Freitag, 22. Februar 2013

Jednotná fronta proti fašismu musí být požadavkem všech revolucionářů

V pátek 25. ledna 2013 se členové Svazu mladých komunistů Československa zúčastnili v Praze solidární demonstrace „Ruce pryč od ruských antifašistů“, pořádané anarchisty. Neudělali to proto, aby anarchisty potěšili nebo naopak rozběsnili, nýbrž aby v zájmu společenského pokroku a boje proti buržoazní reakci podpořili ruské bojovné antifašisty, které tamní režim restaurovaného kapitalismu perzekvuje, zatímco otevřené fašisty nechává na pokoji – jak je ostatně příznačné snad pro každé kapitalistické panství, třebas se halící do závoje „svobody a demokracie“. Dovolím si tvrdit, že postoj SMKČ nebyl a není pózou, nýbrž upřímně míněnou snahou. O to více mě mrzí reakce některých anarchistů, prezentovaná např. na stránkách „Pravá míra“ hned téhož dne, 25. ledna: „Kromě odhodlaných antifašistů a anarchistů se na akci objevila i dvojice z ne příliš oblíbeného svazu mladých komunistů (KSM). Neměli s sebou žádné svoje vlajky nebo letáky, které by chtěli distribuovat, ale už jenom samotný fakt, že na antiautoritářskou demonstraci přijdou lidé, kteří uznávají jednu z nejhorších totalit, která lidstvo kdy postihla, je celkem paradox. Nebudeme čekat, až se tito lidé příště začnou na podobných akcích objevovat stále častěji, ale musíme tento problém začít řešit teď, když na něj ještě stačíme!“ Tuto výzvu doplňují snímky mladých komunistů na zmíněné demonstraci, přičemž tváře ostatních, nekomunistických účastníků jsou skryty. Tento článek je nepodepsaný. 14. února si ještě přisadil Filip Šimeček v „Deníku Referendum“ v článku „ O spolupráci anarchistů a komsomolců “: „Historické zkušenosti ukazují, že komunisté a anarchisté sledují ve skutečnosti odlišné cíle a jejich spolupráce je podmíněna existencí společného nepřítele“, tvrdí. Určitě je tomu tak? Pokud je mi známo – a vyplývá to z mnoha stanovisek samotných anarchistů - anarchismus se staví proti kapitalistickému vykořisťování, ale hlásá ničím neomezenou svobodu jednotlivce a odmítá jakoukoli státní moc a autoritu. Cílem anarchistů tedy bezpochyby je beztřídní společnost bez existence státu. Cílem komunistů (marxistů-leninovců) také. Cíl není tedy odlišný. Je naprosto shodný. Naprosto odlišná je metoda – strategie a taktika, jakou chtějí anarchisté a komunisté svého cíle dosáhnout. Komunisté prostřednictvím diktatury proletariátu, prostřednictvím socialistického státu – rozbitím starého státního aparátu a jeho nahrazením aparátem novým, který může oslabovat a zanikat až po celosvětovém vítězství socialismu nad kapitalismem a po upevnění a zdrcujícím převládnutí proletářské morálky, tedy po zamezení pokusů o restauraci kapitalismu. Anarchisté chtějí, jak známo, zrušit stát okamžitě, ze dne na den, aniž by měli o způsobu jeho náhrady „anarchií“ jasnou představu. Jejich teorie jsou velice zmatené a s propracovaným marxisticko-leninským vědeckým světovým názorem (do nějž nemůžeme zahrnovat jeho revizionistické deformace, zvláště z období po r. 1956!) se nemohou měřit. Revoluční marxisté, v první řadě Marx, Engels, Lenin a Stalin, věnovali mnoho úsilí vyvrácení anarchistických teorií a objasnění rozdílu mezi komunisty a anarchisty. Nechci jejich argumenty vykládat, lépe než klasici sami bych to nedokázal. Zmíním jen např. Leninovu polemiku proti anarchistům, založenou na argumentaci Marxe a Engelse, v jeho stěžejním díle „Stát a revoluce“ (1917). Jedno se však anarchistům musí nechat: jestliže dnes zastávají víceméně úplně stejná stanoviska jako před sto lety, ve formálně komunistickém hnutí už dnes převažuje jiná linie než v dobách jeho největší slávy - důsledně třídní, proletářská, revoluční hlediska zastávaná jeho geniálními klasiky jsou v menšině. Jinak řečeno, anarchisté se ukázali být odolnějšími proti revizionismu, věrnějšími své autentické teorii. Že by tomu z pohledu marxistů bylo lépe, pokud by věrni svým zásadám zůstali sami marxisté, zatímco anarchisté by se přesvědčovali o správnosti marxismu a přecházeli ke komunistickému hnutí, je nasnadě. A tak zatímco anarchisté po desítky let tvrdí, že komunisté „uznávají jednu z nejhorších totalit, která lidstvo kdy postihla“, mnozí formální komunisté dnes namísto toho, aby se postavili této nehorázné lži, řeknou: „Ne, my tuto totalitu neuznáváme, mnohokrát už jsme se za ni omluvili a chcete-li, omluvíme se znovu.