku. Zatímco v buržoazně demokratické revoluci usilovali o vytvoření svazku proletariátu se všemi rolníky, v přípravě socialistické revoluce usilovali o vytvoření svazku proletariátu s drobnými rolníky a o neutralizaci kolísavých vrstev středních rolníků. Po upevnění základů socialistické revoluce pak usilovali o vybudování pevného svazku proletariátu nejen s drobným, nýbrž i se středním rolníkem. VŘSR byla názorným příkladem dokonalého propojení taktiky revoluční strany s naplňováním jejího strategického cíle. Taktika bolševiků vycházela z konkrétní historické situace, zároveň však v sobě skrývá řadu prvků s nadčasovým charakterem. Jaké byly hlavní stránky taktiky bolševiků v období příprav Října? 1. Strana se opírala ve svém boji o živelný rozmach masových akcí revolučního hnutí, vnášela do něj organizovanost, vytvářela prostor pro získávání vlastních zkušeností mas tak, aby se masy na podkladě těchto zkušeností přesvědčily o správnosti politiky strany. Strana touto taktikou budovala postupně masovou politickou armádu pro Říjnové povstání a v tomto procesu získala vedoucí postavení. 2. Svoje vedoucí postavení v revolučním hnutí strana vytvářela tím, že usilovala o izolaci kompromisních stran, neboť nejnebezpečnější sociální oporou nepřátel revoluce v době blížícího se revolučního střetu jsou právě kompromisnické strany. Bez izolace těchto stran není možné svrhnout nepřítele, proto hlavní úsilí strany v období přípravy revoluce bylo zaměřeno na odtržení širokých mas pracujícího lidu od těchto stran. Období mezi únorovou revolucí a VŘSR je obdobím boje mezi esery a menševiky na jedné straně a mezi bolševiky na straně druhé. O výsledku tohoto boje se rozhodovalo během dvojvládí i kerenštiny, při zdráhání eserů a menševiků konfiskovat statkářskou půdu, v boji eserů a menševiků za to, aby pokračovala válka, v době červencové ofenzivy ruských vojsk a při červencových událostech v Petrohradě i během kornilovského povstání. 3. Politika odtržení širokých mas dělnictva a rolnictva od eserů a menševiků byla prováděna ve formě revolučního hnutí mas za vládu sovětů, bojem za přeměnu sovětů z orgánů mobilizace mas v orgány povstání, v orgány moci, v aparát nového proletářského státu. Heslo „Všechnu moc sovětům!“ prošlo dvěma obdobími vývoje: a) V období dvojvládí sledovalo rozbití bloku menševiků a eserů s kadety, ustavení sovětské vlády skládající se z menševiků a eserů, neboť sověty byly tehdy esersko-menševické, právo svobodné agitace pro opozici (tj. bolševiky) a volný boj stran v sovětech s tím, že se bolševikům podaří získat sověty a změnit složení sovětské vlády pokojným rozvíjením únorové revoluce. Červencové události v Petrohradě však tento vývoj ukončily. b) V období po porážce kornilovského povstání sledovalo uvedené heslo přechod moci do rukou bolševiků, neboť sověty byly už ve své většině bolševické. Heslo „Všechnu moc sovětům!“ nyní znamenalo přiblížení revoluce k diktatuře proletariátu s pomocí povstání. Význam taktiky přeměny sovětů v orgány státní moci spočíval v tom, že tato taktika odvracela masy pracujícího lidu od imperialismu, demaskovala menševiky a esery jako nástroj imperialismu a vedla masy přímou cestou k diktatuře proletariátu. 