SMĚLE VPŘED - POSTARU!

V sobotu 25. května 2013 se v budově ÚV KSČM v Praze konala dlouho očekávaná celostranická "ideologická (ideově politická) konference KSČM 2013" jako součást plnění usnesení VIII. sjezdu KSČM. Konference, kterou při jejím svolávání mnozí charakterizovali jako druhou nejvýznamnější vnitrostranickou akcí KSČM mezi sjezdy, a od níž jiní očekávali zásadní slova k otázkám postavení a úkolů komunistického hnutí v nových konkrétně historických podmínkách výzev 21. století, zostřující se krize kapitalismu a ostrého útoku na sociální i občanská práva našich pracujících. Skutečnost však - žel - značně zaostala za očekáváním. Účastníci konference oprávněně odcházeli s rozpačitým pohledem a otázkou, k čemu vlastně přispěla, jaké podněty přinesla, v čem pomohla konsolidovat stranické řady. Začněme od konce, neboť v tom se zřejmě všichni účastníci konference bez problémů shodnou. Potvrdila totiž existenci závažného ideově politického rozpolcení strany, které obsahuje rostoucí latentní nebezpečí oslabování postavení celé levice v konfliktu aktérů politického systému České republiky. Nikoli měřené zkreslenými anketami sympatií či podpor, nýbrž schopností formulovat a prostřednictvím legislativy i občanských aktivit prosazovat skutečné zájmy lidí, odkázaných pouze na výsledky své práce. Bez ohledu na to, nazýváme-li je proletariátem nebo jinými přízvisky z nikým nikdy neschváleného údajně strategického dokumentu Socialismus v 21. století. Tato názorová pluralita v KSČM není rozporem mezi "stalinisty" a mainstreamovými "racionalisty", jak se stále snaží alibisticky a scestně tvrdit část vedení strany. Ve skutečnosti jde o zásadně odlišné pojetí metod a forem řešení aktuálních problémů současnosti. Rozpor mezi setrváváním v tradičních "osvědčených" kolejích parlamentního oportunismu a zdůrazňování až 90 % průniku priorit s ČSSD, které vede pouze k deformaci komunistické identity, revolučního charakteru strany a mravenčí práce mezi lidmi na jedné, a sebevědomou, otevřenou a zásadovou politikou obhajoby práv, zájmů a potřeb vykořisťovaných na straně druhé. Tedy rozpor mezi kompromisem a zásadovostí, která samozřejmě nevylučuje pružnost ve zvolené taktice dosahování strategických cílů. Tento rozpor je v zásadě i programový. Zatímco strategickým cílem jedné názorové skupiny je socialismus, skupina předsedy strany hovoří obecně o sociálně spravedlivé společnosti. To není totéž. Na konferenci zazněly po tradičně nic neříkajícím úvodu Vojtěcha Filipa tři doplňující "koncepční" koreferáty. Místopředseda strany Jiří Dolejš hovořil o aktualizaci politického a programového směřování KSČM, člen ÚV KSČM Václav Šenkýř si kladl za cíl vyjádřit se k aktuálním otázkám ideologické práce KSČM, a vedoucí oddělení ÚV KSČM Věra Flasarová seznámila účastníky s aktuálními otázkami mezinárodních zkušeností. Tyto koreferáty byly dány účastníkům konference písemně k dispozici s dostatečným časovým předstihem s předpokladem krátkého úvodního slova k nim tak, aby se rozšířil prostor pro diskusi. K tomu nedošlo. Hlavní pozornost byla logicky zaměřena na referát Jiřího Dolejše. Celkově nelze s jeho vystoupením v obecné poloze příliš polemizovat, neboť bylo zarámováno do tak zevšeobecněné polohy, že de facto vylučovalo vznik byť potenciálního ostrého názorového konfliktu. Zopakoval "známé pravdy" o významu zachování silné komunistické strany u nás s tím, že se tradičně vyhnul problému hledání její identity a místa nejen na levici, nýbrž v celém politickém spektru. Podle jeho názoru strana neupadá ani do sociáldemokratismu, ani do radikálního sektářství. Co se tím myslí, resp. jaké místo zaujímá, však jasně neformuloval. Obdobně tomu