O co tu jde a o co ne

Posted By: spravce 7. 3. 2018

Často se setkávám s názorem, že jednat o situaci ve straně (rozuměj KSČM) není na místě a že by bylo lepší nechat to až na nadcházející sjezd. Nechápu, proč by neměl probíhat předsjezdový dialog. Máme snad v tichu domova rozjímat do dubnového sjezdu? Nebo sjezd ovlivní výjimečně dobrý horoskop první dubnové dekády? Nebylo by logičtější diskutovat; otevřeně předkládat názory, kritiku, návrhy; číst, studovat a naslouchat druhým; poskytnout informace a názory z opačných názorových konců všem? Nové se přeci rodí v diskusi, ze střetu… V mnoha (nejenom komunistických stranách) je předsjezdový dialog běžnou praxí. Mlčení Haló novin a hra na „všechno je v pořádku“ je v naprostém kontrastu ke skutečnosti.

Nespokojenost členské základny a uvědomění si nutnosti změny vede k tomu, že sociální sítě jsou plné debat různých úrovní, koho do vedení strany, kdo je špatný, kdo by byl dobrý, a to na základě subjektivních kritérií. Debata se často omezuje pouze na jednotlivce a pohybuje se od kritiky jejich osobních vlastností až po vulgární nactiutrhání. V Haló novinách je pak prezentován pouze jeden názor a to současného nejužšího vedení. Dnes však nestojíme před problémem, kdo je v čele strany, ale jakou politiku bude strana reprezentovat. Ve hře je charakter strany, čí zájmy bude skutečně (nejenom proklamačně) prosazovat, jakou politiku bude realizovat. Toto dilema je skutečností. Není možné zamést jej pod koberec s alibistickým odvoláváním se na racionalismus, prakticismus apod. Tvrdit, že nejprve je třeba vyřešit kádrovou otázku a pak program, je v dané konstelaci nemožné: Každá osobnost reprezentuje individuální politický názor ve spektru sahajícího od otevřené podpory buržoazního systému po revoluční dělnické perspektivy přes sociálnědemokratické názory, vlastní zájmy, rasismus, nacionalismus… strach a blbost. V politické straně je skládání politiky průměrováním názorů jejich členů a představitelů vražedné, navíc to reprezentuje subjektivismus postmoderního chápání světa. Pravda se neskládá z různorodých nepatrných zrnek faktů a dojmů, má jasná kritéria a určuje ji materiální podstata a to i na úrovni idejí a informací. Platí to ve fyzice, platí to v historii, platí to v lidské společnosti.

Snaha přemýšlet účelově představuje subjektivní přístupy ignorující zákonitosti dějinného vývoje. Rozhodovat se na základě vědeckého, dialektického, materialistického zhodnocení současné ekonomicko-politické skutečnosti v makro i mikro měřítku není jednoduché a není možné dosáhnout rychlého spektakulárního efektu v žádném směru, ale je nutné.

Často se setkávám s oponenturou, že momentálně není na „filosofování“ čas a je třeba se zbavit toho nebo onoho, těch nebo oněch, přijmout dílčí změny v programu, ve slovníku, napsat jiná hesla apod. Ale zde si dovolím namítnout, že pokud nedojde k přesné analýze situace na úrovni materiální i ideové, neexistuje ani nejmenší šance byť na dílčí úspěch. Problémem není procento strany ve volbách jako takové, ale cesta, na kterou se strana vydala nejméně při odsouhlasení kladenského programu. Objektivně šla tímto směrem s tím, že určité kombinace konkrétních osobností situaci ještě zhoršily. Byli (jsme) někteří, kteří před tím varovali. Tristní výsledek posledního volebního klání byl logickým výsledkem politiky, kterou strana dlouhodobě zastává a realizuje. Pouhá výměna kádrů bez jasných politických kritérií představuje bláhovou naději a jejím prostřednictvím usilovat o lepší volební výsledek pro KSČM mi připomíná snahu narkomana dopřát si další dávku drogy, když je v absťáku. Výsledek voleb by nám měl být v našem stavu, omlouvám se za výraz, úplně „buřt“, i když ani to nechci paušalizovat a jsem si plně vědoma významu voleb pro prosazování komunistických myšlenek i praktik, jako měřítka vlivu strany ve společnosti, coby součásti zápasu za dosažení programového a strategického cíle.