4. Strana dbala na to, aby se masy samy přesvědčily na podkladě vlastních zkušeností o správnosti její politiky, kterou odrážela stručná hesla. Dovedla správně určit cesty a obraty, které přirozeným způsobem přivádějí masy k heslům strany. Taktika bolševiků tedy nesměšovala vedení strany s vedením mas, nýbrž jasně rozlišovala mezi vedením strany a vedením mas. Názorným příkladem uplatnění této taktiky může být postup bolševiků ve vztahu k buržoaznímu, ústavodárnému shromáždění. Idea ústavodárného shromáždění byla jednou z nejpopulárnějších idejí v širokých masách obyvatelstva. Heslo neprodleného svolání ústavodárného shromáždění usnadňovalo tuto ideu v očích lidových mas zdiskreditovat. Bylo nutno přivést tyto masy až na práh ústavodárného shromáždění s jejich požadavky půdy, míru a vlády sovětů, které byly obsaženy v Deklaraci práv pracujícího a vykořisťovaného lidu, již ústavodárné shromáždění odmítlo, aby se na podkladě vlastních zkušeností přesvědčily o kontrarevoluční povaze ústavodárného shromáždění a o nutnosti jeho rozehnání. Taková byla tedy taktika ruských bolševiků, jež připravila masy vykořisťovaných k úspěšnému završení strategického cíle strany - dobytí politické moci proletariátem. Říjnová revoluce prolomila jednotnou frontu světového imperialismu, podnítila sociální hnutí vykořisťovaných a národněosvobozenecký boj podmaněných národů, zahájila novou epochu světových dějin - epochu přechodu lidstva od kapitalismu k socialismu. Vytvoření Komunistické internacionály Říjnová revoluce zrodila mezinárodní komunistické hnutí, v němž našel princip proletářského internacionalismu konkrétní podobu ve vytvoření Komunistické internacionály (1919 - 1943). Kominterna napomáhala komunistickým stranám zbavovat se sociálnědemokratických přežitků, napomáhala jim osvojovat si tvůrčím způsobem zkušenosti bolševické strany. V tomto procesu bolševizace vychovala Kominterna řadu významných osobností mezinárodního dělnického hnutí, jakými byli např. J. Dimitrov, K. Gottwald, A. Gramsci, W. Pieck, E. Thälmann, M. Thorez, P. Togliatti a jiní. Činnost Kominterny nebyla prosta dílčích chyb. Avšak hlavní úsilí její činnosti bylo zaměřeno na formování mezinárodního revolučního subjektu dějin. V tom také spočívá její nejvýznamnější pozitivní role. A právě pro tuto svou pozitivní roli stává se dnes terčem kritiky nejrůznějších transformačních intelektuálů v komunistickém hnutí, usilujících o vykořenění komunistické podstaty z komunistického hnutí. Zásadní odlišnost VŘSR od revolucí buržoazních Říjnová revoluce se zásadně lišila od revolucí buržoazních a to zejména v těchto skutečnostech: 1. Buržoazní revoluce začíná v době, kdy již v lůně feudalismu dozrála výrobní základna kapitalismu, která se v něm dlouhodobě vytvářela, a spolu s ní se šířily a sílily kapitalistické výrobní vztahy. U socialistické revoluce je tomu obecně jinak. V rámci kapitalismu se sice vytvářejí objektivní i subjektivní podmínky pro socialistickou revoluci, to se však děje při plné vládě kapitálu. Socialistické výrobní vztahy odvíjející se od společenského vlastnictví výrobních prostředků jsou zásadně protikladné kapitalistickým, nemohou tedy vznikat a vyvíjet se v rámci kapitalismu. Proletariát, nositel socialistické revoluce, si nemůže uvnitř kapitalismu vytvářet ekonomickou základnu, která by mu umožňovala vytlačovat buržoazii od moci. Za kapitalismu může vzniknout jen materiálně technická základna socialistické revoluce, s níž se výrobní vztahy kapitalismu musí dostat do přímého rozporu. 2. Z výše uvedeného vyplývá, že politická revoluce buržoazní revoluci završuje, tzn., uvádí do souladu politickou moc buržoazie s již existující buržoazní ekonomikou, kdežto u socialistické revoluce je politická revoluce počátkem, který proletariátu a jeho spojencům otevírá cestu k přebudování staré, kapitalistické ekonomiky a k zorganizování ekonomiky nové, socialistické. Politická revoluce tedy umožňuje podbudovávat politickou moc proletariátu vlastní ekonomickou základnou. 3. Buržoazní revoluce se omezuje na vystřídání jedné vykořisťovatelské třídy druhou vykořisťovatelskou třídou, proto nepotřebuje rozbíjet starý státní aparát. Socialistická revoluce poprvé v dějinách odstraňuje vykořisťování člověka člověkem. Proto hegemon socialistické revoluce - proletariát, vedený svou revoluční stranou, musí rozbít buržoazní státní aparát a nahradit jej novým státním aparátem - diktaturou proletariátu. 