Turecká revoluce 2013

Současné dění v Turecku se již vymyká všem normálním tamním násilnostem. To, co začalo jako poklidný protest proti výstavbě nákupního centra v Gezi, se vyvinulo v celostátní protivládní nepokoje. Protesty začaly koncem srpna a velmi rychle vyeskalovaly až na úroveň tzv. Arabského jara. Proč už USA nepřevádějí miliony od amerických daňových poplatníků na konta protirežimních organizací v Turecku? Nebo neposílají zbraně demonstrantům, kteří jsou skuteční a nejen najatí stážisté? Odpověď je jednoduchá, imperialistické zájmy USA v oblasti Středomoří a Černomoří. Ovšem zpět k tématu… Protesty mají jeden společný důvod po celé zemi. Je to vláda premiéra Erdogana. Vše začalo brutálním zásahem turecké policie na poklidné demonstraci proti kácení stromů. To zapálilo sud s prachem a začalo protesty po celé zemi a začaly hořet první ohně a začaly být stavěny první barikády. Na barikádách tam stojí jak Turci, tak Kurdové s jediným cílem, přinést zemi svobodu a zbavit se kapitalistické nadvlády. Jednou z nejaktivnějších skupin kromě anarchistů, kteří mají své neorganizované bojůvky, je TKP-Türkiye Komünist Partisi, Sosyalist Demokrasi Partisi-SDP a Devrimci Sosyalist Işçi Partisi-DSIP. Avšak takřka neozbrojení demonstranti nemůžou vzdorovat policistům v obrněných vozech s vodními děly. Zásadním bylo úmrtí prvního člověka při protestech po zásahu policie. Ikonou protestů na náměstí Taksim se stala žena v červeném, napadená policistou. Ihned poté se začaly objevovat spontánní demonstrace v zahraničí na podporu „Tureckého jara“ s hesly jako: Všichni jsme na Taksimu nebo ResIstanbul. Prozatím je hlášeno 6 mrtvých a okolo 8 000 raněných, reálná čísla však budou několikrát vyšší. Achillovou patou těchto protestů je živelnost a častá neorganizovanost. Ovšem i tak jsou demonstranti úspěšní v bránění klíčových oblastí více jak 64 měst v Turecku před fašistickou policií. Svou podstatnou částí k rozdmýchání protestů přispěla občanská válka v Sýrii, kde lid Turecka jasně dokázal, že nechce stát na straně fašisty Erdogana ani imperialistů z USA a menší protesty proti válce byly až doteď celkem běžné. Nové protesty v sobě snoubí nespokojenost s bídou v zemi, která má být na poměry Blízkého Východy rozvinutá, ovšem realita je jiná a chudoba dosahuje rekordních mezí napříč celým Tureckem. Dále pak právě odpor k válce a v neposlední řadě úsporná opatření Tayyipovy vlády, která schvaluje brutální zásah vůči demonstrantům. Nejvíce ohlasu a informací se o nepokojích najde na internetu. Turecké televize, ať státní nebo soukromé, o všech protestech mlčí, stejně tak buržoazní světová média, až na drobné zmínky o protestech proti kácení stromů, drží bobříka mlčení. Zajímavým příkladem může být turecká CNN, která, když její americká verze vysílala reportáž o protestech, dávala dokument o životě v Arktidě (jak příznačné…). Čím více televize mlčí, tím hlasitější jsou hlasy internetových uživatelů a aktivistů, nejen z Turecka, ale i celého světa. Situace dokonce spájí do té doby skoro nesmiřitelné národy, např. Řekové v Athénách pořádali demonstraci na podporu protestů na náměstí Taksim nebo Bulhaři v Sofii též vyjádřili svou podporu tureckým soudruhům a tureckému pracujícímu lidu. Není tomu dlouho, kdy Erdogan hřímal o tom, jak nechá protesty policií rozprášit a když nestačila