Drohnenkrieg von deutschem Boden: Mord per Fernsteuerung

Pressemitteilung 31.05.2013 – Jan van Aken "Die Bundesregierung darf nicht hinnehmen, dass die USA ihren Drohnen-Krieg von Militärstützpunkten in Deutschland aus führen und damit gegen das Völkerrecht verstoßen", kommentiert Jan van Aken, außenpolitischer Sprecher der Fraktion DIE LINKE, Medienberichte, denen zufolge Kampfdrohnen-Einsätze der USA in Afrika von Deutschland aus gesteuert werden. Van Aken weiter: "Die USA setzen seit Jahren Kampfdrohen ein, um gezielt Menschen zu töten. Ohne Anklage und ohne Verfahren werden Menschen auf bloßen Verdacht hin per Fernsteuerung ermordet. Die Bundesregierung macht sich mitschuldig, wenn sie es zulässt, dass die USA diesen völkerrechtswidrigen Krieg von Schaltzentralen in Deutschland aus führen. Das Grundgesetz verbietet friedensgefährdende Handlungen bis hin zur Vorbereitung von Angriffskriegen. Wenn deutsche Behörden das nicht unterbinden, sondern direkt oder indirekt unterstützen, handeln sie verfassungswidrig. Die Bundesregierung muss jetzt umgehend Konsequenzen ziehen und dafür sorgen, dass das Hauptquartier des US-amerikanischen Afrika-Kommandos AFRIKOM in Stuttgart und alle Einrichtungen, die den Einsatz von Kampfdrohnen ermöglichen, geschlossen werden. Darüber hinaus wird es höchste Zeit, die letzten US-Militärbasen in Deutschland zu schließen. Schon viel zu lange wird von ihnen aus mit Duldung der Bundesregierung Krieg geführt.“

Éducation : rassemblement le mercredi 5 juin à Lille pour le réemploi et la titularisation de toutes et tous les précaires

Le mercredi 5 juin à 16h30, les organisation syndicales Action et Démocratie, CNT éducation et SUD éducation-Solidaires appellent tous les personnels de l’Éducation nationale (non-titulaires et titulaires, enseignants et non enseignants) à se mobiliser collectivement et à se rassembler devant le rectorat de Lille, 20 rue Saint Jacques. Une délégation demandera à être reçue ce jour pour évoquer auprès du recteur les conditions de travail alarmantes des personnels non-titulaires et peser sur les renouvellements de ces derniers. Dans l’Éducation nationale et plus largement dans la fonction publique, même si le gouvernement a changé, le nombre de précaires ne cesse d’augmenter encore et encore. Derrière les discours qui nous disent qu’il faut « refonder l’école », en ce qui concerne l’emploi les chiffres sont sans équivoque : plus de 170 000 agents non-titulaires travaillent au sein de l’Éducation nationale, ce qui en fait, de loin, le premier employeur de précaires. Plus de 70 000 agents contractuels et vacataires (enseignant-e-s/administratifs) qui enchaînent au fil des années les contrats de travail au mépris du code du travail. Plus de 55 000 contrats aidés (CUI), embauchés pour 6 ou 10 mois puis remerciés sans avoir pu bénéficier de la moindre formation pourtant prévue par la loi. Plus de 50 000 Assistant-e-s d’éducation (AED) travaillant à temps partiels. Nous ne pouvons-nous contenter de l’actuelle loi prétendant résorber la précarité : la loi Sauvadet du 12 mars 2012 : une loi qui exclut de fait la plupart des contractuel-le-s de l’Éducation nationale : assistant-e-s d’éducation, auxiliaires de vie scolaire, assistant-e-s pédagogiques…, une loi qui ne concerne en réalité que 17 % de ces non- titulaires et seulement ceux en poste au 31 mars 2011 ! Les conditions d’exercice et de rémunération de ces personnels, qu’ils/elles soient en remplacement ou dès la rentrée sur des postes vacants du fait de la pénurie de personnels titulaires, n’ont cessé de se dégrader. Arrêt du recrutement de travailleurs précaires ! À travail égal, salaire égal et statut égal ! Par ailleurs, les derniers projets ministériels ne se privent pas de créer de nouveaux précaires : 500 assistant-e-s de prévention et sécurité (APS) pour des contrats de moins d’un an dans les cadres d’emploi des assistant-e-s d’éducation ; 18 000 « emplois d’avenir professeurs » (6 000 par an) en CUI-CAE d’un an renouvelable trois fois. Le statut de fonctionnaire titulaire doit être la norme de l’emploi dans la Fonction Publique (Article 3 de la loi n°83-634 du 13 juillet 1983 portant droits et obligations des fonctionnaires, dite Loi Le Pors) . Toute cette précarité fragilise le service public, toute cette précarité engendre souffrance et pauvreté, toute cette précarité doit cesser ! Mobilisons-nous mercredi 5 juin à 16h30 devant le rectorat de Lille pour réclamer le réemploi et la titularisation de tous les personnels non titulaires !

Stadt Köln: Kein Tag ohne Autonomes Zentrum Köln!

Im April 2010 wurde ein seit Jahren leerstehendes Gebäude in Köln-Kalk von Aktivist_innen besetzt und das Autonome Zentrum (AZ) Köln gegründet. In den letzten drei Jahren ist dort ein selbstorganisierter Raum für emanzipatorische Politik, Kunst und Kultur entstanden. Seit 2011 gibt es einen Nutzungsvertrag für das AZ, der nun gekündigt wurde. Das AZ Köln ist ein Treffpunkt für Menschen aus den verschiedensten sozialen, politischen und kulturellen Zusammenhängen. Es bietet einen unkommerziellen Raum für Gruppentreffen, Konzerte, Parties, Kneipen, Essen, Werkstätten, Infoveranstaltungen, Umsonstladen, Kino, Ausstellungen und vieles mehr. Im AZ finden seit dem ersten Tag jeden Monat über 50 selbstorganisierte Veranstaltungen statt. Das macht über 2000 Veranstaltungen in den letzten 3 Jahren – alles umsonst oder gegen freiwillige Spende. Zum 30. Juni 2013 wurde der Nutzungsvertrag durch im Auftrag der Stadt Köln ersatzlos gekündigt. Politisch verantwortlich ist vor allem die Kölner SPD. Sie will die polizeiliche Räumung und den Abriss des Gebäudes um dort ein Grünstreifen anzulegen. Ab dem 1. Juli ist das AZ also akut räumungsbedroht. Die Kampagne "Kein Tag ohne!" kämpft mit vielfältigen Aktionen für den Erhalt des AZ in Kalk. Sie lebt von dem Engagement vieler Menschen! Wenn du Lust hast dich zu beteiligen, findest du auf der Websiteviele Infos, Termine und Möglichkeiten die Kampagne zu unterstützen. Autonomes Zentrum Köln Wiersbergstrasse 44 | Köln Kalk keintagohne.az-koeln.org Empfänger: Stadt Köln, Oberbürgermeister der Stadt Köln Ich fordere den Erhalt des Autonomen Zentrums in Kalk. Unkommerzielle Kultur braucht ihren Platz – auch in Köln. Setzen Sie sich dafür ein, eine politische Lösung zu finden. Eine Räumung ist keine Option. Mit freundlichen Grüßen [Ihr Name] https://www.change.org/de/Petitionen/stadt-k%C3%B6ln-kein-tag-ohne-autonomes-zentrum-k%C3%B6ln

Obama's Speech: Not a Step in the Right Direction, But Justification for Assassination, Torture, and Unjust War

May 30, 2013 | Revolution Newspaper | revcom.us On May 23, President Barack Obama delivered a major speech on drones, Guantánamo, and the "war on terror." The speech was packaged as a new direction—a real step away from "endless war" and a real step towards the establishment of legal norms and due process in how the U.S. carries out military actions and detentions. It was nothing of the kind. Obama covered two main questions—covert drone attacks and the U.S. prison at Guantánamo—and offered no fundamental righting of these unjust and illegal policies that stand as war crimes. This speech was wrapped with the rhetoric of "concern" and the "difficult choices" forced on an administration inheriting a "fight against terrorism" that had increasingly lost focus under George W. Bush. But dig beneath the pieties of Obama's speech and what is revealed is a deceitful effort to justify, institutionalize, and continue key and core outrages of the U.S.'s "war on terror." And let's be clear about what has been going on for over 12 years. Beginning with George W. Bush, the rulers of the U.S. have carried out a vicious war for greater empire—for greater domination over the Middle East and Central Asia, over strategic energy resources vital to the global economy, and to put down local and regional forces actively standing in the way of U.S. dominance. This global onslaught has been waged under the banner of a necessary "war on terror." And in his four years in office, Barack Obama has not only continued the program of war and torture begun by Bush; he has also extended U.S. bombing to several other countries, escalated policies of drone attacks and targeted assassination, and refortified Guantánamo. This "war on terror" has been carried out in the name of protecting the safety and security of the American people. But it has brought incalculable horror and suffering to vast swaths of humanity—in Iraq, Afghanistan, Pakistan, Yemen, Somalia, Libya, and other countries. More than 100,000 people have been killed outright as a result of U.S. military actions; hundreds of thousands more have lost limbs, or been otherwise maimed and sickened; and millions have been displaced from their homes and countries. This is the logic, this is the morality, of empire. And with all its carnage and destruction—and with its torture practices, illegal detention policies, and routine violations of international law—this "war on terror" has provoked mass outrage across the planet (and the statement Close Guantánamo Now that appeared in the New York Times as a full-page ad is an expression of that outrage within the U.S.). The ongoing hunger strike by prisoners at Guantánamo has shone a light on the illegal and horrendous conditions of confinement, and has won the sympathy of people over the world. At the same time, this "war on terror" has caused friction with the U.S.'s allies and with its neocolonial client states. The U.S. rulers are facing legitimacy problems, affecting their ability to maintain and extend their dominant global position. It is a serious contradiction for them—including at a time when the U.S. imperialists are also moving to adjust their military posture to confront new challenges to America's global supremacy, like the emergence of capitalist China as a potential global rival. All of this is part of the backdrop for Barack Obama's May 23 speech… part of why he had to give this speech… and part of why it was presented in the way it was. Barack Obama aggressively articulated and defended policies deemed essential by America's imperial rulers, while trying to reassure those anguishing over the thousands murdered by drones, the unending horror of Guantánamo, and the escalation of domestic spying and repression that all this is legal, carefully considered, extremely restrained, and guided by a deep concern for human life. Importantly, this speech was also directed at an international audience. Continuing Illegal Assassination by Drone Repeatedly Obama claimed to be agonizing over moral issues and alluded to crimes committed in the name of the "war on terror" under Bush—although without actually calling them what they are: crimes. Then, over and over, he followed up with lies, distortions, and duplicitous declarations that he was respecting basic rights—all while essentially upholding these crimes and justifying their continuation and possible expansion. Obama acknowledged, for example, that U.S. drone attacks and conventional warfare "resulted in civilian casualties." "For me," he claimed, "and those in my chain of command, these deaths will haunt us as long as we live." In fact, the number of deaths from drone strikes since Obama took office is more than four times greater than under Bush, and so-called "high-level targets" have been 2 percent or less of total casualties—in other words, these strikes are hitting a wide range of people. Activist Medea Benjamin, who disrupted Obama's speech, righteously challenged him to end "signature strikes" that target supposedly suspicious gatherings. Such strikes have been responsible for atrocities like the murder-by-U.S.-drone of 69 school children in Pakistan in that category in 2006. In response to the disruption, Obama claimed that he had addressed this. But even some mainstream news commentators pointed out that Obama's formulations and standards to justify drone strikes could actually lay the basis to expand the scope of who could be targeted. The Torturer-in-Chief Declares: We Don't Torture Obama declared that "we compromised our basic values—by using torture to interrogate our enemies, and detaining individuals in a way that ran counter to the rule of law." Obama made no mention at all of the tens of thousands within the U.S. prison system who are held in prolonged solitary confinement and sensory deprivation—conditions which have been condemned as torture by UN officials, human rights groups, and psychologists. Nor has Obama ever, elsewhere, spoken to this outrage. Meanwhile, courageous prisoners in California have waged hunger strikes themselves, and have declared their intention to launch another hunger strike to end this torture. And as Obama spoke, over 100 detainees at the Guantánamo torture camp were waging a hunger strike to protest their hellish conditions. In response, they are being tortured by force-feeding through a tube that snakes up their nose and down their throat. The prisoners at Guantánamo were swept up by U.S. forces from around the world, taken without any due process and held indefinitely—with no specific legal charges and no judicial review. Not a single one of the 166 detainees in Guantánamo—whether the 86 cleared for release or not—is in Guantánamo legally. Guantánamo is an ongoing crime against humanity. Obama claimed, "I have tried to close GTMO [Guantánamo]." But he set no timetable and proposed no concrete mechanism for doing so. He said he would lift the ban on releasing Yemeni prisoners who make up a large section of those imprisoned. But, again, no timetable, no real mechanism—and an immoral lack of urgency. In 2009, Obama promised to close Guantánamo. Obama blamed Congress: "As President, I have tried to close GTMO," he claimed. The truth is that it was Obama, not Congress, who shuttered the State Department office which oversaw the release of prisoners; Obama who imposed the ban on returning any of the 56 Yemeni detainees to Yemen; and Obama who made it more difficult for lawyers to visit their clients at Guantánamo. And as Commander-in-Chief, Obama has the authority to close down Guantánamo with or without Congressional consent. Redefining Kill Lists as "Due Process" Obama said, "I do not believe it would be constitutional for the government to target and kill any U.S. citizen—with a drone, or a shotgun—without due process." And Obama's speech publicly acknowledged for the first time that four American citizens have been killed by drone attacks. Obama said these were constitutional since there was due process. But the due process that has been in effect is not the due process of law and judicial review. It is process of review and secret decision-making of the executive branch without recourse to open courts and any kind of civil liberties or rights at all for those targeted for assassination. Again, as in the Bush years, it is the "trust us, we know"—in this case, the deliberation of the president and advisors as they draw up and review "kill lists" is called "due process." Obama raised the possibility of some kind of oversight mechanism—but the goal is simply to provide a legal fig leaf for executive action, for the broad authority to strike terror, instant incineration, outside any battle zone. And Obama called for creating a new prison facility in the U.S. where "military commissions" will be held. The legal standards of these military tribunals are of a whole different character than what is promised as constitutional due process. For instance, the accused cannot access all the evidence used against them; and trials can be held in secret. Adjusting and Selling the "War on Terror" To those outraged by drone attacks, Obama insisted: "Plots have been disrupted that would have targeted international aviation, U.S. transit systems, European cities and our troops in Afghanistan. Simply put, these strikes have saved lives." Drone strikes and torture chambers aren't saving lives in Pakistan or Yemen! The underlying, if not overtly stated, premise here is that these things save American lives. An essential starting point is Bob Avakian's statement: "American Lives Are Not More Important Than Other People's Lives." (BAsics 5:7) And saving lives is not what the "war on terror" has ever been about. To the extent that people are taken in by and buy into the logic that torture and extra-legal assassination are justified if they "keep Americans safe"—this is a logic and (im)morality that leads to passive, or even active, complicity with terrible crimes against people around the world. There are reactionary, Islamic Jihadist forces that pose a threat to the interests of imperialism in strategic parts of the world. And these forces do carry out actions that target innocent civilians. But the U.S. rulers are not waging this "war on terror"—however it is branded or rebranded—to "save lives." They are acting to maintain, to extend, and to enforce the global interests of U.S. imperialism: that is, to dominate and exploit, and to control and plunder, the planet. What about the threat posed to innocent people by the rise of Islamic fundamentalism? First of all, the rise of Islamic Jihadist forces is in the main a product of and reaction to the workings of imperialism: in the ways imperialism has uprooted and devastated the lives and livelihoods of millions; in how imperialism has propped up vicious regimes (like Mubarak in Egypt); and in how it has literally sponsored the rise of these Jihadist forces when that served the perceived interests of U.S. imperialism (as in Afghanistan, where the U.S. backed and funded Islamic fundamentalists going up against the Soviet Union). Further, the crimes of U.S. imperialism—from the death-trap sweatshops of Bangladesh to the environmental emergency, from mass incarceration in the USA to the ongoing genocide against indigenous peoples in Asia, Africa, and Latin America—dwarf even the aspirations of these reactionary Islamic forces. Finally, to the extent that people do not oppose, but instead fall into active or passive complicity with, either the outmoded U.S. imperialist and other Western imperialist ruling classes, or the outmoded reactionary Islamic fundamentalism/Jihadism—this only strengthens both of these outmoded forces. It is the vicious cycle where every drone attack that wipes out a wedding party in Pakistan (with far, far too little protest in the U.S.) serves to recruit more jihadists, and on and on. A Time to Resist, a Time to Cast Off Illusions—and Self-Delusion Obama's speech was given in large part because so many around the world are outraged or deeply troubled by these crimes. But on the most basic issues—assassination by drone, and the ongoing maintenance of the U.S. torture chamber at Guantánamo—Obama essentially upheld policies that are crimes against humanity and offered an intellectual-legal brief for their continuation. No matter who is selling global massacres and torture, no matter what rhetoric is invoked in service of unjust wars for empire, right is right, and wrong is wrong. The times call for honesty, courage, and determined political protest by everyone who refuses to be silently complicit in these crimes.

