Weltwirtschaft – Vorsicht Explosionsgefahr!

Beim internationalen Finanzkapital und seinen dienstleistenden Regierungen herrscht atemlose Gipfelhektik. Während die Fußballeuropameisterschaft wenigstens für ein paar vergnügliche Stunden sorgt, wissen die Herrschaften bei den Gipfelrunden, dass das Endspiel um den Erhalt des Euro – und damit auch die EU – längst begonnen hat. Aber sie wissen genauso wenig wie die Fußballfans, wie es ausgeht. Als 2008 – ausgehend von der Pleite der Lehman-Bank in den USA – zunächst eine internationale Finanzkrise ausbrach und damit eine Weltwirtschaftskrise ausgelöst wurde, sagte die MLPD voraus, dass wir es mit der an Umfang, Tiefe und Wirkung tiefsten Weltwirtschafts- und Finanzkrise zu tun haben, die der Kapitalismus bisher erlebte. Das traf den Nagel auf den Kopf. Bestätigt hat sich auch, dass die tiefe Ursache für die anhaltende Krise die Überakkumulation des Kapitals ist, die seit der Neuorganisation der internationalen Produktion in den 1990er Jahren chronisch wurde. Das bedeutet, dass das allein herrschende internationale Finanzkapital sich immer weniger in der Lage sieht, die aus der Ausbeutung von Mensch und Natur gepressten Reichtümer mit der Aussicht auf Maximalprofit in neuen Produktionsanlagen einzusetzen. Die G20, die 20 mächtigsten Industrieländer der Welt, wurden im November 2008 zusammengerufen. Bis 2010 fluteten sie mit etwa 27 Billionen US-Dollar Banken und Industriekonzerne, um mit inzwischen schon sprichwörtlichen „Rettungsschirmen“ einen unkontrollierten Zusammenbruch des Weltfinanzsystems zu verhindern und den Kriseneinbruch der Weltwirtschaft abzubremsen. Dafür nahmen sie eine regelrecht explodierende Staatsverschuldung in Kauf, die mittlerweile immer mehr Länder an den Rand des Staatsbankrotts treibt – wofür wieder neue Rettungsmilliarden gebraucht werden. Zunächst einmal aber konnten die Herrschenden die politischen Erschütterungen abdämpfen, die zu Beginn der mit voller Wucht einsetzenden Wirtschaftskrise besonders die europäischen Länder erschütterten. Massenproteste in Island und Irland, Generalstreiks und Jugendrebellionen in Osteuropa, Frankreich, Italien und Spanien – das allein herrschende internationale Finanzkapital musste fürchten, dass eine beginnende, weltweite politische Krise sich zu einer revolutionären Weltkrise entwickelt. Das Krisenmanagement war deshalb keineswegs nur wirtschaftspolitischer Natur. Ein international abgestimmtes System der kleinbürgerlichen Denkweise wurde zur Manipulation der Massen ausgebaut. Sein Kern war und ist der moderne Antikommunismus. Kritik an der „Profitgier“, am „Raubtiercharakter der Finanzmärkte“ war plötzlich gang und gäbe. Aber bei aller Krisenhaftigkeit und Zerstörungskraft des Kapitalismus erschien er doch als kleineres Übel, auf jeden Fall als „alternativlos“. Denn zugleich wird die einzige gesellschaftliche Alternative, der Sozialismus, als mordbrennendes Horrorregime über alle Kanäle der bürgerlichen Meinungsmanipulation verleumdet. „Lasst uns nur machen“, war die Botschaft, „wir kriegen die Sache schon in den Griff“. Relative Belebung und … Und tatsächlich gingen die Massenproteste deutlich zurück – die Industrieproduktion erholte sich dank riesiger Konjunkturpakete in vielen Ländern. Das zeigt sich auch in Deutschland, das keineswegs eine „glückliche Insel“ im Krisenmeer ist. Die Wucht des Einbruchs war hier aufgrund der starken Exportabhängigkeit sehr heftig, die anschließende relative Belebung besonders ausgeprägt. Für einen kurzen Moment konnte die Industrieproduktion Mitte 2011 den Vorkrisenstand sogar übertreffen. Dagegen waren die meisten „alten“ Industrieländer nie richtig aus dem Krisenloch herausgekommen. Der Jubel vieler bürgerlicher Ökonomen über den zu erwartenden selbsttragenden Aufschwung übersah, dass die Belebung zum großen Teil auf Spekulation beruhte und die reale Produktion hinter der Spekulation zunehmend hinterherhinkte. ... Stagnation und ... In der zweiten Jahreshälfte 2011 zeigte sich wieder eine neue Qualität im Krisenverlauf: die Wirkung des zunächst gemeinsamen Krisenmanagements verpuffte mehr und mehr und die Wirtschaftsentwicklung ging in eine Stagnation über. ... Rückgang der Produktion Inzwischen zeigen alle offiziellen Statistiken, dass zum großen Teil rückläufige Wirtschaftsdaten gegenwärtig die Situation in den meisten Ländern kennzeichnen. Das kündigt einen neuen Einbruch der Weltwirtschaftskrise an, zumal davon auch die sogenannten BRICS-Länder betroffen sind. Brasilien, Russland, Indien, China und Südafrika wurden als „Boomländer“, als „Hoffnungsträger“ für einen Ausweg aus der Krise angepriesen. Davon hat eine Zeitlang auch die deutsche Wirtschaft profitiert mit spekulativen Investitionen. Aber auch dort gehen die Zuwachsraten deutlich zurück. Dass das internationale Finanzkapital selbst wie das Kaninchen auf die Schlange auf einen neuen Kriseneinbruch starrt, macht die extreme Nervosität an den Börsen deutlich. Ein Alarmsignal war in der vergangenen Woche die Herabstufung von 15 internationalen Großbanken durch die Ratingagentur Moodys, darunter die Deutsche Bank. Allem Gerede von der „Zähmung des Raubtierkapitalismus“ oder der „Regulierung der Finanzmärkte“ zum Trotz erlebt die Spekulation mitten in der Krise neue Höhenflüge. In den sechs Monaten von Dezember 2010 bis zum Juni 2011 sind die außerhalb der Börse gehandelten Finanzprodukte mit 707,6 Billionen US-Dollar um über 100 Billionen US-Dollar angeschwollen und haben den früheren Höchststand vor Ausbruch der Weltwirtschaftskrise übertroffen. Auch in Deutschland mehren sich die Anzeichen für einen neuen Wirtschaftseinbruch, die Industrieproduktion stagniert, die Exporte sind rückläufig – besonders die in die südeuropäischen Länder. Seit November 2011 rückläufig sind die Auftragseingänge – und zwar sowohl aus dem In- wie aus dem Ausland. Die Story von der „stabilen Binnennachfrage“ wird mit jeder angekündigten Massenentlassung (Schlecker, Solarindustrie, Telekom, Stahlindustrie, Opel, Nokia, Damp …) immer verlogener. Ob ein neuer, zweifellos noch verheerenderer Wirtschaftseinbruch in Wochen oder erst in Monaten kommt, das lässt sich nicht sagen. Aber sagen lässt sich, dass die Massen in Europa immer weniger bereit sind, abzuwarten, auf bessere Tage zu hoffen. Längst sind die zwischenimperialistischen Widersprüche gegenüber dem anfänglichen gemeinsamen Krisenmanagement wieder in den Vordergrund getreten – bis hin zu wachsender Kriegsgefahr. Auch mit Blick auf seinen eigenen Wahlkampf forderte US-Präsident Obama beim jüngsten G20-Gipfel die europäischen Regierungschefs ultimativ auf, noch tiefer in die Taschen der Massen zu greifen, noch mehr Gelder locker zu machen und noch höhere Dämme gegen einen neuen Wirtschaftseinbruch aufzutürmen. Von der Eurokrise zur Krise der EU Aber die EU-Regierungen stecken in einer Zwickmühle. Nachdem Spanien hundert Milliarden „Rettungseuros“ für seine Banken fordert, will nun auch Italiens Regierungschef Monti, dass Europas „Rettungsfonds“ Staatsanleihen aus Italien ankaufen, damit das Land zu halbwegs bezahlbaren Zinsen an frisches Geld herankommt. Nur so können überfällige Schulden durch neue Schulden abgelöst werden. Zusammen mit Forderungen aus Zypern, auch die dortigen Banken mit vier Milliarden Euro zu „retten“, hängen auf diese Weise nach Griechenland, Irland und Portugal alsbald sechs der 17 Euroländer am Tropf der sogenannten „Rettungsfonds“. Das überfordert die Wirtschaftskraft dieses imperialistischen Blocks und steigert das Risiko seines Auseinanderbrechens, zumal auch hier die Widersprüche untereinander keineswegs gedämpft sind. Die so genannten „Sparprogramme“, die die EU den „geretteten“ Ländern aufzwingt, haben dort die Wirtschaftsentwicklung erst recht erstickt. Längst ist aus einer Euro-Krise eine EU-Krise geworden. Mit dem „Fiskalpakt“ wollen sie die Flucht nach vorne antreten. Die EU soll zu einem politischen Block zusammengeschweißt werden, um in der Rivalität mit den anderen imperialistischen Konkurrenten zu bestehen. Das ist aber keine Einheit auf Augenhöhe, sondern ein versuchter Akt der unmittelbaren Unterwerfung aller unter die führenden europäischen Staaten der EU und damit des allein herrschenden internationalen Finanzkapitals. Das entfaltet jedoch wieder neue Widersprüche. Denn es bedeutet, dass die schwächeren EU-Länder ihre nationale Souveränität vollständig aufgeben und sich noch stärker den dominierenden imperialistischen Mächten unterwerfen müssen. Dann wird in Brüssel entschieden, ob Beschäftigte im öffentlichen Dienst gefeuert, Renten und Sozialleistungen gekürzt oder die Mehrwertsteuer hochgeschraubt wird. Das erbost die Massen bis hin zu bürgerlichen Kräften in diesen Ländern. Das Potenzial der revolutionären Weltkrise Eine entscheidende Folge ist: die Internationalisierung der Klassenkämpfe, die bereits im Entstehen und Wachsen ist, beschleunigt sich. Auch das hat die MLPD vorausgesagt und sich mit großem Engagement für die Schaffung der „Internationalen Koordinierung revolutionärer Parteien und Organisationen“ (ICOR) eingesetzt. Die Massenproteste, die sich seit Monaten in ganz Europa wieder beleben, und die das wichtigste Merkmal eines ausgeprägten Linkstrends sind, zeigen in Griechenland und gegenwärtig besonders in Spanien Merkmale eines Übergangs zum Klassenkampf im eigentlichen Sinn. Ein Blick nach Spanien oder Griechenland zeigt, was auch hier auf die Masse der Bevölkerung zukommt, wenn der nächste Kriseneinbruch kommt. Der Kapitalismus, den Ex-SPD-Kanzler Schmidt als „krisenfrei“ heilig sprach und in dem ein US-Vordenker Fukuyama das „Ende der Geschichte“ sah, entfaltet mit immer größerer Wucht und Zerstörungskraft seine Krisenhaftigkeit. Im Unterschied zu dem allein herrschenden internationalen Finanzkapital hat das internationale Industrieproletariat strategisch die besseren Karten. Es gibt keinen Grund abzuwarten, wann und wie der nächste Einbruch kommt. Die Bereitschaft zu länderübergreifenden kämpferischen Zusammenschlüssen wächst und gewinnt schnell Anhänger auf der ganzen Welt. Die Koordinierung und Revolutionierung der Kämpfe entwickelt sich. Diese Kräfte müssen gestärkt werden, um immer mehr Menschen für die aktive Teilnahme an der Vorbereitung der internationalen Revolution zu gewinnen. Anna Bartholomé Artikelaktionen

Warum gerade die Kulturrevolution im Zentrum antikommunistischer Hetze steht

aus Rote Fahne 29/2011 Am 8. August 1966 wurde vom Zentralkomitee der Kommunistischen Partei Chinas die Große Proletarische Kulturrevolution beschlossen. Kaum ein Ereignis in der Geschichte des Sozialismus ist dermaßen Objekt der derzeit wieder aufblühenden antikommunistischen Hetze. Was die Herrschenden zur Weißglut treibt? Die Kulturrevolution erwies sich als hervorragende Methode, die Restauration des Kapitalismus in einem sozialistischen Land zu verhindern. Denn im Sozialismus geht der Klassenkampf weiter – die Diktatur des Proletariats muss sich durchsetzen gegen alle Versuche der alten Ausbeuterschichten, wieder an die Macht zu kommen, und gegen Versuche neuer Bürokraten, den Sozialismus zu verraten. Zehn Jahre zuvor, mit dem XX. Parteitag 1956, war in der Sowjetunion von der Chruschtschow-Clique die Restauration des Kapitalismus eingeleitet worden. Diese Gefahr drohte auch in China durch Funktionäre in der Kommunistischen Partei, bei denen die kleinbürgerliche Denkweise vordrang, die ihre Positionen für egoistische Interessen auszunutzen begannen usw. Mao Tsetung kritisierte die Entwicklung in der Sowjetunion und initiierte ab 1963 mit der Schrift „Polemik über die Generallinie der internationalen kommunistischen Bewegung“ eine grundlegende Auseinandersetzung in der Weltöffentlichkeit. Seine entscheidende Schlussfolgerung war, die Arbeiterklasse und das Volk in China zu mobilisieren für die Verteidigung des Sozialismus. „Eine gute Verwirklichung der ideologischen Arbeit bedeutet, kurz gefaßt, die Offenbarung der Kräfte des Menschen in der sozialistischen Gesellschaft. Die Macht des sozialistischen Systems beruht im Endeffekt auf dieser Basis sowie auf dem Enthusiasmus der breiten Massen für den Sozialismus. Wenn wir imstande sind, die Kraft der Menschen und die Begeisterung der Massen für den Sozialismus vollständig zur Geltung kommen zu lassen, dann werden die Positionen unserer Revolution und unseres Aufbaues stets unüberwindlich bleiben.“ (Rote Fahne/Hongqui Nr. 6/ 1964, zitiert nach REVOLUTIONÄRER WEG 26, S. 106) Die Kulturrevolution, bei der es vor allem darum ging, das sozialistische Bewusstsein zu erhöhen, bewegte tatsächlich die „Seele der Menschen“. Man stelle sich vor, Opel-Arbeiter hängen große Wandzeitungen auf, kritisieren ihre Direktoren, zitieren sie vor Arbeiterversammlungen, sie müssen Rechenschaft ablegen und können abgesetzt werden, wenn sie sich als unbelehrbar erweisen. Unvorstellbar? Im Kapitalismus ja. Nicht in der Proletarischen Kulturrevolution. „Terrorherrschaft“ ist eines der wutverzerrten Propagandabilder, die von den Herrschenden gebetsmühlenhaft dagegen gestreut werden. Sicherlich: Für einen Vertreter des Kapitals ist das eine Horrorvorstellung, was da in China geschah – ging es doch darum, schrittweise fertig zu werden mit dem zerstörerischen und rückschrittlichen Erbe des Kapitalismus. Mit den Revolutionskomitees auf allen Ebenen der Gesellschaft entstanden neue Machtorgane der Diktatur des Proletariats. Es wurde eine massenhafte Wachsamkeit und Kontrolle über die leitenden Funktionäre in der Partei, in der Verwaltung und den Betrieben entwickelt. Viele verloren ihre Funktionen, viele erkannten aber auch, dass sie sich auf dem Weg des Verrats befanden und übten freimütig Selbstkritik. Arbeiter eigneten sich das Wissen der Intelligenz an und Intellektuelle wurden erzogen, sich der körperlichen Arbeit zu stellen, von den Arbeitern zu lernen. So wurde die Überwindung der Trennung von Kopf- und Handarbeit angepackt. Das war kein Prozess, bei dem jeder gleich Beifall klatschte. Heftige Intrigen und Gegenangriffe kamen von Bürokraten und Intellektuellen, die ihre privilegierten Posten gefährdet sahen. Es gab auch falsche Zuspitzungen, teilweise wurden überzogene Maßnahmen ergriffen – historisch bedingte Fehler bei einer Form des Klassenkampfs, für die es kein Vorbild gab. Wie nicht anders zu erwarten, war das Munition für Sperrfeuer von den Kapitalisten auf der ganzen Welt – darunter auch die neue Bourgeoisie der Sowjetunion. Bei vielen Menschen dagegen stieß die Kulturrevolution auf große Beachtung und Begeisterung. Revolutionäre in vielen Ländern orientierten sich daran und begannen mit dem Neuaufbau marxistisch-leninistischer Parteien. Von der Sowjetunion ausgehaltene Parteien wie z. B. die DKP griffen dagegen das sozialistische China wütend an. Es ist von bestürzender Logik, dass die DKP-Führung heute, wo China nach der Restauration des Kapitalismus ab 1976 eines der aggressivsten imperialistischen Länder geworden ist, den angeblichen „Sozialismus“ dort hochleben lässt! Die MLPD hat die Proletarische Kulturrevolution von Anfang an verteidigt. „Sie war eine historisch bisher einmalige neue Form des Klassenkampfs … In ihrer Kühnheit, ihrer Massenmobilisierung und ihren hervorragenden Ergebnissen begeisterte sie die revolutionäre Arbeiterbewegung und insbesondere die Jugend der ganzen Welt und gab ihr neuen Auftrieb.“ („Morgenröte der internationalen sozialistischen Revolution“, S. 110)

Bayerisches Innenministerium: Plumper Antikommunismus gegen Zukunftsdebatte!

