Jaké máme možnosti změnit současné poměry?

1. Aktuálnost otázky Tuto otázku valná většina společnosti až do časů vypuknutí všeobecné krize kapitalismu v r. 2008 neřešila, protože jejímu vědomí vládla jistota jedné odpovědi: volby. Až otřesy, rozčarování a deziluze, které přinesla nejen do životů dělnické třídy a ostatních vrstev proletariátu krize, vrátily s živelností kapitalismu vlastní tuto otázku alespoň na vedlejší scénu veřejného dění. Neexistence zásadové, skutečně antikapitalistické dělnické strany (politického subjektu) na území českých zemí a Slovenska způsobila, že se této otázky na vedlejší scéně chopili v nejlepším případě slouhové současného systému, v horším případě představitelé kapitalismu samotní. A začali kult voleb, přestože o něm nemluvili, nebo mluvili jinak, rafinovaně zachraňovat. Co dělaly v této pro komunistické a dělnické hnutí příhodné době tzv. protisystémové strany v českých zemích i na Slovensku (KSČM, KSS, NAL, SDS)? Jejich největším výkonem a úspěchem na vedlejším pódiu bylo, že dosáhly obsazení pozice třetích houslí v početně rozšířené vesnické kutálce různých iniciativ, alternativ a sdružení (ProAlt, Alternativa zdola, organizace sdružené ve Spojenectví práce a solidarity - SPaS). Všechny tyto strany a organizace se fakticky věnovaly jedinému přístupu, kterým pomáhaly uspávat nemalou část veřejnosti, která se, mechanicky a na základě vlastních životních zkušeností, začala probouzet. Co do početnosti obtížně odhadnutelné množství lidí vedly jejich poslední zážitky se společenským vývojem v jejich zemích k přesvědčení, že „není koho volit, že jde všem jen o koryto a že volby nic změnit nemohou.“ Tento slibný, byť pocity rezignace a zklamání prostoupený postoj by v případě existence skutečné komunistické či dělnické strany byl velkou výzvou. Měla by své cílové třídy a sociální vrstvy seznámit s tím, v jakém systému žijí, jaké jsou možnosti změnit přetrvávající poměry volbami a jakou cestou se lze dopracovat k systémové změně. Nic takového však tzv. protisystémové strany neprovedly, protože minimálně jejich vedení zastává stejný názor, nebo ho alespoň prezentuje, jako vládnoucí třída a jí poplatné sociální vrstvy společnosti (nebo jsou většiny vedení těchto stran a vládnoucí třída se svými spojeneckými sociálními vrstvami totožné?!). Z toho důvodu se pokusím co nejstručněji čtenářům vysvětlit, jak zmíněný problém a otázky chápeme my. 2. Charakter a podstata současného formy kapitalistického státu Panující formou současného státního zřízení je v českých zemích a na Slovensku z marxistického (tedy i našeho) pohledu buržoazní demokracie. Ta představuje diktaturu kapitálu, monopolů, buržoazie, přikrytou slupkou formálně platných demokratických práv, svobod, zákonů a možností. Je demokracií pro buržoazii, diktaturou proti většině společnosti, tj. proti proletariátu, realizovanou prostřednictvím buržoazně demokratických institucí. Formálnost této demokracie pro vykořisťovanou a zbídačovanou část společnosti (proletariát) tkví v tom, že garantuje většině společnosti taková práva, která v kapitalismu nemohou být reálně vymahatelná (právo na práci a spravedlivou odměnu za ni x nezaměstnanost a okrádání dělníků o část výsledků jejich práce, právo na odborovou organizovanost) a která jsou podmíněna ekonomickými faktory (právo svobodné volby obecně, právo svobodných voleb zástupců lidí, rovnost šancí mezi všemi lidmi, rasami i pohlavími), jež sice platí, ale pokud neohrožují panství monopolů, jsou příslovečným voláním na poušti (svoboda slova, kritizovat je možné