4. Buržoazní revoluce narůstaly živelně, bez jasného předchozího plánu. Programové představy se vyznačovaly abstraktností a iluzorností. Socialistická revoluce je od Marxových dob teoreticky zdůvodněna a na její přípravě se pracovalo řadu let. Subjekt socialistické revoluce - proletariát - byl na ni dlouhodobě připravován jak ideologicky, tak i organizačně. VŘSR nebyla tedy živelnou akcí, nýbrž akcí teoreticky a organizačně připravenou dlouhodobou činností bolševické strany a tou byla také politicko-organizačně zvládnuta. Ve světle uvedených kvalitativních odlišností socialistické revoluce od revolucí buržoazních neobstojí snaha některých současných intelektuálů vytvářet prostou analogii mezi buržoazní a socialistickou revolucí a na tomto základě řadit VŘSR k revolucím „prvního typu“, tj. k revolucím nejen před Velkou francouzskou buržoazní revoluci, nýbrž dokonce před anglickou buržoazní revoluci, tedy k pouhému náběhu k plné, zralé socialistické revoluci. Náběhy k socialistické revoluci nejsou obecně za kapitalismu možné právě proto, že se v kapitalismu nemůže vytvořit částečná ekonomika socialismu jako základna pro částečnou politickou moc proletariátu. O nábězích k socialistické revoluci v kapitalismu lze uvažovat pouze ve zvláštních případech. Zvláštním případem může být např. situace, kdy vnější podmínky zabrání intervenci proti socialistické revoluci, přičemž vnitřní síly buď nebudou ještě tak silné, nebo nebudou nuceny spěchat, neboť se budou moci opřít o podporu a pomoc vítězných socialistických revolucí v jiných zemích. Typickou ukázkou těchto zvláštních případů může být příklad lidových demokracií po druhé světové válce v zemích, kde se prosadil vliv vítězného SSSR. VŘSR měla sice vedle obecných rysů socialistické revoluce i celou řadu zvláštností, ne však takových, které by ji opravňovaly zařadit mezi „první typy“ (viz Pavlík, K.: Ransdorf a VŘSR, Názory SKK, roč. 8, č. 2) Otázka řazení VŘSR do dynamiky historického vývoje má zásadní teoretický a politický význam. Není náhodou, že se snaha zařadit VŘSR k revolucím „prvního typu“ začala prezentovat zejména po vítězných buržoazních kontrarevolucích v Evropě na přelomu osmdesátých a devadesátých let XX. století. Politická reakce potřebovala a potřebuje zpochybnit vše, co bylo a je spjato s revolučním přetvářením kapitalistického světa. V tom jí napomáhají i intelektuálové tzv. „moderní levice“. Porážka socialismu v Evropě zdánlivě podpírá jejich myšlenku o předčasnosti VŘSR. Mohou oprašovat teorii renegáta Kautského o ultraimperialismu, tedy o tom, že socialistická revoluce bude možná, až se vytvoří jednotný celosvětový imperialismus. Teze o předčasnosti VŘSR umožňuje jejím tvůrcům zpochybnit nutnost diktatury proletariátu jako klíčového politického aspektu socialistické revoluce, obsahuje přímou kritiku socialistického vývoje v SSSR, implicitně odmítá charakteristiku soudobé epochy, evokuje myšlenku o nevyhnutelnosti porážky tohoto socialistického experimentu. Hlavním smyslem teze o předčasnosti VŘSR je odmítnutí leninismu jako marxismu epochy imperialismu a proletářských revolucí, popření úlohy komunistického hnutí a jeho politiky a ospravedlnění politiky sociální demokracie jako politiky „realistické“ a jedině správné. Vítězství VŘSR znamenalo vítězství leninismu nad sociáldemokratismem Jestliže vítězství VŘSR znamenalo vítězství leninismu nad sociáldemokratismem, má porážka socialismu v Evropě znamenat - podle intelektuálů „moderní levice“ - vítězství sociáldemokratismu nad leninismem. Povrchnost a účelovost uvedeného pohledu však vyvrací historický vývoj. Ten zřetelně ukazuje, že porážka socialismu v