"Neue Wege zur Rettung der Umwelt"

31.05.13 - Die bundesweite Koordinierungsgruppe der Initiatoren/innen für eine Umweltgewerkschaft hat jetzt eine Presseerklärung zu der am Pfingstmontag durchgeführten "Strategiekonferenz Umweltbewegung" herausgegeben. Darin schreibt sie unter anderem: 320 Umweltbewegte von "Anti-AKW" über "Stopp Fracking" bis "Stuttgart 21 Nein!", Gewerkschafter, Vertreter aus der Kommunalpolitik, der Jugend- und Frauenbewegung, Mitglieder der MLPD, der LINKEN, ÖDP und GRÜNEN trafen sich am Pfingstmontag (20. Mai) zur Strategiekonferenz Umweltbewegung in der historischen Rohrmeisterei in Schwerte bei Dortmund. ... Nach verschiedenen Grußworten aus Japan, den USA und der BRD entfaltete sich die Auseinandersetzung um eine neue Strategie zum Erhalt der natürlichen Lebensgrundlagen der Menschheit und den Aufbau einer Umweltgewerkschaft. ... Über die Alternativen zur kapitalistischen Produktionsweise und einer möglichen anderen Gesellschaftsform gab es unterschiedliche Auffassungen. Die künftige Umweltgewerkschaft soll ein kämpferischer Zusammenschluss zum Schutz der natürlichen Umwelt werden, bei gleichzeitiger weltanschaulicher Offenheit über die verschiedenen gesellschaftlichen Lösungsvorschläge und -ansätze. ... Miriam Gärtner, VW-Beschäftigte aus Kassel und eine der Sprecherinnen, betonte: "Wichtig war die Feststellung, dass wir keine Konkurrenz zu den Industriegewerkschaften sein wollen. Wir wollen eine neue Umweltorganisation und die Rettung der natürlichen Lebensgrundlagen der Menschen in der heutigen Zeit macht eine solche Organisation dringend nötig, während die Industriegewerkschaften einen anderen Schwerpunkt haben. Wir wollen uns aber auch dafür einsetzen, dass die Rettung der Umwelt in den Industriegewerkschaften mehr zum Thema wird." ... Bis Herbst 2014 sollen nun 5.000 Initiatoren, vor allem auch unter der Jugend, gewonnen und noch viele neue Initiativgruppen in allen größeren Städten aufgebaut werden. Das sei Voraussetzung, um die Umweltgewerkschaft von unten aufzubauen und dann zu gründen. Um dies zu steuern, wurde eine elfköpfige Koordinierungsgruppe gewählt, in der erfreulicherweise auch etliche Jugendliche mitarbeiten. ... Die Dokumentation der Strategiekonferenz wird auf der Homepage www.umweltgewerkschaft.org veröffentlicht.

Griechenland: Arbeiter der Firma MEVGAL im Streik

Griechenland (Korrespondenz), 31.05.13: Auf einer Reise durch Griechenland besuchten wir die Streikenden der Filiale von MEVGAL, einer großen Firma, die Milchprodukte herstellt und auch auf dem deutschen Markt präsent ist. In Athen ist das Auslieferungslager betroffen. Seit mehr als vier Monaten erhalten die 170 Arbeiter keinen Lohn für ihre geleistete Arbeit. Nachdem die Geschäftsleitung das Ultimatum verstreichen ließ, begann am 25. April ein unbefristeter Streik mit der Forderung: "Volle Auszahlung der Löhne – sofort!" Die Arbeiter erzählen, sie werden seit Monaten vertröstet mit der Aussage, man habe kein Geld und andere Arbeiter hätten noch viel länger keine Löhne mehr erhalten, schließlich sei Griechenland in der Krise. Gerichte verpflichteten die MEVGAL-Geschäftsleitung bereits drei Mal, die Löhne sofort auszuzahlen, auch das half nicht. Solidarisch zeigen sich Arbeiter aus dem ganzen Land, es gehen Lebensmittelspenden ein, oft von den Allerärmsten. Der Sprecher der Streikenden sagt: "Wenn wir gewinnen, ist das ein Signal für alle. Die Probleme sind überall gleich. Sie werfen die Arbeiter auf die Straße und stellen sie danach zum halben Lohn als Leihkräfte wieder ein." Nach unserem Besuch erfuhren wir, dass ein Treffen mit der Geschäftsleitung am 25. Mai mit der Drohung endete, das Werk ganz zu schließen und die Arbeit künftig von Subunternehmern erledigen lassen. Am 28. Mai gab es in Thessaloniki, dem zweiten Sitz der Firma, von der Gewerkschaft organisiert, einen Generalstreik. Die Athener MEVGAL-Kollegen fuhren hin und wollten mit den Kollegen des dortigen Werkes über gemeinsame Kampfschritte beraten. Spezialeinheiten der Polizei kamen genau zu diesem Werk, trauten sich aber noch nicht, einzugreifen. Der Kampf geht in eine neue Runde. Unsere griechischen Freunde wollen uns weiter auf dem Laufenden halten.

"Den Naziaufmarsch in Bad Nenndorf verhindern!"

31.05.13 - Dazu heißt es in einem Aufruf der Initiative "Kein Naziaufmarsch in Bad Nenndorf": Rund um das Gefängnis der Alliierten im nenndorfer Wincklerbad haben die Neonazis einen geschichtsverdrehenden Opfermythos aufgebaut. Diesen inszenieren sie mit einem sogenannten Trauermarsch. ... Letztes Jahr gründete sich die Initiative "Kein Naziaufmarsch in Bad Nenndorf". Sie wird von verschiedenen Organisationen, Gruppen und Parteien unterstützt und hat sich zum Ziel gesetzt, den Aufmarsch durch Blockaden zu verhindern. Trotz aller Kriminalisierungsversuche durch Polizei und Verfassungsschutz beteiligten sich im letzten Jahr hunderte Menschen an Blockaden in Bad Nenndorf. Diese Aktionen führten dazu, dass die Anreise der Neonazis massiv erschwert wurde. ... Dadurch wurde der Naziaufmarsch so stark eingeschränkt, dass er nahezu verhindert wurde. Die im Anschluss geplante Nazi-Kundgebung in Hannover musste abgesagt werden. ... Im August 2013 werden wir den Aufmarsch konsequent verhindern! Dazu möchten wir unsere Initiative noch breiter aufstellen. Mit einer großen, bundesweiten Mobilisierung werden wir Bad Nenndorf in den nächsten Monaten zu einem Dauerthema machen. Unser Mittel sind weiterhin Massenblockaden und wir werden so viele Menschen mobilisieren, dass der Naziaufmarsch unmöglich wird. ... Wir setzen dem Aufmarsch ein Ende! Unterstützt unseren Aufruf. Kommt am 3. August 2013 nach Bad Nenndorf!

Demonstration in Magdeburg gegen massive Kürzungen in Sachsen-Anhalt: "Das machen wir nicht mit!"

31.05.13 - "Magdeburg will's wissen!" war das Motto der Demonstration vom 29. Mai gegen die Landesregierung von Sachsen-Anhalt. Das Budget der Hochschulen beträgt 430 Millionen Euro, es soll zehn Jahre lang jedes Jahr 5 Millionen Euro weniger werden. Die Landesregierung aus CDU und SPD entschied sich vor einigen Wochen für den drastischen Kürzungsplan. Wissenschaftsministerin Brigitta Wolf (CDU) äußerte sich dazu kritisch in einem Zeitungsinterview. Am gleichen Tag hatte sie ihre Entlassung von Ministerpräsident Rainer Haseloff. Per Telefon. Ein Korrespondent berichtet von der Demonstration: "'Das machen wir nicht mit!' war die Stimmung beim Start an der Uniklinik. Im Demozug war Weiß die dominierende Farbe. Krankenschwestern, Pfleger, Ärzte und Medizinstudenten waren mit Trillerpfeifen und Plakaten unterwegs. Vom Uni-Campus kam die zweite Demo. Mit 10.000 Menschen war dann der Domplatz so voll wie seit den ersten Montagsdemonstrationen gegen Hartz IV im Sommer 2004 nicht mehr. In Halle demonstrierten bereits 7.000 Einwohner. Dort sollte die Uniklinik geschlossen werden. Die Protestwelle hält bis heute an. Es gab an verschiedenen Orten Studentenproteste und Aktionen von Kulturschaffenden. Landtagspräsident Gürth musste am 22. Mai 100.000 Unterschriften 'Halle bleibt' entgegennehmen. Einen Tag später war der Rückzieher offiziell: Die Uniklinik in Halle wird nicht geschlossen! Finanzminister Jens Bullerjahn (SPD) vertritt die Kürzungen massiv in der Öffentlichkeit und im Kabinett. Ganz offen sagt er immer noch, dass eine Uniklinik im Land reicht. Leider sei das 'nicht mehrheitsfähig'. Am Ziel der Kürzung von 50 Millionen Euro soll jedoch nicht gerüttelt werden. Genossen der MLPD sammelten Unterschriften für die Wahlzulassung. Trotz Regens wurden einige Unterschriften gesammelt. Es gab viel Kritik am Kapitalismus. Damit sind aber die Vorbehalte, die der Antikommunismus erzeugt, noch nicht geklärt. So kamen öfter auch Meinungen wie: 'Marxismus-Leninismus? Das ist nun gar nicht meine Richtung.' Es gab aber auch zustimmende Kommentare. 'Nur wer kämpft, kann gewinnen!' sagte Daniel Wiegenstein beim Interview auf dem Domplatz. Er ist Direktkandidat der MLPD in Magdeburg und nahm zusammen mit Montagsdemonstranten teil. 'Der aktive Protest hat die Uniklinik in Halle gerettet! Von wegen, die machen doch sowieso, was sie wollen. Jetzt muss es weitergehen, der Kürzungsplan soll komplett vom Tisch. Die Landesregierung soll abtreten ...! 'Gesundheit krepiert, weil das Kapital regiert', sehe ich hier auf einem Transparent. Das stimmt. Es ist längst Zeit für eine Gesellschaft ohne Unterdrückung und Ausbeutung. Das ist echter Sozialismus. Darüber wollen wir diskutieren, auch über den 17. Juni 1953. Das wird Thema der nächsten Wählerinitiative am 8. Juni in Magdeburg.'"

