Punxatans Neuer Blog: Znovusjednocení Koreje ano, ale ne za každou cenu!

POSTED BY: SPRAVCE 8. 5. 2018

Proběhlé setkání nejvyššího představitele Korejské lidově demokratické republiky předsedy Kim Čong Una s jihokorejským prezidentem Mun Če Inem (na demarkační linii v Pchanmundžomu 27. dubna 2018) vyvolalo mnoho nadějí u zastánců politiky jedné i druhé jednající strany v celém světě.Pokrokoví lidé doufají, že zmírnění napětí na Korejském poloostrově zabrání riziku vzniku válečného konfliktu a pomůže hospodářskému rozvoji severní části země a v širších souvislostech přispěje k upevnění odporu proti americkému imperialismu. Oproti tomu zastánci kapitalismu jsou přesvědčeni, že jednání jsou výrazem kapitulace KLDR, která prý krachuje pod tlakem sankcí a nezbývá jí než obnovit kapitalismus a podřídit se panství zahraničního kapitálu a finančních kruhů z jižní části země.

Lekce z dějin rozdělení světa a národa

Ve skutečnosti není aktuální úsilí vedení KLDR o národní znovusjednocení žádným obratem v jeho politice, a už vůbec ne nečekaným. K rozdělení země došlo v srpnu 1945 po vyhnání japonských okupantů vlivem obsazení jižní části armádou USA, zatímco severní část byla osvobozena sovětskou Rudou armádou a po jejím boku bojující Kim Ir Senovou Korejskou lidově revoluční armádou. Zatímco Rudá armáda se ze zahraničních území obsazených v boji proti hitlerovské koalici do několika let stáhla (z KLDR koncem r. 1948), vojska USA dodnes zůstávají ve většině z nich – v Německu, Itálii, Japonsku i v jižní Koreji, kde jich je 23 500 (oficiální údaj). Přitom už v prosinci 1945 byla uzavřena dohoda mezi SSSR, USA a Velkou Británií, že se Korea má stát nezávislým státem s demokratickou vládou v celé zemi.

Touhu lidu jižní Koreje po vybudování sociálně spravedlivější společnosti zmařili američtí okupanti brutálními zásahy, z nichž některé se po letech vynuceného mlčení dnes kriticky připomínají už i v jižní Koreji. Například právě před 70 lety, v dubnu a květnu 1948, bylo při povstání na ostrově Čedžudo zmasakrováno až 30 tisíc lidí, 10 % populace, ve jménu „boje proti komunismu“. Jihokorejští reakcionáři vedení Li Syn Manem ve spojení s americkými okupanty podnikali v té době ozbrojené střety na demarkační linii mezi severem a jihem, ale osnovali i válečné plány proti postupující revoluci v Číně a snili o ozbrojené porážce vznikajícího tábora socialismu. Když Li Syn Manova armáda za pomoci amerických interventů a dalších jejich spojenců pod vznešeným označením „vojsk OSN“ zahájila 25. 6. 1950 válku proti KLDR, roztroubila buržoazní propaganda do světa tvrzení, že válku zahájila KLDR, která prý chtěla jihu násilím „vnutit komunismus“. (Vnucovat však tehdy nebylo třeba, socialistické myšlenky měly v té době celosvětově takovou prestiž, že pro ně byla nadšena velká část lidu.)

Dnes je verze o „agresi severu“ jediným politicky korektním výkladem i v ČR. Korejská lidová armáda však při osvobození Soulu ukořistila řadu dokumentů z Li Syn Manovy kanceláře, které dokazují, že válku proti lidově demokratickému severu (a přes jeho území proti Číně) dlouhodobě připravovali po boku USA jihokorejští konzervativci. Vydány byly i česky v knize „Jak byla připravena válka v Koreji“ (Orbis, Praha 1951), včetně fotokopií některých z nich s příslušnými podpisy a razítky. (Odpůrci samozřejmě namítnou, že šlo o „komunistickou falzifikaci“. Jistě, celé dějiny USA přece dokazují jejich mírumilovnost…)