policie, začal hřímat i o použití armády proti svému vlastnímu lidu! Nejsou toto příznaky diktátora cítícího svůj pád? Nyní bych řekl něco o první oběti turecké revoluce Mehmetu Ayvalitasovi, který zahynul poté, co jej autem přejel taxikář podporující fašistu Erdogana. Byl to 20letý aktivista Platformy socialistické solidarity a nyní i turecký národní hrdina. Jeho památka nebude zapomenuta a stále žije v nadějích tureckého lidu na lepší a světlé zítřky. O policejní brutalitě zase svědčí dvě úmrtí způsobená infarktem z nadměrného užití slzného plynu. Takovým důkazem policejní brutality je i Abdullah Cömert - zemřel po přímém zásahu vystřeleným plynovým granátem do hlavy; Ethem Sarisülük, 26letý aktivista za lidská práva, zemřel poté co jej policista střelil do hlavy. Objevily se i spekulace o dalších úmrtích, ale ty byly mylné a smyšlené z důvodů podpoření protestů ze zahraničí. Mylné informace šíří i agenti provokatéři v řadách protestujících. Provokují i brutální zásahy policie vůči mírumilovným protestům. Většinou jsou však poznat svou obuví a jinými insigniemi, které díky své neschopnosti nezakryjí. Další kapitolou jsou slavné osobnosti vně i mimo Turecko podporující protesty. V Turecku zviditelnil protesty hlavně moderátor ranní „Světové hry“. Ve světě podpořily protesty lidé jako Noam Chomsky, Slavoj Žižek, Roger Waters (Pink Floid), Madonna, Patti Smithová a mnoho dalších. Solidaritu s protesty a generální stávkou, která se uskutečnila 17. června a byla prohlášena za nelegální, vyjádřila i Světová odborová federace. Jsou evidovány případy, kdy někteří vojáci turecké armády dávali protestujícím plynové masky a zdravotnický materiál. Lidé si však dokáží poradit sami a celé rodiny připravují séra proti slznému plynu z mléka a citrónů. Recepty na tato séra se šíří masivně po internetu a sociálních sítích typu Facebook a Twitter. Heslo turecké revoluce je: Turecká revoluce nebude vysílána v televizi, bude „tweetována“. Na Twitteru můžeme najít informace pod hesly: #OccupyGezi-Okupujme Gezi a #DirenGeziParki-Odpor v parku Gezi. Nevýhodou je že turecká policie na základě informací z těchto sítí zatýká vůdčí osobnosti hnutí a informace často cenzuruje. Strach ze sociálních sítí vyjádřil i sám Erdogan, kdy ve svém projevu řekl: „Máme tu šílenství zvané Twitter!“ Forma protestů se též mění, z nenásilných demonstrací s řečníky apod. se staly pouliční boje a nyní se uchytila nová taktika „tichých mas“, kdy se sejdou stovky i tisíce lidí na jednom místě a jen stojí a mlčí. Jejich mottem je: Jeden čin dokáže více než tisíce slov. Poslední část bych věnoval ikonické postavě posledních dní, tzv. Riot granny - postarší dámě, jež byla vyfotografována, jak hází kámen na policejní obrněný vůz. Dva dny po zveřejnění této fotky se objevila fotka, jak je vezena na nosítkách s rozbitou hlavou… Celkové zhodnocení protestů: Premiér Erdogan bude nejspíše svržen, ovšem co přijde po něm, je záhadou. Stanou u moci islamisté nebo armáda? Či snad nějaká forma turecké sociální demokracie? Svržení kapitalismu v Turecku bohužel čekat nemůžeme, ale můžeme čekat velké změny, které jeho svržení přiblíží zase o krok blíže realitě. Na závěr bych chtěl vyjádřit solidaritu a podporu tureckému pracujícímu lidu v jeho boji proti buržoazní diktatuře. Nechť zhyne starý podlý svět! Karel Siebert