Der Mythos vom unabhängigen Monopolpolitiker

30.05.13 - Wieder wechselt ein hochrangiger Politiker der Regierung Merkel auf einen Posten bei einem Großunternehmen. Diesmal ist es Eckart von Klaeden, Staatsminister im Kanzleramt, der bei der Daimler AG Leiter des Bereichs "Global External Affairs und Public Policy" wird. Er soll für Daimler weltweit die "politische Interessenvertretung" organisieren und als "Türöffner und Kontaktvermittler" Investitionsentscheidungen z.B. der Regierungen in Peking oder in Brasilien beeinflussen. Dafür hat er sich in seinem bisherigen Ämtern die Sporen verdient. Während der Großen Koalition zwischen 2005 und 2009 war er außenpolitischer Sprecher der CDU/CSU-Bundestagsfraktion. Jetzt wird wieder über "neue Regeln für Wechsel in die Wirtschaft" diskutiert. Zum Beispiel über eine 18-monatige Karenzzeit (nach amerikanischem Vorbild auch "Abklingbecken" benannt) sollen "Interessenskonflikte" vermieden werden. Der Grünen-Abgeordnete Sven Kindler hält von Klaeden nicht mehr für tragbar, weil seine "Unabhängigkeit offensichtlich nicht mehr gegeben" ist. Von der Existenz solch einer Unabhängigkeit bei den Monopolpolitikern der Berliner Parteien kann jedoch gar keine Rede sein. Denn die Staatsorgane sind mit den Organen der von den Monopolen geführten Unternehmerverbänden und Großkonzernen aufs Engste verschmolzen. So haben gegenwärtig 126 der 620 Abgeordneten des Bundestages ein Aufsichtsratsmandat in einem Unternehmen, darunter bei der Telekom, Volkswagen, Daimler, Post, RWE, BMW, Volkswagen usw. Kanzlerkandidat Peer Steinbrück erhielt nicht nur horrende Rednerhonorare, sondern für rund zwei Jahre im Aufsichtsrat von ThyssenKrupp 170.695 Euro Salär. Umgekehrt arbeiten in den Ausschüssen, Expertengremien usw. des Bundestags und im gesamten Apparat der Regierung Hunderte Funktionäre der Unternehmerverbände direkt mit den Staatsbehörden zusammen und nehmen so Einfluss auf die Regierungspolitik. Die meisten Gesetzesvorlagen werden von ihnen mit oder gleich ganz selbst ausgearbeitet. Vor allem der Bundesverband der Deutschen Industrie (BDI) ist ein politisches Organ zur Durchsetzung der wirtschaftlichen, politischen und kulturellen Interessen der Monopole im Staat. Er übt in einem System von gemeinsamen Beratungen, Vorschlägen, Ausschüssen und personellen Verflechtungen seine Macht aus. Die bürgerlichen Parteien sind Teil des Systems der Diktatur der Monopole. Das Monopolkapital "hat seine Herrschaft über die gesamte Gesellschaft errichtet", heißt es im Programm der MLPD. Es "hat sich den Staat vollkommen untergeordnet und seine Organe sind mit den Organen des Staatsapparats verschmolzen". Wechsel der bürgerlichen Politiker in die Wirtschaft und die Abordnung von Funktionären aus den Konzernen auf staatliche Posten bzw. in diese Parteien gehören fest zur Machtausübung der Monopole. Bei der SPD ist der prominenteste Fall Gerhard Schröder, der nach seiner Kanzlerschaft bei der russischen Gazprom anheuerte. Bei den Grünen wechselte Finanzexpertin Christine Scheel 2012 in den Vorstand des Energiekonzerns HSE. Joschka Fischer, in der rot-grünen Bundesregierung Außenminister, ist heute für Siemens, den Autokonzern BMW, sowie die Energieversorger RWE und OMV als Berater tätig.

Drohnenstrategie muss nach Scheitern des Euro Hawk neu verhandelt werden

IMI-Mitteilung Pressemitteilung vom 29.5.2013 von: IMI | Veröffentlicht am: 29. Mai 2013 Als Unterstützergruppe der Kampagne „gegen die Etablierung von Drohnentechnologie für Krieg, Überwachung und Unterdrückung“ (www.drohnen-kampagne.de) zeigt sich die Informationsstelle Militarisierung, Trägerin des Aachener Friedenspreises von 2011, empört darüber, dass das Verteidigungsministerium offenbar unbeirrt an dem Ziel festhält, die Bundeswehr mit bewaffneten Drohnen auszustatten. „Just in dem Moment, in dem die Öffentlichkeit breit über das Thema militärischer Drohnen diskutiert und das Verteidigungsministerium in die Defensive gerät, erklärt Verteidigungsminister De Maizière die zuvor von ihm eingeforderte Debatte für beendet. Zugleich wurde durch die vorab bekannt gewordenen Antworten auf eine Anfrage der SPD erneut öffentlich, dass das Verteidigungsministerium längst in Verhandlungen über den Ankauf weiterer Drohnen steht und dabei deren Fähigkeit zur Bewaffnung ein entscheidendes Kriterium ist“, so Thomas Mickan von der Informationsstelle Militarisierung. Gemeinsam mit der Rüstungsindustrie forscht die Bundeswehr zudem bereits seit Jahren an der Entwicklung eigener bewaffneter Drohnen. Dass dabei auch Tarnkappen-Fähigkeiten und ein hoher Grad an Autonomie angestrebt werden, straft zugleich die bislang von Regierungsseite versicherte enge Beschränkung auf sog. „Gefechtsfeldsituationen“ Lügen. Stattdessen steht die geplante Anschaffung bewaffneter Drohnen geradezu symbolisch für die Transformation der Bundeswehr zu einer Armee im weltweiten Einsatz. Die im mittlerweile von mehreren Tausend Menschen unterzeichneten Appell „Keine Kampfdrohnen“ (http://drohnen-kampagne.de/appell-keine-kampfdrohnen/) geäußerten Befürchtungen einer sinkenden Hemmschwelle für weitere bewaffnete Aggressionen, die Übernahme der Praxis „gezielter Tötungen“, die Gefahr einer weiteren Verselbstständigung militärischer Technologie und eines weiteren Wettrüstens werden damit aktueller denn je. „Wir fordern weiterhin von der Bundesregierung, sich statt an dieser Rüstungsspirale zu beteiligen, Schritte zu einem weltweiten Verbot und zur völkerrechtliche Ächtung von Drohnen und Kampfrobotern zu unternehmen und zu unterstützen“, so Mickan.

Kissinger-Professur in Bonn

IMI-Standpunkt 2013/025 von: Jürgen Wagner | Veröffentlicht am: 29. Mai 2013 er Satiriker Tom Lehrer hängte seinen Job Anfang der 1970er an den Nagel, nachdem Henry Kissinger, dem zahlreiche schwere Menschenrechtsverletzungen vorgeworfen wurden, der Friedensnobelpreis verliehen worden war. Es geht das Gerücht um, Lehrer habe seinen Rückzug damit begründet, nach der Auszeichnung Kissingers sei politische Satire unmöglich geworden. Deutsche Politiker scheinen jedoch bis heute für einen ähnlich schlechten Witz gut zu sein. Der Behördenspiegel berichtet, Verteidigungsminister Thomas de Maizière und Außenminister Guido Westerwelle hätten beschlossen, an der Universität Bonn zu Ehren des ehemaligen US-Außenministers eine “Henry-Kissinger-Professur” einzurichten. Das ist umso empörender, als die seit Jahrzehnten im Raume stehenden schweren Vorwürfe gegen Kissinger immer stärker mit Fakten untermauert wurden. Vor allem der britische Journalist Christopher Hitchens hat sich hierum verdient gemacht. In seinem 2001 erschienen Buch „The Trial of Henry Kissinger“ belegte er zahlreiche Anschuldigungen und kam zu dem Schluss, Kissinger habe sich u.a. folgender Vergehen schuldig gemacht: „Kriegsverbrechen, Verbrechen gegen die Menschlichkeit und die Verletzung des Völkergewohnheitsrechts oder Völkerrechts, einschließlich der Verschwörung zu Mord, Entführung und Folter.“ Zuletzt bestätigten im April 2013 nochmals von Wikileaks veröffentlichte Botschaftsdepeschen, wie wenig Berührungsängste Kissinger gegenüber illegalen Machenschaften hatte. So berichtete der Focus (08.04.2013) über Aussagen Kissingers während seiner Amtszeit im Kontext des Konflikts zwischen Zypern und der Türkei: „Das Illegale machen wir sofort, das, was gegen die Verfassung geht, dauert ein bisschen länger.“ Kissinger war auch ein federführender Drahtzieher hinter dem Militärputsch in Chile, mit dem unter zahlreichen Opfern die sozialistische Allende-Regierung beseitigt wurde. Was überlegen sich de Maizière und Außenminister Westerwelle als nächstes? Den Augusto Pinochet Gedächtnis-Lehrstuhl? (jw)

Stoppt die Drohnenkrieger!