Socialismus nebo smrt

Zvěrstva okupantů za Korejské války si nijak nezadala s chováním německých nacistů. Prováděli cílevědomé vyhlazování civilního obyvatelstva bombardováním (včetně chemického; přímé zásahy dostaly i nemocnice označené červenými kříži na střechách), střelbou, ale i upalováním či pohřbíváním zaživa a tak neuvěřitelnými způsoby mučení, že se duševně zdravému člověku musí dělat špatně při pouhém čtení o nich. Podrobnou zprávu o těchto válečných zločinech podala např. mezinárodní ženská komise, která navštívila KLDR v květnu 1951. Jejími členkami byly i občanky kapitalistických zemí, z nichž některé byly po návratu domů pronásledovány. ¹⁾

Vyvraždění třetiny obyvatelstva mohlo být těžko zapomenuto. Jen ve městě Sinčchonu bylo během dvou měsíců roku 1950 vyvražděno 35 tisíc lidí. I západní zdroje tento masakr připouštějí, polemizují jen o počtu obětí. (Pokud by jich byla „jen“ desetina či setina, je možné jednání okupantů bagatelizovat či dokonce obhajovat?) S ohledem na odstup skoro sedmi dekád už není pamětníků mnoho, ale hrůzy války jsou v KLDR velmi důkladně a naturalisticky připomínány (obrazy, filmem, ale např. i prostřednictvím živých plastických výjevů s figurínami), takže i mladá generace cítí obrovskou nenávist k vojskům USA a odhodlání bránit svou vlast před potenciální hrozbou jejich opětovného útoku, která nikdy za 65 let příměří nebyla zcela vyloučena. Pravidelná obrovská vojenská cvičení amerických sil v jižní Koreji se nekonají „jen tak pro parádu“. A americké válečné zločiny zmítají světem dodnes.

V září 2017 prezident USA Donald Trump dokonce na Valném shromáždění OSN připustil možnost, že KLDR může být z jejich strany „zcela zničena“. S přihlédnutím k tomuto faktu lépe pochopíme obrovskou organizovanost a disciplinovanost v severní Koreji, velké odhodlání jejího lidu k obraně vlasti a vysokou podporu svému vedení. Mnozí kritici sice tyto skutečnosti zpochybňují a snaží se veškeré jednání obyvatel severní Koreje hodnotit jako „vynucené“, ale i serióznějším odpůrcům s hlubším povědomím o této zemi je zřejmé, že masové nadšení pro věc národní nezávislosti a socialismu je zde velmi opravdové. Protože jej ze svého egoistického hlediska a optikou západní civilizace nedovedou pochopit, nezbývá jim než se mu posmívat.

Zatímco severní část Koreje dosáhla velkých úspěchů v ekonomickém rozvoji a ve zlepšování životní úrovně lidu už před Korejskou válkou (kdy byla provedena pozemková reforma a znárodněna klíčová odvětví průmyslu, dopravy a peněžnictví), jižní Korea upadala a sloužila hlavně jako zdroj surovin pro USA a Japonsko. Po desítky let byla ovládána fašistickými diktátory a jakýkoli odpor proti nim byl tvrdě potlačován. Komunistické a radikálně socialistické hnutí bylo prakticky vyhlazeno. Dodnes není možná existence stran a organizací komunistických či otevřeně podporujících KLDR. Ještě z nedávných let pocházejí zprávy o věznění občanů jižní Koreje za podporu KLDR či zadržování občanů KLDR unesených z Číny. Ačkoli je jihokorejská společnost silně ovlivněna protisocialistickou propagandou, úpadkovou kulturou a konzumerismem, její velká část stále smýšlí vlastenecky a touží po znovusjednocení a zdaleka není kritická a odmítavá ke KLDR jako téměř celá západní politická scéna. Otevřená podpora KLDR však zůstává trestná (např. i vyvěšení její vlajky). Přesto podporovatelé politiky severní části země existují a politicky se angažují. Zvláště osobnost prezidenta Kim Ir Sena se těší u pokrokových občanů na jihu velké úctě.

Jihokorejský režim po desítky let odpůrce kapitalismu nejen vraždil, ale řadu jich dlouhodobě věznil. KLDR se podařilo prosadit vydání části z nich v 1. polovině 90. let do severní části země. Například Ri In Mo (1917-2007) byl vězněn v l. 1952-1988 a do KLDR vydán o pět let později. Dnes stojí v Pchjongjangu jeho pomník.

