Reakce rudá vzteky!

Aby nebylo nedorozumění, úvodem zdůrazňuji, že nemíním vzteky rudou svou reakci, tedy odezvu, byť v současném protilidovém režimu pracujícímu člověku nezbývá než vzteky rudnout nebo zoufalstvím šedivět. Mám na mysli reakci jakožto „úsilí o udržení nebo obnovení překonaných nebo revolucí odstraněných názorů a společenského řádu; odpor společenské třídy v období jejího historického zániku proti nastupující revoluční třídě a proti účinkům revoluce; přeneseně zpátečnickou, protipokrokovou skupinu lidí, jejich názory a praktické úsilí o zadržení nebo likvidaci revolučního hnutí“ (Slovník cizích slov, SPN Praha 1971). Budu psát o reakcionářích, jejichž útoky míří po říjnových volbách se zvýšenou intenzitou na levicové strany a hnutí v čele s KSČM, ale i ČSSD, byť mnohé z těchto útoků směřují proti revolučnímu hnutí jen domněle, neboť KSČM ani ČSSD zdrcující většinou svých představitelů, činů a názorů dnes žádné revoluční hnutí nepředstavují. Všelijaké pravicové bojůvky se však zjevně domnívají opak a pořádají demonstrace a další nátlakové akce proti účasti zástupců KSČM v krajských radách, např. ve Zlíně (blahé paměti Gottwaldově), Českých Budějovicích či v Ústí nad Labem. Projevy antikomunistů přitom dávají najevo, že si tito duševní ubožáci skutečně myslí, že KSČM je stále touž stranou jako KSČ za Gottwalda, jen se tak nemůže (nebo nechce) navenek prezentovat. Takto však může smýšlet jen člověk o KSČM hluboce neinformovaný nebo zabedněný (Lenin používal výstižné slovo „tupohlavý“). V takovém pohledu na Filipovu stranu se dojemně shodují ODS, TOP09 či Mladí konzervativci, ale i „protirežimní“ Dělnická strana sociální spravedlnosti. Na protikomunistické demonstrace nosí odpůrci KSČM (a ČSSD) prapory se srpem a kladivem, všelijaké budovatelské transparenty či obrazy Lenina, Stalina, Gottwalda apod., nechtějíce vědět, že KSČM takové projevy (natož činy, které za těmito revolucionáři a jejich revoluční symbolikou stály) dávno odpískala a ústy i činy svého zrádného vedení odsoudila (již při svém vzniku, resp. ještě o něco dříve tak učinila její předchůdkyně KSČ...). Skutečně jsou vládci KSČM tak rafinovaní, že po více než 20 let kopou do marxismu a reálného socialismu, omlouvají se za nejlepší časy v dějinách českého a slovenského národa, zastánce marxismu-leninismu všemožně utlačují a odrazují a přitom vnitřně stále pomýšlejí na diktaturu proletariátu...? Demonstrující pravičáci zřejmě soudí, že ano, a tak např. v Ústí nad Labem jsme mohli vidět transparent se šesti hlavami Marxe, Engelse, Lenina, Stalina, Mao Ce-tunga a Oldřicha Bubeníčka, nového hejtmana Ústeckého kraje a současně předsedy krajského výboru KSČM. (Už ten Mao mi tam nějak nesedí, natož...) Režimní sdělovací prostředky útokům proti KSČM a celé formální levici nahrávají, resp. ještě je stupňují. „Týden“ např. uvedl 29. listopadu: „Nenáviděná radní z KSČM možná zváží rezignaci, je nemocná“. Takto vnucují čtenářům povinný pohled. To, že proti jihočeské radní pro školství Vítězslavě Bebarové vystoupilo maximálně několik set lidí, znamená ihned, že je „nenáviděná“. Proti předsedovi vlády Nečasovi a jeho ministrům vystoupily při různých protivládních a odborářských demonstracích už statisíce lidí a žádné sdělovací prostředky nepoužívají titulky jako „nenáviděný premiér Nečas“, „nenáviděný ministr Kalousek“ apod. Nejde nikterak o ojedinělý případ. Měšťácký tisk např. v anketách mezi „náhodně oslovenými chodci“ běžně vybírá studenty či podnikatele, kteří na otázky týkající se podpory komunistů odpovídají vždy negativně. Před volbami nejsou výjimkou články typu „Nevolte komunisty, vzkazují celebrity“. Všelijaké pochybné „hrůzy a zločiny komunismu“ jsou připomínány neustále, o zločinech kapitalismu a fašismu jako jedné z jeho forem se mlčí nebo jsou omlouvány. V této situaci je povinností všech pokrokově orientovaných občanů zastat se zástupců KSČM, ale i ČSSD a ostatní, byť třeba jen formální levice, proti ultrapravicovým a fašizoidním útokům. Nemůžeme ultralevě a rádoby revolučně sedět se založenýma rukama a mlčet, protože „nekomunistické KSČM se přece zastávat nebudeme“... Nejde nyní o to, že jako marxisté-leninovci jsme přesvědčeni, že koalice ČSSD s KSČM žádné pronikavé zlepšení nepřinesou a žádný obrat k socialismu už vůbec ne, ale o to, že reakce chce nátlakem zmařit výsledky svobodných a demokratických voleb, které jsou v mezích buržoazně demokratického režimu jednou z mála možností, jak neorganizovaní občané jako jednotlivci mohou ovlivnit domácí politickou scénu. I někteří nekomunisté si vážnost situace uvědomují. Martin Hekrdla napsal do Týdne 30. 