“ (Nicméně, zkušebním kamenem každého marxisty je jeho uznání bezpodmínečné nutnosti diktatury proletariátu, nikoli to, že se prohlásí za marxistu. Věřit pánům Filipovi, Dolejšovi, Kováčikovi a dalším vládcům KSČM, že jsou marxisté, je jako věřit jim, že jsou čínské princezny a mluví švýcarsky.) „Spolupráce anarchistů a komunistů je podmíněna existencí společného nepřítele,“ píše Filip Šimeček. Dobře tedy. Pakliže je společným nepřítelem kapitalismus (jako společensko-ekonomická formace) a fašismus zvláště (jako jedna z jeho forem, pro proletariát nejnebezpečnější), neměly by společnému postupu na společných akcích proti nim bránit ideologické spory o způsobu překonání kapitalismu a o minulé či budoucí podobě společnosti. Jenže anarchisté se nacházejí v metodě hledání „společného nepřítele“ v rozpolceném postavení. Opakovaně deklarují, že jejich nepřítelem je bolševismus, v jejich pojetí synonymum pro komunismus (jak jsem uvedl výše, ve skutečnosti jde jen o jistou frakci, tendenci v komunistickém hnutí, jeho marxisticko-leninskou revoluční linii, toho času bohužel se nacházející v menšině). Potom ovšem kromě jednotné fronty s komunisty proti společnému nepříteli kapitalismu a jeho nejreakčnější formě, fašismu, musí nutně uvažovat o společné frontě s buržoazií a s fašisty proti společnému nepříteli komunismu. Ať tak či tak, žádný soudný komunista by nevyhazoval anarchisty z komunisty pořádané akce proti fašismu či proti kapitalismu obecně. Naopak by byl potěšen, že přišli podpořit jeho akci. A klidně by s nimi i podiskutoval o marxismu a anarchismu, pokud by diskuze patřila věcným argumentům a nikoli pěstím. Bohužel, anarchisté namnoze prezentují opačný přístup. Otázku jednotné lidové fronty proti fašismu detailně rozpracovala ve 30. letech Komunistická internacionála. V širším rozsahu bohužel tato fronta nemohla být realizována právě pro odpor sociálních demokratů, dalších vládně socialistických a reformistických stran a organizací, jakož i anarchistů. Důsledky jsou všeobecně známy – fašismus triumfoval. Sice na krátký, ale neobyčejně zhoubný čas. Současným falšovatelům dějin si dovolím jemně připomenout, že bolševici přitom nikdy neusilovali o to, aby se ostatní účastníci protifašistické fronty podřizovali komunistickému světonázoru, což opakovaně deklarovali. „Jsme pro sovětskou demokracii, ale proti fašismu budeme hájit i měšťáckou demokracii. ... Jsme pro socialistickou sovětskou republiku, ale proti fašismu budeme hájit i měšťáckou republiku,“ řekl Klement Gottwald v r. 1935 (Spisy, sv. VI, Svoboda, Praha 1952, s. 189). Pakliže toto pojetí otázky, takovouto „obhajobu státu“, chápou anarchisté jako kontrarevoluční pozici, pak je namístě otázka, komu prospívá za sílících fašistických tendencí „boj proti jakémukoli státu“. Komu prospělo, když některé „revoluční“ bojůvky po Mnichovu a po březnu 1939 pokřikovaly, že československý stát je naprosto protilidový a ultrareakční a že tedy není možno obhajovat právo na jeho existenci? Pakliže se nedokážeme proti hrozbě fašismu včas sjednotit, pak nám možná zbude přece jen dostatek prostoru na vzájemné diskuze o marxismu versus anarchismu – ovšem ve fašistických koncentračních táborech... Leopold Vejr

Keine Kommentare:

Kommentar posten