Evropě nebyla plodem Října 1917, nýbrž plodem anti-Října 1956 a let následujících. Porážkou socialismu v Evropě nebyl poražen leninismus, nýbrž sociáldemokratismus, jemuž dal anti-Říjen zelenou. Porážka socialismu v Evropě v praxi potvrdila, že jakýkoli odklon od leninismu směrem k sociáldemokratismu vede k porážkám revolučního procesu. Z rozboru konkrétních historických period vyplývá, že důsledné uplatňování leninismu v politické praxi vedlo k revolučním proměnám společnosti, k progresivnímu růstu spirály historického vývoje. Porevoluční Rusko prošlo navzdory občanské válce, kterou zahájili vnitřní odpůrci revoluce, navzdory intervenční válce, kterou proti Rusku vedlo 14 imperialistických zemí, navzdory všem pozdějším zoufalým pokusům poražené reakce cestu nebývalého rozvoje. Jeho dynamiku obrazně vystihl J. Fučík v názvu jedné ze svých knih o Sovětském svazu - V zemi, kde zítra znamená již včera. Vytvoření Svazu sovětských socialistických republik roku 1922 zasadilo současně těžkou ránu metodě buržoazního nacionalismu jako jediné metodě osvobození utiskovaných národů, založené na odlučování jednoho národa od druhého, znesváření národů, stupňování národní nevraživosti mezi pracujícími různých národů. Ukázalo se, že je možná proletářská metoda osvobození utiskovaných národů, založená na bratrském svazku dělníků a rolníků nejrůznějších národů, vytvořeném na zásadách dobrovolnosti a internacionalismu. Existence Svazu sovětských socialistických republik byla předobrazem budoucího sjednocení pracujícího lidu všech zemí v jednotném světovém hospodářství. Tento předobraz sjednocování světa práce, usilující o všestranný rozvoj člověka bez ohledu na to, z kterého národa pochází, ostře kontrastuje s tzv. globalizací, tedy se sjednocováním světa kapitálu, které v evropských rozměrech vykrystalizovalo do podoby Evropské unie. V procesu globalizace jde totiž o to, aby byl člověk podřízen kapitálu, aby se stal pouhým nástrojem pro rozmnožování kapitálu v celosvětovém měřítku. Sovětský model socialismu nebyl příčinou porážky reálného socialismu Ve světle historických skutečností neobstojí teze o tom, že sovětský model socialismu byl příčinou porážky reálného socialismu. A který sovětský model to hlasatelé této teze mají na mysli? Model válečného komunismu, nebo model nové ekonomické politiky, model urychlené industrializace, či model rychlého růstu spotřeby? Anebo to snad byl model vyspělého socialismu? To se od hlasatelů oné nevědecké teze nedovíme. Impozantní výsledky dosažené praktickou realizací leninismu v konkrétních historických podmínkách meziválečného Sovětského svazu jsou přímo nestravitelným soustem pro intelektuály tzv. „moderní levice“. A tak toto období zahlcují pomluvami a razí myšlenku o tom, že se v SSSR etabloval stalinistický režim narušování tvůrčích sil a produktivních potencí, teroru a nenávisti. Ti, kdož znají fakta, se nutně musí ptát, o jakémže narušování tvůrčích sil a produktivních potencí to tito intelektuálové hovoří, jestliže se v období 1928 až 1940 zvyšovala průmyslová výroba v SSSR v průměru o 11 % ročně, jestliže se hrubá základní hodnota v průmyslu zvedla ze 34,8 mld. rublů v roce 1928 na 75,7 mld. rublů v roce 1933 (ve stejné době se světový kapitalismus zmítal v hluboké hospodářské krizi a tvůrčí síly mezinárodního kapitálu byly zaměřeny na ničení výsledků produktivního úsilí lidské práce) a ze 119 mld. rublů v roce 1937 na 170 mld. rublů v roce 1940, jestliže produktivita práce v zemědělství vzrostla v letech 1928 až 1940 o 17 %, jestliže k roku 1939 poklesla míra negramotnosti na 20 %, ačkoli v roce 1928 činila 56 %, a tak bychom mohli ve výčtu konkrétních čísel pokračovat. (viz Azad, B.: Hrdinská bitva a hořká porážka, OREGO 2003.) Ano, toto období provázely