Lenin k dnešku

Shodou okolností připomínáme si letos v dubnu nejen jubileum Leninova narození. Ale také 95. výročí od vydání jeho nevelké, ale pro všechny, kdo hledají cestu k socialismu, mimořádně významné práce - "Nejbližší úkoly sovětské moci". Je zajisté zajímavé, že právě toto Leninovo dílo (kdo disponuje posledním vydáním Leninových spisů v češtině, najde je v 36. svazku, s. 189-228) doporučil Stalin Mao Ce-tungovi, když byl požádán o radu, jak začít s revolučními přeměnami po vytvoření Čínské lidové republiky. A kupodivu dnes, kdy se doslova trýzníme otázkou, proč na přelomu minulého a nynějšího století došlo k pádu reálného socialismu a k rozkladu komunistického hnutí, jeví se Leninova práce, kterou tak vyzvedl J. V. Stalin, zvlášť aktuální. V čem? Pokusíme se na tuto otázku odpovědět, ale nejprve se vraťme k Stalinovu dopisu Mao Ce-tungovi. Upozorňuje ho totiž na zákonitosti socialismu, které pochopitelně pro každého marxistu mají univerzální platnost, bez ohledu na dobu nebo místo, kde je socialismus budován - s tím samozřejmě, že způsob jeho výstavby je vždy determinován zvláštnostmi té či oné země. Dovolíme si uvést Stalinovo vymezení oněch zákonitostí; čtenář nechť nám promine délku citátu, Stalin tu totiž shrnuje marxisticko-leninské učení o první fázi komunismu na základě zkušeností z výstavby socialismu v SSSR. A kdo v této věci by mohl být kompetentnější? Jak tedy tyto zákonitosti charakterizuje? Čtěte pozorně: "Zaprvé, je to především diktatura proletariátu - stát dělníků a rolníků, zvláštní forma svazku těchto tříd při nezbytné vedoucí úloze nejrevolučnější třídy v dějinách - dělnické třídy. Pouze tato třída je schopná vybudovat socialismus, potlačit odpor vykořisťovatelů a malé buržoazie. Zadruhé je to společenské vlastnictví základních výrobních prostředků a nástrojů. Vyvlastnění všech velkých závodů a továren a jejich řízení (upravlenije, spravování, chcete-li) státem. Zatřetí je to znárodnění všech kapitalistických bank a jejich sloučení v jednu státní banku s co nejpřísnější kontrolou její činnosti státem diktatury proletariátu. Začtvrté: vědecké řízení národního hospodářství z jednoho centra na základě plánu. Nezbytné uplatnění zásady "od každého podle schopností a každému podle práce", tj. rozdělování materiálních statků v závislosti na kvalitě a množství produktů práce každého. Zapáté: panství marxisticko-leninské ideologie - závazné panství této ideologie. Zašesté: vytvoření takových ozbrojených sil, které umožňuje uhájit vymoženosti revoluce. Pamatovat přitom vždy, že revoluce stojí za něco, pokud se dovede uhájit. Zasedmé: nelítostné potlačení kontrarevolučních a zahraničních agentur. Takové jsou, stručně řečeno, základní zákonitosti socialismu jako vědy vyžadující, aby se s ním jako s vědou zacházelo". A korunu tomu všemu nasazuje Stalin důrazným varováním: "V Komunistické straně Číny, jak je mi známo, je tenounká vrstva proletariátu, ale jsou v ní silné nacionalistické nálady. A pokud nebudete uskutečňovat vědeckou, skutečně marxisticko-leninskou třídní politiku, pokud nebudete bojovat s buržoazním nacionalismem, nacionalisté vás zahubí". Ano, pozorně je třeba číst, co Stalin Mao Ce-tungovi vzkázal. A rozhodně nebylo náhodné, že mu doporučil Leninovu práci z dubna 1918 "Nejbližší úkoly sovětské moci". Vždyť Stalinova definice socialismu, vymezení jeho zákonitostí, závazných pro všechny a pro každou dobu, vychází z Leninových myšlenek zformulovaných v této práci - zřejmě s vědomím smrtelného nebezpečí, jež hrozilo po hanebném brest-litevském míru dělnickorolnické moci - neobyčejně jasně a důrazně s tím, že jakýkoli odklon od těchto principů zmaří dílo revoluce, odsoudí veškeré úsilí o vybudování socialismu k nezdaru. A nač položil Lenin hlavní důraz? Na to, aby revoluce, která svrhla moc buržoazie a statkářů a která odolala prvním náporům kontrarevoluce, nabyla pozitivní charakter. Všechno nyní záleží, volal tehdy Lenin, na disciplině a organizaci, na "zavedení