Pokusme se tedy o velmi stručné načrtnutí třídního hodnocení současné situace, a co z ní vyplývá pro komunistické hnutí v ČR. Omlouvám se za didaktickou formu příspěvku, ale snažila jsem se do textu zapracovat námitky, se kterými se setkávám na schůzích a mimostranických diskusích se členy. Než se pustím do samotné analýzy, podotýkám, že elixírem mládí komunistického hnutí je vědecká metoda hodnocení stavu a dynamiky jevů, struktur i procesů, chápání zásadní podstaty materiální základny a na ní navazující nadstavby, zákonitosti jevů, principu příčiny a důsledku, akce a reakce, prostě zásad materialistické dialektiky v přírodních, ekonomických i společenských jevech. Apelování na principy typu „účel světí prostředky“ nebo „obyčejný selský rozum“, případně „lidé to nechtějí slyšet“, je pokračování v oportunistické a revizionistické cestě, po které KSČM nesmyslně kráčí nejméně posledních 15 let.

Nejprve zhodnoťme, jak jsou rozloženy síly a hlavní dynamiky na mezinárodním poli, jehož je ČR součástí, protože není možné vážit naše síly a možnosti mimo mezinárodní prostor. Hlavním určovatelem současné světové politiky je propad americké ekonomiky na druhé místo za Čínu. Tato situace radikalizuje a vyostřuje americkou politiku, která představuje zájmy kapitálu soustřeďovaného ve Spojených státech. USA se snaží udržet si pozici světového hegemona na všech úrovních, a proto tam vítězí tzv. nová doktrína, která se nezakrytě hlásí k principům Bismarckovy doktríny prosazující za každou cenu znovu dělit trhy a nevylučuje násilné, tedy válečné postupy. Zde platí, že válka je pokračováním politiky jinými (násilnými) prostředky. Čína a USA však nejsou na scéně samy. Je třeba počítat s Ruskem coby zemí vojensky nejsilnější a geopoliticky klíčovou, prosazující zájmy „svého“ kapitálu. Dalšími nepřehlédnutelnými hráči jsou tzv. nastupující velké ekonomiky jako Indie, Brazílie, jižní Afrika. EU, na jejíž ideály se odvolává ledaskdo, je rozpolcená stejně tak, jako jsou rozpolcené ekonomické zájmy evropské buržoazie propojené s různými imperialistickými centry (Čínou, USA, Ruskem). V této situaci došlo v posledním roce celosvětově k nárůstu kapitálového objemu o 1 trilion dolarů. Není možné investovat kapitál tak, aby jeho návrat byl rychlý s uspokojivým koeficientem jeho růstu, na koláč si brousí zuby více kandidátů a nehodlají ani ustupovat ani se dělit. Z toho vyplývá tlak na pracující, na poslední zbytky sociálních a politických výdobytků, stále více se rozvírají nůžky mezi masou těch, co svoji práci prodávají a těmi, kteří výrobní prostředky vlastní. Sociální bouře a politické protesty jsou nabíledni, stejně jako se válečné konflikty mohou rozrůst do globálních rozměrů. Všechna imperialistická centra a jejich satelity se zaklínají tím, že krize byla zažehnána, ale prakticky všichni vědí (a víme), že je to stav velmi křehký a krátkodobý, že statistiky se týkají právě jenom koncentrace kapitálu a že další (mnohem horší, hlubší, intenzivnější a extenzivnější) krize klepe na dveře. Životní úroveň pracujících se globálně ve všech ukazatelích zhoršuje. Systém se blíží ke konfliktu zájmů vertikálně i horizontálně. Naše republika coby stát kontrolovaný a ovládaný kapitálem je součástí tohoto systému, je napojena na zájmy konkrétních imperialistických center, a tudíž nějaká naše vlastní cesta prosazující české zájmy je naprosto nemožná stejně jako je nesmyslné vidět budoucnost země v tom nebo jiném kapitálovém uskupení. Snaha dopřát důstojný a kvalitní život českým pracujícím v takto uspořádaném světě je nesmysl. Důvěřovat tomu, že dojde v nějaké vzdálenější budoucnosti k samovolnému rozpadu systému a přerodu v socialismus, je nebezpečnou naivitou, která v historii napáchala velká neštěstí. To se nemůže stát a v historii se to nikdy nestalo: Chod lidských dějin má své zákonitosti, ale určují jej lidská rozhodnutí. Jinými slovy: Když se lidé nerozhodnou situaci měnit, krize přeskupí síly jednotlivých velmocenských center, ale postavení pracujících se nezmění. Podstata systému zůstane stejná.

Zde je třeba si uvědomit, že komunistické hnutí by nemělo být jenom hnutím vedeným nejuvědomělejší součástí dělnické třídy, ale že je pokračovatelem všech historických hnutí za spravedlnost. Tzn., že jedním z úkolů hnutí, úkolem každého jednotlivého komunisty je bojovat proti nespravedlnosti. Vlastnictví výrobních prostředků, vykořisťování lidí i přírody je nespravedlivé a dnes není nutné. V současnosti jsme technologicky i vzdělanostně na takové úrovni, kdy nepotřebujeme další koncentraci kapitálu v jednom nebo několika centrech. Totéž platí o myšlenkovém kapitálu. Můžeme říci, můžeme hodnotit, že dnes jsou objektivní podmínky zralé pro svržení systému a nastolení pokrokovějšího řádu. Tento proces již byl historicky zahájen. Nacházíme v období rozpadu kapitalismu a nástupu socialismu/komunismu. To nezastaví ani rozhodnutí europarlamentu, ústavu pro výzkum totalitních režimů, natož např. s. Dolejše. Všichni výše jmenovaní i anonymní však mohou přispět ke zpomalení tohoto procesu… Komunisté jej mohou naopak urychlit. To je jejich historická úloha.

Přirozeně, komunistou se nikdo nestane nějakým záhadným prozřením, je to otázka studia, hledání, práce na svém uvědomění, chování a politického působení. Není možné změnit ekonomicko-politický řád nějakým přirozeným přívalem zastánců. Je třeba pracovat na uvědomování lidí, což je sice proces nutný, ale v podmínkách defenzívy, které dnes prožíváme, velmi složitý a může se jevit z naší perspektivy jako dlouhodobý. Tuto fázi však není možné obejít. Hnutí nám nikdo nedaruje. Musíme jej vybudovat nebo na něj rezignovat. Komunisté, jak bylo řečeno, tvoří nejuvědomělejší část třídy pracujících. Přinášejí do politického exkurzu nové hodnoty, principy nové společnosti. Tím jsou avantgardní. Takové hnutí je historicky nutné. Takoví komunisté přinášejí úplně jiný politický exkurz, dávají měřítko nelidskosti a ubohosti odumírajícího společenského řádu. Ale tímto také zvyšují úroveň politické debaty na všech úrovních. Protože u nás takové hnutí neexistuje, je politická kultura velmi nízká a připomíná „báby na pavlači“ nebo „vidláky v hospodě“. Proto i členové KSČM často propadají nacionalistickému populismu, který se projevuje nesnášenlivostí vůči imigrantům, Romům, bezdomovcům, nezaměstnaným, volbou Zemana, tolerancí, ba dokonce obhajováním potřeby podpořit vládu oligarchy. Tvořit komunistickou stranu jako příklad pro ostatní je předpokladem tvorby nových ekonomicko-společenských struktur nově nastolené společnosti. Jak přesvědčíme, že chceme spravedlivou společnost, když ve straně existuje nedemokratičnost, nesvoboda, perzekuce, nepotismus, ekonomická elita apod.?

Ale, co dnes naše společnost potřebuje? Stejně jako v ostatních zemích je třeba budovat revoluční sílu, komunistické hnutí. Stejná potřeba existovala např. na konci 19. století v Rusku a ostatních kapitalistických zemích. Tehdejší dělnická třída tuto výzvu přijala a zasadila se o „historiotvorné“ úspěchy, o téměř globální zlepšení životní úrovně pracujících po prakticky celé 20. století. Ale to dnes nejde, je nás málo, lidi nás nechtějí, všichni jsou proti nám…, argumentuje mnoho soustraníků. Samo to nejde, samo to nepřijde, ale pokud skutečně nechceme skončit v propadlišti dějin, pak je třeba začít pracovat na ideologii, na strategii, taktice, programu, budovat mládežnické hnutí, mírové hnutí, ale hlavně a především hnutí pracujících. Je třeba vrátit se do odborů a znovu jim začít dávat revoluční smysl. Krom argumentů je nutné vybavovat pracující zkušeností s kolektivním demokratickým rozhodováním, zkušeností se silou jednoty, zkušeností s dílčími vítězstvími i prohrami, budovat soudružství a solidaritu.