téměř cokoliv, bez reálného dopadu). Volby v této formě kapitalistického uspořádání společnosti jsou pouze rituálním představením v rukou médií, státu, dalších institucí a společností, ovládaných či přímo vlastněných kapitálem. Skutečná, tj. systémová, proletářská změna JENOM prostřednictvím nástrojů tohoto systému je fakticky nemožná. Stát je ovládán, a v třídní společnosti tomu nemůže být jinak, kapitálem, monopoly, jejich lobbisty apod. (Stejně iluzorní jsou snahy o odstranění korupce či o její kontrole a trestání takovým státem, nedojde-li minimálně k jeho zásadním změnám.) 3. Pokusy o změnu systému reformními nástroji Uveďme několik příkladů snah velké části společnosti provést „revoluci,“ tj. změnu kapitalistického systému, hlavně prostřednictvím voleb a parlamentu, a řekněme si, jak tyto pokusy dopadly. Např. sociálně demokratické hnutí, které, ještě když mělo do konce 50. let 20. století v programu dosažení socialismu reformní cestou (tedy využitím voleb v kapitalismu a jeho parlamentu), deklarovalo v několika konkrétních historických momentech otevřeně snahu budovat socialismus. Jako příklad uveďme Československou sociálně demokratickou stranu dělnickou, která po první světové válce, v letech 1919 a 1920, vyhrála volby, měla v programu znárodnění dolů, bank a klíčových podniků, ale nikdy za období první republiky k něčemu podobnému ve vládě nedospěla. Podobně na tom byly i její „kolegyně“ v západní Evropě. Spojenectví pokrokových stran v Lidové frontě ve Španělsku v r. 1936 a jejich vítězství ve volbách, které dovedly Lidovou frontu k sestavení vlády, přimělo generála Franca a jeho spojence k občanské válce, podporované nacistickým Německem a fašistickou Itálií. Válka skončila porážkou republikánské vlády a následovalo třicet šest let fašistické diktatury. Po 2. světové válce sice reformistické strany (Itálie, Francie, Velká Británie, Rakousko, Finsko, Belgie), tlačeny všeobecnou radikalizací společnosti, příkladem Sovětského svazu a zesílením komunistického hnutí, zestátnění klíčových podniků uskutečňovaly, jakmile však revoluční vlna opadla, otázka socialismu přestala být na pořadu dne i pro ně samotné, postupně ji vyčlenily i ze svých programů a prohlášení a otevřely dveře dokořán neoliberálům (odpoutali na několik let pozornost dělnické třídy a jejích spojenců, čímž zachránily kapitalismus). Snaha chilského prezidenta Salvatora Allendeho o vybudování socialismu reformní cestou skončila v září r. 1973 fašistickým pučem generála Pinocheta, podporovaným CIA a USA. Podobně tomu bylo v případě Daniela Ortegy a jeho sandinovců v 80. letech 20. století v Nikaragui. Zde sehrály roli ničitele většinové vůle nikaragujské společnosti USA financované a cvičené jednotky contras. Posledními a aktuálními příklady, kdy charakterem reformistické strany hodlaly prostřednicím postupným kroků a buržoazního parlamentu změnit stávající systém v socialismus, jsou zkušenosti Moldávie a Kypru. V Moldávii v letech 2001-2009 vládla Strana komunistů republiky Moldávie (PKRM), v obou volebních obdobích měla nadpoloviční většinu křesel v tamějším buržoazním parlamentu. Na podstatě kapitalistického režimu však nic nezměnila, v r. 2009 nastaly v Moldávii protivládní bouře, podporované a vyvolané zejména ze sousedního Rumunska a EU. Strana útoky a vnitřní ideovou nepevnost neustála, v současnosti je v opozici a počet mandátů, kterými disponuje v parlamentu, je téměř poloviční ve srovnání s výsledkem voleb v r. 2001 (tehdy 71 mandátů z celkových 101 křesel, nyní formálně 42, ve skutečnosti však minimálně o 3 