Am 23. August schaltete die bayerische Landesregierung die Homepage „Bayern gegen Linksextremismus“ frei. Die Homepage richtet sich gegen die Parteien MLPD, Die Linke, DKP, die Jugendverbände REBELL, solid und SDAJ und weitere linke, internationalistische und antifaschistische Organisationen. Dass erst ein Monat zuvor bei dem faschistischen Terroranschlag in Norwegen 77 Menschen, davon 69 linke Jugendliche ermordet wurden, spielt für Innenminister Herrmann (CSU) offenbar keine Rolle. „Der Linksextremismus ist genauso gefährlich wie der Rechtsextremismus“ erklärte er unverfroren. Das ist ein Schlag ins Gesicht der Jugend, aller Antifaschisten und Demokraten und verlangt eine entschiedene Abfuhr! Lüge Nr. 1: Mit dem Kampfbegriff „Linksextremismus“ soll der Einsatz für linke, also sozialistische Ziele kriminalisiert werden. Was soll kriminell sein am Sozialismus? Die Abschaffung der Ausbeutung durch Banken und Konzerne? Die Abschaffung der Diktatur des internationalen Finanzkapitals? Oder dessen Ersetzung durch die Diktatur des Proletariats? Sie brachte erstmals in der Geschichte der Menschheit breiteste Demokratie für die Arbeiter und die Mehrheit des Volkes, aber auch Unterdrückung für die ehemaligen Ausbeuter und neue Bürokraten, die dem Volk erneut auf der Tasche liegen wollen. Für sie und Innenminister Herrmann ist der Sozialismus sicher „kriminell“ - für die große Mehrheit des Volkes aber die Alternative, wenn Hunger, Armut und Ausbeutung der Natur überwunden werden, weil die Profi twirtschaft abgeschafft ist. Diese Perspektive hat nichts mit den bürokratisch-kapitalistischen Systemen in der Sowjetunion und der DDR nach 1956 und in China nach Maotsetungs Tod zu tun. Die MLPD hat aus der bürokratischen Entartung, wie auch aus Fehlern und Verbrechen, die es auch im Sozialismus gab, die Lehren gezogen und ein System der Kontrolle eingeführt, um solchen Gefahren zu begegnen. Lüge Nr. 2 ist die Gleichsetzung von Links und Rechts. 150 Gewerkschafter, Antifaschisten, Migranten, Obdachlose wurden seit 1990 in Deutschland von faschistischen Schlägerund Mörderbanden umgebracht (www.nazistopp-nuernberg.de). Neonazis richten ihre Angriffe immer mehr gegen ihren hauptsächlichen Feind, die revolutionäre Arbeiterbewegung. Am 1. Mai 2010 griffen sie die Arbeiterdemonstration in Dortmund an, Gewerkschafter, Marxisten-Leninisten erhalten gehäuft Morddrohungen, Parteibüros der Linkspartei werden angegriffen. Begierig verbreiten Neofaschisten die neue Homepage des Innenministers, um gegen „linke Schweine“ usw. zu hetzen. Es ist eine bewusste politisch motivierte Täuschung, wenn die entschiedensten Gegner des Faschismus mit ihnen auf eine Stufe gestellt werden. Nebenbei wird so auch der Neofaschismus verharmlost. Verbot aller faschistischen Organisationen und ihrer Propaganda! Lüge Nr. 3: die angebliche Zunahme „linker Straftaten“. 372 will der Innenminister in Bayern im Jahr 2010 gezählt haben, davon 200 mal „Sachbeschädigung“ und 172 „Gewaltdelikte“. Dabei pfeifen es die Spatzen von den Dächern, dass verstärkt Antifaschisten wegen „Widerstand gegen die Staatsgewalt“ kriminalisiert werden. Mindestens 15 Teilnehmer der erfolgreichen Massenblockade gegen Neonazis im Mai 2010 in München-Forstenried wurden vor Gericht gezerrt, berichtete die Süddeutsche Zeitung. Die angebliche „Aufklärung über Linksextremismus“ entpuppt sich als plumpe Rechtfertigung Herrmanns für die Unterdrückung und Kriminalisierung des antifaschistischen Kampfs, besonders der Jugend. Schluss mit dieser Kriminalisierung! Fordert die sofortige Abschaltung des Internetportals „Bayern gegen Linksextremismus“! Lüge Nr. 4: die Regierung macht sich Sorgen um die Jugend? Angeblich geht es Innenminister Herrmann um nichts anderes, als die irregeleitete Jugend aus den Klauen der heimtückischen Marxisten-Leninisten und anderer Demokratiefeinde entreißen. Wer‘s glaubt, wird selig! Dass Jugendliche eine grundsätzliche Alternative zu seiner verlogenen Monopolpolitik und überlebten kapitalistischen Gesellschaftsform suchen, hat er wohl nicht vorgesehen? In linken Jugendverbänden lernt die Jugend, sich zu organisieren, demokratisch und selbstbewusst zu arbeiten und verschafft sich Durchblick! Die Regierung schickt dagegen die Jugend als Soldaten nach Afghanistan, wo sie für die Profitinteressen der Monopole rücksichtslos verheizt wird. Die Jugend hat Zukunft, die Jugend steht links! Was haben die für eine Angst, um zu solchen Methoden greifen zu müssen? Wenn heute weltweit besonders die Jugend zu Hunderttausenden auf die Straße geht, wie in Griechenland, Spanien, Israel oder Chile, dann tut sie das zunehmend auch im Bewusstsein, dass der Kapitalismus keine seiner Krisen, sei es die Euro-, Finanz- und Weltwirtschaftskrise oder die Umweltkrise wirklich lösen kann. In Deutschland meinen über 70 %, dass die Wirtschaft die Politik bestimmt. Die bayerische Landesregierung sucht ihr Heil offenbar im verstärkten Antikommunismus getreu dem Motto: wenn sie die Menschen schon nicht für den Kapitalismus gewinnen können, soll zumindest der Sozialismus/Kommunismus als Alternative verbaut werden. Aber keine Lüge und kein Verbot wird das auf Dauer verhindern! Nieder mit dem Profitsystem – vorwärts zu den vereinigten sozialistischen Staaten der Erde!

Der Rapallo-Vertrag von 1922: Eine vertane Chance in der deutschen Geschichte

Der Antikommunismus, der sich seit Mitte des 19. Jahrhunderts gegen die Theorie und Praxis von Marx und Engels richtete, nahm nach der erfolgreichen Oktoberrevolution durch Lenin und die Bolschewiki im Jahr 1917 und der Gründung der Sowjetunion international die Form des Anti­sowjetismus und Antibolschewismus an. Die Sowjetunion verfolgte unter Lenins Führung eine äußerst geschickte Außenpolitik, die dem jungen Arbeiterstaat das Überleben trotz der kapitalistischen Umkreisung ermöglichte. Während Trotzki und andere Pseudolinke über die Unmöglichkeit des Aufbaus des Sozialismus in einem Land lamentierten, betrieb Lenin sowohl innen- wie außenpolitisch eine konkrete Praxis, die aus der Sowjetunion das Bollwerk zur Weiterführung der sozialistischen Weltrevolution machte. Dazu gehörte auch der Vertrag von Rapallo, der am 16. April 1922 abgeschlossen wurde. „Die Leninsche Politik der friedlichen Koexistenz mit Ländern anderer Gesellschaftsordnung zielt darauf ab, die Widersprüche unter ihnen zu nützen, um dadurch die imperialistischen Mächte zu schwächen und gleichzeitig zu verhindern, daß sie einen gemeinsamen Block gegen den sozialistischen Staat bilden“, erläuterte das theoretische Organ der MLPD 1983 (REVOLUTIONÄRER WEG 22/1983, S. 159) Die Leninsche Politik der friedlichen Koexistenz Deutschland wurde als Verursacher und Verlierer des I. Weltkriegs nach 1918 von seinen imperialistischen Gegnern in den Status eines halbkolo­nia­len Landes gedrückt – das war eine wesentliche Ursache dafür, dass Hitler mit seiner kriegstreiberischen Revanchepolitik Einfluss erlangen konnte. Dagegen schlug die Sowjetunion eine andere Richtung vor. „Die Entwicklung der internationalen Beziehungen, das Erstarken Sowjetrußlands und dessen wachsende internationale Autorität verstärkten auch die Differenzierung im deutschen Monopolkapital. Bestimmte Kreise der deutschen Großbourgeoisie, vor allem in der Fertigwaren- und Exportindustrie, die auf die Regierung Wirth Einfluss ausübten, aber auch Gruppen der Schwerindustrie verstanden, daß die einseitige Orientierung auf die imperialistischen Westmächte, die seit der Novemberrevolution von allen deutschen Regierungen eingehalten worden war, ihren Interessen widersprach.“ („Geschichte der deutschen Arbeiterbewegung“, Kap. VII., Berlin 1967, S. 161) Der damalige Reichskanzler Joseph Wirth – ein späterer Gegner der Nazis (siehe „Rote Fahne“ 11/2012, S. 28/29) – befürwortete eine Zusammenarbeit mit der Sowjetunion und es kam auf Lenins Initiative zur Unterzeichnung eines geschichtlich bedeutsamen Vertrags: „Der Rapallo-Vertrag war der erste Vertrag mit Deutschland, den eine Großmacht nach dem Ende des Krieges auf der Basis der Gleichberechtigung abschloß. Im Ge­gensatz zu den imperialistischen Westmächten, die Deutschland mit dem Versailler Vertrag unterdrückten und in Abhängigkeit hielten, erkannte Sowjetrußland Deutschland als selbständigen, unabhängigen Vertragspartner an.“ (ebd., S. 162) Von deutscher Seite unterzeichnete der Außenminister Walter Rathenau, der wenige Wochen später, am 24. Juni 1922, von faschistischen Kräften ermordet wurde, die sich gegen eine Zusammenarbeit mit der Sowjetunion wandten. Sie traten damit die Interessen des deutschen Volkes mit Füßen, wie Professor Jürgen Kuczynski nach dem II. Weltkrieg aufzeigte, der den Inhalt des Rapallo-Vertrags kennzeichnete: „Die Sowjetunion und Deutschland verzichten auf Ersatz ihrer Kriegskosten und Kriegsschäden, d. h. beide Staaten annullieren restlos ihre jeweiligen Ansprüche und vermeiden damit das Entstehen von Konflikten aus Problemen der Vergangenheit. Die diplomatischen und konsularischen Beziehungen werden aufgenommen. In den Artikeln 4 und 5 wird das Fundament für die künftigen wirtschaftlichen Beziehungen gelegt.“ (Jürgen Kuczynski/Grete Wittkowski – „Die deutsch-russischen Handelsbeziehungen in den letzten 150 Jahren“, Berlin 1947, S. 41) Bekanntlich wandten die maßgeblichen Kreise des deutschen Monopolkapitals sich schlussendlich gegen die Rapallo-Politik und setzten anstelle des Weges der Zusam­menarbeit den Weg des Faschismus und des Krieges gegen die sozialistische Sowjet­union. Fehler der deutschen Arbeiterbewegung Stalin, der prinzipienfest Lenins Politik fortsetzte, war ebenso wie dieser ein Förderer der friedlichen Zusammenarbeit mit Deutschland: „Wiederholt hat sich Genosse Stalin mit der Lage Deutschlands unter dem Versailler Vertrag beschäftigt. Nach der Londoner Konferenz der Entente im Juli/August 1924 wies er in einem Aufsatz zur internationalen Lage darauf hin, daß die Entente die Absicht verfolgt, Deutschland gründlich und systematisch auszurauben, daß ihre Reparations- und Kontrollpläne darauf hinauslaufen, Deutschland in eine Kolonie der Entente zu verwandeln, daß sie diese Rechnung aber ohne den Wirt, das deutsche Volk, aufstellte.“ (Wilhelm Pieck – „Stalin und die deutsche Arbeiterbewegung“, in: „Reden und Aufsätze“, Berlin 1951, S. 315) Wilhelm Pieck, von 1949 bis 1960 Präsident der DDR, die mit Unterstützung der Sowjet­union einen antifaschistisch-demokratischen Neuaufbau betrieb, übte rückblickend auf die Zeit des Rapallo-Vertrags und die Ausführungen Stalins auch Selbstkritik: „Leider hat es die Kommunistische Partei Deutschlands damals nicht verstanden, aus diesen wertvollen Hinweisen die notwendigen taktischen Schlußfolgerungen zu ziehen. Sie hat es verabsäumt, den Kampf um die Klasseninteressen des Proletariats mit dem Kampf um die nationalen Interessen des deutschen Volkes zu verbinden. Sie hat es verabsäumt, rechtzeitig ein Programm der sozialen und nationalen Befreiung zu formulieren. Damit hatte die KPD es den Faschisten erleichtert, ihre nationale und soziale Demagogie zu betreiben. Erst viel später wurde unter der Führung Ernst Thälmanns ein solches Programm formuliert …“ (ebd., S. 316) Nach dem II. Weltkrieg war es daher von größter Bedeutung aufzuzeigen, dass die nationalen Interessen des deutschen Volkes durch Hitler verraten worden waren und dass allein die Kommunisten eine Alternative boten. Jürgen Kuczynski schrieb deshalb 1947: „Wir wünschen, daß in ganz Deutschland diejenigen entfernt werden, die auch während der Weimarer Republik die Beziehungen zur Sowjetunion hemmten und störten, die Junker und Monopolisten! Im Osten Deutschlands können sie das heute nicht mehr tun. Im Westen aber treten sie mehr und mehr in dieser Richtung auf.“ („Die deutsch-russischen Handelsbeziehungen …“, S. 124) Tatsache ist und bleibt, dass die sozialistische Sowjetunion in der Lenin- und Stalin-Ära für Deutschland einen alternativen Entwicklungsweg bot. Der Vertrag von Rapallo war davon ein deutlicher Ausdruck.

