Stoupenec Pinocheta Zeman – levicový kandidát na prezidenta?

Militantního antikomunistu Miloše Zemana, dočasně skrývajícího svou pravou tvář ve snaze o získání podpory komunistů v kandidatuře na prezidenta ČR v přímé volbě v lednu 2013, se rozhodla bezvýhradně podpořit Komunistická strana Československa vedená Miroslavem Štěpánem a o jeho podpoře jedná i vedení Filipovy Komunistické strany Čech a Moravy. Za Zemana už se postavil např. poslanec Evropského parlamentu Vladimír Remek (nestraník za KSČM; ex KSČ), dělající svou současnou činností pouze hanbu své památce prvního a jediného československého kosmonauta. O tom, jaké názory zastává Miloš Zeman, vypovídá mimo jiné kniha Karla Hofmanna „Obžalován z vlastizrady“. Karel Hoffmann, bývalý dlouholetý člen ÚV KSČ a mj. předseda Ústřední rady odborů, perzekuovaný a krátce vězněný i přes svůj vysoký věk a špatný zdravotní stav současným protilidovým režimem, zde uvádí některé výroky Miloše Zemana (a dalších vůdců restaurovaného kapitalismu; ty nyní nechme bez povšimnutí) podporující žalářování a vraždění komunistů. Dále budu citovat z Hoffmannovy knihy bez komentáře. Vážený čtenář nechť si sám udělá úsudek, je-li možno o Miloši Zemanovi hovořit jako o „levicovém kandidátovi na prezidenta“, jak to činí Filipova klika, a mohou-li komunisté hodní toho jména tuto kreaturu podpořit. Miloš Zeman (tehdy jako předseda ČSSD): „Každý, kdo se dopustil vlastizrady tím, že se podílel na pozvání sovětské okupační armády, by měl být spravedlivě potrestán, nehledě na délku doby, která mezitím uplynula.“ (Rudé právo, 2. 8. 1995) M. Zeman – „Za ostudu pokládá předseda Poslanecké sněmovny a ČSSD Miloš Zeman to, že ještě 29 let po okupaci Československa armádami zemí Varšavské smlouvy nebyl potrestán nikdo z tehdejších politiků, kteří zradili a okupaci napomáhali.“ (Právo, 22. 8. 1997) U M. Zemana se musíme zmínit o tom, že ten se nespokojoval s voláním jen po procesech s „vlastizrádci“. O rok později již chce trestat také za „normalizaci“. „Já bych využil všech dokumentů... abych postihl v souladu s platnými nebo tehdy platnými zákony například všechny ty normalizátory po roce 1970.“ (Metro, 23. 11. 1998) To by ovšem znamenalo potrestat všechny aktivní funkcionáře všech organizací té doby, tedy dokonce i členy brigád socialistické práce, komplexních racionalizačních brigád, zlepšovatele a vynálezce, apod. Připomínám, že jen v odborech (ROH) pracovalo na jeden a půl milionu funkcionářů! V tomtéž roce se M. Zeman „zviditelnil“ i dalším výrokem. Při vystoupení na vzpomínkové akci před budovou Českého rozhlasu, když zkritizoval ostatní čs. účastníky moskevských jednání v srpnu 1968 a jejich podpis na tzv. moskevském protokolu, prohlásil, že „úctu si zaslouží tehdejší politik F. Kriegel, který jako jediný nepodepsal tzv. moskevský protokol, jenž měl upravit poměry v reformující se zemi podle představ Moskvy“. (Právo, 22. 8. 1998) Pro M. Zemana fakt, že F. Kriegel nepodepsal uvedený dokument, plně anuloval tak závažný „detail“, že (podle některých pramenů) byl agentem socialismu nepřátelských zahraničních tajných sil, že pracoval proti socialismu nejen v ČSSR, ale např. také na Kubě! Možná, že právě to ten vztah úcty naopak posílilo. Důvody tohoto hlubokého pozitivního vztahu M. Zemana k F. Krieglovi pochopíme teprve tehdy, když si uvědomíme, ke komu všemu M. Zeman obdiv projevoval. Podle jeho vlastních slov si mnoho let před tímto výrokem jeho úctu vysloužil i masový vrah Pinochet! V rozhovoru pro periodikum Demokrat, po vysokém ocenění zásluh Pinocheta o ekonomický rozvoj Chile, zvláště zdůraznil – „Potlačil komunismus. Za to mu budiž čest a sláva.“ (Demokrat, 4. 2. 1991) Nejde o to, že Zeman tímto hodnocením klame čtenáře. Pinochet totiž nepotlačil komunismus, protože nic takového v Chile nebylo. Vždyť komunismus nebyl ani v socialistických zemích, jak tedy mohl být v kapitalistické zemi. Ano, v Chile byl kapitalistický systém, ovšem zásluhou široké koalice Lidové jednoty byl režim demokraticky orientován. Protože v březnu 1973 Lidová fronta jednoznačně vyhrála volby, reakce se s tím nemohla smířit, a tak to vyřešila způsobem, který se v USA a jejich páté koloně v různých zemích světa (nejen v Latinské Americe!) již mnohokrát osvědčil – fašistickým pučem, provedeným velením armády. V Chile to spolehlivě, za pomoci prolitých potoků krve, zařídil generál Pinochet. Takže Pinochet nelikvidoval komunismus, on likvidoval „jen“ komunisty, což podle M. Zemana (stejně jako V. Bendy) bylo naprosto v pořádku, protože tím čelil možnému budoucímu nebezpečí podílu komunistů na moci. Jenže Pinochet nelikvidoval jen komunisty, on – stejně jako kdysi Hitler, Musollini, Franco, Suharto a jim podobní po celé planetě – vybíjel i další demokratické síly – členy Socialistické strany, včetně předsedy této strany, prezidenta republiky Salvadora Allenda (tedy strany, programově tak blízké ČSSD, které stál M. Zeman tolik let v čele), a dokonce i příznivce pravicové Křesťanské demokratické strany (tedy naopak blízké někdejšímu bojovníkovi proti komunistům v ČR – V. Bendovi). Nelze se vyhnout zamyšlení nad uvedenými postoji M. Zemana a jejich důsledky. Jestliže jásal nad tím, co v hromadné likvidaci komunistů i dalších levicových politiků dosáhl Pinochet a provolává mu čest a slávu, pak se nelze vyhnout ani otázce, jaký byl či je jeho vztah k lidem, kteří měli ještě daleko větší zásluhy na vybíjení komunistů, sociálních demokratů a jiných levicově orientovaných občanů. Nepatří jim podle přístupu M. Zemana také tomu odpovídající mnohonásobně větší čest a sláva? Přihlédneme-li k jeho ocenění Pinocheta za to, že vymýtil komunismus, pak je možno předpokládat, že je za odsouzení každého, kdo byl či je komunistou a nepřeběhl k současným politickým stranám jako on. Karel Hoffmann: Obžalován z vlastizrady, OREGO 2009, s. 143 – 145 Vybral a předmluvou opatřil Leopold Vejr