Dlouholeté úsilí

Skutečnost, že politicky se obě části rozdělené Koreje vyvíjejí už po dobu třetí generace zcela odlišně a do značné míry protichůdně, představuje vážný problém pro otázku znovusjednocení. Zatímco vedení jižní Koreje usilovalo o znovusjednocení vždy jen cestou anexe KLDR a obnovy kapitalismu v celé zemi, což by byla vítaná příležitost pro vojska USA posunout se o 700 km severněji na hranice Číny a Ruska, KLDR opakovaně představovala návrhy na nezávislé a mírové znovusjednocení nepodmiňované vítězstvím socialismu v jižní Koreji a snažila se vést jednání za tímto účelem po celé období (patří sem zejména Kim Ir Senovy tři principy národního znovusjednocení, desetibodový program velké jednoty celého národa, plán založení Federativní demokratické republiky Korjo a Kim Čong Ilova pětibodová politika velké národní jednoty). Jižní stranou byly veškeré návrhy po dlouhou dobu odmítány. Návrhy na vytvoření federace při zachování rozdílné společensko-politické formace na severu a jihu byly dosti odvážné s ohledem na výraznou početní převahu obyvatelstva jihu (dnes zhruba 25,5 milionu na severu a 51,5 na jihu) a postupné výrazné posílení jižního kapitalistického hospodářství silou imperialistických investic.

V letech 2000 a 2007 se konaly mezikorejské summity (v r. 2000 první setkání vedoucích představitelů obou částí země po jejím rozdělení), které přijaly deklarace ve snaze o zmírnění napětí a o ekonomickou spolupráci. K naplnění deklarací však nedošlo vinou závislosti jižního vedení na USA, hospodářských sankcí a blokády v důsledku kampaní v otázce jaderného vyzbrojení a lidských práv.

Podstatné je, že ani v letošním roce se nescházejí v Pchanmundžomu představitelé dvou vzájemně se uznávajících států, nýbrž že obě strany považují celé území Koreje za jeden stát, v jednom případě s hlavním městem Soulem a ve druhém s Pchjongjangem, a sebe za jediného jeho legitimního představitele. Někdejší socialistické státy uznaly jihokorejský režim (Korejskou republiku) až na přelomu 80. a 90. let a Čína v roce 1992. V jižní Koreji dodnes existují orgány pro správu severních oblastí a v KLDR není v mapách vyznačena demarkační linie.

Letošní mezikorejské jednání na nejvyšší úrovni není tedy ze strany KLDR žádnou změnou politiky, ke které by byla kýmkoli nebo čímkoli donucena, nýbrž pokračováním jejího dlouholetého úsilí. Světové veřejné mínění uznává, že k jednání došlo z iniciativy předsedy Kim Čong Una, který se v novoročním projevu vyslovil pro účast na zimních olympijských hrách v Pchjongčchangu a ta byla ve velmi krátkém termínu důstojně zajištěna (a zaujala celý svět) a inicioval i setkání s prezidentem Mun Če Inem, za jehož účelem překročil demarkační linii na jižní stranu, což nejvyšší představitel KLDR učinil poprvé v dějinách. Skutečnost, že k podobnému summitu nemohlo dojít dříve, nutno hledat především ve změně jihokorejské politiky, v odvolání konzervativní prezidentky Pak Kun Hje (usvědčené korupčnice odsouzené po sesazení k vysokému trestu), a současně v dovršení linie vývoje sebeobranných jaderných zbraní KLDR, díky kterému bylo možné zastavit jejich testování, které bylo pro jižní stranu záminkou k odmítání spolupráce.

Pod tlakem sankcí a hrozeb

Dopad zániku světové socialistické soustavy na KLDR a zostřené výhrůžky a sankce v 90. letech vyvolaly nejtěžší období existence státu od příměří, známého jako náročný pochod. Korejská strana práce musela, vlastními slovy, „přijmout sérii tvrdých opatření, oznamujících poloválečný stav v zemi a deklarujících její rozchod se smlouvou o nešíření jaderných zbraní s ohledem na jaderné vydírání USA a obranu bezpečnosti a suverenity země a národa“. ²⁾

Jaderná obranyschopnost včetně vyvinutí mezikontinentálních balistických raket byla pro uhájení nezávislosti naprosto nezbytná. Celý svět ví, jak dopadly státy, které se snažily oponovat imperialismu USA a nebyly dostatečně ozbrojeny.