i problémy. Nejednalo se však o problémy úpadku, nýbrž o problémy růstu. Otázka teroru a nenávisti je prezentována jako jeden ze smyslů existence stalinistického režimu, tedy leninismu, ne jako důsledek příčiny, jako reakce na aktivní odpor vnitřních nepřátel revolučního přetváření společnosti, kteří za pomoci kapitalistického zahraničí usilovali o zvrat vývoje k předrevolučním poměrům. V. I. Lenin v této souvislosti poznamenává: „Úplné odstranění tříd je dílem dlouhodobého, svízelného a úporného třídního boje, který po svržení moci kapitálu, po rozbití buržoazního státu, po nastolení diktatury proletariátu nezmizí (jak se domýšlejí prázdní mluvkové starého socialismu a staré sociální demokracie), nýbrž jen mění své formy a stává se v mnoha směrech ještě urputnějším.“ (viz Lenin, V. I.: Pozdrav maďarským dělníkům, Spisy, sv. 29, s. 382 - 386.) J. V. Stalin tuto stránku dále rozvádí: „Jde tu o to, že socialismus se zdarem útočí proti kapitalistickým živlům, že socialismus roste rychleji než kapitalistické živly, že specifická váha kapitalistických živlů vzhledem k tomu klesá, a právě proto, že specifická váha kapitalistických živlů klesá, větří kapitalistické živly smrtelné nebezpečí a zesilují svůj odpor. A zesílit svůj odpor mohou dosud nejen proto, že je podporuje světový kapitalismus, nýbrž také proto, že přes pokles jejich specifické váhy a přes snížení jejich relativního růstu ve srovnání s růstem socialismu - kapitalistické prvky přece jen absolutně rostou, a to jim skýtá jistou možnost shromažďovat síly k tomu, aby se stavěly na odpor růstu socialismu. Právě na tomto základě dochází v nynějším stadiu vývoje, za nynějších podmínek vzájemného poměru sil k zostřování třídního boje a k zesilování odporu kapitalistických živlů města a vesnice.“ (Stalin, J. V.: O pravé úchylce ve VKS(b), Spisy, sv. 12, s. 44) Revize teorie o třídním boji rozhodující podmínkou porážky socialismu Chruščovovo vedení KSSS však prohlásilo leninskou tezi o zostřování třídního boje při budování socialismu za chybnou a současně zrevidovalo marxistickou teorii třídního boje. V období mírového soužití států s rozdílným společenským zřízením zdůrazňovalo pouze jeho ideologickou formu a pomíjelo jeho formu ekonomickou a politickou. Gorbačovovo vedení KSSS tuto revizi dovršilo na XXVII. sjezdu KSSS v roce 1986 slovním zrušením třídního boje vůbec, neboť mírové soužití států s rozdílným společenským zřízením je prý obdobím vzájemné spolupráce těchto států při řešení všelidských úkolů. Tři roky po zakotvení uvedené revize třídního boje v nové redakci Programu KSSS se socialismus v SSSR i v zemích střední a jihovýchodní Evropy zhroutil. Historie ukázala, že revize marxisticko-leninské teorie o třídním boji podlomila revoluční bdělost a ostražitost dělnické třídy a jejích spojenců, ukolébala masy, dala třídnímu protivníkovi do rukou mocnou zbraň a stala se rozhodující podmínkou porážky socialismu v Evropě. Takové zkušenosti nám přináší historie. Avšak podle prázdných mluvků starého socialismu, dnes přetransformovaného do „moderní evropské levice“, kteří vyhlásili harmonii třídních zájmů, bylo zostřování třídního boje v meziválečném Sovětském svazu výmyslem J. V. Stalina, za což si Stalin, dle mluvků, zaslouží hluboké opovržení. „Stalinistický teror“ je přitom neustále zahalován clonou milionů mrtvých. Když byly v devadesátých letech XX. století zpřístupněny ruské archivy, ke slovu se začala dostávat fakta. Z nich např. vyplývá, že v lednu 1939, tj. v době, kdy tzv. „velké čistky“ dosáhly vrcholu, bylo v gulazích, pracovních koloniích a ve věznicích 2 022 976 vězňů. Z toho počet politických vězňů představoval 450 až 500 tisíc. Počet popravených v období, kdy v čele bolševické strany stál J. V. Stalin, činil 799 455 