Z 34. pražské teoreticko-politické konference

Již 34. pražská teoreticko-politická konference proběhla z iniciativy obvodního výboru KSČM Praha 1 a dalších organizací v sobotu 13. dubna 2013 v budově ÚV KSČM v ul. Politických vězňů v Praze na Novém Městě. Její téma znělo „NALÉHAVÉ ÚKOLY KOMUNISTŮ V ZÁPASE ZA SOCIÁLNÍ A POLITICKÁ PRÁVA V ČESKÉ REPUBLICE“. Jedním z pořadatelů byl, jako již tradičně od svého vzniku, i Svaz mladých komunistů Československa, zastoupený i čtyřmi řečníky a samozřejmě stánkem se svými materiály. Místopředseda Svazu soudruh Josef Dastan usedl do pracovního předsednictva konference. Úvodní referát přednesl soudruh PhDr. Josef Skála, CSc., člen pražského krajského výboru strany; po něm promluvilo v diskuzi 22 dalších řečníků. To celé stačilo proběhnout mezi 9. a 15. hodinou za účasti asi 150 soudruhů a soudružek (ačkoli konference byla veřejně přístupná, kromě komunistů na ni zřejmě nikdo jiný nezavítal, nebo se takový návštěvník politicky neprojevil). Nebudu popisovat obsah každého jednotlivého vystoupení. Předpokládám a doufám, že bude vydán sborník se všemi referáty, tak jako byl vydán z konferencí minulých. Přidám jen pár svých poznámek. Pražské teoreticko-politické konference jsou známy svou kritičností k Filipovu vedení KSČM, kterážto není v rámci této strany obvyklá, neboť bolševická kritika a sebekritika musí být logicky naprosto cizí partaji, zavrhující bolševismus (leninismus) jako celek. Vzhledem k této kritice si konference vysloužily od stoupenců Filipova kurzu řadu odsudků, aniž by však jakýkoli zastánce tohoto vedení přišel na kteroukoli konferenci obhajovat své názory a diskutovat o nich. Ideologem „socialismu pro 21. století“ a „v 21. století“ Hellerem byly nazvány „všestalinskými slety“, ačkoli se jich účastní i lidé, kteří rozhodně nejsou obdivovateli J. V. Stalina a teorie i praxe jeho doby a označení za „stalinisty“ je bezesporu uráží. Lze však říci, že mezi významnou částí účastníků se skutečně J. V. Stalin těší úctě jako velký marxista-leninovec a revolucionář, pod jehož vedením dokončila bolševická strana výstavbu socialismu v SSSR, sovětský lid se stal hlavní silou porážky fašismu a vznikla světová socialistická soustava. Oproti tomu jeho kritici, „také komunisté“, nebo ze svého hlediska snad dokonce „na rozdíl od Stalina opravdoví komunisté“, nejsou tvůrci a svědky ničeho než neustále postupujícího úpadku a vymírání své „moderně levicové“ pseudokomunistické strany... Dovolím si pár připomínek k některým tvrzením, která na konferenci zazněla. K nejčastějším kritizovaným jevům patřila nízká úroveň propagace KSČM, její neviditelnost, pochybná, nicneříkající a nedůvěryhodná hesla i celé kampaně, katastrofální úpadek Haló novin ovládaných vůdci KSČM, trestuhodná nedbalost při prezentaci strany na internetu. S tím nelze než souhlasit. Oceňuji, jak s postupem času další a další členové KSČM začínají chápat pravou úlohu vůdců KSČM jako kontrarevoluční bandy, i když si většinou ještě netroufají je takto otevřeně nazvat. Přítomní členové SMKČ zvláště ocenili vystoupení soudružky, která vyjádřila své hluboké rozčarování nad pravou tváří vládců strany, kterým po léta věřila. Ryba smrdí od hlavy, podotkla a dodala, že vedení KSČM je placeno tímto kapitalistickým systémem a nemá tedy důvod, proč by se mělo chovat jinak, než dnes (tj. než likvidátorsky). Řečníci vyzdvihovali také nezbytnost stranického vzdělávání, na které partaj s protektorátním názvem už od svého vzniku rezignovala (a asi je to tak lepší, jelikož vzhledem ke své generální linii by nevštěpovala školeným nic než oportunismus a antikomunismus). Zazněly i výhrady k některým prý kontraproduktivním výrokům SMKČ a KSM (zřejmě myšleno SMKČ – KSM, nikdo jiný než jediný český komsomol totiž žádné „kontraproduktivní“, marxismem zavánějící výroky nevyprodukoval) a ozvěna všelijakých dlouholetých iluzí typu, že jakýsi článek hlavy Komise mládeže při ÚV KSČM Zdeňka Milaty (toho, který kdysi označil členy SMKČ za „duševně choré stalinistické fanatiky“ a zapomněl, že byl v té době také jeho členem...) v Haló novinách je první vlaštovkou k obratu v práci s mladými. Jistou třešničkou na dortu, a je v tomto případě malá slovní hříčka, bylo vystoupení soudruha Třešňáka, pro něhož třešně jsou symbolem síly komunistické strany – v této souvislosti přemýšlím, zda Třešňák je jeho vlastní jméno nebo pseudonym, po vzoru Molotova od molotu, rusky kladiva. Tento Třešňák tvrdil, že mladí lidé nemohou chodit na schůze KSČM, protože by jim hrozilo vyhození z práce (určitě jsou mladí lidé ve svém volném čase sledování