Die rassistische Finanztheorie des Thilo Sarrazin

Mit seinem neuen Buch „Europa braucht den Euro nicht“ knüpft der ehemalige Bundesbanker an seinem in den Medien breit kritisierten Titel „Deutschland schafft sich ab“ an. Wie der Titel schon signalisiert, hat der Autor nichts gegen einen neuen imperialistischen Block Europa – so lange er unter der alleinigen Vorherrschaft des BRD-Imperialismus steht. So war die europäische Welt für Sarrazin von 1979 bis 1999 noch in Ordnung, wie er auf Seite 59 ausführt: Die deutsche D-Mark war die immer stärker werdende Leitwährung, die deutsche Bundesbank bestimmte die europäische Geldpolitik. Das Problem war nur, dass dem französischen Imperialismus diese „Dominanz … kaum erträglich schien“ und er deshalb laut Sarrazin die Monopolpolitiker von Kohl über Schröder bis zu Merkel in die politische Einigung Europas und den Euro lockte. Schon diese Ausgangsthese stellt die Realität auf den Kopf, denn „die Expansion des deutschen Imperialismus ist wesentlich abhängig vom Voranschreiten des europäischen Vereinigungsprozesses.“ (Stefan Engel, „Götterdämmerung über der ,neuen Weltordnung‘“, S. 351). So verquer Sarrazins These ist, so pseudowissenschaftlich jongliert er dazu mit Zahlen. Die Tatsache, dass die deutschen Übermonopole seit der Währungsunion 1998 die Exporte in den „Rest der Welt“ mit 154 Prozent am meisten steigern konnten, soll belegen, dass sie den Euro nicht brauchen. Peinlich nur, dass die gleiche Statistik belegt, dass der Export in die 27 europäischen Staaten auch 2011 mit 623 Milliarden Euro den Hauptteil der deutschen Exporte ausmachte und somit die Grundlage für den gewachsenen Export in den Rest der Welt schuf. Die gemeinsame Währung Euro förderte die Erschließung des mit nahezu 500 Millionen Einwohnern größten Binnenmarktes. Mit solchen Exporten wurde gerade auch in den europäischen „Südländern“ wie Griechenland deren eigene industrielle Basis zerstört. Sarrazin räumt das durchaus ein. Er splittert die europäischen Länder in „Nordländer“ mit Deutschland an der Spitze und „Südländer“ (vor allem die europäischen Mittelmeerstaaten) auf. Das ist die Basis seiner tiefgehenden Synthese aus seinen wissenschaftlichen Bemühungen – zumindest was die grassierende Staatsverschuldung und die Tendenz zum Staatsbankrott betrifft. Sarrazin greift Erscheinungen der kapitalistischen Krisen wohl auf. Um ihre kapitalistischen Wurzeln zu verdecken, liefert er einen geradezu nobelpreisverdächtigen Beweis für die Eurokrise, Schuldenkrisen, Staatsverschuldung und -bankrotte. So verkündet er auf Seite 293, „dass die finanzielle Solidität (Festigkeit und Zuverlässigkeit – RF) in Europa traditionell umso ausgeprägter war und ist, je sonnenärmer das Klima ist und je länger und dunkler der Winter.“ Oder anders herum: Je länger die Sonne scheint, in der sich die Griechen und Spanier rekeln, umso größer die Staatsschulden. Was stört es einen Philosophen wie Sarrazin, dass ausgerechnet der BRD-Imperialismus, die Führungsmacht der soliden Nordländer, mit 2,1 Billionen Euro den größten Schuldenberg in Europa angehäuft hat? Sarrazins Theorie der „anthropologischen Konstante des Finanzwesens“ ist rassistisch und faschistoid. Mit der Aufsplitterung der EU in die guten Nordländer um Deutschland und die bösen Südländer einschließlich Frankreich steht Sarrazin nicht allein. Sie ist vielmehr eine Grundlage für Konstrukte wie das sogenannte „Europa der zwei Geschwindigkeiten“ mit einem Süd-Euro-Gebiet unter Führung Frankreichs und einem Nord-Euro-Gebiet unter Führung Deutschlands. Manche Monopolpolitiker und Monopolvertreter wie Hans-Olaf Henkel sehen darin eine Option, wenn die Währungsunion doch auseinanderbrechen sollte. So weit will Sarrazin (noch) nicht gehen. Sein Ausweg aus der Krise des Krisenmanagements der europäischen Regierungen sieht bescheiden so aus, „dass sich die Volkswirtschaften und Gesellschaften aller teilnehmenden Staaten … so verhalten, wie es deutschen Standards entspricht.“ (Seite 416). Das „empfinden nicht ganz zu Unrecht viele in den betroffenen Ländern als deutsche Arroganz“ – das weiß auch Thilo Sarrazin, aber das schreckt ihn nicht. Vielmehr will er die deutsche Dominanz noch weiter steigern. Wenn nicht die ganze Welt, so soll wenigstens Europa „am deutschen Wesen genesen.“ Auch Griechenland dürfe im Euroraum bleiben, „wenn die Realeinkommen ohne Streiks und Unruhen um 30 Prozent sinken würden.“ Angesichts der jüngsten Wahlergebnisse und Kämpfe in Griechenland eine durchaus wacklige Wunschvorstellung. Aber die zunehmend international für ihre Zukunft kämpfende Arbeiterklasse hat ein rassistischer Finanzjongleur wie Sarrazin sowieso nicht auf seiner Agenda.

DER KRIEG GEHT MIT DER KRISE EINHER

Zu den Machenschaften gegen Syrien und Iran übersetzt von Jens-Torsten Bohlke Athen, Mitteilung des Pressebüros des ZK der Kommunistischen Partei Griechenlands (KKE) vom 27. Juni 2012, KKE-Website. (auf Kommunisten-online am 29. Juni 2012) – Die eskalierenden Spannungen im Mittleren Osten mit Syriens Luftraumverletzung durch ein türkisches Flugzeug, welches abgeschossen wurde, der Appell der Türkei an die NATO und die imperialistischen Drohungen bezüglich einer Intervention gegen Syrien und Iran rufen derzeit eine sehr gefährliche Situation hervor, die voller Zündstoff für einen neuen imperialistischen Krieg in der Region ist. Diese Entwicklungen bringen die Verschärfung der Auseinandersetzung zwischen den imperialistischen Mächten um die Beherrschung der Bodenschätze der Region, der Abtransportwege für die Rohstoffe sowie der Märkte zum Ausdruck. Sie zeigen, daß die kapitalistische Krise und die imperialistischen Kriege Hand in Hand einhergehen und die Völker mit einem neuen umfassenden Blutvergießen bedrohen. Unter diesen Bedingungen ruft die KKE die Arbeiter zur Bereitschaft und Wachsamkeit auf: · damit Griechenland nicht in die neuen imperialistischen Kriege der USA und der NATO hineingezogen wird, welche derzeit gegen Syrien und Iran vorbereitet werden, und welche tragische Folgen haben werden. · Keine „vertraglichen Verpflichtungen“ müssen eingehalten werden, die direkt oder indirekt das Land in Kriege verwickeln. · Der Militärstützpunkt bei Suda darf nicht benutzt werden. Er muß jetzt geschlossen werden! · Alle griechischen Streitkräfte, die im Ausland sind, müssen heimkehren. · Die militärischen Manöver und alle Vereinbarungen der militärischen Zusammenarbeit mit Israel müssen eingestellt werden. · Der Kampf für den Rückzug aus den imperialistischen Planungen und für den Austritt aus der NATO muß verstärkt werden. Quelle: http://inter.kke.gr/

GEHEN EU-GIPFELSTÜRMER ÜBER MERKELS LEICHE BEI „EURO-RETTUNG“?

Schwerste Spiegelfechtereien bei Champagner und Häppchen von Jens-Torsten Bohlke Kommunisten-online am 29. Juni 2012 – Nicht wenige Genossen der Belgischen Arbeiterpartei (PVDA/PTB) hielten sich vor ihren Computern gestern bis tief in die Nacht die Bäuche vor Lachen. Was war geschehen? ... „Van Rompuy will in Schritten Richtung Eurobonds“ ... Erst einen Tag zuvor hatte die belgische bürgerliche Tageszeitung De Tijd in ihrer Schlagzeile vermeldet „Van Rompuy will in Schritten Richtung Eurobonds“. Van Rompuy gehört zum bürgerlichen Poltikzirkus in Belgien, welcher sich nur noch mit Humor ertragen läßt! Daß sich derselbe bürgerliche Politikzirkus auf die EU-Ebene übertragen ließe, hatten sich aber selbst die Kommunisten in Belgien bisher nicht ausmalen können. ... Merkel: „Hier kommen keine Eurobonds, solange ich lebe“ ... Mit seinem Vorpreschen zugunsten der „Eurobonds“ hatte Van Rompuy jedoch ein lustiges Eurobonds-Gerangel bei den EU-Schwergewichten inmitten ihrer immer rascher aufeinanderfolgenden Krisengipfel-Shows losgetreten. Die Reaktion folgte binnen Stunden! Ein weiterer Genosse funkte in das Internet: „Heute in De Morgen: 'Merkel: 'Hier kommen keine Eurobonds, solange ich lebe'.“ „Noch keine Truppenbewegungen an der Grenze?“ Und weiter funkte er: „An der Grenze bleibt alles ruhig, Dort wurden keine Truppenbewegungen signalisiert.“ (Gemeint ist sicherlich die belgisch-deutsche Grenze.) Belgische Genossen lieben sarkastischen Humor, und immer mehr lachten in die spöttelnde Runde. Sollte es das gewesen sein? Wer das denkt, kennt unsere freundlichen Nachbarn in Belgien nicht ... „Natürlich keine Truppenbewegung. Unser Wecker steht jetzt auf osteuropäische Zeit..“ Dies funkte ein anderer Genosse und erntete für diese eigentlich makabren Worte ebenfalls die Zustimmung von allen. Gelungene Anspielung auf „Raketenschild“ und sonstige Truppenbewegungen der NATO möglichst nahe Moskaus. Aber wenn Merkel äußert, das etwas nur über ihre Leiche geschehen würde, dann kann dies nur weiter den Stachel der bissigen belgischen Genossen löcken ... und schon folgte die nächste Meldung: Di Rupo heute im Parlament: „Ich hoffe, daß Frau Merkel lange lebt.“ Di Rupo ist belgischer Premier und Vorsitzender des Parti Socialiste in der Wallonie. Seine öffentliche Äußerung lieferte eine erneute Steilvorlage für unsere belgischen Genossen, die natürlich binnen Minuten reagierten, zum Beispiel mit solchen Worten: „Na schön... Ich bin nicht einverstanden mit Di Rupo, von mir aus kann sie verrecken... und er gleich mit... zusammen mit Ward De Bever....“ Zu diesen Kommentaren gab es auch wieder breiteste Zustimmung. Mehr mußte dann auch nicht mehr hinzugefügt werden. Jedenfalls amüsierten sich etliche Genossen köstlich!

SODOM: = Selbsthilfe Organisation Der Opfer von Missbrauch in den Landeskirchen Baden und Hessen (-Nassau & Kurhessen-Waldeck)

Keine Angst. SODOM ist kein neues Land der EU, braucht auch keinen Rettungsschirm, kein ESM und keinen FISKAL-Pakt. SODOM ist ein Selbsthilfeprojekt von und für Opfer Sexuellen Missbrauchs in den eavngelischen Landeskirchen. Die TäterOrganisationen hocken auf dem Geld und rücken keinen Cent heraus. SODOM braucht deshalb Ihre/EureSpende (siehe unten ganz am Ende) “Berufsverbote ? Gibt’s doch gar nicht. Das sind doch diese ollen STASI-Kamellen!” HaBEs Beitrag zur “Geschichte der Berufsverbote” Bei der “Geschichte der Berufsverbote” sind zwei sehr wesentliche Elemente in den Vordergrund zu stellen, ohne die eine solche Geschichte zu stark im politischen “Überbau”, präziser in den (Nicht-, Fehl-, Über-)Reaktionen der Reaktion, der Regierungen und ihres Apparates auf grundlegende Anforderungen der Kapitalinteressen verharrt. Die Berufsverbote müssen einen bestimmten Zweck erfüllen und der muss analysiert werden, ........ Die Berufsverbote etc.. Radikalenerlass usw. sind sozusagen Ausführungsbestimmungen der Notstandsgesetze, zu deren praktischer Umsetzung ein gesäuberter Staatsapparat, entrechtete Gesamtbelegschaften im ”öffentlichen Dienst”, solchermaßen gereinigte systemisch-strategische Betriebe & die gesamte staatliche Infrastruktur gehörten…. Die sozialdemokratisch beherrschten Gewerkschaften sorgten denn auch mit den Unvereinbarkeitsbeschlüssen flankierend dafür, dass auch in den “nicht-öffentlichen Diensten” und systemischen Betrieben Ruhe an der Heimatfront herrschte… und nach allen Lippenbekenntnissen waren all diese Maßnahmen gegen Rechtsradikale gerichtet. http://www.barth-engelbart.de/?p=1868 Diese mail hat noch einen weiteren Grund: Berufsverbotsopfer haben es geschafft, sich zu organisieren, haben in den Gewerkschaften auch Rehabilitierungsansätze erreicht und können auch gemeinsam Wiedergutmachung einfordern und die DGB-Einzelgewerkschafts-Vorstände beginnen zumindest in die Richtung auch materieller Wiedergutmachungsmaßnahmen zu denken und zu beschließen wie der GEW-Bundesvorstand. Maßnahmne gegen die Altersarmut der berufsverbotsopfer sind dringend erforderlich... Dagegen stehen die Opfer sexuelllen Missbrauchs in kirchlichen (dieses mal auch evangelischen) und staatlichen "Erziehungs"-Institutionen völlig ohne Fürsprecher, Organisationen und Lobby da. Sie werden jetzt von quotengeilen "Journalisten" belagert und erneut missbraucht. Ihre Altersarmut, ihr den Traumata Ausgeliefertsein interessiert virelleicht schon jemanden. Aber sietrauen sich nicht an die Öffentlichkeit. Krankenbversicherungen verweigern Therapien, Kirchen verweigern Wiedergutmachung und Schmerzensgeld, berufen sich auf Verjährungsfristen. Nur Traumata verjähren erst mit dem Tod. Dagegen wächst ein neuer Versuch der Selbsthilfe, der in diesem sensiblen Bereich möglichst unauffällig arbeiten muss und dafür auch Geld braucht, das er ebenfalls möglichst unauffällig sammeln muss: das Projekt heißt SODOM: = Selbsthilfe Organisation Der Opfer von Missbrauch in den Landeskirchen Baden und Hessen (-Nassau & Kurhessen-Waldeck) und beginnt zunächst in dieser Region und vorerst fokussiert auf kirchliche Einrichtungen. SODOM: Selbsthilfe-Organisation Der Opfer von Missbrauch in den evangelischen Landeskirchen Baden und Hessen-Nassau / Kurhessen-Waldeck http://www.barth-engelbart.de/?p=1824 SODOM = Selbsthilfe-Organisation Der Opfer von Missbrauch in den evangelischen Landeskirchen Baden und Hessen-Nassau / Kurhessen-Waldeck Es sind jetzt bei Manchen schon über 50 Jahre vergangen und vieles schwärt offenwundig im Untergrund. Beziehungen sind zerbrochen. Ehen gescheitert, Kinder und Partnerinnen belastet bis zum Zusammenbruch. Bei den Einen mehr, bei Anderen weniger. Wir haben vieles verdrängt, vieles hat der Alltag unter sich begraben. Wir haben uns in Arbeit geflüchtet. Wir wollen nicht zu Salzsäulen erstarren, wenn wir zurückschauen. SODOM: Wir haben traumatisiert, stigmatisiert, von Angstattacken und Albträumen gequält lange Zeit nicht zurückgeschaut und sind deshalb erstarrt, wie es uns das Alte Testament von Lots Weib andersherum erzählt. Man hat uns die Sexualität verteufelt, Erotik mit ErosCentern gleichgesetzt, die unsere Peiniger(innen) im Brustton christlicher Überzeugung und Tugendhaftigkeit vehement bekämpften, während sie sich an uns schadlos hielten, im Gegensatz zur Eroscenter-Kundschaft zum Nulltarif. Wenn wir uns jetzt in SODOM wiederfinden, brechen wir ein von unseren ErsatzGöttern und Zieh-und Züchtigungs- und Unzüchtigungsvätern und -müttern ehern gesetztes Tabu: wir schauen zurück und erkennen und können uns so vielleicht von ihren unheilvollen Schatten und immer wiederkehrenden Übergriffen befreien …............ WEITERLESEN? geht hier: http://www.barth-engelbart.de/?p=1824 Unser SODOM war früherotisch lustvoll paradiesisch, sie haben es in eine Hölle verwandelt und uns zeitlebens gezeichnet. Wir wollen uns unser SODOM wieder zurückholen. Hartmut Barth-Engelbart HaBEbuechnerei@web.de HIER GEHTS NUR UMS GELD €€€€€€€€€€€€€€€€€€€€€€€€€€€€€€€€€€€€€ Damit und weil die Arbeit von SODOM nicht umsonst ist, braucht SODOM Geld und da SODOM noch kein fiskalisch anerkannt gemeinnütziger Verein ist, gibts für Spenden auch keine steuermindernden Spendenquittungen. Wer SODOM trotzdem mit Spenden unter die noch schwachen Arme greifen will, kann die gerne unter dem Stichwort SODOM / auf mein Konto-Nr. 1140086 / VR Bank Main-Kinzig-Büdingen eG / BLZ 506 616 39 einzahlen Wladimir Ilitsch Lenin soll ja Mal gesagt haben: Vertrauens sei gut, aber Kontrolle sei besser. Besonders, wenns um's Geld geht. Dem stimme ich voll zu. Nur SODOM darf nicht kontrollierbar sein. SODOM funktioniert nur als Vertrauenssache. Mit einem dreifach lauten VerGELDsGott als DANKESCHÖN HaBE Gebt SODOM den Rest we’ll try our best. damit es happy ohne Missbrauch ende, SPENDE! SODOM braucht GELD! Keine Angst. SODOM ist weder ein neues Bundesland oder noch eine verschuldete Kleintadt, noch ein neues MitgliedsLand der EU, braucht auch keinen Rettungsschirm, kein ESM und keinen FISKAL-Pakt. Es ist auch keine pleitebedrohte Eliteschule wie SALEM oder das fürstlich Solms’sche Laubach-Alumnat, die Mannhein-Neckarauer Liebeswerke &Co, Schulpforta oder eine der 130 deutschen meist katholischen Mary-Ward-(Internats-)schulen. SODOM ist ein Selbsthilfeprojekt von und für Opfer nicht nur sexuellen Missbrauchs in den evangelischen Landeskirchen. Die TäterOrganisationen hocken auf dem Geld und rücken keinen Cent heraus. SODOM braucht deshalb Ihre/Eure Spende (siehe unten ganz am Ende) http://www.barth-engelbart.de/?p=1877