osob, tedy žádné miliony, a zahrnoval i ty, kteří ve dvacátých letech kolaborovali s intervenčními vojáky, ve čtyřicátých letech s německými nacisty a později se západními nositeli buržoazní demokracie. (viz Ondriaš, K.: Bohové současných mytologií, Bratislava, Eko-konzult 2001.) O faktech se mluvkové „moderní levice“ nezmiňují, protože nezapadají do jejich subjektivních myšlenkových konstrukcí, a pro svou krátkozrakost nevidí skutečné miliony mrtvých, které leží na oltáři kapitalismu. (viz Kolektiv autorů: Černá kniha kapitalismu, OREGO 2000, Brar, H.: Imperialismus, OREGO 2001 aj.) Správnost politiky VKS(b) vycházející důsledně z uplatňování teorie leninismu v konkrétních historických podmínkách byla stvrzena v ohni druhé světové války. Sovětský svaz byl schopen nejen zvrátit vývoj této války, ale i vyjít z Velké vlastenecké války jako vítěz. Vítězství SSSR ve druhé světové válce dynamizovalo světový revoluční proces Vítězství SSSR ve Velké vlastenecké válce dynamizovalo světový revoluční proces. V Evropě a v Asii se po 2. světové válce začala utvářet světová socialistická soustava, jež byla významně posílena roku 1949 vítězstvím socialistické revoluce v Číně. Současně se pod vlivem sílícího národněosvobozeneckého boje rozpadá světová koloniální soustava. V kapitalistických metropolích roste síla levicových vývojových tendencí. Všeobecná krize imperialismu se prohlubuje. To vše byly hmatatelné výsledky tvůrčího uplatňování leninismu v konkrétních historických podmínkách. Pud sebezáchovy imperialismu přivedl svět ke studené válce. Tato válka se stala formou třídního boje mezi oběma kvalitativně odlišnými světovými soustavami. Zachránci světového imperialismu si byli dobře vědomi toho, jaké smrtelné nebezpečí pro ně představuje leninismus. Byli odhodláni věnovat veškeré své bohatství na jeho zničení. Myšlenka zničení leninismu proto vystupuje do popředí i v tajném plánu Alana Dullese, který se stal základem ideové roviny světového imperialismu ve studené válce. (viz Kilev, M.: Chruščov a rozpad SSSR, OREGO 1999.) Od idey zničení leninismu se odvíjely i praktické politické kroky imperialismu, jakými byly Trumanova doktrína, Marshallův plán, vytváření vojensko-politických struktur NATO, SEATO, CENTO. Součástí těchto kroků bylo i rozvinutí aktivit tajných zpravodajských služeb. V. I. Lenin na počátku dvacátých let XX. století vyslovil následující myšlenku: „…v konkrétní, historicky neobyčejně specifické situaci roku 1917 bylo v Rusku snadné zahájit socialistickou revoluci, kdežto pokračovat v ní a dovést ji ke konci bude v Rusku obtížnější než v evropských zemích.“ (Lenin, V. I.: Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu, Praha, Svoboda 1949, s. 42-43) Lenin si uvědomoval, že vyrvat kořeny kapitalismu v Rusku nebude jednoduché vzhledem k tomu, že v ruské ekonomice má silné kořeny malovýroba a „…malovýroba plodí kapitalismus a buržoazii ustavičně, denně, každou hodinu, živelně a v masovém rozsahu…odstranit třídy,“ pokračuje Lenin, „znamená nejen vyhnat statkáře a kapitalisty…znamená také úplně odstranit malovýrobce zboží, ty však není možno vyhnat, není možno je potlačit, je třeba k nim najít správný poměr, je…nutno předělat a převychovat jen velmi dlouhou, pomalou a obezřetnou organizátorskou prací.