agenty zaměstnavatelů, jestli náhodou nechodí někam do klubu důchodců na schůze KSČM!) a celé dějiny poválečného vývoje světové politiky popsal jako jedno velké židovské spiknutí. Proti tomu vystoupil soudruh Mgr. Ing. Ladislav Šafránek, CSc., a nelze mu než dát zapravdu. Podstata politického vývoje této etapy, anebo – jinými, dnes nežádoucími slovy – třídního boje, je přeci třídní a nikoli rasová. Jistěže židovská buržoazie (vlastníci výrobních prostředků – kapitalisté) chtěla zpět své majetky a moc ztracené v důsledku socializace, ale totéž chtěla buržoazie slovanská – římskokatolická, řeckokatolická, ateistická i jakákoli jiná, buržoazie čínská nebo dejme tomu rumunská, prostě jakákoli. A proti ní stály zájmu proletariátu a jeho spojenců (nevlastnících výrobní prostředky) jakéhokoli národa, rasy nebo náboženského vyznání. Někteří soudruzi nastolili otevřeně požadavek obnovení jednotné revoluční marxisticko-leninské komunistické strany. Jednota však nebyla v tom, zda taková strana má být obnovena jakousi bolševizací KSČM nebo mimo ni (a tedy proti ní). Proneseny byly i vyložené mystifikace nebo, jemně řečeno, nepravdy. Po vystoupení zástupce Komunistické strany Československa vedené Miroslavem Štěpánem vystoupil tajemník pražského KV KSČM Ing. Viktor Pázler (tajemníkem byl už před listopadem 1989, kdy byl M. Štěpán vedoucím tajemníkem) se slovy, že KSČM je ochotna se Štěpánovou KSČ spolupracovat. S tím se příliš neslučují slova uvedená na oficiálních internetových stránkách KSČM: „S touto stranou KSČM vztahy neudržuje, její působení považuje za úmyslnou provokaci, nahrávající záměrům nejmilitantnější části pravicového spektra, která volá po zásazích proti levici a zejména proti KSČM.“ Jeden ze starších soudruhů uvedl, že kapitalismus do konce tohoto desetiletí padne. Rád bych, kdyby tomu tak bylo, ale spíše uvěřím, že do konce desetiletí padne KSČM... Stejný řečník tvrdil, že změna k socialismu u nás proběhne až naposledy a že si o svém národě nemáme dělat iluze. Nu dobře, ale jsou snad třeba Poláci o tolik revolučnější, že mají předpoklady přejít k socialismu dříve? Současný vývoj v Polsku, jako ani jeho minulost, tomu nenasvědčuje. Další prezentovanou iluzorní představou byla teze, že staří členové strany jsou aktivní a pracují (ale i pokud pracují - pro koho? Pro Filipa a jeho kliku!)... Jaksi mimo realitu je dnes také povídání o upevňování úlohy komunistické strany (jaké strany? A jakou úlohu dnes KSČM hraje...?!)... Dle tvrzení jednoho řečníka máme přesvědčovat lidi o tom, jak jsme dobří. Kdo? KSČM? To bychom jim lhali! A komunisté by lhát neměli! Jeden ze zasloužilých soudruhů pravil, že KSČM je stranou lidí práce a ne zbohatlíků – nu, podívejme se, kdo ji vede, a dejme mu zapravdu, byť jistá kosmetická změna je nutná: je stranou vedenou povětšinou práce se štítícími zbohatlíky. Už tradičně výkyvem doprava bylo vystoupení soudruha RNDr. Václava Exnera, CSc., jenž bývá, nevím proč, dlouhodobě režimními médii označován za „stalinistu“, ačkoli je stoupencem „tržního socialismu“ (státního kapitalismu) čínského typu a dal to najevo i nyní, slovy, že ho zaujala poslední stanoviska KS Ruské federace, KS Číny a Ransdorfa (samí „noví čtenáři Marxe“!). KSČM by dle Exnerových slov měla jednoznačně podporovat mládežnické organizace, KSM i SMKČ. Souhlasím, mládežnické organizace by měla podporovat, ale ty skutečné, nikoli fiktivní, právě proto by neměla podpírat několik samozvaných gangsterů prohlašujících se za „Komunistický svaz mládeže“. Ale, pakliže je KSČM stranou protimarxistickou, ať se paktuje s tzv. „KSM“, dle zásady „svůj k svému“... Ostrou polemiku vyvolala vystoupení soudruhů ze SMKČ, poukazující na pravou podstatu KSČM jako strany už od svého vzniku nemarxistické a nekomunistické, jejíž komunistickou identitu nelze obnovit, jelikož nikdy žádná neexistovala. Předmětem sporu bylo také rozhodné odsouzení spolupořadatele konference, fiktivního takzvaného „Komunistického svazu mládeže“, ze strany SMKČ. Je příznačné, že žádný zástupce tohoto „svazu“ v době jeho kritizování členy SMKČ v sále zřejmě nebyl (přitom na konferenci dorazily patrně dvě třetiny jeho členů z Čech, totiž dva ze tří) a na kritiku neodpověděl. Syčení, že si nedokážeme vyřídit „své věci“ z očí do očí, jsme tedy mohli hravě odrazit s tím, že zde žádný zástupce tzv. KSM není... Závěrem a poučením z krizového vývoje této konference pro mě je, že sice existují značné NALÉHAVÉ ÚKOLY KOMUNISTŮ V ZÁPASE ZA SOCIÁLNÍ A POLITICKÁ PRÁVA V ČESKÉ REPUBLICE, nicméně nedostává se komunistů, kteří by tyto úkoly plnili... Filip Dolejš