CHAVEZ: „REAKTION ÜBT SCHON LIED VOM WAHLBETRUG EIN“

Venezuela: Oppositionslied für Wahlniederlage 7.10. bekannt übersetzt von Jens-Torsten Bohlke Caracas, 24. Juni 2012, Tribuna Popular (TP). (auf Kommunisten-online am 28. Juni 2912) – Venezuelas Präsident Hugo Chávez warnte heute davor, daß im Fall seines Wahlsiegs am 7. Oktober 2012 die Opposition beabsichtigen wird, das Wahlergebnis als einen Betrug anzuprangern. Auf der Gedenkveranstaltung für die vor 191 Jahren stattgefundene Schlacht von Carabobo wandte sich Chávez an das Volk und an die Streitkräfte Venezuelas mit dem Aufruf, sich auf derartige Pläne der Reaktion vorzubereiten. In diesem Zusammenhang hob er hervor, daß der von der Reaktion ständig in seiner Redlichkeit angezweifelte Wahlprozess Venezuelas zu den transparentesten Wahlverfahren der Welt zählt. Er erinnerte daran, daß vor dem Beginn des gesellschaftlichen Umgestaltungsprozesses 1999 Wahlmanipulationen wie der Einsatz von falschen Ausweispapieren oder Stimmenraub zum Nachteil der politisch links stehenden Parteien an der Tagesordnung gewesen war. Die Vorwürfe der bürgerlichen Opposition in diesen Monaten vor dem Urnengang sind das Einüben des Liedes eines angeblichen Wahlbetrugs. Sie zielen auch darauf ab, die Bolivarischen Streitkräfte Venezuelas und andere Einrichtungen des Landes anzugreifen. „Wie es derzeit bei den Umfrage-Ergebnissen für sie ausgeht, bleibt ihnen von jetzt nicht weiter übrig, als das Lied vom Wahlbetrug im Bemühen anzustimmen, das Land in nächster Zeit zu destabilisieren“, so Chávez, welcher hinzufügte: „Sollten die Führer der Reaktion eine Wahl gewinnen, dann erkennen sie den Nationalen Wahlrat und die Arbeit des Republik-Plans an.“ Er nahm die Organe der Staatssicherheit, das Volk und die Einrichtungen in die Pflicht, sich auf die Vereitelung dieser Pläne vorzubereiten, welche die Unterstützung der USA haben. Bis zum gegenwärtigen Zeitpunkt sagen alle Umfragen den Sieg von Chávez mit einem großen Vorsprung vor dem Oppositionskandidaten Henrique Capriles vom sogenannten Tisch der Demokratischen Einheit voraus. Chávez leitete am vergangenen Sonntag in der Militärakademie in Caracas vor über 2000 Angehörigen der venezolanischen Streitkräfte die Feierlichkeiten anlässlich der Schlacht von Carabobo, welche die Unabhängigkeit Venezuelas besiegelte. Quelle: Prensa Latina http://www.tribuna-popular.org/

„STOPPT FOLTER UND MISSHANDLUNG DES GENOSSEN BART!“

Verlautbarung der KP der Philippinen (CPP) übersetzt von Jens-Torsten Bohlke Mitteilung der KP der Philippinen (CPP) vom 20. Juni 2012. (auf Kommunisten-online am 28. Juni 2012) – Die Kommunistische Partei der Philippinen (CPP) verurteilt die Streitkräfte der Philippinen (AFP) für die andauernden Folterungen und Misshandlungen des politischen Gefangenen Tirso „Ka Bart“ Alcantara im Militärgefängnis des Forts Bonifacio. Die KP der Philippinen bekräftigt ihre Forderung nach sofortiger Freilassung von Ka Bart in Übereinstimmung mit der Gemeinsamen Vereinbarung über die Sicherheits- und Immunitätsgarantien (JASIG) zwischen der Regierung der Philippinen und der National-Demokratischen Front der Philippinen (NDFP). Ka Bart ist einer der 14 Berater der NDFP für die Friedensgespräche, welche von der Regierung der Philippinen in verschiedenen Gefängnissen im ganzen Land inhaftiert worden sind. Er wurde im Januar 2011 vor Konsultationen zwischen der NDFP und der Regierung der Philippinen bei der Vorbereitung für die Wiederaufnahme der formellen Gespräche festgenommen. In einem kürzlich von der Organisation ehemals Inhaftierter zur Untersuchung der Haftbedingungen (SELDA) herausgegebenen Bericht beklagt sich Ka Bart, daß ihm stets sehr fetthaltiges und extrem salziges Essen verabreicht wird, welches weder sauber noch gut durchgekocht ist: „Das mir verabreichte Geflügelfleisch war noch blutig und der Fisch hatte seine Innereien noch“, äußerte Ka Bart in einer unterschriebenen Notiz. „Am 20. Dezember 2011 nach Verspeisen von Papaya schwoll meine Mundhöhle stark an und fühlte sich taub an wie nach einer Narkose ... Einst im März 2012 wurden mir drei Holzspäne in die Fischsuppe gemixt ... Ein Mal erhielt ich Essen mit Stücken aus gebrochenem Glas und mit im Essen krabbelnden Ameisen.“ Ka Bart hegt den Verdacht, daß er langsam durch das Essen im Gefängnis vergiftet werden soll. Von Januar bis Juni dieses Jahres litt er oftmals nach dem Essen vom Militär verabreichten Essen an Schwindelgefühlen und Kopfschmerzen. „Ein Mal musste ich Medikamente gegen Kopfschmerzen und Erkältung einnehmen, obwohl ich keinerlei derartige Beschwerden hatte“, sagte Ka Bart. Er berichtete auch, daß er am 10. März an Bluthochdruck litt. Der ihn untersuchende Arzt lehnte es ab, sich zu identifizieren. Er schloss ihn an ein EKG an. Hinterher bekam er Medikamente, die Brechreiz, Kopfschmerzen und Krämpfe am ganzen Körper verursachten. Als er am nächsten Morgen dem Arzt davon erzählte, machte der Arzt das EKG für diese Symptome verantwortlich, was eine glatte Lüge war. Ohne jeden ersichtlichen Grund wurden Ka Bart seine Brillengläser am 21. November 2011 weggenommen und erst am 26. Mai 2012 zurückgegeben, was ihm sechs Monate sehr sein Sehvermögen einschränkte. Die KP der Philippinen (CPP) fordert: „Die unmenschliche Behandlung und das andauernde Foltern von Ka Bart muß aufhören. Das philippinische Volk muß seine Aufmerksamkeit auf die Bedingungen von Ka Bart und den über 350 politischen Gefangenen richten, die weiterhin unter ungerechter Einkerkerung leiden. Ka Barts andauernde Gefangenschaft innerhalb einer militärischen Einrichtung ist eine Verletzung seiner bürgerlichen und politischen Rechte auch nach den Gesetzen der reaktionären Regierung.“ Laut SELDA sollte Ka Bart zumindest in ein ziviles Gefängnis überführt werden und endlich Zugang zu Ärzten und Rechtsanwälten erhalten. Es wird ausgeführt, daß die Militärbehörden es den Besuchern von Ka Bart sehr erschwerten, ihren Besuch auszuführen, indem erst vom Büro des Präsidenten der Philippinen und dem Stabschef der Streitkräfte der Philippinen Genehmigungen erbeten werden mussten. Die KP der Philippinen forderte Ka Barts sofortige Freilassung als Teil der vertraglichen Verpflichtungen der Regierung der Philippinen gemäß JASIG, welches Friedensunterhändler und Mitarbeiter beider Verhandlungsparteien von Überwachung, Festnahme und Strafverfolgung ausschließt, um ein günstiges Verhandlungsklima zu schaffen. „Die Freilassung von Ka Bert wird den Friedensverhandlungen einen großen Schub geben, welche die NDFP sehr bestrebt ist wiederaufleben zu lassen, nachdem sie seit mehr als einem Jahr ausgesetzt worden sind“, fügte die KP der Philippinen (CPP) in ihrer Erklärung hinzu. Quelle: E-Mail der KP der Philippinen an die Redaktion Für weitere Informationen: http://www.philippinerevolution.net/

EU: „FÜNF STAATEN BITTEN UM NOTHILFE FÜR IHRE BANKEN“?

Die alltägliche Fernsehlüge zum bürgerlichen Krisenmanagement Kommentar von Jens-Torsten Bohlke Kommunisten-online am 28. Juni 2012) – Während die Regierungschefs der imperialistischen Großmächte von „Krisengipfel“ zu „Krisengipfel“ eilen, um immer neue nachgedruckte Mengen an dreistelligen Milliardensummen von Euros und Dollars für mit Bankrott drohende Großbanken bereitzustellen, zeigen sich „die Finanzmärkte“ immer unersättlicher und nimmt das profitgierige Finanzkapital immer mehr bürgerliche Staatshaushalte in die Haftung für das Fließen dieser zusätzlichen Milliardensummen in seine Taschen. Die Volksmassen der allmorgendlichen Fernsehzuschauer werden derweil weiterhin alltäglich für dumm verkauft. Erst heute hieß es im Frühprogramm von ARD und ZDF doch allen Ernstes: „Fünf Staaten bitten um Nothilfe für ihre Banken.“ Als ob es um Staatsbanken oder öffentliche Banken ginge ... Gemeint sind Griechenland, Italien, Portugal, Spanien und Zypern. Zumindest von der Form her ist richtig, daß die bürgerlichen Regierungen dieser EU-Staaten darum gebeten haben, aus dem „EU-Bankenrettungsschirm“ Beiträge für bestimmte Banken zu erhalten. Diese Banken sind jedoch keinesfalls Staatsbanken, keinesfalls im Besitz dieser Länder! Wie allgemein bestens jederman bekannt, handelt es sich um privatkapitalistische Großbanken, deren Bosse unverhohlen mit Bankrott drohen, und die durch ihre Kreditgeberrolle gegenüber den öffentlichen und Firmenkassen innerhalb der EU jede bürgerliche Regierung erpresserisch vor sich her treiben. Um Staatsbanken handelt es sich da in keinem Fall, auch wenn selbst eine Staatsbank in einem kapitalistischen Land bestensfalls der Ausdruck staatsmonopolistischer Verhältnisse und noch keinesfalls sozialistischer Verhältnisse wäre. Sog. „EU-Rettungsschirm“ sichert Maximalprofit des Finanzkapitals Es ist schon dreist, wie die Journaille formuliert, daß Staaten da um Hilfe für „ihre“ Banken bitten würden. Wo dahinter privatkapitalistische Kreditgeber stehen, welche als Eigentümer jener Großbanken keinesfalls von Bankrott bedroht sind, sondern ein bestens abgesichertes Luxusleben in Saus und Braus in den Villenvierteln von Monte Carlo, Kalifornien, auf der Krim, am arabischen Golf, am Genfer See usw. führen. Bei diesen Herrschaften, die vornehm mit Begriffen wie „Großanleger“ umschrieben werden, um sie nicht ganz klar für jederman verständlich als Finanzkapitalisten auszuweisen, droht keinerlei Bankrott. Oder sieht jemand die Rothschilds irgendwo in Kalifornien auf ein Mal am Bettelstab um milde Gaben bitten? Gib mir dein Erspartes, ich quittiere es dir auch ... Nein, sie lassen ihre politischen Statthalter in den bürgerlichen Regierungen, welche an ihren Geldtröpfen hängen, um „Nothilfe“ für die ohnehin prall gefüllten Schatullen der Finanzclans nachsuchen. So daß sich die im Besitz dieser Profithaie befindlichen Banken für lächerliche 1% Zinsen „frisches Geld“ von den staatlichen Druckerpressen leihen können, welches sie dann für weitaus höhere Zinsen auf dem privaten „Kapitalmarkt“ „weiterverleihen“. Dieses „Weiterverleihen“ wird dann hochprofitabel, wenn mit jenen angeblichen „Wertpapieren“, die eigentlich „Schrottpapiere“ sind, wie im Spielcasino das Geld der vielen kleinen und mittleren „Anleger“ -sprich: Spar- und Rentenfonds, also unser aller den Banken und ihren am „Finanzmarkt“ spekulierenden Fonds anvertraute Altersrentenbeiträge und Spargelder- gegen „giftige“ und „Schrottpapiere“ aus der von diesen großen Privatbanken selbstgeschaffenen Schrottpapiersammlung vertraglich mit Stempel und Unterschrift getauscht werden. Dies alles frei nach dem Betrügermotto „Gib mir deine Kohle, ich gebe dir dafür wertloses Papier“. Zusammenspiel von Finanzjongleuren und politischen Statthaltern Täten die Schulzes und Krauses dies miteinander bei ihren kleinen Tauschgeschäften am Gartenzaun, hätten die bürgerlichen Gerichte und die Rechtsanwälte noch mehr Verdienstmöglichkeiten an Nachbarschaftsstreitereien, als sie jetzt schon haben. Die Herrschaften der Baronsfamilie von Rothschild oder jener ungarische Finanzmagnat Soros gehören jedoch nicht der Kleingärtner-Liga an, sondern dem Adel der Hochfinanz, an welche sich kein bürgerliches Gericht herantraut. Die Einen müssen sich ihr Recht auf Wahrnahme ihrer Profitgier nicht mal kaufen, während die anderen um ihre Spareinlage Geprellten mit teuren Gerichtsverfahren bestenfalls an staatlichen Bestimmungen für den Beratungsbetrieb einer Bank etwas herumdoktern dürfen, sozusagen als Feigenblatt für bürgerliche Rechtstaatlichkeit, wie jene schön anzuhörende Phrase es benennt. In den bürgerlichen Idealen 1789 steckte schon der Betrug am Volk Wie lief es doch schon bekanntlich bei der Großen Französischen Bürgerlichen Revolution von 1789? Erst hieß es „Freiheit - Gleichheit - Brüderlichkeit“, um die Massen der feudal ausgebeuteten und unterdrückten Leibeigenen an der Seite des städtischen Bürgertums gegen den Feudaladel und das absolutistische Regime eines als „Sonnenkönig“ verbrämten Tyrannen zum revolutionären Volksaufstand zu mobilisieren. Kaum rollten die Köpfe der gehenkten adligen Feudaljunker, taufte die Bourgeoisie in aller Eile jene Losung um in „Freiheit - Gleichheit - Eigentum“, - der Besitzbürger verbrüdert sich nur sehr zeitweilig mal mit dem Plebejer, um ihn zum gleich doppelt freien Lohnarbeiter zu machen, wie Karl Marx es nachwies. Wie das Finanzkapital den Völkern den letzten Groschen abpreßt Was natürlich in den bürgerlichen Medien auch pausenlos klargestellt wird: Es gibt jene „Finanzhilfen für notleidende Banken“ auf Regierungsgesuche nur gegen „harte Auflagen“. Bekanntlich kümmert es keinen Baron von Rothschild oder Soros-Clan, daß dreifache Millionenzahlen an einfachen Menschen aus dem Volke in der EU mal eben in die Massenarbeitslosigkeit und in Niedrigstlöhne getrieben werden, daß einer hohen und ständig weiter steigenden Zahl von Rentnern die erarbeiteten Altersbezüge nur noch als Almosen für einen Lebensabend unterhalb der Armutsgrenze gezahlt werden oder öffentliche Krankenhäuser nicht mal mehr die Notversorgung gewährleisten können. Die Kronleuchter in den Villen der reichen Geldadligen von Kalifornien, im Tessin und an der Cote d'Azur gehen davon noch lange nicht aus. „Frisches Geld“ für aggressive Söldnerarmeen und Kriegsverbrechen Zumal die Euros und Dollars der Reichen weiterhin ungebremst zur Profitschöpfung eingesetzt werden, wie jederman an den Waffengeschäften sehen kann. Allein die Vorbereitung der USA und Israels auf einen Krieg gegen Iran führte zu Waffenkäufen der Golfstaaten in den USA in dreistelliger Höhe an Dollarmilliarden. Auch die EU-Staaten steigern weiterhin ungebrochen ihre Ausgaben für militärische Zwecke, wie neben Deutschland und Frankreich auch solche Länder wie Griechenland beweisen. Dies ohne jede spürbare Gefahr äußerer angriffslustiger Gegner. Es geht viel mehr um die neokoloniale Ausbeutung der asiatischen, afrikanischen und südamerikanischen Bodenschätze sowie das strategische Ziel der Aufteilung Rußlands und Chinas unter die imperialistischen Mächte im aggressiven NATO-Bündnis unter Führung der USA. Imperialistische Kriege verbrämt Gauck als Insel der Glücksseligen Dies kostet jede Menge Geld. Zahlen soll die Rechnung das Volk, und zwar weltweit. Lohnarbeiter, die sich bestimmte Lohn-Niveaus und Rentenanrechte erkämpft haben, werden um immer größere Teile ihres Reallohnes und ihrer Altersrenten gebracht. Arbeitslose und Sozialfälle werden in immer bittere Armut gestoßen. Klein- und Mittelbauern werden weiterhin gnadenlos gelegt. Profite für das Großkapital und Boni für dessen Topmanager werden weiterhin immer fetter. Und im Namen der paktierten „Euro-Stabilität“ und des Erhalts solcher „Sozialverbände“ wie der EU, solcher „Friedensbündnisse“ wie der NATO und ihrer atomar bestückten „Raketenabwehrschilde gegen Iran“ mit Stationierungsorten möglichst nahe vor Moskau und Peking soll das Volk nach dem Willen dieser Herrschaften brav kuschen und sich als Kanonenfutter in Söldneruniformen verdingen ... auch wenn dies nach Worten des klerikalfaschistischen Bundespräsidenten Gauck in einer „glücksseligen“ Gesellschaft nicht sonderlich leicht fallen würde. Seine Abgehobenheit bejubelt die Journaille ja gerne als volksnah, - auch wenn im Volke kaum noch jemand begreifen kann, von welchem Stern jener Gauck da labert, wenn er nur noch Glückselige in Deutschland wahrnimmt. Volksverdummung als Machterhaltungsgrundlage für das Finanzkapital Das mediale Bild verzerrt ständig Wirklichkeiten, indem im Fernsehen nur sehr begrenzte Ausschnitte der Wirklichkeit gezeigt werden. Da jubeln Tausende Menschen im Fußball-EM-Rausch angetrunken mit Fähnchen, tanzen Jugendliche „für ihr Recht auf Party“, wird jeder irrationale Fanatismus gefördert und auf die Spitze getrieben. Spiele für das Volk! Opium für das Volk! Lügen für das Volk! Volksverdummung eben. Quelle: ARD und ZDF am 26. Juni 2012 von 6 Uhr bis 9 Uhr