méně, jelikož se její poslanecký klub rozpadá). Aktuálně vládne v Moldávii ostře zpátečnická vláda, která přijala zákon zakazující používání symbolů dělnického hnutí – srpu a kladiva – a vede Moldávii cestou postupného splynutí a závislosti na dávném moldavském protektorovi - Rumunsku. V mnohém podobná je situace na Kypru, kde od r. 2001 vládne Pokroková strana pracujícího lidu (AKEL), která roku 2004 přivedla Kypr do imperialistické Evropské unie, na charakteru kapitalistického systému nezměnila nic a její voličská podpora v posledních letech stagnuje. Cesta k systémové změně se ani v tomto případě po dobu 11 let nekoná ani náznakem. AKEL se zaklíná tvrzeními, že v současnosti takový postup pro ni není prioritní a možný (z hlediska podmínek, zapomíná však na to, že ty může vytvářet i sama). Jak jsem naznačil, uchyluje se vládnoucí kapitál, jeho strany a stát, cítí-li se ohrožen na svých pozicích, ziscích a moci, k autoritářským a fašistickým scénářům. V tomto případě je formálnost buržoazní demokracie nahrazována otevřenou teroristickou diktaturou kapitálu, nebo cestou k ní. V případě těchto záměrů, k nimž, jak se zdá, pomalu a s rozmyslem nastupují mnohé země světa, včetně ČR, ustupují formálně platná demokratická práva a svobody otevřené svévoli vládnoucího kapitálu, bez demokratické přetvářky. Příkladů z minulosti máme celou řadu (Itálie, Maďarsko, Bulharsko, Polsko, Portugalsko, Německo, Finsko, Španělsko, Chile, Argentina, Jižní Korea, Řecko apod.). 4. Náš poměr k současným volbám Naši předchůdci ani my však neodmítáme účast v buržoazních volbách, pokud se uskuteční tyto volby objektivně v podmínkách formální demokracie a umožňují politickou praxi, jíž popíši v další části textu. Naším úkolem však v tomto ohledu není posilovat iluze o možnostech změny prostřednictvím volených zastupitelských sborů kapitalistického státu, ale zejména: předkládat vlastní návrhy na dílčí zlepšení životních podmínek většiny společnosti a na řešení jejích obtíží (daně, podpory v nezaměstnanosti, zákoník práce, bydlení, poplatky ve zdravotnictví, vysílávání vojáků do agresivních vojenských misí), prosazovat návrhy komplexních, hranice systému přesahujících opatření a na základě jejich neprůchodnosti či nefunkčnosti (předem propagandisticky avizované, např. zespolečenštění výrobních prostředků, dělnická a zaměstnanecká kontrola výroby a správy podniků) dokazovat systémovou podmíněnost parlamentu, využívat tribuny parlamentu či jiných zastupitelských sborů k propagaci názorů a návrhů ve prospěch proletariátu a v případně objektivně příhodné situace prosazování komplexu širších, systém nepřesahujících změn (v minulosti zejména v západní Evropě, jednalo se o komplex změn směřujících k tzv. sociálnímu státu) 5. Co nám dovoluje současná formální demokracie? Buržoazní demokracie a možnosti změny poměrů prostřednictvím jejích institutů však nejsou strnulé, vyvíjejí a mění se změnou objektivní situace (cyklický vývoj kapitalismu, síla vládnoucích monopolů a kapitálu, mezinárodní vztahy, zejména existence reálně socialistických zemí, tedy třídní charakter jednotlivých států oblastí, tempo, obsah a forma imperialistické globalizace – integrace kapitalistických států do EU) i subjektivních okolností (síla komunistického a dělnického hnutí, stran, jejich charakter, organizovanost proletariátu). Domnívám se, že jsme v posledních více než dvaceti letech svědky fenoménu, kdy jsou již tak skromné možnosti dílčích i komplexnějších nesystémových změn prostřednictvím orgánů formální demokracie okrajovány a omezovány. Bylo