IMI-Analyse 2013/017 - in: Zivilcourage (Mai/Juni 2013) Nein zu Kampfdrohnen ist ein Nein zu künftigen Kriegen. von: Arno Neuber | Veröffentlicht am: 28. Mai 2013 Der nachfolgende Text wurde gekürzt in der Zivilcourage (Mai/Juni 2013) abgedruckt. Da er bereits Mitte April abgeschlossen war, finden ganz neue Entwicklungen um das Eurohawk-Debakel keine Berücksichtigung. Drohnen-Rummel Großes Gedränge herrschte im Herbst 2012 bei der Internationalen Luft- und Raumfahrtausstellung (ILA) in Berlin. Die Veranstalter hatten erstmals eine eigene Plaza für Groß-Drohnen eingerichtet. Zu besichtigen waren Modelle in Originalgröße der „Predator“ von General Atomics, der israelischen „Heron“, der „Talarion“ von EADS oder des „Eurohawks“ von Northrop Grumman. Die Veranstalter zeigten sich absolut begeistert von den „Unmanned Aircraft Systems“ (UAS), die sie als das „derzeit dynamischste Segment“ in der Luftfahrt betrachten, das eine „hohe Akzeptanz in der Zielgruppe internationaler militärischer Entscheider“ besitze. Wenige Wochen zuvor hatte Verteidigungsminister Thomas de Maizière die Debatte um die Beschaffung bewaffneter Drohnen mit einer Provokation in die Öffentlichkeit getragen: „Ethisch ist eine Waffe stets als neutral zu betrachten.“[1] So überrascht der ministerielle Vorstoß in den meisten Medien aufgenommen worden war, hatte er doch eine längere Vorgeschichte. Schon 2011 hatte ein wissenschaftliches Gutachten im Auftrag des deutschen Bundestages ergeben, dass insbesondere die Luftwaffe, aber auch Marine und Heer den Einsatz von unbemannten Systemen planen. Bei der Luftwaffe ging es danach um „Lufttransport, Luftbeladung und Luftkampf“. UAVs sollten künftig „gegnerische Flugplätze mit ihren Einrichtungen und dort stationierten Luftkriegsmitteln“ zerstören.[2] Mit anderen Worten: Drohnen sollen für Angriffsoperationen zur Zerstörung von gegnerischen Flugzeugen und Flugplätzen eingesetzt werden. Im Rahmen des Programms „Forschung für zivile Sicherheit“ hat das Bundesministerium für Forschung und Bildung (BMBF) in den Jahren 2007-2012 rund 279 Millionen Euro für Forschungsprojekte ausgegeben, die sich in der Grauzone zwischen zivilen und militärischen Anwendungsmöglichkeiten bewegen: Sprengstoffsensoren, biometrische Gesichtserkennung – und Drohnen. Die Gelder flossen auch an erste Adressen der Rüstungsindustrie wie Diehl, Rheinmetall, Thales und EADS.[3] Bundeswehr will Kampfdrohnen „Der Appetit der Politik wird abnehmen, solche Einsätze wie Afghanistan zu wiederholen“, führt der Chef der Luftwaffe, Generalleutnant Karl Müllner, als Grund für die Notwendigkeit an, dass die Bundeswehr sich bewaffnete Drohnen zulegen soll. „Das ist militärisch sinnvoll.“[4] Anstatt Bilanz zu ziehen und sich auf den Verteidigungsauftrag des Grundgesetzes zu besinnen, will die Bundeswehrführung der Politik ein Instrumentarium offerieren, das Kriegseinsätze in aller Welt ermöglicht, ohne dass eigene Opfer zu Debatten in der Öffentlichkeit führen. Luftwaffenchef Müllner setzt dazu auf den Umbau seiner Truppe in Richtung Kriegsführungsfähigkeit. Wegfallende Dienstposten „wollen wir auch in neue Aufgaben investieren: Für die Einführung von unbemannten Luftfahrzeugen der HALE- und MALE-Klasse oder für bessere Fähigkeiten zur Planung und Führung von Luftoperationen.“[5] Für diejenigen, die der Ausrüstung der Bundeswehr mit Kampfdrohnen das Wort reden, ist ausgemacht, dass die Bundeswehr künftig immer häufiger in Einsätze zur Sicherung von Handelsrouten und strategischen Rohstoffen, zur Durchsetzung geopolitischer Interessen ausgeschickt wird. Kampfdrohnen sind für den Militärsoziologen Detlef Buch „die logische Konsequenz aus den vielen konzeptionellen Vorgaben und Papieren, die in und um die Bundeswehr in den letzten 20 Jahren verfasst wurden. Die Bundeswehr soll eine moderne Einsatzarmee werden, die am Hindukusch und überall auf der Welt kämpfen kann. Das ist die Realität im Jahr 2013!“[6] Wer diese Einsätze nicht in Frage stellt, tut sich leicht damit, Bedenken gegenüber Kampfdrohnen vom Tisch zu wischen. Die Opfer sind für die Drohnenbefürworter kein Thema. „Bewaffnete Drohnen können, das muss man sich mal vorstellen, Leben retten.“[7] Gemeint ist das der eigenen Soldaten im Kampfeinsatz. Es gilt der militaristische Grundsatz, wonach die zweitbeste Waffe rausgeschmissenes Geld ist. Wer Waffen als „ethisch stets neutral” betrachtet, hat dabei glatt „übersehen“, dass seit Jahrzehnten ein beharrlicher Kampf um die Ächtung bestimmter Waffengattungen geführt wird – und das mit Recht: Streubomben, Uran-Munition, Antipersonen-Minen, chemische Waffen, Atomwaffen. Die Verharmlosung von Kampfdrohnen ist bei de Maizières durchgängiges Muster. Ihre Aufgabe sei es, die eigenen Soldaten zu schonen und den Gegner „auf Abstand“ zu halten. „Schon Pfeil und Bogen dienten diesem Ziel“.[8] Vieles was Thomas de Maizière über Drohnen sagt, erinnert an Konrad Adenauer, der im April 1963 die Bewaffnung der Bundeswehr mit Atomwaffen durchsetzen wollte und erklärte: „Die taktischen Atomwaffen sind im Grunde nichts anderes als eine Weiterentwicklung der Artillerie.“ Deshalb sei es völlig selbstverständlich, „dass unsere Truppen jetzt auch bei uns – das sind ja besondere normale Waffen in der normalen Bewaffnung – die neuesten Typen haben und die neueste Entwicklung mitmachen.“[9] Die neuesten Waffen entwickeln, besitzen und dann auch einsetzen – darauf läuft das Statement des Verteidigungsministers Ende Januar im Bundestag hinaus. „Bei dieser Zukunftstechnologie muss Deutschland dabei sein. Wir können nicht sagen, wir bleiben bei der Postkutsche, während alle anderen die Eisenbahn entwickeln. Das geht nicht.“[10] Gesenkte Hemmschwelle „Bug Splat“ nennt sich ein Videospiel, das sich bei Kindern einiger Beliebtheit erfreut. Ziel ist es, möglichst viele krabbelnde Käfer abzuschießen. „Bug Splat“, also „Käfer klatschen“, lautet auch „der Begriff der US-amerikanischen Behörden für die erfolgreiche Tötung von mutmaßlichen Militanten durch drohnengestützte Hellfire-Raketen.“[11] Die Kontrollteams von Kampfdrohnen befinden sich in einer Umgebung, die eher an ein Computerspiel als an ein Schlachtfeld erinnert. Senkt das die Hemmschwelle zum Einsatz? Ist es leichter, Menschen zu töten, wenn die Szenerie sich am Bildschirm und nicht in der Realität abspielt? Wenn die eine Hand dabei einen Joystick bedient und die andere vielleicht gerade in der Chips-Tüte steckt? Georg Mascolo erinnert im „Spiegel“-Kommentar an die Situation vor dem Kunduz-Massaker, bei dem weit mehr als hundert Menschen ihr Leben verloren, die meisten von ihnen Zivilisten, auch Kinder. „Fünfmal fragen die Kampfpiloten, ob sie ihre Waffen tatsächlich einsetzen sollen; sie wollen nicht. Abwerfen, lautet dann der Befehl eines deutschen Obersts. Er schaut, weit entfernt vom Schlachtfeld, im deutschen Feldlager auf einen Computerschirm. Wie die Controller im Drohnen-Krieg.“[12] Philip Alston, Juraprofessor an der New York University spricht mit Blick auf den Drohnenkrieg der CIA in Pakistan von einer „Playstation-Metalität“.[13] Für Drohnen-Befürworter in Deutschland ist das kein Argument. Wer das behaupte müsse dann auch dafür eintreten, „die Panzerung von Patrouillenfahrzeugen abzuschrauben. Die senkt nämlich auch die Hemmschwelle zum Ausrücken.“[14] In der Bundestagsdebatte zu Drohnen zu Jahresbeginn ließ sich der Verteidigungsminister auch beim Thema „gezielte Tötungen“ dazu hinreißen, in eine unsäglich verharmlosende Polemik zu verfallen. „Ich sage Ihnen jetzt einmal eines: Jeder Polizist und jeder Soldat lernt in seiner Grundausbildung, gezielt zu treffen. Der Sinn des Zielens ist, dass man das trifft, was man treffen will, und nicht das, was man nicht treffen will. Wir Deutschen wissen, was Flächenbombardements sind.“[15] Bei so viel nassforscher Verniedlichung und Geschichtsklitterung stockt einem der Atem. Der Drohnenkrieg der USA Obwohl die US-Regierung ihren Drohnen-Krieg weiterhin in einen Nebel von Geheimhaltung, Vertuschung und Beschönigung hüllt, ist inzwischen bekannt, dass es in den USA zwei Varianten der tödlichen Operationen gibt. Unter der Präsidentschaft von George W. Bush wurden die sogenannten „personality strikes“ eingeführt. Mit ihnen sollten Führungspersonen von Terrorgruppen getötet werden, denen man die Gefährdung der nationalen Sicherheit der USA vorwarf. Friedensnobelpreisträger Obama ließ die Drohnen-Einsätze massiv ausweiten und um „signature strikes“ ergänzen. Dabei werden verdächtige Menschenansammlungen unter Feuer genommen. Um in Verdacht zu geraten genügt es, einem bestimmten, zuvor erstellten Profil zu entsprechen, das die Gruppe irgendwie in einen Zusammenhang mit vermuteten terroristischen Aktivitäten bringt. Wie schwammig diese Vorgabe ist, illustriert ein Scherz, der in US-Regierungskreisen kursieren soll. Danach geht die CIA von einem „Trainingscamp für Terroristen“ aus, „sobald sie drei Leute sieht, die Purzelbäume schlagen.“[16] Bei solchen Aktionen gibt es nach offiziellen Verlautbarungen nie zivile Opfer. Alle Getöteten im waffenfähigen Alter gelten einfach als feindliche Kämpfer. Die von der CIA verantworteten Tötungsaktionen mit Drohnen werden seit 2004 in Pakistan, im Jemen und in Somalia durchgeführt. An ihnen sind offenbar auch private Söldnerfirmen beteiligt. Im Januar 2012 bestätigte der US-Präsident erstmals offiziell die Existenz des Drohnen-Programms. Amtliche Zahlen, wie viele Killer-Drohnen die CIA im Einsatz hat, gibt es nicht. Schätzungen gehen von rund 35 Stück der Typen „Reaper“ und „Predator“ aus.[17] Das „Büro für Investigativen Journalismus“ in London wertete im August 2011 die vorliegenden Medienberichte zu Drohnenangriffe aus. Im Ergebnis sollen bei mindestens 291 Drohneneinsätzen in Pakistan seit 2004 zwischen 2292 und 2863 Menschen getötet worden sein. Dabei kamen zwischen 385 und 775 Unbeteiligte ums Leben, davon 164 Kinder.[18] Bis 2012 soll die Zahl der Angriffe mit Drohnen nach Angaben des Londoner Büros auf 356 in Pakistan gestiegen sein. In Jemen sollen es zwischen 2002 und 2012 bis zu 52 gewesen sein. Dazu kommen weitere Operationen auf Befehl des Joint Special Operations Command (JSOC) der US-Armee. Dieses Armee-Hauptquartier soll für bis zu 80 weitere „targeted killing“-Drohneneinsätze im Jemen und in verschiedenen afrikanischen Ländern verantwortlich sein. Im September 2012 legten Wissenschaftler der rechtswissenschaftlichen Fakultäten der Stanford University Kalifornien und der New York University eine international viel beachtete Studie über den Drohnenkrieg in Pakistan vor: „Living Under Drones“.[19] Die Autoren beschreiben darin, wie die Drohnenangriffe in Pakistans Stammesgebieten die Bevölkerung terrorisieren und radikalisieren. Die Menschen dort meiden inzwischen jegliche Versammlung. „Sie trauen sich nicht mehr, auf dem Markt einzukaufen, ihre Kinder zur Schule zu schicken oder in die Moschee zu gehen“, so Studienleiter Stephan Sonnenberg.[20] Die Menschen wagen sich nicht mehr auf die Felder. Sie werden außerdem „daran gehindert, ihre alltäglichen Konflikte zu lösen“, erklärt Sonnenberg. Die Treffen der Stammesältesten, die dafür zuständig sind, finden immer seltener statt, weil auch sie schon Ziel von Drohnenangriffen wurden. Die US-Armee hat Kampfdrohnen u.a. in den Kriegen in Afghanistan, im Irak und in Libyen eingesetzt. Sie verfügt derzeit über rund 250 große Kampfdrohnen (MQ-1, MQ-1C, MQ-9). Beschaffungspläne existieren für weitere 500.[21] Insgesamt soll das Pentagon über 7.500 unbemannte Fluggeräte verfügen, im Jahr 2002 waren es weniger als 200. Die Ausgaben für Drohnen stiegen von 285 Millionen Dollar im Jahr 2000 auf vier Milliarden Dollar 2012.[22] Die britische Zeitschrift „Guardian“ meldete schon im August 2009, dass die US-Luftwaffe inzwischen mehr Drohnen-Lenker als Kampfflugzeug- und Bomberpiloten ausbilde. In Afghanistan setzt die US-Luftwaffe immer stärker auf Drohnen. Ende 2012 waren dort bereits neun Prozent aller bewaffneten Flugeinsätze Drohnenoperationen. Nach einer Army-Statistik vom Januar 2013, die das Büro für Investigativen Journalismus dokumentierte, feuerten Kampfdrohnen im Jahr 2011 in Afghanistan 294 Raketen ab, 2012 waren es 494 und im Januar 2013 bereits 44.[23] Um der wachsenden Kritik in den USA keine weitere Nahrung zu geben, wurde die monatliche Veröffentlichung der Einsätze in Afghanistan von der ISAF-Führung und dem US-Central Command inzwischen gestoppt. Im Oktober 2012 wurde bekannt, dass auch die britische Armee bereits seit 2007 in Afghanistan Kampfdrohnen einsetzt. Zu den fünf vorhandenen Kampfdrohnen wurden im Herbst des letzten Jahres weitere fünf „Reaper“ von den USA gekauft und in Dienst gestellt. Das britische Verteidigungsministerium gibt an, die Drohnen hätten 40.000 Flugstunden über Afghanistan absolviert und 334 Bomben und Hellfire-Raketen abgefeuert. Es wurde eingestanden, dass dabei vier Zivilisten ums Leben gekommen seien.[24] Drohnenkrieger pfeifen auf Recht und Moral Während das Weiße Haus die Drohneneinsätze verteidigt und behauptet, „diese Einsätze sind legal, sie sind ethisch und klug“[25], ist für Juristen wie Prof. James Cavallaro von der Standford University klar: „Viele der Angriffe mit bewaffneten Drohnen sind nicht vereinbar mit dem Völkerrecht. Und für Angriffe, die wissentlich oder absichtlich gegen das Völkerrecht verstoßen, dafür gibt es einen Begriff: Kriegsverbrechen.“[26] Die Befürworter der gezielten Tötungen berufen sich auf das Selbstverteidigungsrecht von Staaten, das ihnen die UN-Charta einräumt. Sie sehen die USA im Krieg „gegen den Terrorismus“ und behaupten, Drohnenangriffe gelten lediglich feindlichen Kämpfern. Für Armin Krishnan ist schon die Verwendung des Begriffes „gezielte Tötung“ eine reine Vertuschungsstrategie, die versucht Legalität oder zumindest Legitimität vorzutäuschen, wo Willkür herrscht. „’Gezielte Tötungen’ sind nur schwer vom politischen Mord oder Attentat abzugrenzen.“[27] Das liegt nicht nur daran, dass die Definition von „Terrorismus“ in der Regel politisch willkürlich eingesetzt wird, um den Gegner zu stigmatisieren, sondern auch daran, dass die Ausführenden solcher Tötungsaktionen (Geheimdienste, Spezialkommandos, Söldnerfirmen) auch in politische Attentate verwickelt sind. Im Mai 2012 schmiss deshalb der US-Botschafter in Islamabad, Cameron Munter, seinen Job hin. Begründung: Er habe nicht gewusst, dass seine Aufgabe als Vertreter der USA „vor allem darin besteht, Leute umzubringen.“[28] Und der konservative Kolumnist der „Washington Post“, Charles Krauthammer, nennt den Drohnenkrieg „Mord per Fernbedienung“.