“ (Lenin, V. I.: Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu, Praha, Svoboda 1949, s. 9 a 26) Přestože sovětské pětiletky otevíraly cestu rychlému růstu velkovýroby, psychologie malovýrobce v sovětské společnosti přežívala. Vůči fenoménu malovýroby nebyla přirozeně imunní ani dělnická třída, ani komunistická strana. Tento fenomén vytvářel dlouhodobě podhoubí pro formování pravé úchylky uvnitř komunistické strany. Chruščovovsko-gorbačovská antileninská úchylka v KSSS a porážka socialismu Vznik Chruščovovy pravé úchylky uvnitř VKS(b) po 2. světové válce nebyl tedy jevem nikterak náhodným. Tendence k pravé úchylce uvnitř VKS(b) se objevovaly rovněž v meziválečném období. Uvedenou problematikou se zabýval i ÚV VKS(b) v dubnu roku 1929 v souvislosti s Bucharinovou skupinou. Nebezpečí pravé úchylky spočívalo v tom, že nedoceňovala sílu třídního protivníka, sílu kapitalismu, že neviděla nebezpečí obnovy kapitalismu, nechápala složitý způsob vedení třídního boje za diktatury proletariátu. J. V. Stalin v této souvislosti poznamenal: „Je nesporné, že by vítězství pravé úchylky v naší straně uvolnilo síly kapitalismu, podrylo revoluční pozice proletariátu a zvýšilo vyhlídky na obnovení kapitalismu v naší zemi.“ (Stalin, J. V.: O pravém nebezpečí ve VKS(b), Spisy, sv. 11, s. 226) Na XIX. sjezdu VKS(b) v roce 1952 byla strana přejmenována na KSSS. Z nového názvu bylo již vypuštěno označení strana bolševiků. Změna názvu strany jako kdyby předznamenala změnu politického kurzu nového vedení strany, které nastoupilo po smrti J. V. Stalina v roce 1953. Chruščovovo vedení KSSS začalo postupně opouštět politiku důsledného naplňování leninismu v konkrétních historických podmínkách a soustřeďovalo síly k rozhodujícímu obratu politiky KSSS. Tento obrat byl proveden na tajném zasedání delegátů právě ukončeného XX. sjezdu KSSS, kde nejvyšší představitel KSSS pod hlavičkou kritiky „kultu osobnosti“ J. V. Stalina zaútočil na politiku VKS(b), na politiku revolučního boje o socialismus, tedy na politiku leninismu. Chruščovův útok na leninismus, pokrytecky vedený pod heslem návratu k Leninovi, byl v naprostém souladu s tajným plánem Alana Dullese. Anti-Říjen si podal ruce s antikomunismem. Rok 1956 znamená tedy vítězství pravé úchylky v KSSS. Revoluční pozice proletariátu byly podkopány. Uvnitř SSSR se uvolnily rozkladné procesy menševismu, jež zvyšovaly vyhlídky na znovuvzkříšení kapitalismu v zemi. Tyto procesy narušily rovněž princip proletářského a socialistického internacionalismu a vedly k rozpadu jednoty mezinárodního komunistického a dělnického hnutí. Světový revoluční proces byl podlomen. Rozkladné procesy nalezly svého naplnění v Gorbačovově perestrojce, jež byla usměrňována agenty západních zpravodajských služeb. V ní vyvrcholila zrada Velké říjnové socialistické revoluce. Světový imperialismus jásal nad pádem „komunismu“. Radost z vítězství imperialismu však připomínala veselí cestujících na palubě potápějícího se Titaniku. Přes své dočasné vítězství nemůže kapitalismus, byť by se snažil sebevíc, nabýt rovnováhy a stability, jakou měl před Říjnem 1917. Kapitalismus se může částečně stabilizovat, může racionalizovat a modernizovat svou výrobu, může svěřit správu země do rukou fašistů, může dočasně zdeptat dělnickou třídu, a přesto již nenabude jistoty a klidu. Zrada Října 1917 totiž neodstranila rozpory světového imperialismu. Ve světě dál narůstají rozpory mezi progresivními a regresivními vývojovými tendencemi společenského života. Dál se zostřuje rozpor mezi kapitálem a prací. Dál rostou rozpory mezi skupinami imperialistických států. Dál se prohlubují rozpory mezi imperialistickými metropolemi a bývalými koloniemi. Kapitalistický svět roku 2012 je světem hluboké hospodářské krize. Kapitalistický svět roku 2012 je světem 200 milionové armády nezaměstnaných a 900 milionové armády pracujících, kterým jejich práce nezajistí ani obživu. (Zpravodajství televize JOJ, 14. 10. 