Období náročného pochodu socialistická Korea překonala a od počátku 21. století prošla rozsáhlým rozvojem. Zdrcující většina obyvatel podporovala své vedení v tomto nejtěžším období značného snížení životní úrovně a velkého nedostatku potravin, pohonných hmot a elektrické energie, ačkoli by zdánlivě nebylo nic snazšího než vyměnit národní nezávislost za dočasnou zahraniční pomoc. Tím spíše není pravděpodobné, že by mělo dojít k nepokojům či dokonce svržení socialismu v současnosti.

Sankcím rovněž čelí KLDR dlouhodobě a dokázala je překonat i za horších podmínek než nyní. USA vydaly od začátku 50. let asi čtyři desítky zákonů o sankcích proti ní, sankce Rady bezpečnosti OSN pod záminkou jaderných testů a vypuštění družic byly přijaty v l. 2006, 2009, 2012, 2013, 2016 a 2017. Tyto sankce sice všestranně blokují rozvoj země a zlepšování životní úrovně, přesto neustále vzniká rozsáhlá nová zástavba především bytových domů, ale i zařízení zdravotnictví a služeb, dochází k výstavbě a modernizacím továren a zemědělských podniků. Potravinová soběstačnost je zajištěna mnohem lépe než v 90. letech.

Většina obyvatel žije poměrně chudě ve srovnání se západní Evropou či Severní Amerikou, ale poměrně bohatě ve srovnání s velkou částí zbytku světa. Jednotlivec zde nemůže vlastnit továrnu, palác a většinou ani automobil či motocykl, ale také nemůže být nezaměstnaným, žebrákem nebo bezdomovcem či živořit kdesi v ghettu či slumu. (A na jihu je toho všeho opravdu hodně.) Zajištěny jsou sociální jistoty, které neexistují ani v mnoha „vyspělých“ západních zemích – bezplatné školství (včetně oděvů, vysokoškoláci navíc dostávají stipendia), zdravotnictví (včetně docházky lékařů domů či proplácení cest za nimi), bezplatné (či jen symbolicky zpoplatněné) bydlení, neplatí se žádné daně, naopak je placena dovolená a mateřská dovolená a rekreace, zajištění péče státu ve stáří a pracovní neschopnosti (odchod do starobního důchodu v 60 letech pro muže a v 55 pro ženy). Základní potraviny se přidělují, takže je dostává každý a nikdo nemůže zůstat nezabezpečen. Nemluvě už o vysoké úrovni kultury a životního stylu. Naskýtá se tedy otázka, jestli takto vypadá „nejhorší místo na světě“, jak KLDR označil český prezident Miloš Zeman, a jestli je opravdu lepší „svoboda“ pracovat pro zisky kapitalistů, přespávat na lavičce, vybírat ve volbách z několika desítek podobných protilidových stran a v televizi z několika desítek programů plných odpadní „zábavy“.

„Perestrojka“ nebude

V KLDR nelze pozorovat žádné příznaky změny dřívější politiky, liberalizaci a ideologický příklon k takzvanému tržnímu socialismu. V letošním roce došlo první zahraniční návštěvou maršála Kim Čong Una k upevnění tradičních přátelských vztahů s Čínou. KLDR se však důsledně drží stanoviska soběstačnosti. Příznačné je, že z čínské kultury, plné dnes západního plevele a konzumního úpadku, exportovala jen revoluční písně a balet z Maovy éry. Je zjevné, že vedení severní Koreje rozhodně usiluje o korektní vztahy s Čínou, Ruskem a dalšími státy odporujícími úsilí USA o světovládu (dobré vztahy má s řadou rozvojových zemí a je aktivní v Hnutí nezúčastněných), a současně o zlepšení mezikorejských vztahů a oslabení vlivu USA a Japonska v oblasti. Přelomové je vyhlášení závazku o chystaném přijetí mírové smlouvy v tomto roce, která nahradí 65 let starou dohodu o příměří. ³⁾

Naděje i obavy budí plánované jednání nejvyššího představitele KLDR s prezidentem USA. Válečný zločinec Trump, který ani ne před rokem vyhrožoval vyhlazením desítek milionů Korejců, je najednou náramně ochotný „vyjednávat“. V minulosti vedla diplomatická jednání socialistických představitelů s náčelníky imperialismu na jedné straně ke značným úspěchům (mezinárodní uznání SSSR, protifašistická koalice, vznik světové socialistické soustavy a zabránění 3. světové válce), na druhé i k tragickým chybám (liberalizace a ústup z revolučních pozic po jednáních Chruščova, Brežněva či Mao Ce-tunga s představiteli USA, naprostá kapitulace Gorbačovova vedení). KLDR se nepodřídila USA „po zlém“ a nic nenasvědčuje tomu, že by tak chtěla učinit „po dobrém“.