[29] Bei der Auswahl von Zielpersonen helfen offenbar Informanten aus der lokalen Bevölkerung. „Deren Glaubwürdigkeit dürfte aber gering sein. Wir gehen davon aus, dass Spione auch schon mal jemanden wegen persönlichem Zwist verleumdet haben.“[30] Bei einer Anhörung im Ausschuss für Menschenrechte und humanitäre Hilfe des Deutschen Bundestages bezeichneten Experten Ende Februar 2013 die US-Praxis der gezielten Tötungen mit Hilfe von Drohnen als Selbstermächtigung und klaren Verstoß gegen das Völkerrecht. Bislang hält man sich in der Bundesregierung mit offizieller Kritik an den Praktiken der USA allerdings zurück. Dabei gerät Berlin zunehmend in den Ruch der Komplizenschaft. Selbst die regierungsnahe Stiftung Wissenschaft und Politik warnt, dass Informationen deutscher Nachrichtendienste von der CIA zum Aufspüren und Töten von Terrorverdächtigen genutzt werden könnten. Im Oktober 2010 wurde ein deutscher Staatsbürger in Pakistan als Terrorverdächtiger durch eine US-Drohne getötet, im März 2012 traf es einen weiteren Bundesbürger in Süd-Waziristan. Inzwischen sind auch die Vereinten Nationen alarmiert. Im Sommer 2012 forderten sie die US-Regierung auf, ihre Regelungen und Verfahrensweisen zu erläutern, die sicherstellen sollen, dass gezielte Tötungen im Einklang mit dem humanitären Völkerrecht und den Menschenrechten stehen und darzulegen, wie eine unabhängige öffentliche Untersuchung bei Verstößen möglich ist. Im Oktober 2012 wurde eine Untersuchungsgruppe im Rahmen der Sonderverfahren des UN-Menschenrechtsrates gebildet. Ende Januar 2013 kündigte Ben Emmerson, UN-Sonderberichterstatter zu Terrorbekämpfung und Menschenrechten, die Untersuchung von 25 Angriffen mit Drohnen an, die in Pakistan, im Jemen, Somalia, Afghanistan und dem Westjordanland dokumentiert sind. Zu Beginn des Jahres 2013 wurde öffentlich bekannt, dass die US-Regierung sich auch die Tötung von US-amerikanischen Staatsbürgern im Ausland vorbehält, die im Verdacht stehen, Führungsmitglied von Al-Kaida oder verbündeter Gruppen zu sein. Dabei muss nicht einmal ein konkreter Anschlagsverdacht bestehen. Im Juli 2012 wurde in den USA eine Klage gegen die Tötung von US-Staatsbürgern im Jemen eingereicht. Dort wurden am 30. September 2011 die US-Staatsbürger Imam Anwar al-Awlaki und Samir Khan durch eine Drohne getötet. Den Befehl hatte der US-Präsident persönlich erteilt. Am 14. Oktober 2011 wurden überdies bei einem weiteren Drohnenangriff zwei Kinder, darunter der 16jährige, in Colorado geborene, Sohn von al-Awlaki getötet. Eingereicht wurde die Klage, die sich gegen den damaligen US-Verteidigungsminister Panetta, CIA-Direktor Petraeus und zwei Kommandeure von Spezialeinheiten richtet, von der American Civil Liberties Union (ACLU) und dem Center for Constitutional Rights (CCR) im Namen von Angehörigen der Getöteten. Drohnenbefürworter gebrauchen gerne die Vokabeln „präzise“ und „chirurgisch“, wenn sie über Kampfeinsätze reden. John Brennan, Obamas Berater für Terrorismusbekämpfung und seit dem 8. März 2013 Direktor der CIA, behauptet, dass es seit August 2010 „nicht einen einzigen zivilen tödlichen Kollateralschaden“ bei Drohnenangriffen der USA gegeben habe.[31] Nach einer Studie der Universität Stanford dagegen sollen unter den Drohnen-Opfern mindestens 20 bis 30 Prozent unschuldige Zivilisten sein. Lediglich zwei Prozent seien hochrangige Mitglieder von Terrorgruppen. Im April 2013 gab das US-Medienhaus McClatschy bekannt, dass man im Besitz von Geheimdienstmaterial über Drohneneinsätze im afghanisch-pakistanischen Grenzgebiet sei. Die Dokumente erstrecken sich auf die Jahre 2006-2008 und 2010-2011. Sie zeigen, dass bei den Einsätzen, die öffentlich vom US-Präsidenten genannten Einsatzkriterien für Drohnenangriffe in der Praxis keine maßgebliche Rolle spielen. Behauptet die US-Regierung, dass die Ziele stets sorgfältig ausgewählt würden, so heißt es in den Geheimdienstberichten immer wieder, dass die Männer, die Drohnen steuerten, „nicht immer sicher waren, wen sie töteten.“[32] Neue Form des Krieges Die Praxis der „gezielten Tötungen“, die US-Geheimdienste und das Militär anwenden, wird in der Regel als Reaktion auf die Aktivitäten terroristischer Gruppen dargestellt. Tatsächlich handelt es sich beim Drohnenkrieg um eine neue Form des Krieges, die einem viel universelleren Ansatz folgt. Der Krieg wird nicht gegen eine gegnerische Armee geführt, sondern gegen Individuen. „Das moderne Gefechtsfeld ist voll von Zivilisten und fast leer in Bezug auf Kombattanten.“[33] In diesen Kriegen, in denen es um den Zugang zu Rohstoffen, die Beherrschung von geostrategisch wichtigen Gebieten, die Eindämmung des Einflusses konkurrierender Mächte geht, werden nicht mehr ganze Länder besetzt. Es genügt häufig, den entsprechenden Luftraum zu überwachen, zu kontrollieren und zu beherrschen. Drohnen liefern rund um die Uhr Überwachungsergebnisse und feuern bei Bedarf Raketen auf identifizierte Gegner ab. Gezielte Tötungsaktionen sind dabei Teil von Aufstandsbekämpfungskonzepten, mit denen der Widerstand der Menschen in den Regionen gebrochen werden soll, die die westlichen Interventionsmächte als strategisch bedeutsam ansehen. Dabei geraten immer stärker die großen Städte auf der südlichen Erdhalbkugel in den Focus westlicher Militärs. „Für westliche Streitkräfte wird die asymmetrische Kriegsführung in städtischen Bereichen die größte Herausforderung des 21. Jahrhunderts sein (…). Die Stadt wird die Grundlage strategischer Überlegenheit sein – wer immer sie kontrolliert, wird die Richtung zukünftiger Ereignisse in der Welt diktieren können.“[34] Bislang galt die Regel, dass Städte schwieriges Gelände für die modernen Armeen des Westens sind, das man am besten meidet. Im Dickicht der Städte können weder Kampfpanzer operieren, noch lässt sich die eigene Informationsüberlegenheit durch Luftüberwachung oder die ausgefeilten Kommunikationsmittel ausspielen. Gleichzeitig ist die technologische Überlegenheit westlicher Armeen aber so weit fortgeschritten, dass kein Gegner sich mehr zu einer Schlacht in offenem Gelände stellt. Erfahrungen aus dem Irak-Krieg haben in den USA, in Großbritannien und in anderen Armeen inzwischen die Überzeug reifen lassen, dass die sogenannte „Revolution militärischer Angelegenheiten“ um ein Konzept des Krieges in den Städten ergänzt werden muss. Es werden Übungsgelände für den Häuserkampf eingerichtet und digitale Simulationen südlicher Städte erstellt. So wurde zum Beispiel ein acht Quadratmeilen großer Abschnitt der indonesischen Hauptstadt Jakarta im Computer dreidimensional nachgebildet, samt Inneneinrichtung von 1,6 Millionen Gebäuden, beweglichen Fahrzeugen, Zivilisten und der unterirdischen Infrastruktur. Auch der Rhythmus der Stadt wurde nachgebildet: Tag und Nacht, Wochenende und Rushhours. Der Traum, den die perversen Hightech-Krieger träumen, besteht aus einer Stadt, die vollgestopft mit Überwachungssensoren ist, die jede Abweichung von „normalen“ Verhaltensmustern melden und Ziele identifizieren, die dann von Drohnen autonom bekämpft werden. Diese Träume beziehen sich nicht auf eine ferne Zukunft und sie brauchen zu ihrer Realisierung keinen „großen Knall“ eines politischen Umbruchs. Die Entwicklung verläuft schleichend und ziemlich lautlos. Im Februar 2013 stellte der US-Rüstungskonzern Raytheon eine neue Überwachungssoftware vor. Das Programm mit dem Namen „Riot“ (dt: „Aufruhr“) „wertet öffentlich zugängliche Daten aus sozialen Netzwerken aus.“ Daraus lassen sich dann „Persönlichkeits- und Bewegungsprofile erstellen, aus denen sich sogar künftiges Verhalten vorhersagen lässt.“[35] US-Behörden und Unternehmen haben bereits Zugang zu dem Programm. Die ferngesteuerten Drohnen des Jahres 2013 sind nur ein Zwischenschritt auf dem Weg zum autonom agierenden und entscheidenden Kampf-Roboter. Die Logik der technischen Entwicklung bringt es mit sich, dass menschliche Entscheider schon bald nicht mehr in der Lage sein werden, die Menge an Daten schnell genug zu überblicken und daraus Entscheidungen abzuleiten. Nimmt der Mensch „beim Drohneneinsatz bislang eine Position innerhalb des Entscheidungsprozesses ein („in the loop“), so wird er zum bloßen Beobachter und Bestätiger einer von Maschinen festgelegten Vorgehensweise („on the loop“).“[36] „Wir stehen vor einem Wettrüsten für einen Krieg autonomer Roboter. Noch entscheiden Menschen und nicht Drohnen über Leben und Tod. Doch die Debatte darüber, was Maschinen können sollen, muss geführt werden, bevor der Fortschritt den letzten Rest Humanität kassiert.“[37] Drohnenkrieger unter Druck Inzwischen entwickelt sich in Deutschland eine breite gesellschaftliche Allianz gegen die Drohnenkrieger. Der Appell „Keine Kampfdrohnen“ wurde bereits von über 130 Organisationen und Initiativen unterzeichnet. Die Kritik an den Beschaffungsplänen der Bundeswehr und der Praxis des Drohnenkrieges der USA ist nicht nur in linken Zeitungen und Publikationen der Friedens- und Menschenrechtsbewegung zu lesen, sondern auch im „Spiegel“ und in der „FAZ“. Wollte der Verteidigungsminister noch im vergangenen Jahr eine offene Debatte zu bewaffneten Drohnen haben, so heißt es jetzt „volle Deckung“. In der CDU macht man sich Sorgen, dass das Thema der Partei „im Wahlkampf auf die Füße fallen“ könnte.[38] „Einen Zeitdruck, eine solche Entscheidung vor der Bundestagswahl abschließend zu treffen, sehe ich nicht. Sorgfalt geht vor Eile“, sagt jetzt beispielsweise Karl Lamers (CDU), der stellvertretende Vorsitzende im Verteidigungsausschuss. Und andere CDU-Abgeordnete stimmen ihm öffentlich zu. Dagegen macht der ehemalige Generalinspekteur der Bundeswehr, Harald Kujat, für die rasche Beschaffung von Kampfdrohnen mobil. „Es kann sehr schnell zu Einsätzen kommen – siehe Mali. Und eine alte Weisheit lautet: Man zieht immer in den Krieg mit dem, was man hat, und nicht mit dem, was in der Planung ist. So einfach ist (das). Und so ist es bei den Drohnen auch.“[39] In einem Bericht auf Welt-online vom 1.4.2013 wird eine „wahlkampfkompatible Lösung“ angedeutet. Danach soll das Leasinggeschäft für die bisher von der Bundeswehr eingesetzten Heron-1-Drohnen bis 2016 verlängert werden. Im Anschluss soll EADS mit den israelischen Herstellern gemeinsam eine bewaffnete Version der Heron-Drohne liefern. Auf diese „Überbrückungslösung“ könnte die Beschaffung einer EU-Kampfdrohne aus deutsch-französisch-britischer Produktion folgen. Eine parlamentarische Anfrage des Abgeordneten der Linken, Jan van Aken, brachte inzwischen an den Tag, dass Luftwaffenchef Karl Müllner im Februar in Israel war, um sich die bewaffnete Version der Heron-Drohne vorführen zu lassen. Bereits im November 2012 hatte das Verteidigungsministerium Gespräche mit israelischen Militärs und dem Hersteller der Heron. Und der Pressesprecher des Verteidigungsministeriums stellt klar, dass es zwar vor der Bundestagswahl keine Beschaffungsentscheidung im Parlament geben soll, aber innerhalb des Verteidigungsministeriums werde die „Auswahlentscheidung“ für eine „bewaffnungsfähige Drohne“ noch vor Herbst 2013 getroffen. Arno Neuber ist Mitglied der DFG-VK, Mitarbeiter des Friedensbündnisses Karlsruhe und Beirat der Informationsstelle Militarisierung (IMI) e.V. in Tübingen [1] De Maizière will bewaffnete Drohnen für Deutschland. Spiegel-online vom 3.8.2012. [2] Die Bundeswehr plant schon den Drohneneinsatz. Frankfurter Rundschau vom 2.8.2012. [3] Bundesregierung spendiert Rüstungskonzernen Millionen. Spiegel-online vom 1.8.2012. [4] Bundeswehr setzt auf Kampfdrohnen. Badische Neueste Nachrichten vom 31.8.2012. [5] Unbemannte Flugzeuge werden eine wichtige Rolle spielen. Interview mit Karl Müllner in „Europäische Sicherheit & Technik“, September 2012. [6] Detlef Buch: Warum die Bundeswehr Drohnen braucht. www.dradio.de/dkultur/sendungen/politischesfeuilleton/2006964. [7] Brauchen wir Drohnen? Pro-Beitrag von Jochen Bittner in der “Zeit” vom 7.2.2013. [8] De Maizière will neue Drohnen erst nach der Wahl. “rp-online” vom 10.4.2013. [9] Der Spiegel 20/1957 vom 15.5.1957. [10] Rede von de Maizière im Bundestag am 31.1.2013. [11] Jutta Weber: Vorratsbomben im Himmel. Beitrag in Hans-Arthur Marsiske (Hrsg.): Kriegsmaschinen. Roboter im Militäreinsatz. Hannover, 2012. [12] Georg Mascolo: Maschinenkrieg. “Der Spiegel” Nr. 15/2013. [13] Jutta Weber s.o. [14] „Zeit“ vom 7.2.2013. [15] Rede von de Maizière zum Thema „Ausrüstung der Bundeswehr mit bewaffneten Drohnen“ im Bundestag am 31.01.2013. [16] Amerikas Drohnenkrieg bleibt Geheimaktion. www.zeit.de am 4.1.2013. [17] Europäische Sicherheit und Technik, April 2013. [18] wikipedia: Stichwort “Drohnenangriffe in Pakistan, abgerufen am 14.4.2013. [19] www.livingunderdrones.org. [20] Interview mit Stanford-Wissenschaftler: Drohnen schüren Angst und Hass. faz.net am 3.10.2012. [21] Europäische Sicherheit und Technik, April 2013. [22] http://www.heise.de/tp/artikel/38/38651/1.html. [23] Alice K. Ross: Erased US data shows 1 in 4 missiles in Afghan airstrikes now fired by drone. www.thebureauinvestigates.com/2013/03/12/erased-us-data-shows-1-in4-missiles-in-afghan-airstrikes-now-fired-by-drone/. [24] Bettina Vestring: Britische Armee forciert Drohnen-Einsätze. fr-online vom 23.2.2012. [25] So der Sprecher des Weißen Hauses, Jay Carney laut „Die Welt“ vom 6.2.2013. [26] Lizenz zum Töten: Die Drohnen-Pläne der Bundesregierung. Manuskript der „Monitor“-Sendung vom 27.9.2012. [27] Armin Krishnan: Gezielte Tötung. Die Zukunft des Krieges.” Berlin, 2012. [28] Mathias Rüb: Obamas Drohnenkrieg. Lizenz zum Töten. faz.net vom 4.8.2012. [29] Obamas Drohnenkrieg s.o. [30] Drohnen schüren Angst und Hass, a.a.O. [31] Jutta Weber s.o. [32] Thomas Pany: Nicht immer sicher, wen sie töteten. www.heise.de am 11.4.2013. [33] Armin Krishnan: Gezielte Tötung. Die Zukunft des Krieges. Berlin, 2012. [34] Dickson, K.: The war on terror: Cities as the strategic high ground. Mimeo. In: Marsiske (Hrsg.): Kriegsmaschinen. Roboter im Militäreinsatz. Hannover, 2012. [35] Bettina Vestring: US-Rüstungskonzern wertet soziale Medien aus. Frankfurter Rundschau vom 12.2.2013. [36] Marcel Dickow/Hilmar Linnenkamp: Kampfdrohnen – Killing Drones. Ein Plädoyer gegen die fliegenden Automaten. SWP-Aktuell Nr. 75, Dezember 2012. [37] Frank Rieger: Krieg mit Drohnen. Das Gesicht unserer Gegner von morgen. „Frankfurter Allgemeine Zeitung“ vom 20.9.2012. [38] Zweifel an Drohnen-Projekten wachsen, Spiegel Online, 21.3.2013. [39] http://www.mz-web.de/politik/bundeswehr-ex-generalinspekteur-haelt-anschaffung-bewaffneter-drohnen-fuer-dringlich,20642162,22275568.html.