To, co by nás mělo mimo jiné posílit, je vědomí, že nejsme sami. Podobné diskuze probíhají v mnoha dalších zemích světa, možná téměř ve všech. Když si dítě zakryje oči, neznamená to, že se schovalo: Když my nevíme, co se děje za naší hranicí, neznamená to, že se tam neděje nic. Některé strany spolupracují, tvoří ideologická i akční fóra (viz článek v tomto listě: Kde se kalí ocel). Je třeba s nimi navázat kontakt, spolupracovat, vyměňovat si zkušenosti, navzájem se podporovat a pomáhat si.

Vraťme se ještě k problematice tzv. měkké komunistické opozice, která tvrdí, že naše republika nebude iniciátorem světové revoluce a že revoluce je obecně daleko, tudíž naše politika se musí zaměřit na parlamentní politiku alias výměnu naší podpory za mini ústupky v ideálních případech. Není tomu tak dávno, kdy předseda strany proklamoval, že nejsme tak hloupí, abychom vstupem do vládních struktur dopadli jako KS Francie nebo Itálie, přičemž v současnosti je lukrativní a prestižní funkce stávají prostředky v politické licitaci. Tristním příkladem jsou portugalští komunisté nebo řecká Syriza, kdy proklamačně levicové, ba revoluční strany byly a jsou nucené přijímat protilidová reakční opatření, o jejichž realizaci se pravici ani nesnilo, následovat imperialistickou agresi a spokojit se s drobnými příležitostnými ústupky (viz článek Politika „vlevozpět“). Každý člen by si měl upřímně odpovědět na otázku, zda to chce, zda si tak představuje politiku KSČM.

Zpět k počátečnímu tématu. Co by tedy KSČM měla dělat? Vzhledem k tomu, že nemá skutečně nic (krom historie KSČ), co by dělnická avantgarda měla mít (mládež, organizace, odbory, kulturní frontu, stranickou demokracii, osobnosti ad.), musí zapomenout na zbožné přání vítězit volby a musí se pustit do budování těchto struktur. Jinak zůstane ještě pár let periferií buržoazního politického spektra ČR, pár jedinců se patrně ještě stihne napakovat a poslední zhasne…

Situace není úplně černá a ztracená. Kromě mezinárodního hnutí (ať je dnes jakkoliv slabé, nerovnoměrně rozvinuté, nám prakticky neznámé) disponujeme řadou výhod, které je třeba využít, na kterých třeba a možné stavět. Máme historickou zkušenost, řadu příkladů úspěšného třídního zápasu, společnost ještě z vlastní zkušenosti dokáže doložit neoddiskutovatelné výdobytky socialismu, zaznamenáváme nespokojenost a nedůvěru v systém, v jeho politickou reprezentaci napříč politickým a sociálním spektrem. Vždyť nejméně polovina lidí nedůvěřuje instituci buržoazních voleb, většina populace je přesvědčená, že život za socialismu byl spravedlivější, snazší, lepší. Lidé jsou ve své většině skeptičtí k mezinárodním organizacím, jako je EU nebo NATO. I přes současnou bezpohlavnost politiky KSČM vznikají mládežnické komunistické organizace. Rodí se různá aktivistická hnutí snažící se fungovat mimo systém. Dokonce se objevuje kritika systému ze strany dialektických ekonomů, historiků, environmentalistů, ale také třeba fyziků. Vzniká pokroková literatura. Všechna tato ložiska pokroku a zpochybnění kapitalismu je třeba vyhledávat, je nutné s nimi pracovat, přičemž právě v těchto societách máme, v rámci těchto témat máme šanci na úspěch; mohou být naším odrazovým můstkem.

Podle mého přesvědčení vyplývajícího ne ze zaslepenosti a fanatismu, ale studia historie i současné situace vyplývá, že i přes krajní složitost a nevýhodné podmínky je třeba vrátit se zpět k bodu, od kterého je nutné budovat skutečné dělnické, třídní, komunistické, revoluční hnutí. Není to přežitek, je to historická nutnost. Čím déle toto rozhodnutí padne, tím to bude složitější. S tím je třeba přistupovat ke sjezdovému klání v dubnu 2018.

