Julius Fučík bojující

Všichni slušní lidé (jakkoli jich po nástupu kontrarevoluce a za panství protinárodní pravičácké reakce značně ubylo) přivítali instalaci sochy národního hrdiny Julia Fučíka na Olšanech. U hrobů rudoarmějců, kteří obětovali své životy za naši svobodu. A vedle Jožky Jabůrkové a Jana Švermy, nejstatečnějších ze statečných. Mimořádně se o to zasloužil Jan Jelínek, kdysi redaktor Rudého práva, nyní penzionovaný novinář Haló novin, který se obětavě po celá dvě desetiletí věnuje záchraně a oživení památky Julia Fučíka. Jeho zásluhou působí - a to plodně, s nemalým ohlasem v řadě zemí - Společnost Julia Fučíka, kterou úspěšně vede. Díky mu za to. I za tu akci spojenou se znovuodhalením Fučíkovy sochy, jež kdysi stála u vchodu do areálu "kultury a oddechu" holešovického Výstaviště. Snad ještě přijde čas, kdy tam zase bude vítat návštěvníky skutečně hodnotné a atraktivní zábavy. Ale něco tu přece jen zaskřípalo. Na slavnostním setkání k 110. výročí narození Julia Fučíka ve Velkém sále Městské knihovny v Praze vystoupil s hlavním projevem Mojmír Grygar. Dlouho jsme o tom literárním historikovi, který svého času pracoval v Ústavu dějin české literatury na Strahově (dnes tam opět vládnou mniši) a pro roce 1968 emigroval do Holandska, neslyšeli. Ale nedávno se spolu se spisovatelkou Lenkou Procházkovou i dalšími hlasitě a sympaticky ozval proti kolosální krádeži majetku lidu, kterou představují tzv. církevní restituce. A také při nějaké příležitosti se rozhodně postavil proti znevažování památky Julia Fučíka. Všechna čest. Ostatně v jeho nitru se zřejmě ozvalo i svědomí. Vždyť z Fučíka při studiích na filozofické fakultě Univerzity Karlovy (jež zahájil v roce 1947 a kdy současně vykonával významné stranické funkce) vyšel, na něm si vydobyl hodnost doktora filosofie. Právem tedy mohl být požádán o hlavní vystoupení na zmíněném setkání. A kdo má zájem se s jeho projevem seznámit, nalezne jej přetištěný v příloze Haló novin "Obrys-Kmen" 12/2013. Což o to, řeč po formální stránce brilantní, erudici svého původce nezapře. I myšlenkově je bohatá, laděná, jak by se dnes řeklo, levicově. Proti Fučíkovi v ní M. Grygar postavil "hrdiny naší doby". Dobrý nápad. V konfrontaci s nimi - zejména s dnešním idolem mnoha mladých lidí Karlem Schwarzenbergem - skutečně vyniká Fučíkova velikost. Ale kámen úrazu je v jednom: Grygarovi se z této konfrontace Fučík nějak ztrácí. Zdá se, že se smířil s domnělým faktem, že Fučík patří minulosti. Jakkoli výstižná je charakteristika poměrů, v nichž dnes musíme žít, chybí v ní zvrácenost, s jakou se dnešní panstvo a jeho přisluhovači snaží zúčtovat se socialistickou minulostí. Jejich vzory, jimž se máme klanět a jež má uctívat školní mládež, nejsou jen zbohatlíci, bezohlední a cyničtí kariéristé, jež zplodila kontrarevoluce, ale především ti, co ji připravili - představitelé tzv. třetího odboje, vrazi bez jakýchkoli skrupulí - bratři Mašínové a další, kdo v žoldu amerických imperialistů zabíjeli ochránce našich hranic a přední budovatele společenského zřízení, v něm konečně začal zemi spravovat pracující lid. M. Grygarovi zcela uniklo, že výstavba socialismu - ne ovšem toho, co existuje jen v hlavách intelektuálů, ale reálného - probíhala v podmínkách ostrého, nesmiřitelného třídního boje. Podle K. Marxe musí být výstavba "první fáze komunismu" dovršením tohoto odvěkého boje. Julius Fučík věděl, na které straně barikády stát. A rozhodně by byl opět, kdyby se dožil osvobození, v předním šiku budovatelů nového řádu. Správně bylo řečeno, když se před branami Výstaviště jeho pomník odhaloval, že nadále žije s těmi, kdo dovršují zápas za myšlenky, pro které obětoval život. A směle můžeme tvrdit - všichni, kdo známe jeho dílo - že by i dnes ani na chvíli neváhal v boji za revoluční charakter strany, proti oportunistům a revizionistům, za obnovení strany leninské, gottwaldovské. M. Grygar se ve svém projevu vyznal ze sympatií k ideologům Pražského jara, jmenovitě se zmínil o Kosíkovi a Kalivodovi. A vyzval k "sebereflexi" - k jakémusi pokání za hříchy minulosti. Zřejmě se záměrem skoncovat se "stalinismem". Jako by nevěděl, že potírání "stalinismu" je jen kamufláží, zbabělým zastíráním odporu k marxismu-leninismu, jehož prapor ostatně M. Grygar, jak vyplývá z nynější pozice, také již odhodil. Ale tady jde jen o jinou formu znevážení Fučíkova odkazu! A M. Grygar, který kdysi s mladistvým elánem tento odkaz vyzvedal, hrdě se za něj stavěl, by se dnes měl, tvrdí-li, že po Únoru (a také prý za tzv. normalizace) Fučíkův obraz utrpěl, studem začervenat. Čelit zběsilým útokům antikomunismu - to předpokládá myšlenkovou poctivost a statečnost, žádné uhýbání před historickou pravdou nebo její zkreslování. Postavme se jednoznačně za toho Fučíka, jakým skutečně byl. A jakým zůstal v našich srdcích. Za Fučíka bojujícího za svobodu a velkou budoucnost své vlasti, kterou nadevše miloval a za přátelství a spolupráci se Sovětským svazem, do něhož právem vkládal všechny naděje. Za Fučíka bojujícího za komunismus v podmínkách jeho doby. Je stále inspirující. Jan Kubečka, Dialog č. 295, duben 2013 Objednávky, připomínky, dotazy i své články do marxisticko-leninského měsíčníku „Dialog" můžete zasílat na adresu: Orego, Box 13, 257 26 Divišov, orego@orego.cz.