Projev při setkání se zástupci italské komunistické mládeže Giovanni Comunisti v Římě

Vážení soudruzi, jsem Vám velice vděčný, že se zde v Římě setkáváme. Jsem vděčný, že se zde setkává zástupce mladých českých komunistů s mladými italskými komunisty, následníky Gramsciho a Togliattiho. Viděl jsem v Římě už jednu revoluci ve Vittorianě. Byla to výstava velkého malíře a komunisty Renata Guttusa. Teď tu sedím a jsem zvědav na další revoluci s Vámi. Časy, kdy naše komunistické strany vedené Togliattim nebo Gottwaldem budily nadšení v milionech lidí, jsou pryč. Nejmladší generace komunistů pracuje v nejkomplikovanější situaci za poslední půlstoletí. Aby neopakovala chyby minulosti, které dnes ztěžují její úsilí, musí se odvážit kriticky toto minulost zhodnotit. Hodnocení je o to těžší, když vidíme, že mnohé „moderní“ recepty nejsou nic jiného, než oportunistické alibi pasivity, která nic reálného nezmění, která žádný problém nevyřeší. Ve světle těchto chyb a nesmyslných odbočení působí myšlenky Marxe a Lenina osvěžujícím a moderním dojmem a nabízí řešení převážné většiny našich problémů. Od teoretických po praktické. Mladí čeští komusté po složitém vývoji znají cenu minulých kompromisů, kriticky hodnotí leccos dříve vyzvedávané a především se přes překážky snaží být avantgardní a nezadat si s nynějším režimem. Když jsem vstupoval do komunistické strany, věděl jsem, že barikáda má pouze dvě strany a že není nic mezi nimi. Vystupoval jsem z téhož důvodu. Dáte mi jistě za pravdu, že není zapotřebí druhých sociálních demokracií. Ne všichni byli téhož názoru. Oficiální proud hnutí v Česku nejen, že ustupoval antikomunismu – ještě jej mnohdy sám rozdmýchával. My, mladí čeští komunisté, jsme zažili mnohá fatální zklamání. Byly to však zkušenosti, které nám ukázaly směr. Tedy přesně jiný směr od konformnosti, režimní „státotvornosti“, bezideovosti. Slova Manifestu jsou pro nás čím dál aktuálnější. Prošli jsme nelehkým obdobím a musím hrdě říct, že jsme z mála vytvořili životaschopnou organizaci, která nelže o tom, že by ovládala statisícové masy, ale která každodenní prací vybojovala své místo na slunci české komunistické scény. Zaplatili jsme velkou cenu, obstáli jen ti nejpevnější, mnozí se kvůli svému přesvědčení a aktivitě potýkají s existenčními problémy. Dokázali jsme však přilákat kvalitní velmi mladé členy, kteří již dnes svým teoretickým rozhledem, pevným charakterem a pracovním nasazením daleko předstihli starší generaci a všelijaké oficiální představitele. Je mi ctí říct, že předstihli i mě a že je štafetu komu předat. Snažíme se o činnost komunisticky zásadovou, ideologicky pevnou a avantgardní, vysoce kulturní. Přes hmotné obtíže se nám díky nasazení členů a sympatizantů mnohé povedlo, věřím ale, že následující období po 2. sjezdu předčí ty předchozí. Důvodem našeho setkání je počátek spolupráce s mladými italskými komunisty po stránce politické i kulturní, vznik opravdu přátelských vztahů. Obě naše organizace se nacházejí ve složitém období. Evropské komunistické hnutí není tak energické, jako v čase, kdy lid nadchla slova Togliattiho a kdy se ke komunismu hrdě hlásil např. hrabě Visconti. Degenerace hnutí v posledních desetiletích způsobila zvýšený tlak na mladou generaci, která se deformacím nechtěla přizpůsobit. Oscar Niemeyer řekl, že socialismus ztroskotal proto, že lidstvo nedorostlo na úroveň myšlenek Velkého října. Je to pravdivá myšlenka. Mnohé se však reálným socialismem podařilo dokázat, nezůstal jen termínem u kavárenských stolků. Před mladou generací stojí gigantické úkoly. Pociťujeme solidaritu s trpící Palestinou, Sýrií, s Kubou sužovanou blokádou a Koreou pod krutými sankcemi. Stejně tak nám elán dodávají osobnosti jako Fidel Castro, Camilla Valejo, řečtí komunisté a další. Je jen jedno lidstvo. A jeho heslem pro 21. století musí být „Socialismus nebo barbarství!“ Věc komunismu je věcí svědomí. Ne nadarmo byl Che Guevara nazýván „mužem svědomí“. Je to svědomí cesty k činu v dnešní době, kdy sionisté vraždí Palestince, kdy jsou teroristy vyvražďováni Syřané a Libyjci, kdy se americký vojenský komplex chystá na válku. Je to solidarita s celým lidstvem. Věc komunismu je věcí boje za možnost důstojně žít a přežít. Buržoazní systém stejně jako buržoazie sama je největší nepřítel všeho, co patří k lidskosti. Na udržení zastaralého a nesmyslného kapitalistického systému používá prostředky teroru, fašistických metod. Vede antikomunistickou kampaň, její zbraní je historický revizionismus. Čím více tito zločinci hanobí osobnosti spjaté s revolucí, tím více si těchto velikánů vážíme. Na antikomunistickou kampaň odpovídáme komunistickou kampaní. Jsme hrdí na minulá vítězství, dokážeme se