Velká říjnová socialistická revoluce

Velká říjnová socialistická revoluce Zpracováno podle knihy „Dějiny Všesvazové komunistické strany (bolševiků)“, Moskva 1938, česky Svoboda, Praha 1951. K 90. výročí Velké říjnové socialistické revoluce vydal Komunistický svaz mládeže, Praha 2007. Druhé, přepracované vydání připravil Svaz mladých komunistů Československa, Praha 2009. 1. Rozvoj průmyslového kapitalismu a první kroky dělnického hnutí Carské Rusko vstoupilo na dráhu kapitalistického vývoje později než jiné země. Do šedesátých let devatenáctého století bylo v Rusku velmi málo továren a závodů. Převládalo hospodářství šlechtických statkářů, založené na nevolnictví. Carská vláda, zeslabená vojenskou porážkou za krymské války a postrašená selskými rebeliemi proti statkářům, byla nucena nevolnictví zrušit až roku 1861. Statkáři však utiskovali rolnictvo i po zrušení nevolnictví a rolníci byli nuceni platit za své „osvobození“ výkup. Zůstával tedy skoro týž stav jako za nevolnictví, jedině s tím rozdílem, že rolník byl nyní osobně svobodný, nebylo ho možno prodat nebo koupit jako věc. Po zrušení nevolnictví se průmyslový kapitalismus v Rusku začal rychle rozvíjet i přes pozůstatky feudalismu, které tento rozvoj brzdily. S rozvojem průmyslu rostl počet dělnictva ve velkých průmyslových závodech – novodobého průmyslového proletariátu. Všeobecné sčítání lidu z r. 1897 ukázalo, že zemědělstvím se zabývalo asi pět šestin veškerého obyvatelstva, kdežto v průmyslu, obchodu, dopravě a na stavbách byla zaměstnána celkem asi jedna šestina obyvatel. To dokazuje, že Rusko, ačkoliv se v něm kapitalismus rozvíjel, bylo zemí agrární, hospodářsky zaostalou. Rolnictvo, nejpočetnější třída v předrevolučním Rusku, se rozvrstvovalo. Na vesnici se z nejzámožnějších rolníků oddělovala kulacká honorace, vesnická buržoazie, naproti tomu přibývalo rolnické chudiny. Středních rolníků každým rokem ubývalo. Postavení dělnictva v carském Rusku bylo neobyčejně těžké. V osmdesátých letech se v továrnách pracovalo nejméně 12 a půl hodiny denně, v textilním průmyslu 14 až 15 hodin denně. Děti pracovaly stejnou dobu jako dospělí, ale stejně jako ženy dostávaly mnohem menší mzdy. Mzdy byly nadmíru nízké, pojištění dělnictva neexistovalo, lékařská pomoc byla poskytována jen za úplatu, neobyčejně špatné byly také bytové poměry. Dělníci se začali na majitelích továren a závodů společně domáhat zlepšení svého nesnesitelného postavení. První stávky v sedmdesátých a osmdesátých letech obyčejně vznikaly pro nadměrné pokuty, šizení a podvádění dělnictva při výplatě, pro snižování úkolových sazeb. Roku 1875 byl v Oděse ustaven „Svaz dělnictva jižního Ruska“, r. 1878 v Petrohradě „Severní svaz ruského dělnictva“. Konečným cílem svazu bylo provedení socialistické revoluce – „svržení současného politického a hospodářského státního zřízení jako krajně nespravedlivého“. První ruská marxistická skupina nazvaná „Osvobození práce“ byla zorganizována r. 1883 G. V. Plechanovem v Ženevě. Skupina přeložila do ruštiny Marxovy a Engelsovy spisy a začala je tajně šířit v Rusku, její členové také řadu marxistických spisů napsali. Hlavní překážkou rozšíření marxismu byly v té době narodnické názory, které převládaly mezi uvědomělými dělníky a revolučně smýšlející inteligencí. Narodnici se mylně domnívali, že hlavní revoluční silou není dělnická třída, nýbrž rolnictvo, které se snažili podnítit k boji proti carské vládě. Když se jim to nepodařilo, bojovali proti carismu jednotlivými atentáty a individuálním terorem. Tato metoda byla pro revoluci škodlivá. 1. března 1881 se narodovolcům podařilo vrženou pumou zabít cara Alexandra II., na jeho místo však nastoupil Alexandr III., za kterého se dělníkům a rolníkům žilo ještě hůře. 2. Vytvoření Sociálně demokratické dělnické strany Ruska Vladimír Iljič Lenin (vl. jm. Uljanov), narozený v Simbirsku (dnešním Uljanovsku) r. 1870, přesídlil r. 1893 do Petrohradu a stal se uznávaným vůdcem petrohradských marxistů. R. 1895 spojil všech asi dvacet marxistických kroužků v Petrohradě ve „Svaz boje za osvobození dělnické třídy“. Pod vedení „Svazu boje“ se v létě 1896 konala stávka 30 000 petrohradských textilních dělníků. Pod náporem této stávky byla carská vláda nucena omezit pracovní dobu na 11 a půl hodiny. Předtím omezení pracovní doby vůbec neexistovalo. V prosinci 1895 byl Lenin carskou vládou zatčen. Zároveň se „Svazy boje“ v Petrohradě, Moskvě, Kyjevě a dalších velkých městech vznikaly sociálně demokratické organizace také v západních neruských okrajových územích Ruska. Roku 1898 učinilo několik „Svazů boje“ V. I. Lenin první pokus o sjednocení v sociálně demokratickou stranu. Za tím účelem se v březnu 1898 v Minsku sešli zástupci těchto svazů na I. sjezdu Sociálně demokratické dělnické strany Ruska (SDDSR). Na I. sjezdu SDDSR bylo jen 9 účastníků. Lenin na sjezdu nebyl, dlel tehdy ve vyhnanství na Sibiři. Ústřední výbor strany, zvolený na sjezdu, byl záhy pozatýkán. Počátkem r. 1900 se Lenin a jiní členové „Svazu boje“ navrátili ze sibiřského vyhnanství do Ruska. Lenin pojal plán založit všeruský nelegální marxistický časopis, který by sjednotil roztříštěné marxistické organizace a připravil založení skutečné strany. V prosinci 1900 vyšlo v cizině první číslo „Jiskry“. Pod názvem listu bylo motto: „Z Jiskry vzejde plamen“. A opravdu, z „Jiskry“ zažehnuté Leninem vzešel později plamen velikého revolučního požáru, který dočista strávil šlechticko-statkářskou carskou monarchii a buržoazní moc. Koncem XIX. století nastala v Evropě průmyslová krize, která brzy zasáhla také Rusko. Průmyslovou krizí a nezaměstnaností dělnické hnutí zastaveno a ochromeno nebylo. Naopak, boj dělnictva nabýval stále revolučnějšího rázu. Stávky byly stále úpornější a organizovanější. Dělnické hnutí zapůsobilo na rolnictvo. Rolníci podpalovali statkářská panství, zabírali statkářskou půdu, pobíjeli nenáviděné „zemské náčelníky“ a statkáře. Proti vzbouřeným rolníkům byla posílána ozbrojená moc, bylo do nich stříleno, byli po stech zatýkáni, avšak revoluční hnutí rolnictva narůstalo dále. Zesílilo i opoziční studentské hnutí. Na studentské demonstrace a stávky reagovala vláda tím, že zavřela univerzity, uvrhla stovky studentů do žalářů a posléze se rozhodla povolat neposlušné studenty do armády. V odpověď na to zorganizovalo studentstvo v zimě 1901 – 1902 studentskou generální stávku. Počet stávkujících studentů dostoupil 30 000. Přestože se r. 1898 konal I. sjezd Sociálně demokratické dělnické strany Ruska, který ohlásil založení strany, strana ustavena nebyla. Chyběl program a organizační řád strany, pozatýkaný ústřední výbor už nebyl obnoven. Lenin soudil, že před svoláním II. sjezdu, který by sjednotil místní organizace a založil stranu, je třeba zjednat jasno o cílech a úkolech strany, vědět, jakou stranu vybudovat. V článku „Čím začít?“ nastínil Lenin konkrétné plán vybudování strany, rozvedený potom v knize „Co dělat?“ Pokud jde o strukturu a Bolševické noviny „Jiskra“ složení strany samé, Lenin soudil, že ve straně musí být dvě složky: a) Úzké jádro stálých zapracovaných vedoucích funkcionářů, k nimž patří hlavně profesionální revolucionáři. Tito pracovníci nemají jiné zaměstnání a věnují se pouze revoluční činnosti. b) Rozsáhlá síť stranických organizací, početná masa členů strany, kteří mají vliv na statisíce pracujících, se stranou sympatizujících a ji podporujících. Pokud jde o ráz strany, která měla být vytvořena, Lenin soudil, že strana má být předvojem dělnické třídy, vůdčí silou dělnického hnutí. Konečným cílem strany je svržení kapitalismu a nastolení socialismu. Jelikož svržení kapitalismu je nemožné, dokud nebude svržen carismus, aby strana zburcovala veškerý lid do boje proti carismu a svrhla jej jako první překážku na cestě k socialismu. Na Západě v té době mezi sociální demokracií začal stále více sílit oportunistický proud, vystupující pod heslem „svobody kritiky“ Marxe, požadující „revizi“, přezkoumání Marxova učení (odtud název revizionismus), požadující, aby se upustilo od revoluce, od socialismu a od diktatury proletariátu. V Rusku tuto linii tehdy prosazovali takzvaní „ekonomisté“. V sociálně demokratických organizacích v Rusku zvítězil směr určený Leninem a „Jiskrou“. II. sjezd SDDSR byl zahájen 17. (30.) července 1903. Sešel se tajně v cizině – zprvu zasedal v Bruselu, poté se přestěhoval do Londýna. Sjezd schválil program, který předložila „Jiskra“. Při projednávání organizačního řádu strany však vznikly na sjezdu rozhořčené spory mezi Leninem a pevnými „jiskrovci“ a oportunistickou částí v čele s Martovem a Trockým. Oportunisté prosazovali organizačně neuspořádanou stranu, do které by se členové zařazovali sami a nebyli by povinni být členy jedné z jejích organizací a podřizovat se stranické kázni. Sjezd tehdy schválil většinou hlasů organizační řád ve formulaci Martovově. Lenin považoval za nutné zvolit do ústředního výboru pevné a důsledné revolucionáře. Martovci usilovali o to, aby v ústředním výboru měly převahu kolísavé živly. Většina sjezdu šla v této otázce s Leninem. Od té doby byli Leninovi přívrženci, kteří na sjezdu dostali při volbách většinu (rusky „boľšinstvo“) hlasů, nazýváni bolševiky, Leninovi odpůrci, kteří obdrželi menšinu (rusky „meňšinstv 3. „Krvavá neděle“ a vzpoura na křižníku „Potěmkin“ Menševici se všemožně snažili mařit usnesení II. sjezdu strany a zmocnit se jejích ústředních orgánů. Z časopisu „Jiskra“ vytvořili svůj orgán, Lenin z jeho redakce vystoupil. Proti počínání menševiků se Lenin vyslovil v knize „Krok vpřed, dva kroky vzad“, která byla vydána v květnu 1904 a její rozšíření způsobilo, že se většina místních organizací semkla kolem Lenina. V létě 1904 se však menševici zmocnili většiny míst v ústředním výboru. 4. ledna 1905 vyšlo první číslo bolševického časopisu „Vperjod“ (Kupředu) a bolševici začali připravovat III. sjezd strany. Tak se ve straně utvořily dvě od sebe oddělené frakce – bolševiků a menševiků – se svými ústředími a časopisy. Porážka Ruska v rusko-japonské válce v r. 1904 posílila nenávist mas k carismu. 3. ledna 1905 vypukla stávka v Putilovských závodech, největším podniku v Petrohradě, která se přeměnila ve stávku generální. Již před stávkou založila policie za přispění provokatéra popa Gapona „Hromadu ruského průmyslového dělnictva“. Když vypukla stávka, pop Gapon přišel na schůze tohoto spolku s provokačním plánem: nechť se 9. ledna všichni dělníci shromáždí a pokojně jdou v průvodu k Zimnímu paláci a odevzdají carovi petici. Car prý vyjde k lidu, vyslechne jeho požadavky a vyhoví jim. Do petice byl pojat požadavek svobody tisku a slova, svobody dělnických spolků, rovnosti všech před zákonem, odluky církve od státu, zavedení osmihodinové pracovní doby a předání půdy rolníkům. Časně zrána 9. ledna 1905 vyšli dělníci k Zimnímu paláci. Šli k carovi s celými rodinami – dětmi a starci, nesli carovy obrazy a chrámové korouhve, zpívali nábožné písně a táhli bezbranní. Celkem vyšlo do ulic přes 140 000 osob. Mikuláš II. Křižník „Potěmkin“ (nástupce Alexandra III. od r. 1894) je přivítal nepřátelsky. Rozkázal střílet do bezbranných dělníků. Přes 1000 dělníků bylo toho dne carským vojskem zabito, přes 2000 zraněno. Bolševici šli společně s dělníky. Mnozí z nich byli zabiti nebo zatčeni. 9. leden byl nazván „Krvavou nedělí“. Toho dne byla ubita víra dělnictva v cara. Dělnictvo pochopilo, že se může domoci svých práv jedině bojem. Po 9. lednu nabyl revoluční boj dělnictva ostřejšího, politického rázu. Demonstrace byly provázeny srážkami s policií a vojskem. Po městech se začaly hýbat vesnice. K potlačení rolnického povstání posílala carská vláda vojáky a kozáky. Vojsko střílelo do rolníků, zatýkalo je a mučilo, rolníci však v boji neustávali. Dělnické a rolnické hnutí a porážka v rusko-japonské válce zapůsobily na armádu. Tato opora carismu zakolísala. V červnu 1905 proběhlo povstání v černomořském válečném loďstvu, na křižníku „Potěmkin“. Křižník kotvil nedaleko Oděsy, kde byla generální stávka dělnictva. Vzbouření námořníci zúčtovali s nenáviděnými důstojníky a připluli s křižníkem do Oděsy. Car poslal proti „Potěmkinovi“ válečné lodi, ale jejich mužstvo odmítlo střílet proti vzbouřeným kamarádům. Revoluční křižník však neměl uhlí a potraviny, proto byl nucen odplout k rumunskému pobřeží a vzdát se tamějším úřadům. Povstání námořníků na křižníku „Potěmkin“ skončilo porážkou. Námořníci byli postaveni před soud, někteří byli popraveni, jiní posláni na nucené práce. Povstání bylo první masovou revoluční akcí v armádě a v námořnictvu. Toto povstání způsobilo, že si masy dělnictva a rolnictva, zejména pak vojáků a námořníků, lépe ujasnily a pochopily, co znamená připojení se armády a námořnictva k dělnické třídě, k lidu. 4. Vznik sovětů dělnických zástupců V dubnu 1905 byl do Londýna svolán III. sjezd Sociálně demokratické dělnické strany Ruska. Menševici se odmítli sjezdu zúčastnit a současně s ním svolali konferenci v Ženevě. Linie taktiky III. sjezdu strany určila, že přes buržoazně demokratický ráz probíhající revoluce, přestože tato revoluce nemůže překročit rámec toho, co je možné za kapitalismu, má zájem na vítězství revoluce především proletariát, neboť vítězství revoluce by mu umožnilo, aby se zorganizoval, politicky vyškolil a přešel od revoluce buržoazní k revoluci socialistické. Taktiku proletariátu může podepřít jedině rolnictvo, neboť bez úplného vítězství revoluce se nemůže vypořádat se statkáři a dostat statkářskou půdu. Liberální buržoazie nemá zájem na úplném vítězství revoluce, protože potřebuje carskou vládu