Nástup maršála Kim Čong Una do vedení lidové Koreje v roce 2011 vzbuzoval ve světě podezření, že se – zejména s ohledem na svůj poměrně nízký věk – stane korejským Gorbačovem. Ve skutečnosti byl korejský socialismus pod jeho vedením ideologicky i ekonomicky upevněn. Jeho nástup byl doprovázen výzvou k „mocné ideologické ofenzivě“, byla posílena vedoucí úloha Korejské strany práce a úloha základních organizací, proběhly sjezdy a konference významných společenských organizací a v květnu 2016 VII. sjezd Korejské strany práce.

Jak se mohly přesvědčit i české delegace přátelství na návštěvách v KLDR v letech 2017 a 2018, i v současnosti zde platí princip ideologie na prvním místě a je prováděna rozhodná kampaň proti pronikání imperialistické kultury a způsobu myšlení. Dobře je zde známo, že neuvědomělost mladé generace byla základní vnitřní příčinou pádu socialismu v řadě zemí včetně naší. ^{4), 5), 6)}

V zemi milované

Dvakrát jsem měl možnost pobývat osm dní v severní Koreji jako člen delegací přátelství. V dubnu 2017 a 2018. Leckdo namítne, že je to směšně málo na to, abych měl právo tamní společnost hodnotit. Budiž, ale na druhou stranu většina těch, kdo o této zemi hovoří a píší, tam nebyla nikdy. Komerční turisté toho moc o smýšlení místních nezjistí, o politice se s nimi Korejci bavit nebudou. Opatrní jsou i vůči delegátům spřátelených organizací, ale je to naprosto pochopitelné, když cizinci socialismus buďto nikdy nevybudovali, nebo jej zradili a KLDR tím těžce ublížili.

Před několika lety se o KLDR šířily tak absurdní informace, jako že celé rodiny jsou zde likvidovány v plynových komorách za veřejného přihlížení. Něco tak nechutného jako popravu mladé nevinné ženy v prosklené plynové komoře za prohlížení okolí přitom ve skutečnosti představily poprvé USA ve filmu „Chci žít!“ v r. 1958. ⁷⁾(Charles Chaplin o rok dříve natočil v Británii, kam byl nucen uprchnout před politickým pronásledováním z USA, geniální protikapitalistickou komedii „Král v New Yorku“, nadčasový výsměch konzumerismu.) ⁸⁾

Později se přešlo na sofistikovanější způsob propagandy a tvrdí se, že severní Korea je něco jako ČSSR 80. let, kde je věrnost socialismu ryze formální. Já jsem viděl a zažil naprosto něco jiného. S kýmkoli jsem v KLDR hovořil, ten byl pro věc socialismu naprosto nadšený. Korejci už dětského věku ve vší vážnosti vyvěšují na ulice hesla jako „Braňme se za cenu svých životů“. Mladí lidé si zpívají vlastenecké a revoluční písně, které ostatně neustále znějí z amplionů na ulicích i třeba ve stanicích metra, z rozhlasu i z televize. Texty písní jsou z evropského pohledu někdy poněkud radikální, jako např. „Smrt americkým imperialistickým agresorům“ či „Mír je na našich bodácích“. ⁹⁾

Strhující nadšení milionu účastníků vojenské přehlídky, manifestace pracujících a tanečních slavností ke 105. výročí narození Kim Ir Sena (Dni slunce) 2017 či národního setkání ke Dni slunce 2018 ¹⁰⁾těžko mohlo být vynucené. Snadno lze donutit velký počet lidí shromáždit se na jednom místě, ale těžko je donutit být šťastní. Porovnejte záznamy z masových shromáždění v ČSSR v 80. letech a v dnešní KLDR…

Jeden z mála zahraničních dokumentů, který skutečně dává nahlédnout do této společnosti, natočili ruští dokumentaristé v r. 2017 a jmenuje se příznačně „Nejšťastnější lidé na světě“. ¹¹⁾