poučit z prohry. A také víme, kdo je náš největší nepřítel. Je to buržoazie a její zvrhlý systém – kapitalismus. Kdo má před očima zločiny tohoto systému – světové války, Koreu, Vietnam, Palestinu, Chile, ten nechce jít na kompromis. Ten vidí střízlivě a ostře, neopije ho členství pseudolevice v instrumentech buržoazní moci. Ustoupit není kam. Vybrali jsme si cestu složitou, ale jedinou k vítězství. Vždy jsem obdivoval italskou kulturu. Nejen výtvarné umění, ale také film. Když jsem viděl u rakve Vašeho generálního tajemníka moje milované umělce jako Felliniho, Mastroianniho, Antonioniho, Monicelliho nebo Vittiovou, záviděl jsem, co Vaši předchůdci kdysi zažívali a my nezažíváme. Viděl jsem moje největší idoly jako Felliniho, Manzúa nebo Guttusa s Vašimi osobnostmi. Jaké to bylo štěstí. Náš svět je chudší. Oscaru Niemeyerovi už v Riu Fidel Castro výstavu neotevře. Sophia Lorenová už nebude vařit italskou kuchyni maršálu Titovi. Odkaz a myšlenky jedné legendární doby ale žijí dál. Jsem hrdý, že patřím do jedné obrovské a spravedlivé rodiny. Dnes jsem i šťastný, že poznávám skvělé přátele. Naše organizace vždy vystupovala jako organizace komunistická, marxisticko–leninská. Jsme na to hrdí. Je to rod velkého boje a triumfálních vítězství – Velký Říjen, Dimitrovův Lipský proces, porážka Hitlera, revoluce v Československu, Maďarsku, Polsku, Jugoslávii, Rumunsku, Bulharsku, Albánii, demokratickém Německu, Číně, Koreji, Vietnamu nebo na Kubě. Je to hmatatelná skutečnost. Na reálném socialismu bylo leccos kritizovatelné. Jedno je však bez výhrad – existoval. Nebyla to jen fráze ve spisech. Byla to důstojnost vrácená do života celých národů, celé části planety. Byl to však velký boj, který si mnozí neuvědomovali. Byla to konfrontace mezi socialismem a imperialismem. Neobstáli jsme, protože jsme tuto konfrontaci brali ne jako boj, jako revoluční proces, ale jako konformní koexistenci. Korunu tomu nasadila na východě perestrojka, na západě eurokomunismus. Hony na oprávněné kritiky nazývané „stalinisty“ nabraly na intenzitě. Nejagilnější v tomto směru byla KS Francie. Výsledky vidíme dnes, kdy je tato strana oproti obrovské podpoře v době předsednictví KSF tabuizovaného Maurice Thoreze naprosto marginální. Přišel očekávaný pád a katastrofa jménem kapitalismus. V tom dnes proti své vůli žijeme. Uvědomíme-li si chyby minulosti, nepůjdeme cestou porážky a kapitulace. Dělali jsme kampaně proti buržoazní vládě a systému, který prezentuje. Dělali jsme kampaně na podporu Kuby, Venezuely, Palestiny, KLDR nebo Běloruska. Jsme hrdí na to, že jsme mohli říct, že bezpráví se neděje naším jménem. To buržoazie má ruce od krve. Zpřístupnili jsme veřejnosti díla našich velkých revolucionářů stejně tak, jako skvělých básníků, spisovatelů nebo výtvarných umělců. Naše revoluce byla vždy kulturní. Náš komunismus je komunismem myšlenek Marxe a Lenina, stejně tak jako díla Guttusa, Eisensteina, Picassa, Šostakoviče nebo Majakovského. Náš komunismus je výstřel z Aurory, vlajka se srpem a kladivem nad Reichstagem a Gagarin ve vesmíru. Naše revoluce, to je verš Pabla Nerudy, dopis Gramsciho, píseň Vicotra Jary a Carlose Puebly, odvážné křivky staveb Oscara Niemeyera. Věřím v renesanci komunistického hnutí, protože je to naděje lidstva na přežití. Nejsme nejdokonalejší, nejsme největší teoretici, ani nemáme největší armády revolucionářů na světě. Ale jsme nejaktivnější v naší části Evropy spolu se soudruhy z Německa a z Rakouska. Jsme si ale vědomi – na rozdíl od českých delegací v minulých časech - že je ještě co vylepšovat. Chvástání není hlavním bodem naší činnosti. Jsem Vám vděčný, že jste mě přijali. Spolupráce našich organizací je dobrým předpokladem pro zvýšení naší akceschopnosti. Máte bohaté zkušenosti s kapitalismem a neofašismem. My máme poznatky týkající se reálného socialismu v naší zemi, jeho vzestupu i pádu. Jsou to dohromady s novým přátelstvím a spoluprací poznatky, které nás obohatí navzájem. Rád bych svou cestou a vystoupením odstranil možné pochyby a antipatie, které jsou dány dezinformacemi o organizacích, které nejsou členy velkých a vážených organizací – konkrétně Světové federace demokratické mládeže (WFDY). Byť si této organizace vážíme, naše činnost se neodvíjí jen kolem ní. Vystupujeme jako nezávislá komunistická organizace v Česku a jsme bez ohledu na členství v jakékoli světové organizaci mládeže přátelští ke všem organizacím s podobným programem a aktivitou. Komunismus není věcí formalit. Chtěl bych se závěrem omluvit, že zde mluvím anglicky. Příště, doufám, budu podobná slova mluvit ve Vašem krásném jazyce Quasimodových veršů a chuti skvělého vína, parmezánu, oliv a parmské šunky. Martin Peč Viz též: