Odešel muž

V zahraničí mě zastihla zpráva z těch nejsmutnějších. Odešel jeden z našich největších přátel. Byl jím Karel Hoffmann, syn rumburského vzbouřence z roku 1918, někdejší ministr kultury a spojů a především odborářská legenda. Na Karla mám nejen slova oficiální, protože jsme si jej za jeho věrnost ideálům vážili, ale i též slova a vzpomínky hodně osobní, protože to byl můj přítel, se kterým jsem se mohl každý čtvrtek setkávat v břevnovské hospůdce na kus řeči – na kus řeči se skvělým člověkem. Karel Hoffmann, muž, který prošel mnoha peripetiemi života – na rozdíl od jiných – s neohnutou páteří, byl pro nás mladé vzorem nejen politika, ale i člověka. Jako člověk byl přátelský k mladým s přímými úmysly a činy, nesehnutý do všelijakých kompromisů, přímo hájící svou pravdu, která se stala i pravdou naší – protože skutečnou pravdou byla. Byla to osobnost. Člověk, který přispěl k rozvoji naší kultury nejen tím, že podpořil Karla Gotta a bratry Štaidlovy v turné v americkém Las Vegas či že předal vysoká státní vyznamenání uměleckým legendám jako Vlastimil Brodský, Ilja Prachař, Irena Kačírková, Jana Dítětová či Jiřina Petrovická. Karel byl pro nás především soudruh s puncem hrdiny, kterého z něj udělaly nejen pevné postoje v krizovém období konce 60. let, ale i politické procesy dnešní doby, v průběhu nichž mu antikomunisté uštvali k smrti milovanou manželku. Mnozí převlékli kabát. On ne. Byl to hrdina. A byl to hrdina své třídy. Jeho zásluhy v odborech byly mimořádné – světelné roky je od něho vzdálena sociálně demokratická odborářská šlechta dneška, která plive na zájmy pracujících a svého postavení zneužívá jen ve svůj prospěch. Hoffman byl komunistou, byť i na něho se snesly velké křivdy přelomových let, ve kterých jej bezpáteřní kariéristé vyloučili ze strany, které obětoval svůj život. Karel Hoffmann s tou novou, postaru nazvanou, ale bezpáteřní stranou naštěstí neměl pak mnohého společného. Jen pár soudruhů a přátel. Stálost jeho přesvědčení a pevnost držení pokrokových myšlenek nám mladým však vždy ukazovala rozdíl mezi těmi, kteří jsou skutečnými komunisty a těmi, kteří zůstanou pouze kariéristickou náplavou. Za tuto školu, za tento osobní příklad jsme byli vděční. Karel Hoffmann byl pro nás vzorem. Vzorem pevnosti proti útokům antikomunistů, stejně jako vzorem kritického a sebekritického myšlení, které má být komunistům vlastní. Jeho projev odborářům z roku 1980 v tomto směru mluví za vše. Zasloužil se o mnohé. Především o to, spolu se svými soudruhy, aby pracující nebyli tou goetheovskou kovadlinou, ale aby se stali kladivem. To se povedlo. Bohužel jen dočasně. Vděčí mu každý, kdo v těch letech žil a pracoval. Byl jsem sám vděčný, že jsem se s Karlem mohl tak často vidět, že mě lecčemu naučil. Byl jsem vděčný za setkání se skvělým člověkem, kterým Karel byl. Byl jsem vděčný za vysokou laťku, kterou Hoffmann svým životem nastavil a která je pro nás zavazující. Byla to osobnost. A právě proto se choval, jakoby jen přisedl ke každému z nás obyčejných. Nevyvyšoval se, i když byl skutečnou osobností a skutečným hrdinou. Kdo se s ním setkal, ten si ho vážil. Obdivovali jsme jej, ale nebyl to člověk z piedestalu, byl to náš přítel, kterého jsme měli rádi. Karel Hoffmann, hrdina pracujících a zároveň oběť antikomunismu, poctivý služebník své vlastní, pracující třídy, tu s námi už není. Po kalvárii, kterou za necelých 90 let prošel. Po utrpení, kterým 14 let díky Havlovi a Bendovi procházel. Po ztrátě vlastní ženy. My jsme tu zůstali. Bez něho, ale s jeho příkladem, který nezradíme. Kyticí na jeho hrob je Wolkerův verš: „A nejhlouběj nemocný, nehlouběj vidím nenávist.“ Ta nenávist patřila těm, kteří dnes pracujícím svírají hrdlo. Martin Peč