a je to dáno změnou podmínek v třídním složení světa, ale i postupem imperialistické globalizace. Jednalo se zejména o tyto procesy: postupný sociálně-ekonomický a politický úpadek socialistického tábora, rozklíženého odklonem a překrucováním obecných zásad komunistické a dělnické (marxisticko-leninské) teorie a politické praxe (revizionismus), který vedl v letech 1989-1991 k rozpadu reálně socialistického tábora; štěpení a úpadek vlivu a posun doprava velkých a silných komunistických a dělnických stran v kapitalistických zemích, který s procesy v reálně socialistických zemích úzce souvisel (komunistické strany Španělska, Itálie, Francie, ale i další, vliv eurokomunismu, rozpad těchto stran); tyto faktory posilovaly monopoly, kapitál, jejich státy a struktury (EHS, MMF, WTO, USA), jež na přelomu 70. a 80. let a později zahajují svou všeobecnou ofenzivu nejprve v zemích s menším vlivem a tradicí pokrokových stran (Tchatcherová ve Velké Británii a Reagan v USA, Washingtonský konsenzus z r. 1989); součástí této ofenzivy bylo posilování integrace v rámci a do EHS v 80. letech 20. století a zejména počátkem 90. let 20. století (Schengen, Maastricht, smlouva o Evropské měnové unii). Všechny tyto faktory se vzájemně podmiňovaly a prolínaly, jejich role se měnila podle objektivních a subjektivních podmínek různých států, jejich kvality, ale dá se říci, že platily ve velké části zemí tzv. euroatlantického prostoru (mám zde na mysli státy Severní Ameriky a Evropy). Jakmile začaly slábnout, až v mnohých případech zaniknuly, opory a příčiny (reálně socialistický tábor a silné komunistické a dělnické hnutí v kapitalistických státech) relativního zlepšení postavení proletariátu v kapitalistických zemích po r. 1945, pro které (zlepšení) se vžil název sociální stát, začala postupně tát i tato podoba kapitalismu (sociální stát). Kapitál, jeho organizace a státy nyní neměly důvod ustupovat komunistickému a dělnickému hnutí, které se ocitlo na krovkách, jeho moc a zisky už nebyly v bezprostředním ohrožení, jako tomu bylo v minulosti. Stejně tak kapitalistická globalizace, která bývalé reálně socialistické země přivedla do NATO, EU, MMF, WTO apod. výrazně omezila možnosti národních států a jejich obyvatel rozhodovat o svém osudu, s čímž kráčela ruku v ruce hospodářská kolonizace těchto zemí zahraničním velkokapitálem. Proletariát původních členských zemí imperialistických uskupení byl jednak obětí utužování tohoto způsobu integrace, jednak tlaku snižované hodnoty pracovní síly z bývalých socialistických zemí, možností nových trhů, podhodnocených cen tamějších výrobků a dalších okolností. Strany a hnutí, které měly ve svých programech a vizích tzv. sociální stát (zejména sociálně demokratické strany, ale i strany tzv. komunistické, zelení v západní Evropě, křesťanští sociálové), neboli sociálně a ekologicky orientované tržní hospodářství, zpočátku v teoretické rovině podržely své zásady, ale v praxi se kvůli svému buržoaznímu charakteru vydávaly cestou sociálního liberalismu, ústupkům neoliberalismu a tím pádem destrukce tzv. sociálního státu. Ve státech bývalého reálně socialistického tábora prozatím probíhala postupná destrukce výdobytků většiny společnosti z minulých mnoha desetiletí. Žádná ze stran tzv. euroatlantického prostoru, prosazujících a hlásajících principy tzv. sociálního státu, pokud se dostala po volbách do vlády, nedokázala nástup kapitálové ofenzivy z 80. a 90. letech 20. století nejen obrátit sociálnějším směrem, ale ani zastavit. Naopak, většina z nich se na těchto pro většinu společnosti