V KLDR jsem se loni i letos setkával s velkou srdečností a živým zájmem o naši zemi a situaci v Evropě. Viděl jsem obrovské rozhořčení i slzy v očích při zmínkách o obnově kapitalismu v naší zemi a pošlapání revolučních tradic. Politická a hospodářská pomoc Československa není zapomenuta, leckdo v Pchjongjangu zná třeba naše tramvaje i autobusy. Značka „Karosa“ zde má dosud to nejlepší jméno, nezávisle na sobě nám korejští průvodci potvrdili, že jsou to „nejlepší autobusy“, stejně jako „nejlepší trolejbusy“ pchjongjangské značky Čchollima vycházejí konstrukčně z našich autobusů Škoda, resp. Karosa. V Pchjongjangu jsem se setkal např. s ruským zpěvákem, který navštívil KLDR jako přítel již pošesté, a ten po zmínce o mé vlasti začal „sypat z rukávu“ slova „Škoda, Tatra, Praga, Karosa, Jawa, Tesla, Supraphon…“ Propadal jsem se hanbou, pokud jsem měl hovořit o současné politické orientaci a hospodářství ČR a o tom, jak dopadly naše neslavnější podniky.

Ruský pěvec byl pravoslavný a liboval si, že KLDR naplňuje křesťanské ideály. V buddhistickém klášteře Pohjong se mladá korejská průvodkyně modlila se sepjatýma rukama a prosila, aby tak byla vyfocena, zatímco soudruzi z Komunistické strany Nepálu ji přesvědčovali, že náboženství je opium lidu. Buddhistický kněz pronesl poděkování Kim Ir Senovi za zajištění obnovy kláštera po jeho zničení americkým bombardováním.

Mnozí Korejci vyloženě zářili nadšením nad tím, že se setkávají se zahraničními příznivci, zvláště když viděli na jejich saku odznaky s velkými vůdci. Děti nás často zdravily pionýrským pozdravem a když náš autobus projížděl venkovskou oblastí, u silnice stojící žena zvedla pěst jako revoluční pozdrav.

„Byli jste jenom v Pchjongjangu, ale na venkov vás nevzali – tam byste teprve něco viděli!“, říkali a psali nám mnozí odpůrci a pochybovači po naší návštěvě v minulém roce. Inu, rok uplynul a na venkově jsme byli. Ve středu jsme jeli do Hjangsanu, města v provincii Severní Pchjongan, 150 km od Pchjongjangu. Všude vidíme obdělaná pole a udržované sady se vzorně ostříhanými a upravenými stromy. V krajině pracuje mnoho zemědělců na polích a při pasení stád. Probíhá také regulace vodních toků a rozsáhlá kampaň obnovy lesů. Na traktorech při polních pracích často vlají rudé prapory, můžeme vidět také jednotlivé pracovní skupiny pochodující v čele s rudým praporem.

Rok přelomu?

Letošní rok 70. výročí vzniku Korejské lidově demokratické republiky může být pro Korejský poloostrov rokem přelomu. Každopádně, cesta ke znovusjednocení Korejského poloostrova bude ještě obtížná a složitá. Zdá se, že o odchodu amerických okupačních vojsk se jihokorejské vedení neodváží ani uvažovat, natož hovořit. Těžko lze mávnutím kouzelného proutku naráz spojit národ, jehož jedna část je po tři generace vychovávána v duchu kolektivismu a jednomyslné jednoty, odděleně od většiny projevů buržoazní morálky a kultury, s oddělením telefonů i internetu od zbytku světa, přičemž návštěvníci této země se nepohybují bez průvodců, a druhá část naproti tomu žije v tvrdém kapitalismu plném příkrých třídních rozdílů a se všemi nedostatky v sociální i kulturní oblasti, devastovaná sedmi dekádami amerikanizace.

Sovětský svaz (zpočátku Sovětské Rusko) byl nejdéle existujícím socialistickým státem v dějinách lidstva – 74 let. Brzy tuto první příčku převezme Korejská lidově demokratická republika. A je v zájmu společenského pokroku, aby to bylo nadlouho. Nejen z důvodů vnitřních, protože obnova kapitalismu by byla sociální i kulturní tragédií 25 milionů lidí, ale i na mezinárodní scéně, protože tak rozhodný hlas proti imperialismu jako KLDR nepozvedá nikdo jiný.

Lukáš Vrobel

Punxatans Neuer Blog

Dienstag, 2. Oktober 2018

Znovusjednocení Koreje ano, ale ne za každou cenu!