Komsomolci podpořili demonstrující horníky

Ve středu 31. října 2012 demonstrovalo v Praze asi 1800 horníků, převážně z Mostecka, proti novele horního zákona a proti asociální politice současné vlády. Na letenskou pláň dorazili kolem jedenácté hodiny 33 autobusy a přes místo, kde v letech 1955 – 1962 stál mohutný památník generalissima J. V. Stalina, se odebrali pochodem k Úřadu vlády. Minuli přitom, většinou bez povšimnutí, pamětní desku padlému bojovníkovi proletářské revoluce, s tímto – dobře čitelným – „zakázaným“ textem. Demonstraci podpořil také Svaz mladých komunistů Československa, i když naše účast byla limitována konáním v pracovní den dopoledne. Sympatizantům z řad horníků jsme nabídli naše časopisy Čs. mladou pravdu a Vzdor a odznáčky se srpem a kladivem. Setkali jsme se s projevy sympatie nebo přinejmenším se zájmem, ale se žádným odporem. Podotýkám, že „notoričtí demonstranti“ z dnes tak módních různých „protivládních občanských iniciativ“ (kterýchžto sdružení je snad víc než jejich členů) zůstaly doma a horníky podpořit nepřišly. Novela horního zákona zpřísňuje ekologické limity pro těžbu a ztěžuje podmínky vyvlastnění majetku za účelem rozšíření těžebních území. Tento postup však musí nutně vést k útlumu a postupnému zastavení těžby, v jejímž důsledku mohou stovky a tisíce zaměstnanců těžebních společností přijít o zaměstnání. Současný protilidový režim však jejich situace nezajímá, jinou práci jim nedá a pouze skloňuje ve všech pádech slovo „rekvalifikace“, ačkoli rekvalifikovaných jsou v Ústeckém kraji – a nejen tam – plné úřady práce, jak uvedl jeden z řečníků před Úřadem vlády. Zde vystoupilo několik zástupců odborových organizací. Mezi dalšími řečníky byl mimo jiné Oldřich Bubeníček, lídr vítězné kandidátky v nedávných volbách do zastupitelstva Ústeckého kraje a pravděpodobný budoucí hejtman. Svou řečí nijak zvlášť nevybočil z řady vesměs vlažných reformistických projevů, které ostře kontrastovaly s bojovným naladěním většiny řadových demonstrujících, odhodlaně skandujících hesla (a neváhajících sáhnout i k ostřejším výrazům, čemuž se v jejich situaci nelze divit) a držících černo-zelené prapory se zkříženými kladivy a řadu transparentů. Organizátoři však natolik dbali na „nestranickost“ demonstrace, že ani nevyslovili název strany, jíž je Bubeníček členem. Slovo „komunistický“ v jejím názvu je zkrátka dosud i některým odborářům trnem v oku, ačkoli v případě KSČM jde skutečně jen o záležitost názvu, nikoli charakteru… Bubeníček tak byl představen jen jako zástupce „strany, která v Ústeckém kraji vyhrála volby“. Nevadí. Kdybych nevěděl, o kterou stranu jde, nenapadlo by mě, že mluví komunista. Mezi řečníky nechyběl ani usměvavý předseda Českomoravské konfederace odborových svazů Jaroslav Zavadil, který nezapomněl, jako snad nikdy, na „nutnou“ špetku antikomunismu do mlýna reakce a uvedl jako odpověď na četné hlasy z lidu, že většině je čím dál tím hůře a dříve bylo lépe, že si rozhodně nepřeje návrat do minulého režimu. Lepší jsou fronty na banány než na práci, pravil také, což je jistě pravda, nicméně nevidím důvod, proč omílat antikomunistické klišé o „frontách na banány“. Neškodilo by, kdyby pan Zavadil namísto na pivo s ultrareakčním ministrem financí Kalouskem zašel mezi vysloužilé horníky, kteří prožili delší období před rokem 1989, a zeptal se jich, kolikrát za ta léta stáli frontu na banány! Přítomní odsoudili také pochybnou činnost různých „ekoteroristů“, kteří mají plná ústa řečí o životním prostředí, ale sociální potíže velké části obyvatelstva je nezajímají a jsou zcela odtrženi od reálného světa a od práce. Popřeli také tvrzení, že by demonstrovali na podporu svých zaměstnavatelů, což hornickým odborům odpůrci jejich akcí vyčítají. Horníci mají zájem na prolomení těžebních limitů, aby měli práci, a těžební společnosti mají zájem na rozšíření těžebního území, aby měly zisk. Soudný havíř však nemůže nechápat, že snaha zaměstnanců a zaměstnavatelů – kapitalistů a jejich vrcholového managementu – o zvyšování své životní úrovně není v souladu, nýbrž v protikladu. Zájmem kapitalisty není, aby se měl sám lépe a na základě toho zvyšoval životní úroveň i všem svým zaměstnancům, řadovým proletářům, nýbrž aby zvyšoval vlastní zisk co nejtvrdším jejich vykořisťováním a zbídačováním. Nemohu soudit, do jaké míry si toto dnešní horníci uvědomují, nicméně zdálo se, že demonstrantům mluvil z duše výrok jednoho z řečníků, že zde nehájí zájmy toho nebo onoho zaměstnavatele - dnes je jeden zaměstnavatel, včera byl druhý, ale „byli jsme také státní, než jste nás prodali“. S tvrdou kritikou se setkaly rozsáhlé asociální kroky současné vlády (nezaznělo ovšem, že jde o generální linii všech vlád od „sametové revoluce“), snad s jedinou výjimkou (z úst odborového předáka z Ostravska) nezazněly však žádné přespříliš radikální požadavky kromě obecných konstatování, že je třeba situaci změnit, nebo „bude zle“. (Komu? Vládě nebo horníkům?) Závěr „prohlášení účastníků“ (kdo jej s nimi konzultoval?) nemohl vyznít jinak než proti smyslu celé demonstrace: „Vládo, vládni nebo táhni!“ Já myslím, že požadavek odborů nemůže stát takto: buď, nebo. Tato vláda nesmí vládnout, musí táhnout! Požadavek „vládo, vládni“ (snad ve smyslu „dobře vládni“, což je v případě této vlády asi jako říkat tygrovi „nejez maso“) je stejně chybný jako volání po „fungujícím státu“, což je heslo v pozvánce na demonstraci odborů a iniciativ chystané na 17. listopad tohoto toku. Neškodilo by specifikovat, jaký „fungující stát“ pořadatelé chtějí. Hitler měl v roce 1940 také fungující stát…! Pakliže někteří odboroví předáci žádají, aby TATO (protilidová, buržoazní) vláda vládla a aby TENTO (protilidový, buržoazní) stát fungoval, dávají nevědomky až příliš jasně najevo, na čí straně stojí… Výsledky krajských voleb ukázaly zvlášť v Ústeckém kraji, odkud přijela drtivá většina účastníků středeční demonstrace, odklon voličů od oficiální neoliberální státní ideologie. Nezapomínejme však, že vznikající ústecká „rudooranžová koalice“, téměř jistě i s „rudým hejtmanem“, bude pouze spojenectvím zvítězivšího skrytého reformismu s reformismem otevřeným, který skončil druhý. Nedělejme si iluze, že čtyři roky „socialistické vlády“ v Ústeckém kraji zásadně zlepší životní úroveň jeho obyvatel a vyřeší jejich tíživé sociální problémy. Uvidíme za čtyři roky, jaké vystaví voliči „rudooranžové koalici“ vysvědčení – aby nám červená na severu Čech poněkud nezhnědla…! Leopold Vejr