Dvojsmyslnost přístupu k chudobě

Dalo by se říci, že světové společenské vědomí (pod tlakem buržoazních médií, která mu neposkytovala prostor pro jinou volbu) akceptovalo nového papeže, jako symbol obratu politiky katolické církve. Změna ve vedení církve se projevila okamžitě po zvolení Argentince italského původu, jezuitského kardinála Bergoglia. Ponechejme stranou jeho životopis, charakteristický jeho spolupráci s krvavou argentinskou diktaturou. Jeho prvními kroky, které měly získat důvěru stáda věřících, bylo zřeknutí se přepychu a snaha dát najevo, že se chce přiblížit k původní církvi, mnohem chudší a méně teatrální. Katolická církev nám v průběhu mnoha staletí předváděla svou neuvěřitelnou schopnost, jak se dokáže přizpůsobovat historickým a politickým situacím tak, aby nakonec vždy dokázala sehrávat ve světě hlavní úlohu. Její postupy nikdy nebyly náhodné. I když nový papež je pouze na počátku své vlády a je nemožné definitivně posoudit jeho úlohu, již nyní se objevují některé zajímavé signály, postačující k získání představy o tom, jak katolická církev je schopna rozšířit svůj negativní vliv na lidové masy. Na příklad jen velebení významu chudoby církví bylo přijato levicí jako pozitivní faktor, znamenající návrat církve ke své původní misi, od které byla odloučena bojem jejich vedoucích představitelů o světskou moc, korupcí a hromaděním bohatství. Tato hodnota chudoby generuje základní pochybnost o vztazích, které mají masy s církví a především o tom, čeho by se církev měla zříci a z jakého důvodu. Je potřeba ignorovat symbolická gesta, jejichž hodnota je pouze mediální a nemá s realitou nic společného, protože je zjevné, že katolická církev (viz české církevní restituce) se nikdy nestane chudou institucí, nezřekne se svých finančních a ekonomických aktivit, nemovitostí, a vlastnictví ve všech částech světa, protože je potřebuje k udržení chodu obrovské mašinérie. Zříci se zlatého prstenu nebo rudého pláště či papežského apartmá je jedna věc, jde pouze o gesta, jejichž hodnota, vzhledem k enormnímu církevnímu dědictví, je sice nulová, ale přibližuje osobnost papeže milionům chudých lidí, kteří jsou nucení se zříkat svých základních potřeb, včetně kvalitnější stravy každý den. Moc těchto lží je mimořádná pro svůj regresivní účinek, který vyvolává ve vědomí mas, kterým se nyní na globální úrovni vnucuje oslava „chudého papeže“, či ještě hůře „papeže chudých“. V roce 1978 katolická církev poskytla imperialismu svůj vrcholný objev: perfektního, nenávistí k dělnické třídě a komunistickému hnutí sršícího Karola Wojtylu – Jana Pavla II, který společně s Gorbačovem, Jakovlevem, Thatcherovou, Bushem a jejich lokaji, zlikvidoval socialismus v SSSR a Východní Evropě. Nyní, kdy kapitalismus prochází nejhlubší krizí od svého vzniku, která zatlačila stamiliony lidí do absolutní bídy, znovuobjevení hodnoty chudoby je silným antidotem proti hrozbám stále větší revolučnosti lidových mas, které by mohly vyústit v požadavcích na změnu režimů a na globální úrovni ohrožují stabilitu kapitalismu. Ne náhodou si vybrali představitelé současného imperialismu nového papeže Borgoglia z Latinské Ameriky, kde jsou tyto hrozby velmi reálné. Přehnané velebení hodnoty chudoby a jejího významu v křesťanství představuje určitou formu ospravedlňování současného stavu, ve kterém žijí miliardy lidí v absolutní chudobě a odklad řešení do světa, ve kterém vládne katolický Bůh, u kterého se věřící po smrti dovolají spravedlnosti. Pokud „království nebeské“ náleží chudým, stojí za to akceptovat chudobu na zemi, protože po smrti je čeká lepší budoucnost. Tento velký podvod, který nyní církev, opakovaně podsunuje ve své propagandě společenskému vědomí, patřil vždy k nejsilnějším argumentům, kterými vedla církev lidové masy k pasivitě. Církev má i jiná hesla typu „Poslední se stanou prvními, ale na nebesích“ Stanou se jimi však pouze tehdy, jestliže se nebudou protivit vrchnosti. A tak dále. Tuto svou strategii rozvinula katolická církev v posledních desetiletích nejvíce v Latinské Americe a nyní v souladu s rychle se prohlubující globální krizí kapitalismu, může napomoci ovlivnit chování lidových mas v globálním rozsahu. Stačí si přečíst postoj papeže Ratzingera z doby, kdy byl ještě kardinálem a hlavou „Kongregace pro doktrínu víry“. Ten ještě v 80. letech kritizoval „Teologii osvobození“, prosazovanou „rudými“ knězi a biskupy v Latinské Americe a tvrdil, že člověka může osvobodit pouze Bůh po smrti a nikoli člověk na zemi. Přehnané velebení chudoby, které pochází od současného papeže odráží právě tuto podmínku. Církev uznává chudobu a její hodnotu, ale zakazuje jakoukoli aktivitu, která by byla zaměřena na odstranění jejich příčin. Brazilský arcibiskup Dom Helder Camara (1909 – 1999) kdysi napsal: „Když dám potravu chudým, nazývají mně světcem, když se ptám proč jsou chudí, říkají o mně, že jsem komunista.“ Senza Tregua (giornale del Fronte della Gioventu Comunista) | senzatregua.it