všelidové kontroly a evidenci výroby a rozdělování výrobků pod vedením proletariátu". Revoluce měla prokázat svou sílu a převahu v tvořivé práci mas. Tu ovšem bylo nutné organizovat a nepřipustit žádné rozkladné aktivity maloměšťáckého živlu, jenž v tehdejším Rusku s jeho sociální strukturou převládal. Jinými slovy: bylo zapotřebí rozvinout konstruktivní funkci státu nového typu - diktatury proletariátu. Ne náhodou uvádí Stalin tento princip - moc dělnické třídy ve svazku s masami pracujících - jako první ze zákonitostí socialismu. A to naprosto v duchu Karla Marxe. Znovu si připomeňme onu pozoruhodnou pasáž z dopisu tvůrce vědeckého socialismu příteli J. Weydemeyerovi z 5. 3. 1852. Jde o základní charakteristiku toho, co se později začalo nazývat marxismem, k němuž se kupodivu má drzost hlásit i tzv. moderní levice, ačkoli se ho po všech stránkách zřekla. Marx v inkriminovaném dopise píše: "Co se pak mne týče, nepatří mi zásluha, že bych objevil existenci tříd v moderní společnosti, ani zásluha, že bych objevil jejich vzájemný boj… Můj přínos spočívá v tom, že jsem 1. dokázal, že existence tříd je spjata pouze s určitými historickými fázemi vývoje výroby; 2. že třídní boj vede nutně k diktatuře proletariátu; 3. že tato diktatura je sama jen přechodem k zrušení všech tříd a k beztřídní společnosti." Co je tučné, pochází od Marxe. Stručné a jasné. Ale ne pro "nevědomé mamlasy", jak hned na to Marx dodává. To jest pro vyznavače bezbřehé DEMOKRACIE, dnešního nedotknutelného božstva nejen buržoustů, ale také apologetů kapitalismu, včetně těch, kteří se hlásí k "levici", poučené prý "stalinismem". Ale dejme opět slov Marxovi: "nevědomí mamlasy, kteří popírají nejen třídní boj, nýbrž i samu existenci tříd (u nás ji nahradili existencí "privilegovaných" a "neprivilegovaných" a podle V. Filipa, jak jsme nedávno slyšeli, každý prý, privilegovaný nebo neprivilegovaný, má právo na rozvoj! - naše pozn.), jen dokazují, že přes všechen svůj zkrvavený a humanisticky se nadýmající štěkot pokládají společenské podmínky, v nichž vládne buržoazie, za poslední produkt, za non plus ultra dějin, že jsou slouhové buržoazie…" Tedy diktatura proletariátu. Tak, jak ji o dvě desetiletí později přivítal Marx v Pařížské komuně, kdy revolucionáři vzali, podle jeho slov, stečí samo nebe. A po nich i revolucionáři v Rusku vedení leninskou bolševickou stranou. Ti, co pak v praxi dokázali platnost a pravdivost marxismu. Především tím, na šestině světa dovršili odvěký třídní zápas vykořisťovaných a utiskovaných reálnou výstavbou socialismu, nerozlučně spojenou s jednou z největších osobností dějin - J. V. Stalinem. A cestu k tomu teoreticky i řadou praktických opatření proklestil V. I. Lenin, tvůrce SSSR. Nevelká rozsahem, ale mimořádně bohatá svým obsahem práce, jež vyšla koncem dubna 1918 v Pravdě a Izvěstijích - "Nejbližší úkoly sovětské moci" - patří k základním kamenům leninismu, marxismu soudobé epochy. Lenin se nezalekl žádných "demokratů" v oportunistické Druhé internacionále. Odsoudil jejich renegátství, dnes opět vychvalované, ačkoli nejde o nic jiného než o známé omývání mouřenína, a v čele bolševické strany navázal na revoluční učení Karla Marxe a Bedřicha Engelse, které tvořivě rozvinul v nových historických podmínkách, kdy kapitalismus přerostl do stadia imperialismu s jeho vševládou finanční oligarchií, uplatnil v bývalém carském Rusku, tehdy "nejslabším článku řetězu soudobého kapitalismu". Revoluce musí být dovršena, pochopil Lenin z učení zakladatelů vědeckého socialismu, vyústěním nesmiřitelného třídního boje panstvím dělnické třídy spojené se všemi, koho ohrožuje kapitál. Jen toto panství má nárok na atribut demokratismu, jak už ostatně víme i z Manifestu komunistické strany K. Marxe a B. Engelse. A že se jedná o demokracii zcela nového ražení, prokázala sama historická skutečnost - existence reálného socialismu v SSSR a dalších zemích semknutých kolem první země socialismu. Politický systém založený na sovětech, stejně jako politický systém Národní fronty, jak se rozvinul např. u nás, tedy systém socialistické demokracie neměl nic společného s buržoazní demokracií, vyrostl z jejího překonání. Ale jen díky tomu, že představoval novou, vyšší formu demokracie: panství dělnické třídy a jejích přirozených spojenců. Žel historickou skutečností se stala i porážka reálného socialismu. Proč se tak stalo? Z anket, které můžeme číst dnes např. v příloze Haló novin, v "Obrysu-Kmenu", se dovídáme, že tuto tragédii - kterou ovšem ti, kdo odpovídají na tuto otázku, za tragédii nepovažují - způsobilo, shrneme-li stručně často zmatené výpovědi, způsobil prý Stalin, který údajně znetvořil marxismus-leninismus a navíc, podle těchto mudrlantů (intelektuálů "moderní levice"), přinutil vedení komunistických stran k mechanickému přejímání "sovětského modelu". Nic není tak v rozporu s pravdou jako podobná tvrzení! Zapomíná se tu (zřejmě záměrně) na jedno. Ne to, že "sovětský model", pokud v čele KSSS byl Stalin, nejen byl v základě rozmachu SSSR, jeho zformování ve světovou velmoc (jak to ostatně s obdivem musel konstatovat i W. Churchill), schopnou zvítězit nad hordami agresivního předvoje imperialismu - nacistického Německa - a v krátké době opět obnovit zdevastovanou zemi, ale také vytvořit z ní pevnou a spolehlivou oporu osvobozeneckých protiimperialistických hnutí včetně nově se vytvářejícího světového socialistického společenství. Přátelství a spojenectví se SSSR považoval Klement Gottwald plným právem za základní pilíř naší národní suverenity a podmínku sine qua non naší úspěšné socialistické výstavby. Nebylo spolehlivějšího ochranného křídla. Jiná věc ovšem je "sovětský model", jak se nám skutečně začal vnucovat - často velmi nehorázně - za Chruščova a po něm. Model "antistalinismu", protimarxistický, protileninský, třebaže podvodně prezentovaný jako "návrat" k Marxovi a Leninovi. Tento "sovětský model" se za gorbačovské "perestrojky" stal náloží, která nakonec vyhodila do povětří reálný socialismus. Tím, že se vedení KSSS v čele s Gorbačovem a jeho zrádcovskou klikou (Jakovlevem, agentem CIA a Ševardnadzem, svého času šéfem mafiánského podzemí jím zlegalizovaných gruzínských rozkrádačů socialistického společenského vlastnictví) zpronevěřilo marxismu-leninismu, myšlence diktatury proletariátu jako nezbytnému nástroji přechodu třídní společnosti ve společnost beztřídní. Z konstruktivní a tvořivé síly této diktatury učinili sílu destrukce, rozkladu a zmaru reálného socialismu. Takzvanými reformami a takzvanou demokratizací. V tom byla jejich zrada. A v tom byla i zrada jejich "pátých kolon", jak ji např. u nás představovali lidé kolem L. Adamce a "mládežníka" Mohority. A co bylo koneckonců v pozadí? Skutečnost, že nad dělnickým živlem zvítězil v samotné straně živel maloburžoazní, který Lenin považoval za největší hrozbu pro socialismus. Hlubokou analýzu tohoto zhoubného procesu provedli dva američtí vědci - Roger Keenan a Thomas Kenny - v knize nazvané příznačně: "Zrazený socialismus, příčiny pádu Sovětského svazu". Již v roce 2004. Žel u nás se nenašel zatím nikdo, kdo by toto jejich dílo naší veřejnosti zpřístupnil. Ransdorfové a Dolejší se svými nohsledy (nebo mamlasy, jak by řekl Marx), kteří se chlubí mimořádnou sečtělostí, se tváří, že o tom nic nevědí. Bodejť, jak by mohli ideologičtí představitelé onoho maloburžoazního živlu, před nímž Lenin tak důrazně varoval, přijmout koncepci někoho, kdo odsuzuje "antistalinismus" jako kolosální podvod, když na základě tohoto podvodu zahájili svou politickou kariéru a zubynehty se drží u koryt. Není jiné cesty vpřed, pokud komunisté chtějí zůstat věrni názvu své strany, než návrat k revolučnímu učení K. Marxe a B. Engelse, návrat k Leninovi a rehabilitace J. V. Stalina. Jan Kůrka, Dialog č. 295, duben 2013 Objednávky, připomínky, dotazy i své články do marxisticko-leninského měsíčníku „Dialog" můžete zasílat na adresu: Orego, Box 13, 257 26 Divišov, orego@orego.cz.