Wie die anstehenden Syrien-Friedensverhandlungen torpediert werden

IMI-Standpunkt 2013/024 Auf tönernen Füßen von: Jürgen Wagner | Veröffentlicht am: 27. Mai 2013 Ein Ausstieg aus der derzeitigen Eskalationsspirale in Syrien ist dringend notwendig – und die Anfang Mai erzielte Einigung Russlands und der USA, sich für Friedensgespräche ab 12. Juni in Genf einzusetzen, ist in diesem Zusammenhang einer der wenigen Hoffnungsschimmer. An der Ernsthaftigkeit, eine Verhandlungslösung erzielen zu wollen, kommen aber angesichts der Rolle Washingtons immer mehr Zweifel auf. So berichtet The Cable (24.05.2013), Russland habe vonseiten der syrischen Regierung die Zusage zur Teilnahme an Friedensgesprächen in Genf erhalten. Im Gegensatz dazu bestehe die von den USA unterstützte oppositionelle Syrian National Coalition weiterhin auf der Absetzung Bashar al-Assads als Vorbedingung für die Aufnahme von Verhandlungen. Gleichzeitig habe General Salim Idris, Kommandeur des Supreme Military Council, der eng mit der oppositionellen Freien Syrischen Armee verbunden ist, betont, eine Teilnahme an der Genf-Konferenz komme für ihn nur in Frage, sollte er zuvor die Zusage für weitere Waffenlieferungen erhalten. Trotz ihrer angeblichen Befürwortung der Friedengespräche unterstützen die USA offenbar zeitgleich die französischen und britischen Bemühungen zur Aufhebung des EU-Embargos, was die Bewaffnung der FSA deutlich vereinfachen würde (Strategic Culture Foundation, 25.05.2013). Ferner betonten die „Freunde Syriens“, zu denen ebenfalls die USA zählen, in der Abschlusserklärung ihres letzten Treffens, dass die Bewaffnung intensiviert werde, sollte Assad nicht abtreten: „In der am Donnerstag veröffentlichten Abschlusserklärung von Amman heißt es laut AFP: Sollte Syriens Präsident Baschar al-Assad nicht den Weg für eine diplomatische Lösung freimachen, werde die Unterstützung für seine Gegner verstärkt. […] Was »mit den Weg frei machen« umschrieben wird, ist der vorherige Sturz Assads. So sagte es außerhalb des Protokolls der türkische Außenminister Ahmet Davutoglu der Zeitung »Zaman«.“ (Neues Deutschland, 24.05.2013) Dabei wird zumeist argumentiert, nur eine massive Bewaffnung der Opposition werde Assad ‚verhandlungswillig‘ machen (etwa Reuters, 23.05.2013). Zu einer ganz anderen Einschätzung gelangt aber eine Analyse des European Council on Foreign Relations (24.05.2013). Sie gelangt zu dem Ergebnis, die Bereitschaft für eine Verhandlungslösung werde aufseiten der Rebellen in dem Maße zurückgehen, wie sie vom Westen und anderen interessierten Akteuren bewaffnet würden: „The problem for the putative Geneva II effort of ‘arming for peace’ is that even limited Western armed support will embolden opposition ambitions of total victory (as continued arming of the government side will do; both need to stop), working against an acceptance among the opposition of the need to pursue compromise and power-sharing, while deferring a moment of mutual exhaustion. Ambitions will be fuelled that once there is Western skin in the game, intervention will inevitably intensify.” UPDATE: Am Abend des 27. Mai 2013 entschieden die EU-Außenminister, das Embargo aufzuheben und damit Waffenlieferungen an die Aufständischen in Syrien – nun auch offiziell – zu ermöglichen.

Evropští dělníci pokračují v boji

Když zkoumáte, čemu se věnují běžné sdělovací prostředky a co naopak ignorují, dovíte se občas něco užitečného o tom, co superboháči chtějí, aby věděli pracující. Například zpráva, že řečtí učitelé odvolali stávku, když vláda pohrozila, že vsadí všechny stávkující učitele do vězení, se v některých velkopodnikatelských médiích v USA objevila. Na druhé straně hledání v databázi zdrojů zpráv LexisNexis ukázalo, že nikde nevyšla zpráva, že 7,7 milionu německých dělníků kovoprůmyslu vybojovalo na příštích 20 měsíců zvýšení mezd o 5,6 procenta. Podle zprávy na www.industriall-union.org byla smluvní vyjednávání podpořena četnými varovnými stávkami, jichž se celonárodně zúčastnilo 750 000 členů odborového svazu IG Metall, a v Bavorsku, centru německého průmyslu, 180 000 členů. Odborový svaz zcela jasně ukázal, že jeho členové nastoupí, nebude-li smlouvy dosaženo. V roce 2013 to nebyla první stávka v Německu. Demonstrovali zaměstnanci Lufthansy, Amazonu a poštovních služeb. Pošťáci získali zvýšení o 5,5 procenta. Tato zvýšení příjmů jsou vyšší, než současná míra inflace v Německu, a dokonce vyšší než nárůst produktivity, takže to je skutečné zvýšení mezd. Němečtí dělníci ovšem utrpěli v uplynulých desetiletích sérii obratů k horšímu a snižování. Zvlášť po sjednocení Německa po roce 1990 hodili němečtí bossové náklady na tento proces na bedra německých dělníků. Procento německých dělníků v odborech kleslo ze 40.6 % v roce 1991 na 18.5 % v roce 2010 (!!!), což je zatím poslední rok, z něhož jsou k dispozici údaje Organizace pro ekonomický rozvoj a spolupráci (OECD). Je to pravděpodobně dáno nárůstem počtu lidí pracujících na částečný úvazek nebo dočasně a vývozem provozů za hranice. Vznik Evropské unie dal německé buržoazii obrovský exportní trh. Bosové zadávali - nebo tím alespoň hrozili - produkci do nízkopříjmových oblastí EU, jako je Portugalsko nebo Slovensko. Například v r. 2005 IG Metall dosáhl tří oddělených koncesionářských smluv s Volkswagenem na základě takových hrozeb (New York Times 26. října 2005). Skutečné mzdy po většinu tohoto období klesaly, dokonce v letech 2004-2008, kdy německý kapitalizmus expandoval. Když většina zemí EU přijala společnou měnu, tento trh se stal tím, kde německé ceny a zisky byly stabilní, dokud Německo dokázalo kontrolovat evropskou ekonomiku a vnucovalo politiku úsporných opatření. Vzhledem ke svému napojení na evropský trh je Německo po Číně druhým největším vývozcem. Řečtí učitelé Jako součást plánu vnuceného „Trojkou“ (Mezinárodní měnový fond, Evropská komise a Evropská centrální banka) za odměnu za pokračující záchranný balíček se Řecko chystá propustit 150 000 státních zaměstnanců. Vláda, aby připravila školský systém na blížící se propuštění 10 000 zaměstnanců, chce zvýšit vyučovací dobu o dvě hodiny týdně a usnadnit povinné přecházení do jiných škol. Ještě než řečtí učitelé zahájili stávku, ministr vzdělání Constantine Arvanitopoulus řekl, že studenti mají „svaté právo“ složit zkoušku pro přijetí na universitu, a vydal 12. května nařízení k občanské mobilizaci. Podle tohoto nařízení učitelé, budou-li stávkovat, vystaví se uvěznění nebo propuštění. Komunisty vedený odborový svaz PAME uspořádal 13. května proti tomuto nařízení protest, jenž různé zdroje nazvaly malým, i když temperamentním. Protože učitelé z vysokých škol podléhali nařízení o civilní mobilizaci, demonstrace se nezúčastnili, ale byl tu tým učitelů základních škol. Francouzská úsporná opatření Francouzský statistický úřad INSEE oznámil 19. května, že francouzská ekonomika je oficiálně v úpadku, to je, že její hrubý domácí produkt oficiálně dvě čtvrtletí za sebou klesal. Což je „oficiální“potvrzení dlouhodobého ekonomického poklesu. Nejdrsnější reakcí vlády, vedené stranou, která sama sebe nazývá socialistickou, bylo, že dělníci budou pracovat déle, aby mohli odejít do důchodu. A po odchodu do důchodu by samozřejmě dostávali od vlády méně a byli by závislejší na vlastních úsporách. Francouzský parlament také 14. května přijal zákon, významně snižující právní ochranu francouzských dělníků, pokud jde o jejich zaměstnání. Mnohem snadněji a rychleji bude možné je propustit nebo jim snížit plat a pracovní dobu. Dvě z významných odborových konfederací - Force Ouvriére a Conféderation Generále des Travail - už dříve odmítly s vládním návrhem souhlasit. Toto odmítnutí vedlo k parlamentnímu hlasování. Obě odborářská seskupení oznámila, že mají v úmyslu vést boj proti tomuto zákonu. Kolem tohoto zákona je zvlášť důležité, že mnoho práv a ochranných nařízení, jež francouzští dělníci mají, jako právo na stávku, vyšlo z ústavy a z dalších právních norem. Podle OECD je v odborech méně francouzských dělníků než amerických, a odborářské smlouvy všeobecně nepokrývají propouštění a odvolávání. G. Dunkel, http://www.workers.org/2013/05/24/european-workers-continue-struggles/ (překlad »rv«)

KLDR obviňuje amerického prezidenta za vyhýbání se odpovědnosti za napětí na poloostrově

Pchjongjang, 10. květen (Korejská ústřední tisková agentura - KCNA) - Mluvčí ministerstva zahraničí KLDR dal odpověď na otázku KCNA v reakci na nesmyslnou šarádu, předváděnou USA, aby zakryly svou zodpovědnost za nejhorší situaci na Korejském poloostrově. Krátce před tím adresoval KLDR mnoho urážek falzifikujících pravdu, když mluvil o „provokaci“ a „nebezpečí“ ze strany KLDR, za pokus o „zastrašování“ jihokorejské prezidentky při návštěvě prezidenta USA. Nedávná eskalace konfliktu po vypuštění družice za mírovými účely byla vyvolána svévolným aktem agrese na tento mírový čin. KLDR odpověděla minimálními prostředky na svou sebeobranu a ochranu své suverenity a bezpečnosti, aby se vyrovnala aktům agrese ze strany USA. USA též přesunuly letouny B-52, B-2A, F-22 a další prostředky ke vzdušnému jadernému útoku, poprvé v historii, na poloostrov. Je to zatím to největší jaderné nebezpečí, jakému KLDR kdy čelila. To donutilo Pchjongjang k přijmutí tvrdých protiopatření na sebeobranu, což vyhrotilo situaci na pokraj války. Veřejné mínění ve světě zastává obecně názor, že se situace na poloostrově zklidnila po ukončení jihokorejsko-amerického vojenského cvičení. To je důkazem toho, že agresivní politika USA je samotnou příčinou napětí na poloostrově. Po vyhrocujícím se napětí začali Američané mluvit o revidování svých spojenectví, zesílením aliance a zavedením komplexního protiraketového štítu. Zlí jazykové tvrdí, že to má posunout vpřed jejich „Asijsko-pacifický plán“. USA tvrdí, že tyto akce jsou čistě „defenzivního“ charakteru a jakékoliv akce KLDR jsou naopak „provokativní“; tato propaganda Washingtonu je ještě horší, než ta v 50. a 60. letech minulého století. Nezáleží však na tom, jak moc se americký prezident snaží zakrývat své imperialistické a agresivní plány za svou rétorikou, lid celého světa uvidí pravdu! Tyto stupňující se šarvátky a problémy se budou opakovat do té doby, než USA upustí od své nenávistné a agresivní politiky vůči KLDR. Americký prezident bude dobře informován o tom, aby přestal mluvit o „změně“ vně KLDR a začal řešit důsledky svých vlastních hloupých rozhodnutí, která by se měl pokusit napravit. Přeložil Tomáš Marný

1. máj 2013 v Ústí nad Orlicí

Přináším našim čtenářům vystoupení místopředsedy Svazu mladých komunistů Československa (SMKČ) a člena poslední, dle stanov zvolené, Ústřední rady Komunistického svazu mládeže (KSM), soudruha Davida Pazdery (níže, pod úvodním textem), na oslavě Svátku práce, pořádané v Ústí nad Orlicí okresní organizací Komunistické strany Čech a Moravy (KSČM). Oslavy se zúčastnilo, i přes horší počasí než loni, jednou tolik komunistů a příznivců KSČM, než v roce 2012, odhadem asi tři stovky, z čehož byla minimálně třetina pracujících středního věku a mladých. Dobře zde, vzhledem ke stupni teoretického tápání v KSČM, vystoupila soudružka poslankyně Květa Matušovská, v jejímž projevu zazněly teze o tom, že když někde mizí komunistická strana, pravice hnědne, že zde máme protilidovou vládu, přičemž však nestačí její odstranění - to by měl být pouze první krok ke zlomení současného kapitalistického režimu jako takového. Přihlásila se i k systému před rokem 1989. Po vystoupení Davida Pazdery hovořil rovněž předseda Klubu mladých komunistů při OV KSČM Ústí nad Orlicí, taktéž zástupce SMKČ-KSM, soudruh Martin Drhlík, který zejména přítomné v důchodovém věku upozorňoval na film "Šmejdi" a na samotné nechutné, nátlakové metody prodejců nesmyslů, pravých "obchodníků s deštěm", které film zobrazuje. Zejména dříve narození jsou jedním z dalších útoků džungle kapitalismu, podnikavých "šmejdů", postiženi nejvíce. Nyní tedy vystoupení D. Pazdery: Vážené soudružky, vážení soudruzi, je mi ctí mluvit k Vám znovu na Svátku práce, 1. máji, v Ústí nad Orlicí. Svoji premiéru jsem si tu už odbyl loni, jako čerstvý člen ústeckoorlické organizace naší strany, po deseti letech strávených v městské organizaci v Brně. Přesto je dnešek opět premiérou. A to našeho nového praporu Klubu mladých komunistů Ústí nad Orlicí, který jsme mohli nechat vyrobit jen díky dotaci okresního výboru KSČM Ústí nad Orlicí, vedeného pevnou rukou:-) soudruha Jardy Kláštereckého, o kterého se zde mladí komunisté mohou vždy opřít. Nutno v současné realitě naší země a strany říci, že KMK Ústí nad Orlicí tvoří ze sta procent členové Svazu mladých komunistů Československa-Komunistického svazu mládeže, což je největší komunistická mládežnická organizace mezi Německem, Běloruskem a Řeckem. Tímto údajem se nechci chlubit a plácat nás po zádech, ale vyjádřit radost nad tím, že uprostřed špatných zpráv, především pro peněženky pracujících, důchodců i mládeže, můžu říci, že nabíráme dělníky, horníky, že máme od západního Německa, kde pracuje komunistická mládež v dělnické třídě zachycené Marxisticko-leninské strany Německa (MLPD), REBELL (se dvěma L - přičemž jedno značí "Leninská rebelie"), přes Českou republiku, až po celé území Slovenska s organizovaným Socialistickým svazem mladých, vybudovanou síť aktivistů s domluvenými akcemi vzájemné podpory. Jsem také rád, že v "Májových novinách" KSČM bylo mimo jiných věcí na zadní straně pojednání o 1. máji 1943 z pera hrdiny antifašistického boje Julia Fučíka. Tento rok si však připomínáme i smutné 60. výročí od smrti jiného vynikajícího mezinárodního představitele komunistického a dělnického hnutí, soudruha Klementa Gottwalda. Připomínám jej, protože i dnes se cynická a režimem zdegenerovaná mládež směje komunistům. Vzkazuji jim to, co jim vzkázal Gottwald za 1. republiky, že je "přejde smích" a těm, kteří velebí takové lidské a morální zrůdy jako byly prvorepublikové poslankyně Horáková a Zemínová rovněž to, co pozdější prezident republiky Gottwald, poté, co tyto dvě "výtečnice" obhajovaly střílení do dělníků a represe proti komunistům, jim jasně předpověděl: "Vy budete za své zločiny proti lidu souzeny." Nechť je vůle lidu znovu zákonem! Děkuji Vám za pozornost, čest Vaší práci a šťastný 1. máj.

