Ad Josef Heller »O prvním pokusu o socialismus – nejsme ničí klon« (Naše pravda 8. 4. 2013)

Josef Heller se nezapře. Nebyl by to on, aby v každém svém článku nějak nenapadl a neonálepkoval odpůrce svých názorů a předem tak vyloučil seriózní diskusi. I zde si neodpustil poznámku, že »tento náš závěr (tedy Hellerův) je obzvlášť tvrdě odmítán stoupenci starých pořádků v KSČM a taky neustále překrucován a falzifikován,« jako by to byl argument pro pravdivost jeho tvrzení o tzv. třídě řídícího aparátu. Ještě že tentokrát nehovoří o »stalinistech«. Ze své zkušenosti vím, že jej odmítají odborníci všech věkových kategorií bez jakéhokoli konkrétního vztahu k minulosti. Když Heller napíše »naše pravda«, mělo by to být chápáno spíše jako jeho osobní subjektivní názor, který má s objektivní pravdou jen málo společného. Ale nechci zavrhovat paušálně vše, co píše, a vylévat tak případně dítě s vaničkou. Ale pojďme postupně. Vše se točí kolem pojmu socialismus. Pro Hellera předchozí systém socialismem nebyl a z řady důvodů ani být nemohl, anebo byl jen tzv. protosocialismem, jakýmsi nedokonalým pokusem o socialismus. Socialismus je podle něj až něco dokonalého, ideálního. Vůbec mu nevadí, že již to odporuje podstatě marxismu. V daném článku používá pojem skutečný socialismus a dovolává se »představ Marxe a Engelse a rovněž Lenina před revolucí«, protože prý pro něj, tedy pro socialismus, »nebyly dostatečné podmínky«. Nevím, kde z klasiků tyto bláboly vyčetl, ale pátrat po tom by byla zřejmě jen ztráta času. V uváděném Leninově díle Stát a revoluce to určitě není. Lenin se snažil využít prvou příležitost, kdy by mohl prorazit kapitalismus, překonat jeho nejslabší článek, a byl si samozřejmě vědom všech potíží s tím spojených. Věděl, že pak bude muset manévrovat a využívat všemožných vnitřních rozporů v kapitalistickém světě, aby se nový socialistický systém upevnil a zmohutněl. Heller dále odmítá státní formu společenského vlastnictví jako nedokonalé zespolečenštění a hovoří o jakémsi »propracovaném zaměstnaneckém vlastnictví a spolurozhodování«, »na níž bude stát nový socialismus«, které ale není s to blíže specifikovat, neboť by mu z toho vždy vyšel zase jen kapitalismus. Klasikové po všech utopických zkušenostech na rozdíl od Hellera naopak hovořili o družstevním vlastnictví vždy jen jako o určité přechodné formě a postupné odumírání státu byl pro ně dlouhodobý proces. Předpokládali přitom již socialistický systém, tj. především vlastnictví politické moci a v zásadě plánovitý přístup k hospodářství. Stát byl i pro ně formou organizovaného třídního násilí. Všichni Hellerem jmenovaní učenci a revolucionáři tedy chápali socialismus jako určitý vývojový proces, ne něco ukončeného, kdy nejsou zrušeny třídy, i když klasické vykořisťování zrušeno je, a proto zákonitě pokračuje třídní boj. Jednotlivé třídy odumírají jen postupně a samozřejmě se stále kvalitativně proměňují i v souvislosti s pokračující VTR a Hellerem zmíněným růstem vzdělání i sbližováním měst a venkova. To se týká především nejmasovější dělnické třídy. Stalin jasně formuloval i tezi, že se tento třídní boj za socialismu dále zostřuje, pokud reakční třídy nalézají oporu v zahraničí. Heller se však na Stalina může jen těžko odvolávat, když jej předem zavrhl. Přitom právě poststalinský chruščovismus se svým avanturistickým subjektivistickým přístupem je právě tím, co kritizuje na jeho tzv. třídě řídicího aparátu, který, jak říká, »nebyl dostatečně účinnými mechanismy nucen a tlačen k tomu, aby ty své zvláštní, v podstatě vlastnicko-rozhodovací funkce vylaďoval do společenského optima«. Byl to Chruščov, kdo se domníval, že vše podstatné je již vybojováno a další třídní boj lze zavrhnout, kdo nám