Julius Fučík: Májové intermezzo 1943

Dnes je První máj 1943. A právě služba, při které mohu psát. Štěstí! Být v tento den opět na chvilku komunistickým novinářem a psát zprávu o májové přehlídce bojových sil nového světa! Nečekej, že uslyšíš o vlajících praporech. Nebylo nic takového. Ani ti nemohu vyprávět o nějakých strhujících činech, kterým se tak rádo naslouchá. Bylo to dnes všecko mnohem prostší. Ne prudká, výbušná vlna desetitisíců, kterou jsem jiná léta vídal proudit ulicemi Prahy, ne železný pochod statisíců, který jsem slyšel dunět ulicemi Berlína, ne nádherné moře milionů, které jsem viděl zaplavovat Rudé náměstí v Moskvě. Nemůžeš tu vidět ani miliony, ani sta. Vidíš tu jen několik soudruhů a soudružek. A přece, cítíš, není to menší. Není, protože to je přehlídka síly, která právě prochází nejprudším ohněm a nemění se v popel, nýbrž v ocel. Přehlídka v zákopech za bitvy. A v zákopech se nosí polní šeď. Je to všecko v takových maličkostech, kdoví, zda tomu vůbec porozumíš ty, který to jednou budeš číst a kterýs to všecko neprožil. Ale snaž se porozumět. Věř, je v tom síla. Ranní pozdrav sousední cely, která vyťukává dva takty z Beethovena, je dnes slavnostnější, důraznější a stěna jej tlumočí vyššími tóny. Oblékáme, co máme nejlepšího. Je to tak ve všech celách. Snídani přijímáme už v plné parádě. Před otevřenými dveřmi cely defilují chodbaři s chlebem, černou kávou a vodou. Soudruh Skořepa podává tři bochníčky chleba místo dvou. To je jeho májový pozdrav, činný pozdrav starostlivé duše. A pod bochníčky se prst přitiskne k prstu. Mluvit nemůžeš, i na oči ti dávají pozor - ale což němí nedovedou zřetelně mluvit prsty? Na dvůr pod oknem naší cely vbíhají ženy k ranní půlhodince. Vylézám na stůl a dívám se mřížemi dolů. Snad mne zahlédnou. Zahlédly. A zvedají pěst na pozdrav. Opětuji. Dole na dvoře je dnes živo, docela jinak, radostněji živo než jiné dny. Dozorkyně nic nevidí nebo dokonce nechce vidět. A i to už patří k letošní májové přehlídce. Teď naše půlhodinka. Předcvičuji. Je První máj, hoši, začneme dnes jinak, ať se stráže třeba diví. První cvik, ráz, dva, raz, dva, údery kladivem. A druhý cvik: kosení. Kladivo a kosa. Při troše fantazie snad soudruzi pochopí. Kladivo a srp. Dívám se kolem. Usmívají se a opakují cviky s vervou. Pochopili. Tak, hoši, to je náš májový tábor, a tahle pantomima - to je náš májový slib, že třeba na smrt jdoucí, věrni zůstaneme. Zpátky na cele. Devět. Teď hodiny na Kremlu odbíjejí desátou a na Rudém náměstí začíná přehlídka. Otěcko, jdeme s sebou! Tam zpívají teď Internacionálu, teď zvučí Internacionála po celém světě, ať zní i z naší cely. Zpíváme. A pak se revoluční píseň řadí k písni, vždyť nechceme být sami, vždyť nejsme sami, vždyť patříme k těm, kteří ji teď zpívají volně, na svobodě, ale stejně v boji, jako my... Tovaryšči v ťurmach, v zastěnkach cholodnych, vy s nami, vy s nami choť nět vas v kolonnach... Da, my s vami. Tak jsme my na cele 267 plánovali slavnostní zakončení májové přehlídky 1943. Ale je to skutečně konec? A což ta chodbařka z oddělení žen, která se teď odpoledne prochází po dvoře a hvízdá Pochod Rudé armády a hvízdá Partyzánskou a hvízdá jiné sovětské písně, aby dodala mysli mužům na celách? A což ten muž v uniformě českého strážníka, který mi přinesl papír a tužku a který teď střeží na chodbě, aby mne nepřekvapil nikdo nepovolaný? A což ten muž v uniformě SS, který je vlastně iniciátorem tohoto psaní a který odnáší a pečlivě ukrývá tyto lístečky, aby se objevily na světle až v pravý čas? Za tento kousek papíru platili by hlavou. Riskují ji, aby byli mostem mezi zamřížovaným dneškem a svobodným zítřkem. Bojují. Bojují oddaně a beze strachu na svém místě, jak jim terén přikazuje, a všemi prostředky, které mají. A jsou zcela prostí a nenápadní a tak docela bez pathosu, že bys ani nepoznal boj na život a na smrt, v němž jsou na straně přátel a v němž mohou stejně padnout jako zvítězit. Desetkrát, dvacetkrát jsi viděl pochodovat vojska revoluce na májových přehlídkách a bylo to slavné. Ale teprve v boji oceníš pravou sílu této armády a jak je nezničitelná. Smrt je prostší, než sis myslil, a hrdinství má tvář bez svatozáře. Ale boj je ještě krutější než jsi předpokládal, a vytrvat v něm a dovést ho až k vítězství - k tomu je třeba síly nezměřitelné. Denně ji vidíš v pohybu, ne vždy si ji však cele uvědomuješ. Vždyť všecko se zdá tak samozřejmé. Dnes sis ji opět uvědomil. Na májové přehlídce 1943. Májové Haló noviny 1. 5. 2013, s. IV, http://www.halonoviny.cz/articles/view/5896292 Reportéž psaná na oprátce, Svoboda, Praha 1949, s. 44 - 48