2012.) Kapitalistický svět roku 2012 je světem válečných ohnisek, která hrozí přerůst v celosvětový konflikt. Kapitalistický svět roku 2012 nenabízí většině obyvatel pozitivní perspektivu. Jedinou perspektivou kapitalistického světa je zhoršování podmínek života vykořisťovaných. Soukromé vlastnictví výrobních prostředků strhává společnost do univerzální krize, jež zasahuje i přírodní rámec historického prostředí, a hrozí přerůst do všeobecné katastrofy naší planety. KSČM pod Filipovým vedením je k živoucí inspiraci Velkého října hluchá a slepá Zabránit této katastrofě může jen opětovná progresivní kvalitativní přeměna kapitalistické společnosti socialistickým směrem. A právě v tomto ohledu stává se Velká říjnová socialistická revoluce živoucí inspirací pro revoluční síly dneška. KSČM pod Filipovým vedením je však k této živoucí inspiraci hluchá a slepá. Vedení strany prožívá euforii z volebních výsledků do krajských zastupitelstev a senátu. Pro tuto euforii nevidí, že hlasy odevzdané KSČM nejsou hlasy programu, nýbrž hlasy protestu a to pouze z 35 % základny voličů. 65 % voličů rezignovalo na tuto buržoazní „demokratickou“ hru, protože nevěří ani KSČM. VIII. sjezd KSČM v květnu roku 2012 totiž svými výsledky prohloubil protirevoluční, a tedy i antikomunistický charakter „komunistické“ strany. KSČM ignoruje orientaci na dělnickou třídu. KSČM odmítá vědeckou teorii marxismu-leninismu. KSČM odmítá organizační princip revoluční strany - demokratický centralismus. KSČM nahrazuje princip proletářského internacionalismu principem selektivního prakticismu. KSČM je ideově, organizačně i akčně bezzubá. VIII. sjezd KSČM stal se tak slavnostní předehrou k pochodu, jenž by se dal přirovnat k ruskému tažení Napoleonových vojsk roku 1812 na Moskvu. Velitelský sbor této armády tvoří povětšinou zpanštělé subjekty, jimž jde jen o kariéru a zisk, plynoucí jim z jejich funkcí a míst v dozorčích radách. Velitelský sbor je prostoupen buržoazními konfidenty, kteří, plníce vůli své buržoazní třídy, vydávají rozkazy k dalšímu postupu armády. Nižší důstojníci, poddůstojníci a pěšáci slepě následují rozkazy svých představených, neboť jsou v zajetí ransdorfovských a hellerovských fantasmagorických vidin jakéhosi socialismu pro či v 21. století. Zřetelně připomínají ony blouznivce našich hor, postavy ze stejnojmenné knihy spisovatele Antala Staška, otce Ivana Olbrachta. Armáda táhne širokými ruskými pláněmi a hrstka komunistů, operujících uvnitř KSČM, může za této situace sehrávat snad jen úlohu tehdejších ruských partyzánů, snad může svými teoreticko-politickými konferencemi či jinými aktivitami připravit i nové Borodino, avšak v dalším postupu armády na Moskvu nezabrání. Historický pochod KSČM tedy končí, obrazně řečeno, v Moskvě. Definitivní tečku za tímto pochodem obstarají Malojaroslavce. Klíč k revoluční obrodě soudobé společnosti socialistickým směrem se za této situace může v našich poměrech zrodit jen tvůrčím rozvinutím kubánské cesty, tedy mimo rámec původní komunistické strany. Z iniciativy mladých komunistů již vznikl časopis Vzdor. Kolem tohoto časopisu, jehož předností je česko-slovenský rozměr, by časem mohlo vzniknout Hnutí vzdoru, jakási varianta Hnutí 26. července, které by na sebe vázalo stále více pauperizované lidové vrstvy českého a slovenského národa a uvědomovalo by samotné jádro tohoto lidového proudu - dělnickou třídou. Bez přímého spojení s ní by došlo k uvíznutí na mělčině. Avšak v přímém spojení s ní obnovila by se ona životodárná síla revolučního procesu, jež by časem přeměnila Hnutí vzdoru v politickou stranu dělnické třídy, která by se znovu stala předvojem vykořisťovaných a ponížených a nakonec je dovedla k vítěznému střetu se silami kapitalismu. Hvězda Října 1917 stane se pro ně pak zákonitě spolehlivým kompasem orientace v revoluční bouři opětovného zrodu nového světa. Čeněk Ullrich, Dialog č. 290, listopad 2012 Objednávky, připomínky, dotazy i své články do marxisticko-leninského měsíčníku „Dialog" můžete zasílat na adresu: Orego, Box 13, 257 26 Divišov, orego@orego.cz.