11. článek „Země z řetězu utržená“, z něhož stojí za to citovat: „Viděno ze Západu, kde je v každé zemi aspoň jedna legální komunistická strana, zpravidla však aspoň tři najednou (a další desítky politických subjektů, které se ke komunismu výslovně hlásí), je naše středoevropské blbnutí nepochopitelné. Ještě si nanejvýš řeknou, že prostě ti Češi zažili vládu jedné strany, a tak se z toho - a ze svého "třetího odboje" - holt asi pomátli. Lionel Jospin, socialista a premiér Francie v letech 1998-2002 odpověděl svého času na interpelaci: "Jsem hrdý na to, že komunisté působí v mé vládě." Nevěděl by, která bije, kdyby mu z češtiny přeložili, že je u nás normální srovnávat komunismus s nacismem a dožadovat se "norimberského procesu" s "rudými". V pátek byly v českých denících k vidění nejméně tři čtenářské dopisy psané jako podle jediné šablony: umožnit Baborové funkci je prý totéž, jako schvalovat dohled nad školstvím členovi partaje, která posílala lidi do Osvětimi. Tohle normalizované uchopení "komunismu", blízkého v čase a ztělesněného v přítomnosti (zdaleka nejen Baborovou), je ve skutečnosti banalizací - v čase jakoby uzavřeného a dnes jen zdánlivě okrajového - nacismu. Antikomunisté fakticky takto banalizují - ať chtějí, nebo ne (jsem přesvědčen, že nechtějí) - nacistická zvěrstva, fašismus obecně.“ K tomu bych snad jen dodal, že sice na Západě (a nejen tam) je obvykle v každé zemi vícero legálních komunistických stran a organizací, ale žádná nemá zásadní vliv. Pokud by měla, je otázkou, zda by legální zůstala a za jakých podmínek. Perzekuce KS USA v 50. letech, kdy na rozdíl ode dneška něco znamenala, mnohé napovídá. Krom toho si nejsem, na rozdíl od Martina Hekrdly, tak jistý, že antikomunisté nechtějí banalizovat fašismus... Za citaci stojí i zbytek Hekrdlova článku, s nímž nemohu než souhlasit: Klement Gottwald „Vítězslava Baborová onemocněla. Tahle - tak tomu podivně říkají - "nemocenská dovolená" je zcela jasně psychický kolaps, výsledek hrubého nátlaku, jemuž je vystavena v této demokracii, v tomto právním státě, v typicky české tlačenici humanistů. Kdo si myslí, že její případná rezignace pomůže zchladit rozpálené hlavy, je vedle. Nejde totiž o Baborovou, ba ani o komunisty. Člověk nemusí být nezávislý politolog, aby věděl, co nápis "KSČSSD" v rukou dnešních demonstrantů přesně znamená: že u komunistů se energie této mobilizace nezastaví. Jde o útok na celou levici. Nejenom to! Podle okamžitých taktických potřeb lze frontu - vždycky to tak bylo - rozšiřovat. Po komunistech a "kryptokomunistech" bývají na řadě liberálové. Ti, kteří se prvních zvolených terčů v souladu se svým přesvědčením zastali. I ti, kteří mlčeli a mysleli si kdovíco (však je známe). Pak přijdou na paškál pravověrní konzervativci. Ti, kteří nezamlčí, i ti, kteří si jen pomyslí, že všichni jsme boží synové a nikdo z nás nežije bez hříchu. Logika z řetězu utržené politiky je neúprosná.“ Ano, dnes je třeba značné odvahy k politické angažovanosti i za nerevoluční KSČM a útokům (snad jen slovním – zatím?) musí čelit i všichni, kdo se vyslovují pro spolupráci s ní. Není přitom ani jeden politik, který by veřejně vystoupil s tak odvážným revolučním stanoviskem, jaká zastávala prvorepubliková KSČ. Přitom například následující slova Klementa Gottwalda z projevu v poslanecké sněmovně 16. prosince 1930 by sem patřila i dnes: „My ukazujeme pracujícím masám jedinou cestu, která je vyvede z nynější bídy a krize, cestu zničení celého kapitalistického systému, cestu boje o moc. Zároveň ukazujeme dělníkům a rolníkům, jak my budeme řešit krizi. Budeme ji řešit především tím, že vyvlastníme kapitalisty, velkostatky, banky a ovšem také bankovní konta sociálnědemokratických vůdců, Ořechovku, psí boudy (přepychové vily soc. dem. vůdců, pozn. LVE) a všechny ostatní rekvizity. Budeme řešit krizi tím, že takto bez náhrady vyvlastněný majetek boháčů, fabrikantů, bankéřů, velkoobchodníků a církví dáme do rukou pracujícího lidu, půdu dáme do rukou rolníků a zemědělských dělníků, fabriky do rukou dělníků. My u drobných rolníků zrušíme jejich dluhy a nelidské daně, dáme jim k dispozici stroje, aby mohli půdu, kterou bez náhrady dostanou, kolektivně obdělávat. Zrušíme všechny válečné dluhy, všechny reparace a podobné dluhy vůbec. Provedeme osvobození národů Československa. Konečně ozbrojíme dělnictvo, odzbrojíme buržoazii a potlačíme bezohledně každý pokus o kontrarevoluci, každý pokus o návrat ke kapitalistickému sytému.“ (Klement Gottwald, Spisy II, Svoboda, Praha 1951, s. 159-160) Taková byla KSČ za Gottwalda. S bolševickou teorií byla v souladu bolševická praxe, která přivedla československé komunisty a s nimi všechen pracující lid k vítězství. Jaká je dnešní KSČM? Na zaslepené ultrapravičáky při jejím hodnocení nedejte... Leopold Vejr