Mnoho straníků lomí rukama ve strachu z rozpadu strany, ale ruku na srdce: Strana je de facto rozpolcená, je rozdrobená na mnoho názorových a zájmových skupin. Drží ji pohromadě setrvačnost, nostalgie, možná i strach z nového, ale rozhodně ne akční a ideová jednota. Sjezd nebude o zázračném sbratření, ale kdo s koho. Vítěz, ať už to bude kterékoliv křídlo, to nebude mít snadnější než jeho předchůdce. Není možné před tím zavírat oči. KSČM nemá propachtované privilegium vést dělnické hnutí: Pokud toho nebude historicky hodna, složitě, opožděně, ale zcela jistě se vytvoří třídní komunistické hnutí mimo její rámec.

Z výše řečeného vyplývá, že každý jeden člen strany se dnes rozhoduje o budoucnosti strany a to i tím, když celou diskuzi na téma její budoucnosti ignoruje. Každý jeden se rozhoduje, zda přispěje k tomu, aby KSČM zůstala takovou, jakou je, tedy dnes již prosystémovou stranou (protože jedince i strany hodnotíme ne podle názvů a vlastního sebeurčování, ale na základě postojů a politiky, které realizují), nebo se stane součástí znovubudování komunistického hnutí v Čechách a na Moravě, potažmo v Evropě a na světě.

Domnívám se, že předsjezdová debata se musí upírat směrem k tvorbě komunistického programu a výběru těch, kteří jsou schopni iniciovat a vést tvorbu revolučního třídního programu, jsou ochotni dát stranou osobní zájmy, jsou schopni hájit a prosazovat komunistické názory a kroky, jít do střetu se zájmy antagonistickými třídním zájmům pracujících.

Současné programové priority jsou podle mého názoru rámcově následující:

1. ideologická práce, ze které vyplývá veškeré hodnocení současného stavu i predikce, evaluace našich možností i možností protivníka, tvorba programu, strategie i taktiky,
2. revitalizace mládežnické organizace nejlépe ve spolupráci s již existujícími komunistickými organizacemi mladých (z důvodů bezpečnosti zde neuvádím jejich jména),
3. práce v odborech, zakládání nových třídních odborových organizací,
4. rehabilitace a reaktivace základních stranických organizací fungujících na pracovištích,
5. mezinárodní spolupráce s komunistickými a dělnickými stranami,
6. budování kulturní fronty,
7. tvorba sítě, která bude schopná podpořit ty, jež budou perzekuováni, s čímž je nutné počítat (vymlouvat se na antikomunismus v době prohlubující se kapitalistické krize je dětinské).

Také ze změny strategie a taktiky vyplývají určité „nepříjemné“ kroky:

1. přestrukturalizování stranických masmédií: Haló noviny musejí dostat komunistický hlas, být listem strany a ne laciným plátkem pohrobků reálného socialismu a hlásnou troubou nejvyšší stranické nomenklatury, Futura se musí stát nakladatelstvím marxisticko-leninské vědecké i umělecké literatury a periodik,
2. omezení období vysokých funkcionářů,
3. stranická tvorba jejich odborných zázemí,
4. zrušení jejich finančních privilegií ve prospěch strany,
5. pohnání k odpovědnosti všech, kteří se na úkor strany obohatili.

Po 15 letech, kdy strana byla systematicky vedena opačným směrem, se jedná o velmi složitou cestu skutečně pro odhodlané, které nečekají lukrativní prestižní posty ani život v politické „CHKO“ českého nebo evropského parlamentu. Je možné počítat s dalším propadem ve volbách, útoky buržoasie i oportunistické levice, pravděpodobně ale také s příchodem nových, zdravých sil, které od komunistické strany očekávají, že se ujme svého historického úkolu a zbaběle od něj nebude nadále odstupovat.

V určitý moment dospěl k takovému rozhodnutí Lenin, Gottwald (a správnost jejich kroku oceňuje i buržoazní historiografie), nakonec to bude přínosné pro pracující nejenom v ČR.

Troufám si říci, že pokud rozhodnou členové KSČM jinak, nezbude než popřát této straně poklidný, ničím nerušený odchod z politického života.

Věra Klontza-Jaklová
Převzato z časopisu Dialog.