negativních tendencích přímo podílela. Jako příklad uveďme britskou Labour Party, která byla v letech 1997-2010 u vlády, realizovala řadu protilidových reforem v oblasti zaměstnanosti, vysokého školství (zvyšování školného) a v mezinárodním prostoru (agrese v Afghánistánu a Iráku), politicky a programově se pak v některých otázkách posunula dokonce napravo od liberálů. Dalším příkladem do naší mozaiky je Schröderova německá SPD, která reformou Harz IV provedla výrazný útok na základní lidská práva dělníků a zaměstnanců, na postavení odborů, na ochranu dělníků před podnikateli. V obou případech vedly změny politické praxe i k programovým změnám zmíněných stran, o nichž se hovořilo jako o „nové vlně“. Tyto strany pak přestávaly hovořit i o sociálním státu. I v případech jiných stran, které si na svých praporech nechaly vepsáno heslo sociálního státu, vedlo jejich angažmá ve vládě k podobným důsledkům, jako v případě stran neoliberálních, liberálních či konzervativních. Uveďme příklad španělského hnutí M15, které vzniklo v časech vlády španělských socialistů J. Zapatera, či řecký pád na dno, na němž měl podíl také sociálně demokratický PASOK. I v situacích, kdy politické strany u vládního kormidla ve svých dlouhodobých programech překonávaly pojetí sociálního státu směrem k socialismu, mám zde na mysli opět např. AKEL, nejenže nedošlo k budování socialismu, ale ani k zadržení nástupu kapitalistické všestranné protilidové ofenzívy. Hovořit v těchto všech případech o náhodě by bylo značně naivní. Hovořit o zradě lídrů sociálních i tzv. protisystémových stran by bylo v mnoha případech pravdivé, máme-li pod termínem zrada na mysli přizpůsobení se objektivním trendům kapitalistického světa, které najednou znemožňovaly i sypání drobků ze stolu velkopodnikatelů ve prospěch dělníků, zaměstnavatelů, důchodců a dalších nevlastníků výrobních prostředků a kapitálu. Toto přizpůsobení však bylo objektivně nutné z hlediska charakteru zmíněných stran. 6. Návrhy současných alternativ a iniciativ Oklikou se nyní vracím k začátku článku. Co přinášejí současné nejviditelnější a nejprotlačovanější (kým a proč?) alternativy, iniciativy a organizace, prohlašující se za opozici vůči stávajícím poměrům? Návrat k sociálnímu státu, vyšší progresivní zdanění, „skutečnou“ demokracii, odvolání současné vlády, daně z finančních transakcí apod. V zásadě tedy nic jiného, než většina sociálně demokratických a socialistických stran a hnutí v zemích, o nichž mluvíme. Jaká byla a je jejich praxe, jsme se zmínili. Naši „opozičníci“ často argumentují tím, že v 80. letech 20. století činily výdaje do sociální oblasti v západoevropských státech až čtyřnásobek výdajů současných, že velkopodnikatelé po 2. světové válce platili v USA až 90% daně z příjmů, že někteří současní kapitalisté jsou natolik lidští, že chtějí platit vyšší daně z příjmů (Warren Buffet), že sociální stát tedy není neufinancovatelný a jedná se stále o živý projekt. My můžeme říci, ano, sociální stát by nebyl neufinancovatelný, kdyby ho buržoazie měla důvod platit. Stát, ovládaný monopoly (buržoazní stát), ho platit v současné době nepotřebuje, pokud se k vládě dostanou politické síly upřímně (naivně i nebezpečně) chtějící udržet prostřednictvím státu třídní boj na uzdě (a jistou úroveň sociálního smíru), nemají prostředky na tyto „drobky ze stolu“, protože stát je závislý na daních, které buržoazie ve velké míře v současné době platit nechce a nebude (i z toho důvodu dochází k rozsáhlým daňovým únikům a k nedoplatkům i v případě relativně nízkých přímých