jako prostředek proti dělnictvu a rolnictvu, jichž se nejvíce bojí. Bude-li v důsledku vítězného povstání ustavena prozatímní revoluční vláda, neodmítne sociální demokracie do ní za příznivých okolností vstoupit. Linie taktiky menševické konference byla zcela odlišná: dle ní může být vůdcem revoluce jedině liberální buržoazie. Proletariát se nemá sbližovat s rolnictvem, ale s liberální buržoazií. Do případné prozatímní revoluční vlády nesmí sociální demokracie v žádném případě vstoupit, protože svou účastí v ní by mohla liberální buržoazii odstrašit a tím revoluci podlomit. Kritiku taktiky menševiků a geniální zdůvodnění bolševické taktiky podal Lenin v znamenité knize „Dvě taktiky sociální demokracie v demokratické revoluci“. Na podzim 1905 se revoluční hnutí rozšířilo po celé zemi. Stávka se šířila z továrny do továrny, ze závodu na závod, z města do města, z okresu do okresu. K stávkujícímu dělnictvu se připojovali drobní úředníci, studenti, inteligence – advokáti, inženýři a lékaři. Říjnová generální stávka přiměla polekaného cara, aby vystoupil s říjnovým manifestem. V manifestu ze 17. října 1905 byly lidu slíbeny „skutečná nedotknutelnost osobnosti, svoboda svědomí a slova, svoboda shromažďování a koaliční“. Bylo slíbeno, že bude svolána zákonodárná duma a že bude dáno volební právo všem třídám obyvatelstva. Carská vláda slovy slibovala svobodu, ale ve skutečnosti nic podstatného nedala. Aby vnesla rozkol mezi lid, zorganizovala řadu krvavých protižidovských pogromů, a aby se vypořádala s revolucí, vytvořila banditské policejní organizace „Svaz ruského lidu“ a „Svaz archanděla Michaela“. Tyto organizace překřtil lid na „černou sotňu“ (bandu). Černosotněnci za přispění policie veřejně přepadali a zabíjeli uvědomělé dělníky, revolucionáře z řad inteligence a studenty, zakládáním požárů a střelbou rozbíjeli veřejné projevy a schůze občanů. V ohni boje proti carismu byla revolučním tvůrčím úsilím dělnických mas vytvořena nová mocná zbraň: sověty dělnických zástupců. Sověty dělnických zástupců, které byly sborem delegátů všech továren a závodů, byly ustavovány výhradně revolučními vrstvami obyvatelstva, bez ohledu na carské zákony a řády. Ve všech továrnách a závodech v Petrohradě se 13. (26.) října 1905 konaly volby do sovětů dělnických zástupců. V noci se konala první schůze sovětu. Hned po Petrohradě byl sovět ustaven v Moskvě. Vliv sovětů byl obrovský. Přestože často vznikaly živelně, přestože nebyly organizačně uspořádány a že byly svým složením nesourodé, počínaly si jako orgán moci. Svémocně prováděly svobodu tisku, zaváděly osmihodinovou pracovní dobu, vyzývaly lid, aby neplatil carské vládě daně. V jednotlivých případech konfiskovaly peníze carské vlády a vynakládaly je na účely revoluce. 5. Prosincové ozbrojené povstání a I. Státní duma V listopadu 1905 se vrátil do Ruska Lenin a začal osobně spolupracovat při přípravě ozbrojeného povstání. 9. (22.) prosince 1905 se objevily v Moskvě první barikády. Carská vláda zasáhla dělo- střelectvem. Shromáždila vojenské útvary, které byly mnohem silnější než síly vzbouřenců. Několik tisíc ozbrojených dělníků hrdinně bojovalo 9 dní. Rozehnání demonstrace armádou Revoluční povstání pro- pukla rovněž v některých jiných městech a krajích. K ozbrojenému odboji povstaly i utiskované národy Ruska. Menševici dokazovali, že povstání je věc zbytečná a zhoubná, že za revoluce je možno se obejít bez povstání, že úspěchu je možno dosáhnout mírovými prostředky. Bolševici pranýřovali takový názor jako zrádcovství. Carská vláda se v boji proti revoluci neomezovala jen na represivní opatření, ale rozhodla se zasadit revoluci další ránu svoláním nové „zákonodárné“ dumy. Počítala, že svoláním takové dumy odradí od revoluce rolnictvo. V prosinci 1905 vydala zákon o svolání nové „zákonodárné“ dumy. Carský volební řád byl ovšem protidemokratický. Volební právo nebylo všeobecné, přímé ani tajné. Volebním řádem byla v dumě zajištěna obrovská převaha hrstky statkářů a kapitalistů nad milionovými masami dělnictva a rolnictva. Značná část rolnictva tehdy věřila, že jim duma může dát půdu. Bolševici, aby zabránili tomuto klamání lidu, vyhlásili a provedli taktiku bojkotu I. Státní dumy. Menševici byli pod náporem dělnických mas donuceni přistoupit na sjednocení s bolševiky. V dubnu 1906 se sešel ve Stockholmu IV. sjezd SDDSR. Na sjezdu měli většinu, ač nepatrnou, menševici a v řadě otázek byla přijata menševická usnesení. Na tomto sjezdu došlo jen k formálnímu sjednocení, fakticky setrvali bolševici i menševici při svých názorech a podrželi své samostatné organizace. 6. Stolypinská reakce Protože se I. Státní duma ukázala nástrojem nedosti povolným, carská vláda ji v létě 1906 rozehnala a ohlásila, že svolá v brzké době II. Státní dumu. Bolševici se rozhodli zúčastnit se voleb do II. dumy, aby jí využili jako tribuny v zájmu revoluce. V květnu 1907 se sešel v Londýně V. sjezd strany. V době sjezdu měla SDDSR na 150 000 členů. Z 336 delegátů sjezdu měli bolševici pevnou většinu. Sjezd podal bolševické zhodnocení všech neproletářských stran a zformuloval bolševickou taktiku vůči těmto stranám. Usnesl se vést bezohledný boj jak proti černosotněnským stranám – „Svazu ruského lidu“, monarchistům, radě sjednocené šlechty – tak i proti „Svazu 17. října“ (okťabristům), obchodně-průmyslové straně a straně „mírné obrody“. Všechny tyto strany byly zjevně kontrarevoluční. Pokud jde o liberální buržoazii, o kadetskou stranu, sjezd stanovil, že je nutno odhalovat její pokrytecký „demokratismus“ a bojovat proti pokusům liberální buržoazie postavit se do čela rolnického hnutí. S „narodnickými“ nebo „trudovickými“ stranami (lidoví socialisté, trudovická skupina a sociální revolucionáři čili eseři) připustil sjezd uzavírání smluv za účelem společného náporu proti carismu a proti kadetské buržoazii. 9.června 1907 rozehnal car II. Státní dumu. Všech 65 sociálně demokratických poslanců v dumě bylo pozatýkáno a vypovězeno na Sibiř. Carský ministr Stolypin stupňoval krvavý teror. Kárné expedice postřílely a oběsily tisíce revolučních dělníků a rolníků. Za obrovského nebezpečí se Leninovi v prosinci 1907 podařilo znovu uniknout do ciziny. III. duma byla svým složením černosotněnsko-kadetská. Pravicoví (nazývali se tak podle toho, že seděli v dumě na pravé straně lavic) byli představiteli nejzavilejších nepřítel dělnictva a rolnictva. 9. listopadu 1906 vydal Stolypin nový pozemkový zákon o vystupování rolníků ze společenství vesnické občiny. Rolník mohl svůj příděl prodat, což dříve učinit nesměl. Zámožným rolníkům, kulakům, tím bylo umožněno lacino skupovat půdu od méně majetných rolníků. Za několik let po vydání tohoto zákona pozbylo přes milion méně majetných rolníků veškerou půdu a přišlo na mizinu. 7. Srpnový protistranický blok Pracovat v letech reakce v organizacích strany bylo mnohem obtížnější než v předchozím období rozvíjení revoluce. Počet členů strany prudce poklesl. Menševici ustupovali v panice, nevěříce v možnost nového rozmachu revoluce, hanebně se zříkali revolučních požadavků, chtěli zlikvidovat revoluční nelegální proletářskou stranu (proto se jim dostalo názvu „likvidátoři“). Na rozdíl od nich bolševici byli přesvědčeni, že je třeba připravovat masy na nový rozmach revolučního hnutí, ale přihlížet přitom k nové situaci, taktiku útoku zaměnit taktikou obrany, taktikou shromažďování sil, převedení kádrů funkcionářů do ilegality a spojování nelegální práce s prací v legálních dělnických organizacích. V r. 1912 zorganizoval Trockij „srpnový blok“ všech protibolševických skupin a proudů proti Leninovi a bolševické straně. Své likvidátorství zastíral však Trockij centrismem, tvrdil, že nejde ani s bolševiky, ani s menševiky a že usiluje o jejich smíření. VI. všeruská konference strany, která se konala v Praze v lednu 1912, se usnesla menševiky ze strany vyhnat a tím ustavila bolševickou stranu jako stranu samostatnou i formálně. Pražská konference zvolila bolševický ústřední výbor strany, jehož členy se stali Lenin, Stalin, Ordžonikidze, Sverdlov, Spandarjan a jiní. Soudruzi Stalin a Sverdlov byli zvoleni do ústředního výboru za své nepřítomnosti, neboť byli ve vyhnanství. Pro řízení revoluční práce v Rusku bylo ustaveno akční ústředí (ruské byro Ústředního výboru) v čele se soudruhem Stalinem. Od pražské konference byla až do roku 1918 byla bolševická strana nazývána Sociálně demokratickou dělnickou stranou Ruska, s dodatkem v závorkách: „bolševiků“, zkráceně SDDSR(b). 8. Bolševický deník „Pravda“ Mocnou zbraní v rukou bolševické strany při upevňování jejích organizací a získávání vlivu mezi masami byl bolševický deník „Pravda“ vycházející v Petrohradě. Časopis byl založen na Leninův pokyn v době, kdy začínal nový rozmach revolučního hnutí. První číslo vyšlo 22. dubna (5. května podle nového kalendáře) 1912. „Pravda“ organizovala uvědomělé dělníky před volbami do IV. dumy. Volby byly několikastupňové – nejdříve byli na dělnických schůzích zvoleni zmocněnci, kteří potom volili volitele, a teprve volitelé se účastnili voleb dělnického poslance do dumy. Seznam bolševických volitelů mohla „Pravda“ uveřejnit až v den voleb, protože při jeho dřívějším zveřejnění by byli kandidáti vydáni nebezpečí zatčení. Dělníci volili do dumy odděleně od ostatních vrstev obyvatelstva, v tzv. dělnické kurii. Z devíti V. I. Lenin čte deník „Pravda“ poslanců dělnické kurie bylo šest členů bolševické strany.Bolševická strana podala v tomto období příklad, jak je třeba řídit třídní boj proletariátu ve všech jeho formách a projevech. Budovala nelegální organizace, vydávala nelegální letáky, vedla tajnou revoluční práci mezi masami. Zároveň získávala stále větší vliv v různých legálních organizacích dělnické třídy - v odborech, lidových domech, večerních univerzitách, v klubech a v pojišťovacích institucích. Menševici byli jak při agitačním využití tribuny dumy, tak i v dělnickém tisku a v jiných legálních organizacích zatlačeni do pozadí. Srpnový blok, vytvořený k boji proti bolševikům, se brzy pod jejich ranami rozpadl. Likvidátoři požádali o pomoc II. Internacionálu, která pod rouškou „smíru“ bolševiků s likvidátory žádala od bolševiků, aby zastavili kritiku politiky likvidátorů. Bolševici se však odmítli usnesením oportunistické II. Internacionály podřídit. 9. Imperialistická válka Carská vláda vyhlásila 14. (27.) července 1914 všeobecnou mobilizaci. 19. července (1. srpna) vypovědělo Německo Rusku válku. Rusko vstoupilo do války. Lenin a bolševici předvídali už dávno před začátkem války její neodvratnost. Lenin poukazoval na to, že války jsou nezbytným průvodním jevem kapitalismu. Plenění cizích území, dobytí a oloupení kolonií, ovládnutí nových trhů bylo nejednou příčinou dobyvačných válek kapitalistických států. Válka je pro kapitalistické státy stejně přirozeným a zákonným jevem jako vykořisťování dělnické třídy. Zejména se války staly neodvratnými, když kapitalismus koncem XIX. a začátkem XX. století definitivně dosáhl nejvyššího a posledního stupně svého vývoje – imperialismu. Válka r. 1914 byla válkou za nové rozdělení světa a sfér vlivu. Byla dlouho předem připravována všemi imperialistickými státy. Nebylo náhodné, že Rusko vstoupilo do imperialistické války na straně Dohody – Francie a Anglie. Před r. 1914 totiž byla nejdůležitější průmyslová odvětví v Rusku v rukou cizozemského kapitálu, hlavně francouzského, anglického a belgického, a car měl uzavřeny ve Francii a Anglii miliardové půjčky. Vnitřní i zahraniční politiku carské vlády plně podporovali ultrareakční velkostatkáři a velkokapitalisté, stejně jako strana liberální buržoazie - kadeti. Maloburžoazní strany eserů a menševiků pomáhaly buržoazii klamat lid a zastírat imperialistický, lupičský ráz války. Hlásaly, že je nutno bránit buržoazní „vlast“ před „pruskými barbary“. Jedině bolševická strana vedla rozhodný boj proti carské samovládě, proti statkářům a kapitalistům a proti imperialistické válce. Lenin nejednou upozorňoval na oportunismus II. Internacionály a na kolísavost jejích vůdců. Opakoval, že vůdcové II. Internacionály jsou proti válce jen slovy, že v případě války mohou přeběhnout na stranu imperialistické buržoazie a stát se přívrženci války. Hned první dny války potvrdily, že Lenin měl pravdu. 4. srpna 1914 hlasovala německá sociální demokracie v říšském sněmu pro válečné úvěry. Stejně se zachovala většina socialistů ve Francii, Anglii, Belgii a v jiných zemích. II. Internacionála přestala existovat. Fakticky se rozpadla na jednotlivé sociálšovinistické strany, bojující proti sobě. Sociálšovinisté, mezi nimi také ruští menševici a eseři, hlásali „třídní mír“ dělnictva s buržoazií ve vlastní zemi a válku proti jiným národům za hranicemi své země. Klamali masy tvrzením, že buržoazie jejich země nemá na válce viny. Stejným nebezpečím pro věc proletariátu byli zakuklení sociálšovinisté, tzv. centristé. Centristé fakticky válku podporovali, protože jejich návrh zdržet se hlasování na podporu válečných úvěrů znamenal podporu války. Centrista Trockij stál ve všech nejdůležitějších otázkách války a socialismu proti Leninovi a proti bolševické straně. Bolševici nebyli prostými pacifisty (přívrženci míru). Byli pro aktivní boj za mír, vystupňovaný k svržení moci válkychtivé imperialistické buržoazie. Razili heslo „přeměny války imperialistické ve válku občanskou“. Toto heslo znamenalo, že pracující lid, i ozbrojení dělníci a rolníci oblečení do vojenských uniforem musí, chtějí-li se zbavit války a domoci se spravedlivého míru, obrátit zbraně proti své buržoazii a svrhnout její moc. Bolševici ustavovali buňky v armádě a v námořnictvu, na frontě i v posádkách v zázemí a rozšiřovali letáky s výzvami proti válce. Na frontě agitovala strana pro sbližování vojáků válčících armád. 