Gaza 2012: O užití a zneužití násilí a nenávisti Proč Izrael touží, aby jej Palestinci nenáviděli

Další masakr se rozvíjí v Gaze, největším vězení světa. Jsme obklopeni důvěrně známým žvaněním: „Právo Izraele se bránit“; „Legitimní právo Palestinců na odpor vůči okupaci (z roku 1967)“; „Kdo si začal tentokrát?“. Nejúskočnější je ale otřepaný refrén, jaký zpívá sbor, v němž je i president Obama, že násilí je zničující pro „mírový proces“, zaměřený na „řešení s dvěma státy“. Ačkoli bylo zaznamenáno, že jedinou motivací pro izraelskou vládu, v rozjezdu k lednovým volbám, je sjednotit voliče je sjednotit voliče, s rétorikou „není jiné volby“, v sázce tu je hlubší motivace - omezit obzory politické debaty a tím kontrolovat to, co by mělo být považováno za lakmusový papírek pro „realistické“, „umírněné“ a „rozumné“ hlasy. Válka je užitečná k tomu, že vášně, jež probouzí, lidem brání v kladení dvou základních otázek, jež musí být vysloveny, má-li být pochopeno jádro mlčení a násilí, jichž jsme svědky, a na oplátku má-li být neustále dosahováno pokroku k dosažení spravedlnosti a trvalého míru. První, jakým druhem státu je Izrael? Druhá, kdo jsou Palestinci, s nimiž je tento stát v konfliktu? Izrael byl založen jako židovský stát. Jeho instituce byly vždy formovány a udržovány tak, aby zajistily setrvalou existenci židovské většiny a charakteru. Podstoupení testu židovství opravňuje kohokoli k izraelskému občanství bez ohledu na to, kde ve světě žije. Navíc toto občanství přichází se svazkem politických, společenských a ekonomických práv, která zvýhodňují před těmi občany, kteří se coby Židé nekvalifikují. Tento vestavěný diskriminační předpoklad zdůrazňuje apartheidní podstatu státu. Ale apartheid není náhodným rysem Izraele. Už samo jeho vytvoření zahrnovalo nesmírnou nespravedlnost a utrpení. Ochrana a racionalizace tohoto vestavěného předpokladu brání vyslovování někdejších nespravedlností a zajišťuje jejich setrvání do budoucna. Je to předpoklad, jenž v záležitostech ústavního výkladu má přednost, a tudíž tu je uložení „důvodných“ omezení rovnosti občanství. Palestinci, se kterými jsme hovořili, jsou lidé žijící na Západním břehu a v Gaze. Nám vnucovaným dojmem je, že se konflikt týká kompromisu při vytýčení správné hranice mezi Izraelem a Palestinským státem. Jsme vedeni k tomu, abychom uvěřili, že přepažení do dvou států by uspokojilo obojí ryzí a realistické touhy po spravedlnosti a míru. V tomto pohledu je násilí v Gaze pouhé nesmyslné vybočení z jinak ušlechtilého mírového procesu. Pálení izraelské vlajky Ale Palestinci se ve skutečnosti skládají ze tří skupin. První, to jsou ti, jejichž rodiny pocházejí z území, jež byla okupována Izraelem v roce 1967 (Gaza a Západní břeh včetně Východního Jeruzaléma). Druhá, potomci přibližně sedmi set tisíc ne-Židů, kteří zakusili etnickou čistku v létech 1947-9, aby tak byla zajištěna židovská většina v novém židovském státě. Tato skupina je rozptýlená po světě, většinou v uprchlických táborech na územích okupovaných v roce 1967 a v sousedních státech. Izrael jim vytrvale odmítá jejich mezinárodně uznané zákonné právo na návrat. Většina v Gaze sestává z uprchlíků z vesnic, které jsou zahrabány pod izraelskými městy, jež vznikla jednoznačně pro židovské občany, místa, mezi nimiž jsou Ashkelon a Tel Aviv, zasažené raketami v současném konfliktu. Třetí skupina Palestinců, u nichž Izrael trvá na jejich nazývání eufemismem „izraelští Arabové“; jsou to ne-Židé, kteří se dokázali vyhnout etnické čistce z let 1947-49 a teď žijí jako druhořadí občané Izraele, státu, který rád tvrdí, že je „židovský a demokratický“. Do roku 1948 se území Palestiny rozkládalo od řeky Jordánu ke Středozemnímu moři. Násilí, jež od té doby tuto oblast neustále zasahuje, je přímým důsledkem události, jejíž podstatu, jak se zdá, je naše společnost odhodlána popřít. Násilí neustále propuká díky mlčení a opomíjení prosté pravdy, obklopující každou politiku rozdělování: že nespravedlnost, jež sužuje Palestinu, rozdělit nelze. Je to kvůli touze zachovat židovský stát, že za prvé, právní dualismus, jaký existuje na územích okupovaných v r. 1967, stejně jako hrůza „Rozdělující zdi“ teď převažují v politických proslovech o apartheidu, za druhé, že uprchlíci stále zůstávají vyhnanci, a za třetí, že skuteční i potenciální nežidovští arabští občané trpí a trpěli by diskriminací. Vize dvou států znamená, že zabudovaný apartheid uvnitř Izraele, a na oplátku nespravedlnost vůči dvěma skupinám Palestinců, se nikdy nestanou ústředním politickým problémem. Rozsah reakcí na současné krveprolití ukazuje, jak úspěšné bylo násilí při udržení legitimity Izraele zavedením politického zaměření čistě na jeho akce a ne na jeho podstatu. Tyto reakce udržují rozpravu, jež volá po kritice Izraele spíše než po jeho nahrazení rovnostářským politickým zřízením v celé historické Palestině. Izrael touží po tom, aby jej Palestinci nenáviděli. Vyprovokováním k násilí Izrael nejen zcela zvládl odvést střed pozornosti od své apartheidní podstaty. Dokázal také přesvědčit, jak kdysi zachytil Joseph Massad z Kolumbijské university, že má právo okupovat, zbavovat majetku a diskriminovat, a to tvrzením, že předpoklad apartheidu, jenž toto právo zakládá, by měl být uveden s ním a zdůvodněn coby přiměřený. Dovolil by někdo, aby bylo nárokování si práva tak silně ovlivňováno v apartheidu v Jižní Africe? Jak to přijde, že protiapartheidní a rovnostářské výzvy k neuznání izraelského práva na existenci jsou opomíjeny coby extremistické a nerealizovatelné? Jaký druh existenčních pout může za to, že svět vykazuje takovou slepotu a pokles soucitu? Nerozvíjí se tu tragédie, jež předjímá násilí proti Židům přesně proto, že někdejšímu násilí proti nim v Evropě je dovoleno, aby sloužilo coby zdůvodnění plánu na apartheidní stát? Izrael už vytvořil de facto jediný stát mezi řekou a mořem, ačkoli jeden, jenž trpí několika apartheidními systémy, jeden uvnitř Izraele a druhý na okupovaných územích. Nesmíme dovolit, aby nám izraelská agrese zabránila v jednáních s umírněnými a realistickými návrhy proměnit tento jediný stát v takový, kde by všichni měli stejná práva. OREN BEN-DOR, The Counterpunch, 25. 11. 2012 Oren Ben-Dor vyrůstal ve státě Izrael. Je profesorem práva a filosofie na právnické fakultě university v Southamptonu, Velká Británie. Je k dosažení na: okbendor@yahoo.com