daní - v ČR při daních z příjmů ve výši 15% u fyzických osob a 19% u právnických osob tvořily nedoplatky v r. 2010 170 mld. Kč). Proto jsme svědky útěků za levnější pracovní silou, do daňových rájů a jiných zemí. Kapitál zkrátka není ničím a nikým nucen, jako po r. 1945 a později, aby uchránil své pozice a zisky, vyšší daně platit. Je v nástupu, globalizován v mocné celky, válcující národní státy a jejich pravomoci, pochodující přes hlavy komunistického a dělnického hnutí, které je v rozvalu. Naprosto ahistoricky v tomto případě upozorňovat na placení daní americkým kapitálem po r. 1945 je k pláči, situace smích neumožňuje. Přimět kapitál, aby platil svůj vlastní taktický ústup na základě tlaku jím ovládaného státního aparátu (např. vítězstvím tzv. antikapitalistických stran ve volbách), který povětšinou nevlastní rozsáhlejší množství výrobních prostředků (coby další zdroj svých financí), v praxi nejenže nefunguje, jak jsme se pokusili dokázat na několika příkladech, ale fungovat nemůže. To, co si dělnická třída a její spojenci na kapitálu nevybojovala a nevybojuje, to nebude mít. Tak hovoří zkušenosti. Zmíněné strany a síly z vedlejšího pódia tedy v podstatě současný systém zachraňují, posilují ve velké části společnosti iluze, naivitu a nesprávná očekávání. Jediné, čeho jsou schopny při největším vypětí svých fyzických i duševních sil, a za předpokladu, že se mezi nimi najdou i charakterní osobnosti, je dílčí zpomalení současných protilidových procesů. 7. Obecná východiska ke změně současných poměrů Nechci na naše čtenáře působit jako zarytý pesimista, pokud je však nechci klamat, musím jim říci tvrdou pravdu. Jestliže chceme současné poměry změnit, musíme začít s naší činností a aktivitami co nejdříve, pokud možno ihned (a nejen v naší zemi, v Československu). Nebojím se odhadnout, že možnosti změny jsou v současnosti mnohem obtížnější, než kdykoliv v minulosti, což jsem se výše pokusil dokázat. Existují však. Komplexnější změny nesystémového charakteru, ale i změny revoluční, v minulosti probíhaly i s využitím (u revolučních dočasným) buržoazně demokratických orgánů, tedy i voleb. Pro jejich úspěšnost však byly klíčové podmínky, které dnes téměř neplatí: existence dělnického hnutí (zásadových odborů a jiných dělnických organizací), organizovaného proletariátu a zásadové komunistické či dělnické strany, zkušené z úspěšných i neúspěšných bojů, její tlak „zdola“ i „shora“; mezinárodní organizace komunistických a dělnických stran, její vedoucí centrum v zemi s nejkvalitnější a nejvlivnější stranou, jako opora, působící na rozsáhlém území; využití krizové situace kapitalismu, tlaku na něj, zkušenosti z tohoto působení. Obtížnost změn v současné době v českých zemích, na Slovensku, ale i v Evropě, je způsobena jednak tím, že v Evropě neexistuje ani jedna vlivná komunistická či dělnická strana, která by tyto podmínky splňovala, mezinárodní sjednocení iniciovala a svou autoritou zaštiťovala a krizí dokázala využívat, jednak zesílením kapitálu a jeho center, o němž jsem psal výše. Proto všeobecná krize kapitalismu zastihla nepřipravenou nejen buržoazní levici sociálně demokratických stran, závislých na současné ofenzivě kapitálu, ale i levici komunistickou, která krizi obecně řečeno neokázala využít. Možností změny v československém prostoru je tedy vytvoření dělnického hnutí, odborů, zásadové komunistické strany, získání zkušeností ze sociálních bojů, současně s tím snaha o propojení a vytvoření mezinárodní komunistické organizace, roztříštěné různými druhy moderních revizionismů (pravicových