10. Únorová revoluce, pád carismu Válka trvala už tři léta. Buržoazie a statkáři se válkou obohacovali, avšak na dělnictvo a rolnictvo doléhala stále větší bída a stále horší útrapy. Obyvatelstvo a vojáci na frontě hladověli, neměli se do čeho obout a co obléci. Carskou armádu stíhala porážka za porážkou. To vyvolávalo nenávist a rozhořčení mezi dělníky, rolníky, vojáky a inteligencí proti carské vládě, zesilovalo a zostřovalo revoluční hnutí proti carismu jak v zázemí, tak na frontě. Nespokojenost se začala zmocňovat také ruské imperialistické buržoazie. Buržoazie se stále více přesvědčovala, že carská vláda není s to ve válce zvítězit. Obávala se, že carismus uzavře separátní mír s Němci. Proto se rozhodla provést palácový převrat, sesadit cara Mikuláše II. a místo něho na V. I. Lenin trůn dosadit Michala Romanova, spjatého s buržoazií. Car byl tedy izolován. O mezinárodním dnu žen, 23. února (8. března) 1917, vyšly na výzvu petrohradského bolševického výboru do ulic dělnice demonstrovat proti hladu, válce a carismu. Ráno 26. února (11. března) začíná politická stávka a demonstrace přecházet v pokusy o povstání. Dělnictvo odzbrojuje policii a samo se ozbrojuje. 26. února zahájila palbu 4. rota náhradního praporu Pavlovského pluku, Ne však do dělnictva, nýbrž do oddílů jízdní policie, které začaly střílet do dělníků. Vzbouření dělníci a vojáci přistoupili k zatýkání carských ministrů a generálů a propouštěli ze žalářů revolucionáře. Když se zpráva o vítězství revoluce v Petrohradě roznesla do druhých měst a na frontu, dělnictvo a vojsko začalo všude sesazovat carské úředníky. Únorová buržoazně demokratická revoluce zvítězila. Zvítězila proto, že dělnická třída ji hájila a byla v čele hnutí milionových mas rolníků, oblečených do vojenských uniforem. Hned v prvních dnech revoluce vznikly sověty. Rozdíl oproti roku 1905 byl v tom, že r. 1905 byly ustaveny sověty jen dělnických zástupců, kdežto v únoru 1917 vznikly z popudu bolševiků sověty dělnických a vojenských zástupců. Zatímco bolševici řídili otevřený boj mas na ulicích, kompromisní menševici a eseři se zmocňovali funkcí zástupců v sovětech a ustavovali v nich svou většinu. Tomu napomáhala okolnost, že většina předáků bolševické strany byla v žaláři nebo ve vyhnanství (Lenin dlel v emigraci, Stalin a Sverdlov byli ve vyhnanství na Sibiři), zatímco menševici a eseři se nerušeně procházeli po petrohradských ulicích. Eseři a menševici nepomýšleli vůbec na ukončení války a na prosazení míru. Pokud jde o revoluční požadavky lidu, eseři a menševici soudili, že revoluce už skončila a nyní jde o to přejít do kolejí „normálního“ života společně s buržoazií. 27. února (12. března) 1917 ustavili liberální poslanci Státní dumy prozatímní výbor Státní dumy, který se po několika dnech dohodl s eserskými a menševickými vůdci za zády bolševiků na utvoření nové vlády Ruska, buržoazní Prozatímní vlády v čele s knížetem Lvovem. Do Prozatímní vlády vstoupili vůdce kadetů Miljukov, vůdce okťabristů Gučkov a jiní zástupci kapitalistů. Jako představitel „demokracie“ byl do vlády pojat eser Kerenskij. Vedle buržoazní vlády však existovala druhá vláda – Sovět dělnických a vojenských zástupců. Vojenští zástupci v sovětu byli hlavně z řad rolníků zmobilizovaných do války. Tak vzniklo zvláštní proplétání dvou vlád, dvou diktatur: diktatury buržoazie, představované Prozatímní vládou, a diktatury proletariátu a rolnictva, představované Sovětem dělnických a vojenských zástupců. Vzniklo dvojvládí. Široké masy drobné buržoazie, vojáků, ale i dělníků, opojené prvními úspěchy revoluce a uchlácholené sliby menševiků a eserů, že teď je všechno na dobré cestě, skládají důvěru v Prozatímní vládu a podporují ji. Bolševické straně připadl úkol objasnit, že do plného vítězství revoluce je ještě daleko, že lidu se nedostane ani míru, ani půdy, ani chleba, dokud moc podrží buržoazní Prozatímní vláda a dokud v sovětech budou vládnout kompromisníci, menševici a eseři, a že k úplnému vítězství je třeba předat moc sovětům. 11. Leninův příjezd do Petrohradu a dubnové teze Událostmi a počínáním Prozatímní vlády byla každého dne potvrzována správnost bolševické linie. Bylo stále jasněji patrno, že Prozatímní vláda nehájí zájmy lidu, nýbrž že je proti lidu, že není pro mír, nýbrž pro válku, že nechce a nemůže dát ani mír, ani půdu, ani chleba. Stávalo se jasným, že dvojvládí, které vzniklo po únorové revoluci, se nemůže dlouho udržet. Organizace bolševické strany, které za carismu pracovaly nelegálně v nejtěžších poměrech, vystoupily po únorové revoluci z ilegality a přikročily k otevřené politické a organizační činnosti. Bolševické organizace měly tehdy asi 40 000 až 45 000 členů. To však byly kádry zocelené V. I. Lenin hovoří na manifestaci v boji. Výbory strany byly zreorganizovány podle zásady demokratického centralismu. Bylo stanoveno, že všechny orgány strany, od nejnižších až po nejvyšší, musí být voleny. 3. (16.) dubna 1917 po dlouhé době, kterou byl nucen prožít jako exulant, se do Ruska vrátil V. I. Lenin. Jeho příjezd měl obrovský význam pro stranu a revoluci. Do Petrohradu přijel Lenin 3. dubna v noci. Na Finském nádraží a na náměstí před ním se sešly tisíce dělníků, vojáků a námořníků, aby uvítali Lenina. Nevylíčitelné nadšení se zmocnilo mas, když Lenin vystoupil z vagónu. Vyzdvihli Lenina na ruce a tak svého vůdce přinesli do hlavního nádražního sálu, kde menševici Čcheidze a Skobelev začali jménem petrohradského sovětu přednášet „uvítací“ řeči, ve kterých „vyslovovali naději“, že se Lenin s nimi „shodne“. Avšak Lenin je neposlouchal, prošel kolem nich k mase dělníků a vojáků a z obrněného auta přednesl proslulou řeč, ve které vyzýval masy k boji za vítězství socialistické revoluce. Po příjezdu do Ruska se Lenin s veškerou energií oddal revoluční činnosti. Druhého dne přednesl na schůzi bolševiků referát o válce a revoluci a potom teze svého referátu opakoval na schůzi, kde byli přítomni i menševici. To byly proslulé Leninovy dubnové teze, které narýsovaly straně a proletariátu jasnou revoluční linii přechodu od buržoazní revoluce k revoluci socialistické. Na poli hospodářském byla přechodná opatření v podstatě tato: znárodnění veškeré půdy v zemi a konfiskace statkářské půdy, sloučení všech bank v jednu národní banku a zavedení kontroly sovětu nad bankami, zavedení kontroly nad společenskou výrobou a distribucí výrobků. Na poli politickém navrhoval Lenin přechod od parlamentní republiky k republice sovětů. Dále pravil, že válku není možno skončit vpravdě demokratickým způsobem bez svržení buržoazie. Lenin nevybízel k povstání proti Prozatímní vládě, která se tehdy těšila důvěře sovětů, nýbrž usiloval, aby vysvětlováním a získáváním bylo dosaženo většiny v sovětech, aby politika sovětů byla změna a aby prostřednictvím sovětů bylo změněno složení i politika vlády. Lenin dále žádal, aby se upustilo od názvu sociálně demokratické strany. Sociálně demokratickými se nazývaly jak strany II. Internacionály, tak i ruští menševici. Tento název byl zneuctěn a zostuzen oportunisty, zrádci socialismu. Lenin navrhoval, aby bolševická strana byla nazvána stranou komunistickou, jak nazývali svou stranu Marx a Engels. Takový název je vědecky správný, protože konečným cílem bolševické strany je dosažení komunismu. Nakonec Lenin ve svých tezích žádal, aby byla vytvořena nová Internacionála, III., Komunistická internacionála, zbavená oportunismu a sociálšovinismu. Leninovy teze vyvolaly zběsilý řev mezi buržoazií, menševiky a esery. Petrohradská celoměstská konference bolševické strany i místní organizace strany teze schválily. 12. Počátek krize Prozatímní vlády Ministr zahraničních věcí Prozatímní vlády Miljukov ujistil 18. dubna spojence, že dodrží carské smlouvy, že bude prolévat krev lidu tak dlouho, dokud imperialisté nedosáhnou „vítězného konce“. 20. dubna vyzval Ústřední výbor bolševické strany k protestu proti imperialistické politice Prozatímní vlády. Dělníci a vojáci táhli do středu města. Události 20. – 21. dubna znamenaly počátek krize Prozatímní vlády. 2. května 1917 byli Miljukov a Gučkov na nátlak mas přinuceni z Prozatímní vlády odstoupit. Byla ustavena první koaliční Prozatímní vláda, do níž kromě představitelů buržoazie vstoupili menševici a eseři. 24. dubna 1917 byla zahájena VII. konference bolševické strany. Poprvé za dobu existence strany se konference sešla legálně. Nejbližší úkol strany shrnul Lenin v hesle: „Všecku moc sovětům!“ Toto heslo znamenalo, že je třeba učinit konec dvojvládí, že je nutno odevzdat veškerou moc sovětům a představitele statkářů a kapitalistů z mocenských orgánů vyhnat. Po Leninově referátu o agrární otázce přijala konference usnesení o konfiskaci statkářské půdy, o znárodnění veškeré půdy v zemi. Velký význam měl referát soudruha Stalina o národnostní otázce. Lenin a Stalin učili, že proletářská strana musí podporovat národně osvobozenecké hnutí utiskovaných národů, namířené proti imperialismu. Konference se jednoznačně postavila za Lenina, vyslovila se jasně 13. Potlačení červencové demonstrace dělníků a vojáků 3. (16.) června 1917 se sešel I. všeruský sjezd sovětů. V sovětech měli bolševici ještě menšinu. Prozatímní vláda, když se jí dostalo podpory I. sjezdu sovětů, se rozhodla pokračovat v imperialistické politice a 18. června hnala vojáky na frontě do ofenzivy. Zprávy o zahájení ofenzivy na frontě a potom o jejím krachu velmi pobouřily hlavní město. Ve Vyborské čtvrti vznikly živelné demonstrace. Bolševická strana byla proti ozbrojené demonstraci v této chvíli. Soudila, že revoluční krize ještě nedozrála, že izolované a předčasné povstání v hlavním městě může jen kontrarevoluci usnadnit rozdrcení předvoje revoluce. Když však bylo patrné, že masy od demonstrace neustoupí, strana se rozhodla zúčastnit se jí, aby jí vtiskla klidný a organizovaný ráz.To se bolševické straně podařilo. Přestože šlo o klidnou demonstraci, byly proti demonstraci poslány reakční vojenské oddíly chovanců důstojnických škol a důstojníků. Došlo k zatýkání v zázemí i na frontách. 7. července byl vydán zatykač na Lenina. Dvojvládí skončilo ve prospěch buržoazie. Veškerá moc přešla do rukou Prozatímní vlády, kdežto sověty se svým eserským a menševickým vedením se staly přívěškem Prozatímní vlády. Vzhledem k změněné situaci se bolševická strana rozhodla změnit taktiku. Přešla do ilegality, v ilegalitě skryla i svého vůdce Lenina a začala se připravovat na povstání, kterým by byla ozbrojenou silou svržena moc buržoazie a nastolena vláda sovětů. 14. VI. sjezd strany a příprava ozbrojeného povstání Za neslýchaných štvanic buržoazního a maloburžoazního tisku se sešel v Petrohradě VI. sjezd bolševické strany. Trval od 26. července od 3. srpna 1917 a konal se tajně. V tisku bylo oznámeno jen jeho svolání. Místo, kde se koná, uvedeno nebylo. Špiclové si mohli nohy uběhat, aby místo vypátrali, ale marně. Lenin se nemohl sjezdu zúčastnit, řídil jej však z ilegality. VI. sjezd přijal do strany „mezirajonce“ i s jejich vůdcem Trockým. To byla nevelká skupina, která existovala v Petrohradě od r. 1913 a skádala se z trockistů-menševiků a z části bývalých bolševiků. „Mezirajonci“ byli za války centristickou organizací. V době VI. sjezdu učinili „mezirajonci“ prohlášení, že ve všem souhlasí s bolševiky a žádají přijetí do strany. Sjezd jejich žádosti vyhověl za předpokladu, že se z nich časem mohou stát Leninova podoba v ilegalitě opravdoví bolševici. Někteří se potom bolševiky opravdu stali. Trockij a někteří jeho blízcí přátelé však vstoupili, jak se později ukázalo, do strany ne proto, aby pracovali v její prospěch, ale aby ji zevnitř rozkládali a rozbili. VI. sjezd strany zaměřil stranu na ozbrojené povstání, na socialistickou revoluci. 15. Potlačení spiknutí generála Kornilova Když buržoazie uchvátila veškerou moc, začala se připravovat k rozdrcení oslabených sovětů a k nastolení nezastřené kontrarevoluční diktatury. Kontrarevoluční generál Kornilov přímo žádal, aby „výbory a sověty byly rozehnány“. Kornilov se o svém kontrarevolučním spiknutí předem dohodl s Kerenským. Avšak v rozhodné chvíli zahájení spiknutí Kerenskij náhle obrátil a svého spojence se zřekl, neboť se obával, že povstanou-li lidové masy proti kornilovštině, smetou i vládu Kerenského, jestliže se kornilovštiny ihned nezřekne. 25. srpna nařídil Kornilov 3. jezdeckému armádnímu sboru pod velením generála Krymova, aby se vydal na pochod proti Petrohradu. Dělnictvo se začalo rychle ozbrojovat a připravovat k boji. K „divoké divizi“, postupující k Petrohradu, byli posláni delegáti. Když vysvětlili vojákům cíl Kornilovovy akce, „divoká divize“ odmítla útočit na Petrohrad. Generál Krymov se zastřelil, Kornilov a jeho spřeženci byli pozatýkáni (Kerenskij je však brzo propustil). Nastalo období bolševizace sovětů. Mezi kompromisnickými stranami došlo k tříštění. U eserů a menševiků vznikla levá křídla – „leví“ eseři a „internacionalisté“, která se klonila k bolševikům. Anarchisté, kteří byli beztak bezvýznamnou skupinou, se nyní nadobro rozpadli. Menševici a eseři svolali 12. září 1917 všeruskou demokratickou poradu, na které byl ustaven předparlament (Prozatímní rada republiky). Byl to však beznadějný pokus politických bankrotářů obrátit kolo revoluce zpět. Ústřední výbor bolševické strany se usnesl předparlament bojkotovat. 16. Říjnové povstání v Petrohradě – vítězství socialistické revoluce 7. října přijel Lenin tajně z Finska do Petrohradu. 