Vynucené přejmenování Maďarské komunistické dělnické strany

Komunistickým a dělnickým stranám světa Soudruzi, Maďarská komunistická dělnická strana uspořádala 11. května 2013 v Budapešti svůj mimořádný sjezd. Změnili jsme název strany. Do budoucna se naše strana bude jmenovat Maďarská dělnická strana. Změna názvu strany neznamená žádnou politickou ani ideologickou změnu. Chceme i nadále raději bojovat proti kapitalismu otevřeně, než se nechat zatlačit do ilegality. Proto sjezd změnil název strany, aby mohla být zaregistrována jako Maďarská dělnická strana. Ačkoli se mění náš název, naše zásady ne. Zůstáváme marxisticko-leninskou, komunistickou stranou, bojující proti kapitalismu. Soudruzi, byli jsme nuceni svolat tento sjezd proto, že maďarská vláda zahájila proti straně nový, velmi vážný útok. 19. listopadu minulého roku parlament v Budapešti přijal nový zákon, zakazující veřejné použití názvů spojených s „autoritářskými režimy 20. století“ (viz příloha). Zákon vstoupil v platnost od 1. ledna tohoto roku. Podle maďarské ústavy a současné vládní politiky „autoritářské režimy“ znamenají fašistickou diktaturu pod Ferencem Szalasim, jež existovala od října 1944 do dubna 1945, a všechny vlády výstavby socialismu z let 1948 - 1990. Všimněte si, že NE diktaturu Miklose Horthyho z let 1919 - 1944. Podle toho žádná politická strana, společnost, orgán masových sdělovacích prostředků, ulice, náměstí nebo veřejné místo nemohou obsahovat „jména osob, které sehrály vedoucí úlohu při zakládání, rozvíjení nebo udržování autoritářských politických režimů 20. století, nebo slova a výrazy či názvy organizací, jež mohou být přímo spojovány s autoritářskými politickými režimy 20. století“. To znamená, že je přejmenováno 43 Leninových ulic, 36 ulic Karla Marxe a šest ulic Rudé hvězdy. Stejně tak 44 ulic Osvobození - původně pojmenovaných na oslavu osvobození Maďarska od hitlerovského fašismu - a 53 ulic Endre Sagvariho, pojmenovaných na počest nejznámějšího protifašistického mučedníka, zabitého v roce 1944 fašistickou policií. Jeho jméno nebude vyslovováno. Všechny ulice Lidové armády, Lidové fronty a Lidové republiky musí pryč. Naposledy bylo přejmenováno obecně známé budapešťské Moskevské náměstí. V podstatě bylo postaveno mimo zákon veřejné používání slov a kategorií jako „komunistický“, „socialistický“, „osvobození“ a mnohé další. Proč prokapitalistické síly napadají naši stranu? Protože Maďarsko je v krizi. Téměř 500 000 lidí je oficiálně registrováno jako nezaměstnaní - přes 11 % pracovních sil. Přibližně stejný počet mladých lidí pracuje v jiných zemích EU, především v Británii, Rakousku a Německu, protože doma práci nenašli. Míra nezaměstnanosti mládeže (do věku 25 let) v Maďarsku přesahuje 28 procent. Vláda Fidesz, vedená premiérem Viktorem Orbanem, si je těchto skutečností dobře vědoma, ačkoli vyhlašuje „maďarský zázrak“. Skutečností je, že mnoho prostých lidí je na tom hůř než kdy předtím. Prokapitalistické síly v Maďarsku vědí velmi dobře, že jen naše strana navrhuje reálnou alternativu vůči masové nezaměstnanosti, chudobě a koloniální okupaci Maďarska nadnárodními společnostmi. Stále víc lidí procitá a zjišťuje, že to nejsou jen kapitalistické vlády, kdo může za jejich neutěšenou situaci. Je to kapitalistický systém jako takový, jenž nefunguje - přinejmenším ne pro ně. Lidé si také váží toho, že maďarští komunisté jsou na straně pracujících. Naše strana nashromáždila v naší společnosti pozoruhodný morální kapitál. Vážení soudruzi, děkuji vám za solidaritu v našem boji. Prosím informujte vaše členy o situaci v Maďarsku a řekněte jim, že se mohou na maďarské komunisty spoléhat i v budoucnu. Soudružsky váš Gyula Thürmer Předseda Maďarské komunistické dělnické strany Zveřejněno na www.solidnet.org 14. 5. 2013 (překlad Vladimír Sedláček) ----------------------- Příloha: základní informace o maďarském zákonu č. CLXVII o zákazu používání názvů spojovaných s „autoritářskými režimy 20. století“ 19. listopadu 2012 Maďarský parlament přijal nový zákon, nařizující zákaz veřejného používání názvů spojovaných s „autoritářskými režimy 20. století“. Nový zákon vstoupil v platnost 1. ledna 2013. Podle maďarské ústavy a politické praxe současné vlády „autoritářské režimy“ znamenají fašistický režim vedený Ferencem Szallasim, jenž existoval od 15. října 1944 do dubna 1945 období výstavby socialismu v letech 1948-1990. Podle politické praxe současné vlády jsou zakázána slova a kategorie jako „komunistický“, „socialistický“, „osvobození“ a mnohá další. Hlavní obsah zákona: 1. § krom jiného říká: Jméno žádné firmy nemůže obsahovat jména osob, jež sehrály vedoucí úlohu při zakládání, rozvíjení a udržování autoritářských politických režimů 20. století, nebo slova a výrazy nebo názvy organizací, jež mohou být přímo spojovány s autoritářskými politickými režimy 20. století. 2. § krom jiného říká: Název žádného tiskového nebo mediálního orgánu nemůže obsahovat jména osob, jež sehrály vedoucí úlohu při zakládání, rozvíjení a udržování autoritářských politických režimů 20. století, nebo slova a výrazy nebo názvy organizací, jež mohou být přímo spojovány s autoritářskými politickými režimy 20. století. 3. § krom jiného říká: Název žádné organizace nemůže obsahovat jména osob, jež sehrály vedoucí úlohu při zakládání, rozvíjení a udržování autoritářských politických režimů 20. století, nebo slova a výrazy nebo názvy organizací, jež mohou být přímo spojovány s autoritářskými politickými režimy 20. století. Podle tohoto zákona ty organizace, registrované předtím, než tento zákon vstoupil v platnost, jejichž název neodpovídá tomuto zákonu, by měly do 1. ledna 2014 změnit název. 4. § krom jiného říká: Jména veřejných míst, ulic a veřejných institucí nemohou obsahovat jména osob, jež sehrály vedoucí úlohu při zakládání, rozvíjení a udržování autoritářských politických režimů 20. století, nebo slova a výrazy nebo názvy organizací, jež mohou být přímo spojovány s autoritářskými politickými režimy 20. století. 8. § krom jiného říká: Tento zákon je považován za základní, jenž pro přijetí potřebuje dvoutřetinovou většinu parlamentu.

Problémy socialismu – poznámky k některým aspektům vnímání minulosti, současnosti i budoucnosti

Vývoj posledních několika desetiletí i současná situace dávají mnoho materiálu pro přemýšlení o různých aspektech spojených s vnímáním pojmu socialismus. Základním pocitem většiny lidí s levicovým pohledem na svět jsou asi pochybnosti týkající se různých postulátů, s kterými se setkávali v obecném i odborném pojetí před rokem 1989 a které byly celkem logicky zpochybněny po pravicových převratech v zemích střední a východní Evropy na konci minulého století. Jde zejména o to, že fakt porážky socialistických režimů v tomto regionu nelze ignorovat a tvářit se, jako by neexistovala, a mnoho lidí z tohoto faktu snadno vyvodí závěr, že tedy systém budovaný od roku 1917 v SSSR a následně se rozšiřující do téměř poloviny světa byl jakýmsi historickým omylem a slepou uličkou dějin a že byl zákonitě a oprávněně poražen efektivnějším, modernějším a flexibilnějším novodobým kapitalismem. Tento postoj je samozřejmě ještě vydatně podporován propagandistickou masáží současnosti na téma „zločinů komunismu“ a také různými teoriemi tzv. levicových intelektuálů, kteří někdy v dobré víře, ale často hlavně proto, aby nebyli zcela vyobcování z té správné mainstreamové společnosti, vymýšlejí různé pseudoteorie o postmarxismu, postmodernismu a vůbec postepochách, pokud vůbec nakonec nepřistoupí na tezi o konci dějin a kapitalismu na věčné časy a nikdy jinak. Přitom se stačí podívat na některé věci jen z trochu jiného úhlu, odmítnout teze o zastaralosti marxistického přístupu jako metody vědeckého zkoumání společnosti, a můžeme najít dost argumentů, které tuto „filozofii porážky“ rozbíjejí. Kde vlastně jsme? Podíváme-li se totiž na společenský vývoj z trochu většího časového odstupu, můžeme celkem oprávněně konstatovat, že skutečně ten tolik pravicí vyhlížený konec dějin nenastal. Jen jsme se v určitých aspektech společenského vývoje vrátili do minulosti. Je dobře si uvědomit, že právě zjevné prvky návratu do minulých období, jako je likvidace sociálních systémů, které v tomto prostoru začal budovat už Bismarck na konci 19. století, nebo dokonce snaha vrátit nás do období nadvlády církve svaté a pobělohorské šlechty někam před Josefa II., docela dobře ilustrují, že jsme se nevymanili z toku dějin tak, jak ho popisovali marxisté, jen jsme se vrátili po dějinné linii zpátky. Koneckonců už Lenin někdy na začátku 20. let minulého století ve svých dopisech poznamenává, že nelze vyloučit takový zpětný pohyb, že je to věc v dějinách známá. Připomenu v této souvislosti porážku Pařížské komuny nebo nástup fašismu v první polovině 20. století jako reakci na vznik socialistické orientace v SSSR. Zároveň ovšem platí, že zpětné pohyby nemohou zcela změnit celkovou vývojovou trajektorii. Po zániku Pařížské komuny přišla další fáze rozvoje praxe a teorie socialismu, která nakonec vyústila v socialistickou revoluci v Rusku; reakční vývoj v první polovině minulého století nakonec vedl ke vzniku evropské socialistické soustavy a socialistickému rozvoji zejména v některých asijských zemích. Neustále vzrůstající obtíže restaurovaného kapitalismu v současnosti a expanze čínského modelu a dalších neliberálních a socializujících přístupů v dalších zemích potvrzují úvahu, že základní trajektorie společenského vývoje pokračuje a že se z dlouhodobějšího historického hlediska pohybuje stále ve fázi přechodu od kapitalismu k vyšší společenské formaci, socialismu. O čem nás už přesvědčil kapitalismus Uplynulých dvacet let společenské retardace přineslo i řadu užitečných poznatků. Především se ukázalo, že základní prvky kapitalismu, tak přesně charakterizované právě Marxem, neztratily platnost ani v nových výrobně-silových kulisách. Mechanismy fungování kapitálového vztahu, tj. vztahu mezi vlastníky a nevlastníky výrobních prostředků v kombinaci s živelností působení tržního systému, který je ještě navíc deformován monopolními strukturami s globálním dosahem a expanzí spekulativních forem maximalizace zisku, nám přinesly ekonomické a sociální krize, rostoucí společenskou diferenciaci a obrovskou společenskou neefektivnost. Řeči o tom, že si komunisté či marxisté vymysleli a násilně společnosti vnutili třídní boj, jsou směšné, podíváme-li se na různé ukazatele charakterizující příjmové a sociální rozvrstvení společnosti. Nikoliv levice, ale pravice dělá politiku směřující k rozdělení společnosti na třídy, nikoliv levice, ale pravice provozuje praktiky třídního boje ve formě ataků na sociální systémy. Stejně tak se řada lidí v současnosti už přesvědčila o skutečném obsahu pojmů, jako jsou lidská práva, demokracie a svoboda. Je třeba více hovořit o takových represivních opatřeních kapitalistického režimu, jako je nezaměstnanost a sociální vyloučení a obecně celkový trend k brutalitě a válkám. Tyto hrozby se navíc vztahují ne na jakési politicky angažované občany, ale na každého běžného člověka. Z hlediska tohoto „řadového“ občana se tedy v současnosti míra svobody ve srovnání s předlistopadovým režimem snížila a naopak míra represe se zvýšila. Dalším frekventovaným pojmem z instrumentária antilevicové propagandy je efektivnost. Socialismus prý nikdy nebyl a ani nemůže být efektivnější než kapitalismus, resp. společnost fungující na zásadách soukromého vlastnictví. Máme snad věřit tomu, že je efektivní systém, který není schopen zaměstnat a uživit stamiliony lidí po celém světě? V tomto smyslu se jeví ten nedokonalý předlistopadový socialismus jako velmi efektivní systém. Proč je třeba socialismus Ti, kteří hovoří o nutnosti překonání kapitalismu a nezbytnosti jeho nahrazení systémem založeným na celospolečenské kooperaci a úsilí o zabezpečení důstojného života všech bez ohledu na jejich sociální původ, jsou často nazýváni utopisty. Záleží opět na tom, z jakého pohledu se na celou záležitost podíváme. Nechceme-li se zabývat otázkami přežití lidstva v nějaké rozvinutější formě, pak ovšem jsou podobné úvahy skutečně zbytečné. Chceme-li, aby lidstvo nezaniklo, pak je prosazování vyšší formy společenské kooperace naopak otázkou jeho další existence. Měli bychom odmítnout teze o tom, že komunistům jde o vybudování ráje na zemi; komunistům a všem myslícím lidem musí jít o to, aby lidstvo zachovalo a rozšířilo svůj potenciál a přežilo, a to bez odstranění kapitalismu nelze. Ve skutečnosti je tedy skutečnou utopií pravicová představa o kapitalismu jako vrcholné fázi dějin. Jsme rovněž často vystavováni útokům, že chceme zavádět škodlivé prvky sociálního inženýrství. Tento pojem se uvádí obvykle s velmi pejorativním nádechem jako něco škodlivého, ne-li přímo zločinného. Tito pravicoví bojovníci za přirozenost však zapomínají, že lidstvo pokořilo všechny ostatní živočišné druhy právě proto, že začalo fungovat na principech sociálního inženýrství a že odvrhlo jednoduché metody přirozeného výběru. Ti, kteří nám tak tady propagují škodlivost vědomého fungování společnosti a zasahování člověka do přirozených procesů, by měli jít možná příkladem a odmítnout takové sociálně inženýrské zrůdnosti, jako je třeba lékařství a zdravotnictví. Téma přirozenosti se také často používá k obhajobě stále rostoucí diferenciace. Je přece „přirozené“, že lidé nejsou stejní a proto nemají ani stejnou pozici ve společnosti a stejné příjmy, říkají nám. Vypadá to na první pohled racionálně, ale jen do té doby, dokud se někdo nezeptá, jak velké vlastně ty odlišnosti jsou. Jsou snad lidé natolik odlišní, že průměrné příjmy většiny lidí jsou mnohonásobně pod příjmovou úrovní různých pánů kellnerů, bakalů apod.? Kapitalismus není o přirozené nerovnosti, kapitalismus je o nerovnosti vyplývající z kapitálového vztahu, a tato nerovnost nejen neodpovídá skutečným rozdílům ve schopnostem lidí, ale naopak rozvoj těchto schopností blokuje a deformuje. Na druhé straně silné stránky socialismu, tedy překonání jednoduchých „darwinistických“ schémat vývoje a přechod na sofistikovanější vědomé ovlivňování svého vlastního osudu mají svá úskalí. Především se zvyšuje role subjektivní složky při utváření společnosti. Je to prostě tak, že sofistikovanější systémy vyžadují také složitější formy řízení a jsou na něm závislé. Chceme-li, aby se „zhroutila“ letecká doprava, tak ji jednoduše přestaneme obsluhovat a začneme chodit pěšky. Dokonalejší systémy prostě vyžadují angažovanost subjektu, což byla také jedna z příčin zpětného historického pohybu. Pojem „Gorbačovova zrada“ není možná v této souvislosti tak neracionální a nemarxistický, jak to na první pohled vypadá. Nastoluje právě otázky role subjektu ve vývoji lidstva, tedy, řečeno s Marxem, přechodu z prehistorického období do historického stádia své existence, kdy se člověk stane reálným subjektem svého osudu. Ani Marx tuto roli subjektu nepodceňoval, svědčí o tom jeho známá teze o Feuerbachovi: „Filozofové dosud svět jen různě vykládali, jde však o to změnit jej“. Doc. Ing. Pavel Janíčko, CSc. Předneseno na veřejné konferenci Konec socialismu?, kterou pořádala Unie českých spisovatelů a Výbor národní kultury 20. 4. 2013 v Praze