i tzv. levicových). Krátkodobými a střednědobými cíli takového hnutí by nebyla revoluce, jak nás mnozí s výsměchem napadají, ale právě prostřednictvím splnění těchto podmínek, tlaku zdola, shora i koordinovaného mezinárodního postupu zastavení protilidových tendencí, jejich obrácení pokrokovým a proletářským směrem. Pakliže proletariát získá tolik síly, jakou měl v mnohých zemích před několika desítkami let, měl by se poučit ze zkušenosti a úskočnosti kapitálu v případě tzv. sociálního státu. Měl by chápat, a my se budeme snažit tuto skutečnost vysvětlovat, že sociální stát nebyl ničím jiným, než taktikou monopolů k zachráněním svých pozic a zisků, dokud k tomu byly tlačeny. Bude-li rozvrstvení třídních sil v budoucnu stejné, není důvod, aby se většina společnosti nechala opět uplácet bez možnosti svého osvobození ze jha kapitálu. Nemusí jít ihned nutně o proletářskou revoluci, může se jednat zpočátku o určitou přechodnou formu uspořádání státu, z minulosti známou jako lidová demokracie, nebo o národně osvobozenecký boj. Ten je nejen v členských zemích EU, které jsou koloniemi zahraničních monopolů, EU ovládajících, navýsost důležitý. Příklady Řecka, Portugalska, Slovenska, ale i ČR, kde 52% legislativy tvoří převzaté směrnice EU, více než 70% hospodářství vlastní zahraniční kapitál a ze země ročně uniká až 200 mld. Kč zisků zahraničních společností ukazují, že je národně osvobozenecký boj značně aktuálním úkolem a objektivní nutností, nemají-li být tyto země po všech stránkách kolonizovány. Hovořit v takovém případě o suverenitě, nezávislosti či samostatnosti státu je úsměvné. Podobná situace je na Slovensku, odnárodňování, kosmopolitismus (světoobčanství), plodící na druhé straně nacionalismus a fašismus, jsou na programu dění v československém prostoru více než deset let a budou, pokud se těmto jevům nepostavíme, pokračovat i nadále. Jestliže často slýcháme, že změna není možná v jedné jediné zemi, že musí proběhnout v širším mezinárodním kontextu, mají autoři těchto výroků často na mysli dva své postoje a jeden princip, který nechtějí chápat: chtějí čekat na podnět ke své činnosti ze zahraničí a sami v tomto ohledu nečinit nic, nebo dělat velmi málo; spoléhají na EU, jakožto záruku budoucí socialistické změny a integrace. Tito falešní proroci nechápou nebo chápat nechtějí, že budování široké, proletářské organizace v československém prostoru bude působit a může vyvolat podobné tendence i v okolních zemích, tedy že my sami můžeme vysílat podněty do zahraničí. Kdo vkládá naděje v EU, zapomíná, proč začala v 50. letech 20. století vznikat: jako integrace velkých kapitalistických zemí a jejich monopolů (Francie, Německo) proti silnému dělnickému hnutí na jedné straně, existenci socialistického tábora a SSSR na straně druhé a konečně jako cesta k vytvoření globalizovaného imperialistického bloku, soupeřícího s USA a dalšími bloky. Takovou instituci není možné, podobně jako buržoazní stát, postupně změnit a reformovat. Jedinou cestou je ji zrušit a postupovat cestou integrace ve prospěch a za účasti většiny utlačovaných a vykořisťovaných lidí, cestou internacionální spolupráce a obrany proti nebezpečím z center, kterým se vymanění se z jejich okovů, dosahu jejich kapitálu nebude líbit. To je ovšem čirá spekulace, k těmto cílům vede velmi dlouhá cesta. Nastoupit na ni, dokud není svět zničen ekologickou či válečnou katastrovou celosvětového rázu, aby nebyl ničen lokálními konflikty a neštěstími, je úkolem, do něhož se vrháme. Jaromír Jandák, VZDOR červenec - srpen 2012 a VZDOR září 2012