10. října se konala schůze Ústředního výboru strany, na které bylo usneseno zahájit v nejbližších dnech ozbrojené povstání. Ústřední výbor poslal zmocněnce pro zorganizování povstání do různých oblastí země. Při petrohradském sovětu byl ustaven vojenský revoluční výbor, který se stal legálním štábem povstání. V té době i kontrarevoluce rychle shromažďovala své síly. Zorganizovala „Svaz důstojnictva“ a úderné prapory, kterých bylo koncem října 43. Vláda Kerenského začala jednat o přesídlení vlády z Petrohradu do Moskvy. Z toho bylo patrné, že se chystala vydat Petrohrad Němcům, aby předešla povstání v tomto městě. Protestem petrohradských dělníků a vojáků byla Prozatímní vláda donucena zůstat v Petrohradě. 16. října se konala rozšířená schůze Ústředního výboru, na které bylo zvoleno stranické ústředí pro řízení povstání v čele se soudruhem Stalinem. Na schůzi se kapitulanti Zinověv a Kameněv znovu vyslovili proti povstání. Když byli odmítnuti, vystoupili proti povstání a Bolševická demonstrace proti straně veřejně, v tisku. 18. října vyšlo v menševickém časopise „Novaja Žizň“ (Nový život) Kameněvovo a Zinověvovo prohlášení, že bolševici chystají povstání a že oni pokládají toto povstání za hazardérství. Kameněv a Zinověv tedy usnesení o povstání prozradili nepřátelům a vyzradili také, že povstání má být zahájeno v nejbližší době. To byla přímá zrada. Lenin navrhl Ústřednímu výboru, aby Zinověv a Kameněv byli ze strany vyloučeni. Varováni zrádci, začali nepřátelé revoluce hned činit opatření, aby povstání předešli a vedoucí štáb revoluce, bolševickou stranu rozdrtili. Prozatímní vláda vypracovala plán: den před zahájením II. sjezdu sovětů přepadnout a obsadit palác Smolný, sídlo Ústředního výboru bolševické strany, a rozdrtit vedoucí bolševické ústředí. Za tím účelem byly k Petrohradu staženy vojenské oddíly, které vláda pokládala za spolehlivé. Avšak dny a hodiny Prozatímní vlády už byly sečteny. Žádné síly už nemohly zastavit vítězný pochod socialistické revoluce. Po celé dny před povstáním se revoluční vojenské oddíly, továrny a závody energicky připravovaly k boji. Konkrétní úkoly obdržely také válečné lodi, křižníky „Aurora“ a „Záře svobody“. Na schůzi petrohradského sovětu vyzradil Trockij nepříteli den, který bolševici určili k zahájení povstání. Ústřední výbor strany se proto rozhodl zahájit a provést povstání před stanovenou lhůtou, a to den před zahájením II. sjezdu sovětů. Kerenskij zahájil útok záhy ráno 24. října (6. listopadu). Nařídil, aby ústřední list bolševické strany „Rabočij Puť“ (Dělnická cesta) byl zastaven, a k místnostem redakce a bolševické tiskárny poslal obrněná auta. Avšak rudí gardisté a revoluční vojáci v 10 hodin ráno obrněná auta vytlačili a postavili u tiskárny a redakce listu zesílené stráže. V 11 hodin ráno vyšel časopis s výzvou svrhnout Prozatímní vládu. Zároveň byly k Smolnému rychle staženy oddíly revolučních vojáků a rudých gardistů. Povstání začalo. 24. října v noci se do Smolného dostavil Lenin a osobně se ujal řízení povstání. 25. října (7. listopadu) Rudá garda a revoluční vojska obsadila nádraží, poštu, telegrafní úřad, ministerstva a státní banku. Předparlament byl rozpuštěn. Revoluční oddíly armády, které bolševici připravili k povstání, přesně plnily operační příkazy a bily se po boku Rudé gardy. Válečné loďs tv o nezůs távalo za armádou. Křižník „Aurora“ hřměním svých děl namířených na Zimní palác zvěstoval 25. října počátek nové éry. 25. října bylo uveřejněno provolání bolševiků „Občanům Ruska“. Pravilo se v něm, že buržoazní Prozatímní vláda je svržena, že státní moc přešla do rukou sovětů. Prozatímní vláda se ukryla v Zimním paláci pod ochranou chovanců důstojnické školy a Křižník „Aurora“ úderných praporů. V noci na 26. října vzali revoluční dělníci, vojáci a námořníci Zimní palác útokem a Prozatímní vládu zatkli. Ozbrojené povstání v Petrohradě zvítězilo. II. všeruský sjezd sovětů byl zahájen ve Smolném 25. října 1917 v 10 hodin 45 minut večer, kdy vítězné povstání v Petrohradě bylo už v plném proudu a moc v hlavním městě byla fakticky v rukou petrohradského sovětu. Bolševici dostali na sjezdu převážnou většinu. Menševici, bundovci (členové Všeobecného židovského sociálně demokratického svazu) a praví eseři viděli, že jejich věc je ztracena. Prohlásili, že se odmítají sjezdu účastnit, a opustili jej. V noci 26. října (8. listopadu) 1917 přijal sjezd dekret o míru. Obrátil se k válčícím zemím s návrhem, aby ihned uzavřely příměří alespoň na tři měsíce a zahájily vyjednávání o mír. Sjezd se zároveň obracel k „třídně uvědomělým dělníkům tří nejvyspělejších států národů lidstva a tří největších států zúčastněných v této válce: Anglie, Francie a Německa“. Obracel se k nim s výzvou, aby pomohli „úspěšně dovršit věc míru a zároveň věc osvobození pracujících a vykořisťovaných mas obyvatelstva od jakéhokoli otroctví a od jakéhokoli vykořisťování“. Téže noci přijal sjezd dekret o půdě, podle kterého se „statkářské vlastnictví půdy ruší ihned bez jakékoli náhrady“. Statkářské, pachtovní a klášterní pozemky byly dány do bezplatného užívání všem pracujícím. Všechno nerostné bohatství, lesy a vody přecházely do vlastnictví lidu. Na II. všeruském sjezdu sovětů byla posléze ustavena první sovětská vláda – Rada lidových komisařů. Skládala se výhradně z bolševiků. Prvním jejím předsedou byl zvolen Lenin. Moc nepřešla do rukou sovětů všude rázem. Na ulicích Moskvy trvaly ještě několik dní kruté a úporné boje. 10. listopadu Kerenskij, který za povstání prchl z Petrohradu do obvodu severní fronty, sebral několik kozáckých oddílů a poslal je pod velením generála K r as no va pr o ti P e tro h rad u . Protisovětská vzpoura byla celkem snadno potlačena. Kerenskij prchl převlečený do ženských šatů. Generál Duchonin odmítl plnit rozkaz sovětské vlády a zahájit jednání s německým velitelstvím o příměří. Rozkazem sovětské vlády byl sesazen, kontrarevoluční hlavní stan byl rozehnán a generál Duchonin zabit vzbouřenými vojáky. Sovětská revoluce se v době od října 1917 do ledna – února 1918 rozšířila po celé zemi. Velká říjnová socialistická revoluce Útok na Zimní palác zvítězila z těchto hlavních příčin: 1) Říjnová revoluce měla proti sobě v ruské buržoazii nepřítele poměrně slabého, špatně zorganizovaného a politicky málo zkušeného. Když se Ruská buržoazie dostala k moci, nedovedla vymyslet nic lepšího, než ve všem hlavním pokračovat v politice nenáviděného cara. Není divu, že lid neviděl podstatný rozdíl mezi politikou cara a politikou buržoazie, že nenávist vůči carovi přenesl na Prozatímní vládu buržoazie. 2) V čele Říjnové revoluce stála dělnická třída Ruska, třída zocelená v bojích, která prošla v krátké době dvěma revolucemi. 3) Dělnická třída Ruska měla za revoluce tak významného spojence, jakým byla rolnická chudina, která tvořila převážnou část vesnického obyvatelstva. Tím, že existoval svazek dělnické třídy a rolnické chudiny, bylo určeno i chování středních rolníků, kteří dlouho kolísali a teprve před říjnovým povstáním se doopravdy přiklonili k revoluci a připojili k rolnické chudině. 4) V čele dělnické třídy stála bolševická strana. Jedině taková strana mohla tak dovedně spojit v jeden revoluční proud různá revoluční hnutí, jako všeobecně demokratické hutí za mír, rolnické hnutí za zabrání statkářské půdy, národně osvobozenecké hnutí utiskovaných národů za národnostní rovnoprávnost a socialistické hnutí proletariátu za svržení buržoazie a za nastolení diktatury proletariátu. 5) Říjnová revoluce vzplanula v době, kdy imperialistická válka byla ještě v plném proudu, kdy hlavní buržoazní státy byly rozštěpeny na dva nepřátelské tábory, kdy tyto státy zaměstnané válkou neměly možnost aktivně zakročit proti Říjnové revoluci. 17. Brest-litevský mír Aby byla upevněna sovětská moc, bylo zapotřebí rozmetat starý, buržoazní státní aparát a místo něho vytvořit nový aparát sovětského státu. Ministerstva byla zrušena a místo nich byly vytvořeny sovětské správní orgány a příslušné lidové komisariáty. Byla zřízena Nejvyšší hospodářská rada, aby řídila průmysl v zemi. Byla zřízena Všeruská mimořádná komise k boji proti kontrarevoluci a sabotáži, vedená F. Dzeržinským. Byl vydán dekret o utvoření Rudé armády a námořnictva. Když Ústavodárné shromáždění, zvolené v podstatě ještě před Říjnovou revolucí, odmítlo schválit dekrety II. sjezdu sovětů, bylo rozpuštěno. Aby byly nadobro odstraněny pozůstatky feudalismu, byly vydány dekrety o zrušení stavů, zrušení omezení pro národnosti a náboženská vyznání, o odluce církve od státu a školy od církve, o rovnoprávnosti žen a rovnoprávnosti národů Ruska. Aby byla podlomena hospodářská síla buržoazie a zorganizováno nové sovětské hospodářství, byly znárodněny banky, železnice, zahraniční obchod, obchodní loďstvo a celý velkoprůmysl všech odvětví. Aby byla země zbavena finanční závislosti na cizích kapitalistech, byly zrušeny zahraniční půjčky, které uzavřel car a Prozatímní vláda. F. E. Dzeržinskij Sovětská vláda učinila nabídku „všem válčícím národům a jejich vládám, aby bylo ihned zahájeno jednání o spravedlivém demokratickém míru“. Avšak „spojenci“ – Anglie a Francie – návrh sovětské vlády zamítli. Proto se sovětská vláda rozhodla zahájit jednání s Německem a Rakouskem. Jednání bylo zahájeno 3. prosince v Brest-Litevsku. 5. prosince byla podepsána úmluva o příměří, o dočasném klidu zbraní. Všichni kontrarevolucionáři vedli zběsilou agitaci proti podepsání míru. Trockij a skupina „levých komunistů“ zahájili ve straně zběsilý boj proti Leninovi a žádali, aby se pokračovalo ve válce. 10. února 1918 bylo mírové jednání v Brest-Litevsku přerušeno. Přestože Lenin a Stalin jménem Ústředního výboru strany naléhali na podepsání míru, Trockij jako předseda sovětské delegace v Brest-Litevsku věrolomně přestoupil přímé směrnice bolševické strany. Prohlásil, že Sovětská republika odmítá podepsat mír za podmínek navržených Německem, a zároveň Němcům ohlásil, že Sovětská republika válčit nebude a pokračuje v demobilizaci armády. Německá vláda přerušila příměří a zahájila ofenzivu. Avšak vojenská intervence německých imperialistů vyvolala mohutné revoluční nadšení v zemi. Na zvolání strany a sovětské vlády: „Socialistická vlast je v nebezpečí!“ odpověděla dělnická třída urychleným tvořením oddílů Rudé armády. 23. únor, den odražení armád německého imperialismu, se stal dnem zrodu Rudé armády. Již 18. února 1918 přijal Ústřední výbor Leninův návrh, aby německé vládě byl poslán telegram s nabídkou okamžitého uzavření míru. Němci, aby si zajistili výhodnější mírové podmínky, pokračovali v ofenzivě a teprve 22. února dala německá vláda souhlas k podepsání míru, přičemž mírové podmínky byly mnohem těžší než podmínky původní. Za zradu Trockého a Bucharina Sovětská republika draze zaplatila. Lotyšsko, Estonsko, nemluvě už o Polsku, byly postoupeny Německu. Ukrajina byla odtržena od Sovětské republiky a stala se vazalským státem Německa. Sovětská republika se zavázala platit Němcům válečnou náhradu. Aby byla otázka míru definitivně vyřešena, byl svolán VII. sjezd strany. VII. sjezd byl zahájen 6. března 1918. Byl to první sjezd svolaný po převzetí moci bolševickou stranou. Strana měla v té době nejméně 270 000 členů. Na VII. sjezdu bylo usneseno změnit název strany a přepracovat program strany. Strana si dala název Komunistická strana Ruska (bolševiků) – KSR(b). 18. Přijetí ústavy Ruské socialistické federativní sovětské republiky Když sovětská vláda uzavřela mír, přikročila k provádění socialistické výstavby. Bolševici se museli naučit novým způsobem organizovat a spravovat výrobu. Hlavní úkoly v této etapě spatřoval Lenin v registraci toho, co se v národním hospodářství vyrábí, a v kontrole toho, jak se všech vyrobených produktů užívá. Strana zahájila energický boj proti lajdáctví ve výrobě a proti pracovní nekázni v průmyslu. Masy si zvykaly na nové pracovní poměry pomalu. Proto ústředním úkolem v tomto období se stala otázka pracovní kázně. Lenin zdůrazňoval, že je nutno organizovat v průmyslu socialistické soutěžení, zavádět úkolový systém, potírat rovnostářství, používat kromě výchovných m e to d př e s v ě d č o vá n í té ž m e to d donucovacích vůči těm, kteří chtějí co nejvíce od státu, lenoší a zabývají se spekulací. Vesnice byla tehdy ve víru boje chudiny proti kulactvu. Kulaci nabývali sil a zabírali V. I. Lenin a J. M. Sverdlov půdu zkonfiskovanou statkářům. Zdráhali se prodávat státu obilí za pevně stanovené ceny, chtěli způsobit hlad a tím donutit sovětský stát, aby upustil od provádění socialistických opatření. Strana se rozhodla kontrarevoluční kulactvo rozdrtit. Dekretem z 11. června 1918 byly zřízeny výbory vesnické chudiny („kombědy“). 50 milionů hektarů kulacké půdy přešlo do rukou vesnické chudiny a středních rolníků. Značná část výrobních prostředků kulactva byla zkonfiskována a dána vesnické chudině. 4. července 1918 byl zahájen V. sjezd sovětů. Na něm byla přijata ústava Ruské socialistické federativní sovětské republiky (RSFSR) – první sovětská ústava. Velká říjnová socialistická revoluce vyvrátila kapitalismus, vzala buržoazii výrobní prostředky a převedla továrny, závody, půdu, železnice a banky do vlastnictví všeho lidu, do vlastnictví společenského. Nastolila diktaturu proletariátu a vložila vedení obrovského státu do rukou dělnické třídy, která se tak stala třídou panující. Tím zahájila Velká říjnová socialistická revoluce novou éru v dějinách lidstva – éru proletářských revolucí, epochu přechodu od kapitalismu k socialis a komunismu.