Nejen o zdravotní péči v Korejské lidově demokratické republice

Zdravotní péče v Severní Koreji zahrnuje státní zdravotnické služby a všeobecný systém zdravotního pojištění.1 Vláda KLDR potvrzuje, že poskytuje zdarma všeobecnou zdravotní péči všem občanům, ať již jakékoli jiné zdroje tvrdí, že za ni obyvatelé KLDR platí2. O zdravotnictví v KLDR přicházejí odporující si zprávy. V dubnu 2010 navštívila KLDR generální ředitelka Světové zdravotnické organizace (WHO) Margaret Chanová, která prohlásila, že „výtečnou úroveň zdravotnictví by mohly lidovědemokratické Koreji závidět všechny rozvíjející se země světa” a že v této zemi je dostatek lékařů i vyškolených zdravotních sester3. Nicméně někteří nevěřící Tomášové tvrdí, že organizace OSN i WHO nechtěly Severní Koreu kritizovat s ohledem na případnou budoucí spolupráci, jež by tím mohla být ohrožena. Pod touto „spoluprací“ si však může znalý a soudný člověk představit jediné: terorizování a vyhrůžky administrativy USA s cílem zabránit KLDR ve vývoji jaderného programu a vytvoření atomové pumy, resp. jejího účinného nosiče. To vše společně s hrozbami tzv. svobodného světa na čele s yankeeským řezníkem svobodných národů, majícím krvavé ruce minimálně od stamilionů nevinných lidských obětí. Vždyť, který stát jako první a dosud i jediný použil (a to dokonce dvakrát) atomovou pumu? Je nezbytné si plně uvědomit, že to byl zavilý antikomunista, „demokrat“ a premiér Velké Británie Winston Churchill, kdo roku 1946 v anglickém Fultonu zahájil Studenou válku. Gigantické britské koloniální impérium čítalo už v roce 1921 přes 458 milionů obyvatel. V podstatě se tedy jednalo o koloniální říši otrocké práce pár stovek milionů lidí, které tvořily přibližně jednu čtvrtinu světové populace a obývaly čtvrtinu celkové zemské rozlohy. Bezprávní a bezuzdně vykořisťovaní obyvatelé britských kolonií byli vlastně otroky ponechanými napospas bez jakékoli zdravotní péče, školství nebo očkování. Především se však jednalo o desítky milionů mrtvých, umučených, či nepřeživších britské koncentrační tábory. S ohledem na uvedená fakta nám nezbývá než jednoznačně označit Winstona Churchilla za bezkonkurenčně největšího vraha 20. století. Ale k věci: prologem k Churchillem vyhlášené Studené válce se pouhých 5 let po porážce teroristické diktatury Hitlerova nacistického kapitalismu stala válka v Koreji (první válka proti komunismu v letech 1950-53). V této Spojenými státy rozpoutané válce shodily americké bombardéry na 400.000 obyvatel 428.000 bomb, čímž povraždily 2,5 milionu Korejců. Nutno podotknout, že touto krvavou premiérou sveřepá touha imperialismu strýčka Sama jakýmkoli způsobem vykořenit komunismus neskončila. A tak ve svém zběsilém válečnickém tažení nejen proti komunismu, nýbrž i proti jakýmkoli svobodným národům a státům, později především těm bohatým na ropu (Irák, Lybie), úspěšně a přes miliony mrtvých pokračovala. Jako jeden z dostačujících příkladů je možno uvést válku ve Vietnamu (1955-75), kde jednotky US Army povraždily 3,1 milionu osob. Pominu-li zvěrstva páchaná na obyvatelstvu Jižní Ameriky, jež byla tzv. zadním dvorkem USA a kde administrativa USA nepokrytě podporovala nejreakčnější pravičácké diktatury, jako například řízení puče proti v roce 1951 legálně zvolenému prezidentu Guatemaly Jacobo Arbenzovi. Arbenz totiž rozhodl o distribuci půdy rolníkům (program Decree 900), zmírňoval extrémní nerovnost v zemi a alfabetizačními programy bojoval proti negramotnosti, přičemž přebytky sklizně byly rozdělovány mezi bezzemky. To ohrožovalo zájmy imperiálního monopolu USA a jejich především v Latinské Americe nechvalně známého trustu United Fruit Company. Z těchto důvodů zpunktovala CIA v Guatemale puč a pomocí bývalého vojenského úředníka Carlose Castillo Armase podporovaného invazí z Hondurasu ho instalovala jako prezidenta. Vojenská junta vládla pod býkovcem USA v Guatemale až do roku 1982. Na Kubě existoval tuhý diktátorský režim pod knutou USA a jejich loutky Fulgencia Batisty. Ten, aby se vyhnul své jisté volební porážce provedl tři měsíce před volbami vojenský převrat. Dne 10. března 1952 se Batista s podporou armády chopil moci. Vyhnal odcházejícího prezidenta Carlose Prio Socarráse, zrušil volby a převzal otěže moci jako „prozatímní prezident“. Okamžitě po převratu vláda Spojených států jeho režim uznala. Batista byl odstraněn až vítěznou revolucí 1. ledna 1959, kterou triumfoval Fidel Castro, když se svými „barbudos“, v jejichž řadách nechyběli revolucionáři jako Argentinec Ernesto „Che“ Guevara, Camilo Cienfuegos a Raúl Castro završil postup partyzánských jednotek napříč Kubou vstupem do rozjásané Havany v lednu 1959. Mezi další příklady bezostyšné yankeeské podpory diktatur je bezesporu možno uvést jednatřicetiletou hrůzovládu stvůry Rafaela Trujilla v Dominikánské republice, který trýznil lid této země až do jeho zavraždění roku 1961. Byly to také Spojené státy, jež 11. září 1973 zosnovaly vojenský převrat proti legálně zvolené vládě prezidenta Salvadora Allendeho v Chile, kterého ještě tentýž den Pinochetova soldateska zavraždila. Administrativa USA následně poskytla Pinochetovi – tomuto fašistickému Caligulovi – plnou a všestrannou podporu. Je možno namátkou zmínit zbabělé bombardování pro Československo tradičně bratrské Jugoslávie (1999), která nám v letech mnichovské zrady našich „západních přátel“ nabízela svoji pomoc, zvěrstva páchaná v Iráku (1990-2010), Afganistánu a ve spolku s paktem NATO pak vraždění obyvatel Lybie - nejpokrokovějšího státu jinak zbídačené Afriky. Dne 1. září 1969 byl revolučními důstojníky v čele s Kaddáfím svržen a v domácím vězení držen korunní princ Hasan Sayyid ar-Rida al- Mahdí as-Sánúsí. Po tomto aktu libyjští revolucionáři zrušili monarchii a její vůdce plukovník Kaddáfí vyhlásil založení Libyjské arabské republiky. Nesetkali se s žádným vážnějším odporem, a k potlačení monarchistů použili jen drobné násilí. Vzhledem k nekrvavé povaze převratu byl tento na počátku nazván „bílou revolucí“, která později vešla ve známost jako Revoluce 1. září. Tato revoluce znamenala začátek rozsáhlé změny v sociálně-ekonomické a politické povaze libyjské společnosti. Muammar Kaddáfí prohlásil, že revoluce znamená pro Libyi „svobodu, socialismus a jednotu“, aby v příštích letech začal realizovat opatření k dosažení tohoto cíle. V roce 1977 rozpustil republiku a vyhlásil tzv. džamahírii – stát mas. Kaddáfí přijal symbolickou roli ve struktuře státu. Džamahírie byla státem blahobytu a díky obrovskému ropnému bohatství, které náleželo všemu lidu, mohla svým občanům poskytnout mnohá dobrodiní – přispívala na bydlení, zdravotnické služby byly poskytovány zcela zdarma, školství všech stupňů bylo bezplatné. Plukovník Kaddáfí dokonce nechal vytvořit největší zásobárnu pitné vody v Africe. Za jeho vlády také ustaly veškeré třenice mezi klany a kmeny na celém území této arabské lidové socialistické džamahírie. Při výskytu zdravotních chorob, se kterými si lybijský stát mas nevěděl rady, posílal své nemocné na léčení do jiných zemí. Sám jsem se v rehabilitačním ústavu Kladruby setkal v roce 2006 s libyjskými pacienty, kteří se zde léčili na náklady „džamahíre“. Tato po všech stránkách perfektně fungující bohatá společnost byla však zbaběle rozbombardována letadely Spojených států, paktu NATO, Izraele a Turecka. A vůdce lybijského lidu se po bezprecedentním a hanebném zavraždění stal po právu mučedníkem afrických národů. Ala zpět k Severní Koreji. Všiměme si, že taková Amnesty International (AI) došla k jinému závěru, než ředitelka Světové zdravotnické organizace. To lze celkem snadno vysvětlit tím, že vycházela výhradně z výpovědí uprchlíků ze Severní Koreje. Zdravotnický systém a jeho správu má v KLDR kompletně v rukou vláda, jež ho také plně financuje. AI také vytýkala severokorejským zdravotnickým zařízením zchátralost nemocničních budov, nespolehlivost dodávek tekoucí vody a elektřiny a nedostačující dodávky léčiv. Dokonce tvrdila, že se některé operace provádějí bez narkózy4. Na facebooku se pod názvem Služby telemedicíny v Korejské lidově demokratické republice objevily zprávy informující zcela jinak. Posuďte sami: Severní Korea čítá 133 centrálních a provinčních nemocnic; 1.575 městských a krajských nemocnic a klinik a 6.263 okresních poliklinik, 227 institutů proti epidemiím, 65 ústavů prevence 682 sanatorií (domů s pečovatelskou službou). Jedná se o velmi rozsáhlou zdravotnickou síť v kombinaci s největším počtem lékařů a nemocničních lůžek na obyvatele v Asii. Modernizace sítě zdaleka nekončí a v posledních letech Severokorejci rozběhli tzv. službu telemedicíny, která spojuje všechna kybernetická zdravotnická střediska a umožňuje konzultace, oponentury a spolupráci. Každé školící centrum má také svou sekci telemedicíny. Lukáš Sluka 1 Knihovna Kongresu USA - Federální výzkumná divize 2007 Profil státu: Severní Korea, Library of Congress - Federal Research Division, uvedeno 6. 9. 2010 - http://lcweb2.loc.gov/frd/cs/profiles/North_Korea.pdf 2 World Opinion 2010 Děsivý severokorejský systém zdravotní péče, The Week, publikováno 6. září 2010, http://theweek.com/article/index/205123/north-koreas-horrifying-health-care-system 3 News Asia-Pacific 2010 ‘Aid agencies row over North Korea health care system’, BBC News, viewed 6 September 2010, http://www.bbc.co.uk/news/world-asia-pacific-10665964 4 http://www.amnesty.org/en/news-and-updates/report/north-koreas-crumbling-health-system-dire-need-aid-2010-07-14