bylo, když široce hovořil o potřebě racionálního uvažování a kritického hodnocení společenské reality i jejího vývoje. V souladu s obecným trendem sice zdůraznil nutnost kritiky a sebekritiky, schopnosti učit se ze zkušeností a z "vědeckého poznávání světa", nicméně již z toho nevyvodil v zásadě žádné závěry přesto, že se každodenně nabízejí. KSČM deklaroval jako "proevropskou", jíž nechybí nový přístup k "informační demokracii" (co se tím myslí dle názoru řady účastníků jim ponechal za domácí cvičení). Nicméně prioritou KSČM je nadále "sociální stát" a naplnění Listiny práv a svobod. Podle jeho názoru bylo cílem konference nalézání způsobu, jak propojit dlouhodobé vize s konkrétními projekty. To se nepodařilo. Mimo jiné proto, že konkrétních nových a přitažlivých projektů z vedení strany dosud příliš nepřišlo, přišly-li vůbec. Adaptace na nové vize a zvýšení akčního potenciálu strany, které je "úkolem dne", znamená například omladit stranu, zvýšit početnost a kvalitu odborného zázemí a více se zapojit do struktur občanské společnosti. Zde se opět ukázala ideová, organizační i akční slabost současného vedení strany. S takto obecně formulovanými proklamacemi snad nikdo nemůže nesouhlasit. Co si však pod nimi představit, jak je naplnit, k čemu je orientovat… Václav Šenkýř si zřejmě vytkl za cíl komplexně zhodnotit úroveň ideologické práce ve straně jako celku i v jednotlivých vrstvách propagandy. To se mu nepodařilo zřejmě proto, že nevyšel z analýzy názorové hladiny ve straně a společnosti a z porovnání cílů, obsahu, metod a forem ideologické práce v konfrontaci s jejím odrazem v každodenní činnosti strany, nýbrž z omšelého, zjednodušeného a falsifikujícího dělení členů na "stalinisty" a ty správné. Tato zkreslená optika mu neumožnila, přes nepochybně dobře míněnou snahu, formulovat jasná, srozumitelná a funkční stanoviska. Naopak tím, že často narážel na bariéry výkladu plynoucí právě z onoho nemarxistického duálního vidění, nadhazoval problémy i jejich možná řešení skutečně nesouvisle, nesystematicky a ke škodě věci konfrontačně ba i konfliktně. Pokud jde o vystoupení Věry Flasarové, bylo jistě pro mnohé zajímavé, informační, nikoli však vyúsťující v koncepci zahraniční politiky strany (včetně například vztahů s evropskou levicí). Nevýhodou diskuse bylo na konference krátké časové omezení diskusních příspěvků, které ke škodě věci vedlo k jejich tezovitosti na úkor argumentační hodnověrnosti. Nevhodným způsobem do ní zasáhl Vojtěch Filip, který viditelně nezvládl věcně a příklady podloženou kritiku politiky jeho vedení a v silně emotivně laděné faktické připomínce nevhodným způsobem napadl diskutující a odmítl jakoukoli kritiku, aniž však uvedl důvody svého odmítavého stanoviska. Tím žel částečně ovlivnil další průběh diskuse, která se nakonec odehrávala mnohdy vně obsahového rámce konference. Proto vznikají oprávněné pochybnosti nad upřímností závěrečného slova Vojtěcha Filipa, který vyzdvihl "otevřenou diskusi" jako nezbytný nástroj poznávání pravdy a formulování příštích řešení. Pokud za "otevřenou diskusi" pokládá odmítání kritiky a napadání kritiků, zůstává na jazyku pouze hořká pachuť. Nejen z tohoto pohledu zůstala konference maximálně na půl cestě. Nic nového, konstruktivního, zlomového a tvořivého nepřinesla. Naopak potvrdila kontinuitu politiky současného vedení a jeho spokojenosti se sebou samým. To není pro osud pracujícího lidu České republiky i mezinárodní komunistické hnutí zrovna nejlepší zpráva. Redakce, Dialog č. 297, červen 2013 Objednávky, připomínky, dotazy i své články do marxisticko-leninského měsíčníku „Dialog" můžete zasílat na adresu: Orego, Box 13, 257 26 Divišov, orego@orego.cz.