sliboval komunismus během několika málo let ještě v jeho generaci. To, co ale zavrhl především, byl vědecký přístup ke společenským problémům, to, co tak důsledně krůček po krůčku, etapu po etapě, prováděl právě Stalin. A dokázal proto mimořádně rychle překonávat i onu historickou hospodářskou a kulturní zaostalost Sovětského svazu stojící na prahu socialistického vývoje. Že přivedl zemi mezi světové velmoci, to nemůže nikdo popřít. Heller zavrhuje také »špatnou kádrovou politiku« a »zradu Gorbačova« jako »pitomosti druhořadého významu«. Možná pro něj to jsou pitomosti, ale těžko oddiskutuje, že události v Praze na Národní třídě zorganizovala StB a že Gorbačov vyhrožoval vojenským zásahem, pokud by se u nás někdo postavil na obranu socialismu. A důsledkem špatné kádrové politiky byli nesprávní lidé na důležitých místech stranického i státního aparátu, nedocházelo k jejich potřebné, byť jen generační, obměně. Dnes je každému jasné, že ke zvratu mohlo dojít jen proto, že lidem bylo slibováno něco naprosto jiného, než se pak dělo. Kdyby jen tušili, co přijde, nikdy by nějakého Havla a další podobné kumpány nepodpořili, ba naopak by je hnali všemi dostupnými prostředky a projevili tak vlastní význam slova demokracie. Lidé si jednoznačně přáli pokračování socialismu, kde by byly odstraněny některé jednotlivé nedostatky. Nebyla tu tedy situace, že by si socialismu nevážili. Byli ale podvedeni. Jistě si přáli odstranit z vedoucích míst ty, kdo zneužívali funkce, kdo se nad ně jakkoli povyšovali. Ale socialistický systém byli ochotni bránit – určitě si nepřáli návrat kapitalismu. Rozvoj pracovních sil dávno překonal rozvoj kapitalistických pracovních vztahů a ty jsou pro občany nepřijatelné. Jsou jim vnucovány násilím, proti jejich vůli. Navíc se vnitřní rozpory kapitalismu dále vyhrotily a jeho permanentní krize se celosvětově nezadržitelně prohlubuje. Ano, v dané historické etapě ještě kapitalismus dokázal kvůli hrubým chybám »socialistických vůdců« dočasně v třídním boji zvítězit. Poučení, které z toho plyne, ale je, že se socialismus musí bránit daleko účinnějšími prostředky, že nemůže tolerovat rozvratníky, že musí ostře zakročit proti každému, kdo hledá pro své rejdy oporu v kapitalistickém světě, kdo zneužívá funkce a dopouští se korupčního jednání. Odhalovat je potřeba nejrůznější kariéristy, populisty a frázisty, jejichž slova se rozcházejí se skutky. Heller má bezpochyby pravdu, když hovoří o lokálních zájmech, které mnohde převažovaly nad zájmem celku. Ale to jen dokládá, že subjektivismus vítězil nad vědeckostí a plánovitostí. I to je však argument proti jeho zjevně roztříštěnému »propracovanému zaměstnaneckému vlastnictví«. Řízení jakéhokoli celku musí být vždy centrální, dá se ale vždy diskutovat o struktuře řízení, o tom, které kompetence lze postoupit na nižší články a nezatěžovat jimi centrum. Že je potřeba efektivně přistupovat i k samotné iniciativě občanů a pracujících zdola, je jasné. Centrální kontrola a možnost korekce však musí být vždy zachována. Pravici vždy jde právě o to, aby se zbavila jakékoli společenské kontroly. Tak jako Marx provedl ihned zhodnocení příčin porážky Pařížské komuny a vyvodil z toho řadu závěrů, které Lenin plně akceptoval, je potřeba v daleko větším rozsahu postupovat i nyní. V žádném případě to ale neznamená vzdát se dříve dosaženého teoretického poznání, natož jeho základů položených klasiky, pod pochybnými frázemi o »moderní levicové straně«, jak to činí právě ti, kdo hledají zdůvodnění pro odmítnutí revoluční ideologie – samotné leninské teorie socialistické revoluce. Tyto záležitosti však nijak výrazně nesouvisejí se stupněm rozvoje společnosti. Igor MAČEJOVSKÝ převzato z Haló novin, příloha Naše pravda